22. Bohumínské bunkry, 15. prosince 2012 * K3

Stojím odstrojený na chodbě kolébajícího se elefantu a zírám skrz zasklené dveře na míjející se zamrzlé hladiny rybníků. Hoši luští klínové písmo – 10. úsek radistické olympiády. A už se ke mně sápe Sněžka. Dnes zde nemá své hlavní pronásledovatelé Borutu a Dannyho. Je nás totiž pouze devět, což mě zaráží. Polovina oddílu zůstala doma. Jede s námi však Antek a Fili.

Vystupujeme v Bohumíně. V nádražní hale na nás očekává babička Globuse a ptá se Antka, v kolik se budeme vracet z bazénu. Určité to bude až po čtvrté odpoledne. Dříve naše putování po linii bohumínských bunkrů nezakončíme. Rozcházíme se do přednádražní večerky. Je výborně zásobena. Nakupujeme si cukrovinky a nějaký ten koblih, či banán na cestu. A jdeme do sedel. Valíme si to po zelené značce přes rondl k BILLE.
 

Koumes jen suše poznamenává, že mu tento market už jednou zachránil život. Naráží na naše putování z před rokem a půl, kdy jsme si to pěšky mašírovali po linii těžkého opevnění až z Darkoviček. Slunce tenkrát nemilosrdně pálilo, o doušek tekutiny byla nouze! A v nohách přes 16 kilometrů. Hotová kalvárie!

Dnes to bude pouze část tehdejší cesty. A navíc – všude leží sníh a teplota kolem bodu mrazu. V parku před garážemi si družiny nejdříve vybírají strom. Musí ho tutově poznat. Ale jak, když listy nevidět? Vydry si stoupli pod mléč, Rysové k mohutnému ztepilému kmenu, v rukách Aidiho vidím olistěnou větvičku topolu černého. Lišáci (pod vedením Třísky) zprvu zmateně pobíhají pod korunou lípy a vzápětí se taktéž staví pod javor. Vydry i Lišáci získávají známku. Rysi si stoupli pod jasan. Větev v ruce Aidiho byla přinesena nočním větrem z opodál stojícího topolu. Teď se dohadují, kde se stala chyba. Antek vyhlašuje další závod na body. Stoupni si ke garáži, jejíž číslo je mezinárodním „kódem“. Hm, tak já bych známku nezískal. Trojčata od Vyder se pověsili na Sněžku. A dobře udělala. Číslo 911 je …, však Antek napíše co.

01 - valíme si to ulicemi Bohumína po zelené značce 02 - přicházíme k rondlu 03 - po levé steně se nachází "market BILLA", který (nejenom Koumesovi), před rokem a půl "zachránil život"! 04 - Stoupni si k "mezinárodnímu" číslu!! 05 - Dodo, Sněžka a Štěpka získávají známku

V drátovenské kolonii opět okukujeme jehličnan. Koumes i Tříska tvrdí, že je to modřín. Ještě jsem neviděl modřín v zimě „olistěný“. Není to ani douglaska, ani jedlovec a už vůbec ne borovice, jak mi kdosi hučí přes rameno. Stále si pohrávám s myšlenkou, že by to mohl být „omorika“. Přecházíme přes koleje bývalé tratě do Německa (dnes Polska). Globus si myslí, že si dělám legraci. No nedělám! Tříska, Lála a Švejk se zvěčňují u reléového domečku, vkusně vyzdobeném grafitti. Globus oznamuje, že cestou k bazénu je též celá betonová stěna parku vyzdobena podobným způsobem. Házíme sněhové koule do pohozené pneumatiky. Samozřejmě, že na známky.

06 - reléový domeček: Tříska, Myšíz, Lála a Švejk 07 - Tyto koleje vedly původně do Německa, Globus mi nevěří! 08 - závod na známky 09 - 5-ti sněhovými koulemi alespoň jendou zasáhni pneumatiku 10 - rozhodčí dopadu: Mona a Antek

Míjíme školu T.G. Masaryka a Koumes se dožaduje svačiny. Ale porušujeme tradici a míříme si to přes hlavní cestu dál k Antošovické lávce. Náš pochod je prošpikován nálety. Přicházíme pod lávku. „Což kdybychom si zde zahrály závod na známky?“, ptám se nevině. Koumes vybuchuje, že raději ne. Ihned uhodl, že bychom zdolávali lávku se zavázanýma očima na druhou stranu Odry. Pod mostem se koupou kačeny. Házíme jím kousky rohlíků a pozorujeme je. Za mostem ukazuje Antek objekt, patřící k těžkému opevnění. Je situován na ostrově rybníka Mžikovec. „Je v něm „keška“ s názvem „Alcatraz““, oznamuje Antek. „Suchou nohou se tam dostaneš pouze v zimě. Když hladinu pokrývá led.“ Část oddílu navrhuje, abychom vyrazili „řopík“ prozkoumat. Není to řopík, je to kabelová kobka a nikam nepůjdeme, protože v posledních dnech nás zachvátila obleva. Já se chci koupat až na bazéně.  

11 - Tříska a Myšíz u další zastávky: plynová stanice RWE 12 - Tříska a Sněžka míří ke škole T.G.M. 13 - Tříska je z toho doslova nadšený! 14 - kachny na hladině Odry 15 - Antošovická lávka

Lopuchovou ulicí v Antošovicích míříme k dálničnímu nadjezdu. „Jé, bunkr!“, ukazuje Švejk vedle svodidel. „Ano, půjdeme tam, až se budeme vracet od „osmičky““, odpovídám na všetečné dotazy. Scházíme k hospodářskému dvoru „Paseky“. Pár všímavých jednotlivců opět oslovila výstražná dopravní značka s krávou. Pod ní je dodatková cedulka „koně“, čemuž mnozí nerozumí. Jak může být kráva kůň? A zrovna jeden po silnici a na něm slečna sličná. Vyrážíme na pevnostní silnici. Stromy jsou obaleny jmelím. Jak to ti hoši z BVÚ sundávají, když mají ty výpravy na jmelí?

16 - Tato dopravní značka nás vždy rozveselí. Vzadu za ní hospodářský dvůr "Paseky" ... 17 - ... a ten dub tu také tenkrát, před 77 lety, rostl! 18 - slečna Sličná na koni 19 - Jack a Dodo před "Pasekami" 20 - míříme na starou pevnostní cestu
21 - trocha té historie neuškodí 22 - Antkovi je zima 23 - za Filim roste "jmelovník". O jmelí se totiž taktéž mluví! 24 - Aidi nevychází z údivu! 25 - Jack a Tříska

MO-S 8 „Dvůr Paseky“ je na dohled. Scházíme z cesty a zmrzlou oranicí se blížíme k pravému protitankovému okopu. Kráčíme v něm a dorážíme k prvně vybetonovanému srubu těžkého opevnění. Odstrojujeme se a vytahujeme svačinu. Rackové ve srubu po různu ukrývají obrázkové karty se zvířátky a čísli. Oddíl se už posilnil. Každý Trojkař vytahuje desky a nasazuje čelovku. No, každý…?

26 - Koumes narazil na protitankový okop 27 - Ale jak dolů?! 28 - kráčíme po 77 leté historii 29 - Fili 30 - Cíl našeho dnešního putování: srub těžkého opevnění MO-S 8 "Dvůr Paseky" - prvně vybetonovaný objekt těžkého opevnění
31 - oddíl u levého křídla před vytrženou střílnou 4cm protitankového kanónu 32 - pohled vytrženou střílnou ven 33 - připravit se k družinovému závodu na body 34 - Globus v "oddílové" mikině 35 - Sněžka ještě netuší, že bude poslední
36 - Štěpka 37 - Dodo 38 - zadumaný Koumes, palach roste za jeho zády 39 - radující se Aidy 40 - Švejka se nám stále nějak nedaří pořádně zvěčnit

Oddíl vbíhá do labyrintu chodeb a místností, aby pátral po kartách a na svoji kartu si pod příslušné zvířátko dopisuje čtyřcifernou číslici. Štěpka je tak dlouhým číslem zaskočen. Nejrychlejší je Aidi. Zanedlouho je venku celý oddíl, pouze Sněžka běhá po srubu. Chybí mu jedno zvířátko. Noříme se všichni zpátky do bunkru a sbíráme kartičky, abychom mohli na denním světle porovnat své výsledky ze skutečností. Sněžka je opravdu poslední, před ním je Globus – jedno číslo neopsal správně. Koumes mi nevinně oznamuje, že svůj lístek ztratil někde uvnitř bunkru.

41 - Kýho výra! Co se to tady děje? 42 - Aha! Sbírají se čísilka do tabulky. 43 - Dodo a Globus v akci 44 - Antek vyskakuje z levé kasematy 45 - opouštíme "osmičku" a kráčíme k "sedmičce"

Rozdáváme známky a nákresy všech objektů bohumínské linie. Až teď zjišťujeme, že dnes je tomu na den přesně 77 roků, co začala betonáž prvního objektu prvorepublikového těžkého opevnění. A tím prvním srubem byl právě MO-S 8 „Dvůr Paseky“. Před ním teď stojíme. Vracíme se dovnitř, procházíme jednotlivé místnosti a hoši si prohlížejí studnu a filtrovnu, ložnice mužstva a poddůstojníků, sklady proviantu,  munice a granátů, střelecké kasematy a WC. Hotové bludiště, protože „osmička“ je jednopodlažní a nad to stavěna dle francouzského vzoru. Do střeleckých věží se nedostáváme, jsou zazděny. Část oddílu vyskakuje ven vytrženou střílnou protitankového kanónu. Venku začíná drobně mžít. Koumesovi učaroval „doutník“ palachu, rostoucí z diamantového příkopu. Jako kluci jsme ty doutníky kouřili. Pletací jehlicí se propíchl vnitřek a už se bafalo. A později i blinkalo. Nastává přetahovaní o doutník, ten se láme a všude kolem nás létá chmýří palachu. Je čas vyrazit dále.

46 - vstupujeme na kamenný zához "sedmičky", v pozadí dvůr "Paseky" 47 - to je ten "bungr" u dálničních svodidel 48 - na stropnici objektu MO-S 8 - Antošovice 49 - síla stropnice je 2 m železobetonu 50 - informační nápisy psal evidentně někdo kdo měl z mateřského jazyka známku 4!

Vracíme se stejnou cestou na silnici a přes další pole míříme k „sedmičce“, MO-S 7 – Antošovice. Loapy si věšíme porůznu na stromy a soukáme se skrz díru po vytrženém zvonu dovnitř. Hned na začátku je varovný nápis „Nepovolaným vstup zakázán, soukromý oběkt!“ Povolaní to my jsme – provádíme průzkum. Pravopis zákazu svědčí o okruhu přechodných obyvatel. Studna, do níž před třemi roky spadl Evans (navrhovala se tenkrát přezdívka Virgul), je téměř po okraj zasypána harampádím.
V levé kasematě je děsný nepořádek, celé křídlo je silně začouzené od otevřeného ohně. Oněměle zíráme na tu spoušť. Další místnost je do poloviny zaplněna odpadky. To můžou vyrobit pouze individua žijící na okraji společnosti. Se smíšeným pocity opouštíme po průzkumu „sedmičku“, ustrojujeme se a skrz odpadní rouru, s loapy na břiše, podcházíme pod dálnicí.

51 - vstup skrz zvonovou šachtu do "osmičky" 52 - zíráme na tu spoušť, co zde zanechali přechodní "nájemníci" 52 - Dodo stojí před studnou 54 - Raději pryč odtud! 55 - loapy na prsa a vzhůru pod dálnici

Kráčíme k MO-S – Odra. Po cestě sledujeme stopy. Sněžka několik otisků umně upravuje. Kdosi oznamuje, že na stropnici „Odry“ sedí pes. Jedná se však o jakési zbytky bivaku. Připravujeme se na závěrečný průzkum. Po zjištění „liduprázdná“ prolézáme vyrubaným otvorem v zazděných dveřích do dvoupodlažního srubu.

56 - na druhé straně dálničního násypu 57 - Štěpka a Antek. I já jsem měl problémy... 58 - stopy tapíra tříprstého 59 - a už stojíme před vstupem do spodního patra MO-S 8 - Odra 60 - zábradlí chybí, tak jen pozor

Prvně prozkoumáváme spodní patro. Na stěně vedle schodiště je namalováno morbidní grafitti, další nápis hlásající „Všude číhá smrt!“ způsobuje, že mladší hoši se věší na rukávy starších Trojkařů. Konečně nacházíme největší místnost Odry – patrně ložnici mužstva. I když? V jeho čelní stěně jsou nad podlahou zabetonovány dvě roury, ze které čouhají dráty ještě v asfaltové izolaci. Jedná se o zemní telegraf. Kdysi se bunkráci z „pětky“ pokoušeli spojit s druhou skupinou z „Odry“ a pouštěli elektrický signál do země. A ten se opravdu přenášel zemí pod řekou a byl zachycen kamarády na „šestce“. Tento způsob vysílání se měl používat pouze při přerušení zakopaného klasického telefonního kabelu, kdyby ho roztrhal výbuch granátu či bomby. Jednalo se o československý patent.

61 - výzdobu nemají na svědomí "bunkráci", ale individua bez znalosti historie 62 - "Odra" má jedno z nejpozoruhodnějších týlových pater 63 - pravé křídlo týlového patra se schodištěm do bojového patra 64 - A jsme venku. Naštěstí dnes zde nikdo nebydlel! 65 - vracíme se na Antošovickou lávku

V horním patře pokračují opičky praktikované už na „Antošovicích“. To se nějaký fiškus schová do místnosti, zhasne si čelovku, počíhá si na osamělého průzkumníka a zaječí mu za zády, nebo přímo do obličeje. A ten má z toho málem smrt. Všechny vylekané překonává svým jekotem Tříska. Začíná po nás sahat pazoura strachu. Raději směřujeme ke vchodové předsíní a vylézáme ven.

Kráčíme hájkem proti proudu Odry. Narážíme na polozamrzlý smrdutý potok, protékající zahrádkářskou kolonií. Snad všechny antošovické trativody ho napájejí. Mona nachází nafukovací míč plující po hladině. Ale jeho záměr vzít si míč na bazén se nesetkal u oddílu, vyjma Koumese, který mu ho pomáhá vylovit, s pochopením. Fili vykopává smrdutý míč daleko před nás. Míč dopadá na hladinu stoky. Když chvíli počkáme, snad připluje k nám. Tento návrh je oddílem však zamítnut, tak se prosekáváme podél plotů kolonie na mostek a za chvíli už přecházíme antošovickou lávku, abychom se usalašili v přístřešku pro „bikery“.   

66 - po břehu smrduté odpadní stoky 67 - přístřešek pro "bikery" a naše svačina 68 - krmení divokých kachen z pravobřežní navigace Odry 69 - pilíře dálničního mostu - poslední nálet 70 - jednopodlažní srub MO-S 4 "U šedé vily"

Vytahujeme obživu. Před následujícím pochodem je nutné se pořádně občerstvit. Koumes názorně předvádí, jak se to dělá. Pozřel všechno co našel v loapu. Až jsem měl strach, že i pár papírových obalů skončilo v jeho jícnu. Antek prorokuje, že to nedopadne dobře. (Měl pravdu!). Hrstka ztepilých zjevů sbíhá po schodech navigace k hladině Odry a krmí kachny. Je jich zde děsná síla. Kachny a kačeři nádherně „kačkají“ a neopakovatelný zvuk se nese nad skleněně zelenou, volně plující, hladinou Odry. Kousky pečiva míří přímo do zobáků opeřenců. Jdeme do sedel a po červené značce kráčíme po proudu Odry k hraničnímu přechodu.

Všude je vidět boj s mocnou křídlatkou. Leč marný. Dostáváme se k pilířům dálničního mostu. Škoda že přes něj nemůžeme, ušetřili bychom si minimálně dva „kilásky“. Hoši naštěstí nepoznávají, že 150 metrů od nás je za řekou MO-S 6 „Odra“. To by bylo řečí! Končíme s nálety.

Prosmekáváme se Starým Bohumínem. Je to opuštěné město, alespoň tak na nás působí. Míjíme bohumínskou nemocnici a po Slezské ulici docházíme ke čtvrtému objektu pevnostní linie. Jedna se o jednopodlažní srub MO-S 4 „U šedé vily“. Impozantní stavba. Ovšem pomalovaná nesmyslným grafitti. Diamantové příkopy, kvůli bezpečnosti, jsou zasypány. Po protitankových okopech ani památky. Pokud nepočítám „dvojku“ – ta je dnes na zahradě rodinného domu, jedná se o nejbližší umístnění objektu T.O. k obytné zástavbě (a to už v roce 1936, kdy byl ve dnech 15. – 23. 6. vybetonován!!). V současnosti je v držení „bunkráků“ z „pětky“. Mají zde takový depozitář. Údajně ho na jaře vždy otevírají.

Hochy však více zaujali atrakce na vedlejším, dnes zmrazky pokrytém, škvárovém hřišti. Jsou zde houpačky, kolotoče a jiné atrakce. Tak zde, pod vedením Antka, opatrně – to aby nás nikdo z okolních vil pryč nevykázal, „řádíme“. Houpáme se a kolotočujeme se.

71 - francouzské vzory se na prvních objektech těžkého opevnění nezapřou - čs. vojenští stavební inženýři by postupovaly jinak 72 - hřišťátko "U šedé vily" 73 - kolotočář Antek a kolotoč, a zadarmo! 74 - Aidi, Dodo a Tříska před šedou vilou 75 - tak toto je umění, i když některé obrazy na mě působí, ehm rozpačitě...

Je na čase vyrazit dále. Volíme cestu jdoucí za zahradami vil. Po naší levé ruce, ve vzdálenosti 100 – 200 metrů, je protihluková zeď dálnice. „Kdy už tam budeme?“, bombarduje mě neustále Štěpka. Ukazuji mu siluetu vodárenské věže – dnes je v něm pension. „A hned vedle té věže je aquacentrum!“, oznamuji všem. Procházíme přes dvory mezi domy a vynořujeme se přímo na ulici Šunychelská u betonové ohrady, o niž mluvil ráno Globus.

76 - Tak to ani nemíním komentovat! 77 - A kdopak pomaloval reléové domečky a plynostanici? 78 - Tohle krajkoví se muselo stříkat přes záclonu, nebo co! 79 - Poslední do bazénu! Koumes po návštěvě sociálního zázemí aquacentra zvěčněn zamlženou čočkou "zapalovače". 80 - Poslední fotéčka z bazénu, pak někam odešla baterka! Přeci jenom v těch bunkrech byla tma!!

Jednotlivé panely jsou vymalovány grafitti. To se zde konal asi nějaký výtvarný plenér. Mnohá díla jsou impozantní. A zatím co fotografuji, oddíl vzal roha a až blikající baterka digitálu mně žene dál, na bazén. Přicházím v okamžiku, kdy Antek už zakoupil biletky a my se páskujeme postranním vchodem do šaten. Potkáváme Kulajdu se synkem. Zrovna končí, tak jsme si ani nestihli poplkat.
Fasujeme společnou převlékárnu. Hurá! Je zdě děsně horko. Jdeme do plavek. Mokrá výstroj je porůznu rozvěšena po věšácích. Antek zjišťuje, že nám chybí Koumes. No jo, šel na WC ještě v hale aquacentra, tak na něho musím čekat. A přesvědčit slečnu pokladní, že opravdu patří k nám.

Sprchujeme se a hurá na bazén. Jak já ty dvě hodiny zde přežiji? Ale přežil. Oddíl řádí na tobogánu, ve venkovním bazénu vystřelují Fili a Sněžka zájemce z bazénu do vzduchu, otrlejší se cpou mezi úplně cizí lidi do výřivky a Antek si plave svůj kilometr.     

A to je všechno. Po uplynutí našeho času se převlékáme a scházíme se ve vstupní hale. Pár výtečníků, co neví jak naložit s penězi, okupuje stánek s občerstvením. Vycházíme ven a pomalou chůzi přes park míříme k nádraží. Vlak je příjemně vytopen. Doma jsme před sedmou hodinou večerní.
Asi bych měl napsat, že ti co dnes s námi nebyli, přišli o hodně. Ale to bych si ublížil sám sobě!! Kdo neporozuměl, ať hodí kamenem. Třeba do zrcadla!

                                                                                                                                                                                                MOna