Nedávno mne zastavil před „kaflandem“ jeden z veteránů Trojky. Slovo dalo slovo, povyprávěl mi jak pravidelně chodí na naše oddílové stránky, vše studuje, čte si zápisy a prohlíží přiložené snímky. A nakonec mi vyčetl, že jsme letos neměli žádnou výpravu na sněhu. Jak neměli, oponoval jsem. Pravda, Kozubovou nelze za sněhovou výpravu počítat, adventní putování po linii „Bohumínských bunkrů“ jsme letos prošvihli, ale co tak „Záležitost mužů“? To se prý nepočítá – to byl Zimní tábor. Aha, tak to jsem netušil.
Ale vždyť jsme měli pravou sněhovou výpravu – v polovině února na Skalku. I spousta podařených fotografií je přiložena, ale odkaz na galerii je v „třítéčku“. Protože jsem se této výpravy nezúčastnil, zápis z tohoto podniku nemá kdo pořídit. Přiznal se, že ten odkaz mu asi utekl. A já jsem mu slíbil, že se pokusím zápis z kusých informací (třeba se ještě něco dodatečně objeví v připomínkách pod tímto článkem), splichtit. Ony ty fotografie jsou opravdu pěkné.

Ráno je nás na nádraží pět a půl. Ale z Racků jsou zde Sněžka a Toncek s fullem (horské kolo obuté do zimních plášťů s ocelovými hroty). A dokonce i Kamo, beroucí s sebou mladšího syna Dominika. Koumes je v dlouhých kalhotách. Za Třincem se objevuje sníh, v Mostech jsou ho haldy a sluníčko tak nádherně svítí. Vyrážíme zostra po červené k hájence nad Zuzanu. Antek je doslova nadšen, jak oddíl šlape. Sobík šlape, Mates šlape, i Jack šlape. To je dobře, že s sebou nemáme žádnou brzdu. „A co ten nováček vzadu, s těmi modrými bobami?“, ptá se ho Kamo. Na Antka  jdou mrákoty. Několik stovek metrů se za oddílem plíží Vendy. No, to snad není pravda!

Menší gáblíček u hájenky. Koumes tlačí mrkev. Júňo a Mates lozí po stromech. Stoupáme dál po červené. Úvozová cesta je naštěstí prošlápnutá. Na louce pod Hrnčínem obloha bez mráčku. Padá návrh odbočit k mohyle. Což vzápětí činíme. V zasněženém lese, zasněžená hromada. Rukou stíráme sníh z pamětní desky. Je tam. Ještě ji nikdo neutrhl. Antek pořizuje několik dokumentačních snímků a vracíme se na červenou značku. Překračujeme asfaltku a nastupujeme k poslednímu úseku cesty pod Skalku. Vendy musí být hnán dopředu, abychom ho neztratili.

Na Skalce je nádherně. V chatě se prvně občerstvujeme, ale nedočkaví bobisté se postupně vytrácejí a před chatou začínají stavět „skokanský můstek“. Nebylo by to až tak nic pozoruhodného, kdyby vedoucí stavby, (to by mne zajímalo, který umělec to byl), nedomyslel dojezdovou plochu, protože z ní ční kamenný sloupek bývalého oplocení chaty. Aby toho nebylo málo, už odpočatý Vendy nabírá do bobů sníh podezřele žluté barvy a uplácává další vrstvy obludně podařeného sněžného hrbu. To budou mít pejsci radost.

Toncek předvádí alotria na fullu, půjčuje sjezdovou přilbu. V nejlepším je třeba přestat. Přesunujeme se na zasněžené volejbalové hřiště. Rackové vedou výšlap uliček a odehráváme eskymáckou honičku. To jsme si dali pěkně do trička. Toncek se s námi loučí. Jde si ještě kamsi zajezdit. Na sjezdovku?

Balíme se a zvolna se spouštíme dolů k nádraží. Po cestě na sebe čekáme, abychom se do sytosti vyřádili na závěrečném sjezdu pěkně pospolu. V Mostech se naloďujeme do „slona“ a frčíme si to domů. Na hlavním nádraží jsme v 17.00 hodin. Škoda, že nás bylo tak málo, a že ne všichni měli boby, či sáně.
                                                                                                                                                              MOna (co na výpravě vůbec nebyl!)