Už několik týdnu panuje jarní počasí. Vůbec nezapršelo. A teploty překračují rekordy staré několik desítek let. Pole i lesy jsou suché. To bude krásná výprava. Vyprášíme kraťasy a oddílová trika. Ale prognóza počasí na konec týdne slibuje radikální změnu. Snad to ještě jeden den vydrží. Nevydrželo. V pátek se citelně ochladilo a měsíc dorůstající do úplňku zakryly mraky. Zvedl se vítr. Ten, co něco přinese.   
Sobotní ráno je pošmourné, ale neprší. Dokonce je tepleji než včera, když jsme šli z oddílovky. Neumím si vysvětlit proč Rysů je tak málo. Sice ani u ostatních družin není účast valná, ale aby z celé družiny dorazil pouze Shrek, je pro mě nepochopitelné. Zvláště, když se od Rysů nikdo neomlouval. Vyder, i Lišáků, je shodně po pěti družinících. Takže nejvíce je opět Modrých racků.
Na třetím nástupišti se cpeme do „městského slona“, („tornádům“ asi už navždycky odzvonilo!), a rychle nahoru, rychle k okénku.

Rozdávám šifrovací klíče ke kobkám. Znalí mají neznalým vysvětlit způsob luštění. Nebudu přeci informovat celý vagón. Za Darkovem šifranti obdrželi i samotnou zprávu, takže mohl vypuknout 23. úsek radistické olympiády. První je opět Sněžka, dnes tu nemá své tradiční konkurenty. Následují další, dokonce se mi podařilo přimět i Sobíka, aby zprávu vyluštil, což se mu podařilo a skončil na devátém místě. Po vlaku zmateně pobíhá Švejk, protože by se rád převlékl do kraťas a neví kde tak má učinit. Za Bystřicí jdeme do sedel, ale zjišťujeme, že nám chybí David. Vydal se po vlaku hledat WC. Bereme tedy jeho loap a bundu a prohledáváme buňky WC. Nakonec se David vynořil úplně z jiné strany než jsme ho hledali. Sypeme si to ven na perón. Průvodčí se na nás mračí. Tak tohle nemuselo dobře skončit!   

Valíme si to do kopce, v kapse tři známky na nálety. Nahoře „kufruje“ Mona. Aby to zamaskoval, seznamuje nás s okolními vrcholy hor a my se několik stovek metrů potom vracíme a stoupáme nad pension Hrádek. Bronzové plotny pomníku na rozcestí, kde jsme zjistili, že je někdo „ukradl“, byly přeneseny patrně sem. Škrábeme se do svahu po staré kamenné cestě. Starší si už vzpomínají kam to míříme. Jedná se o zarostlý lom, kde se nachází nezvyklá geologická rarita. Z godulského pískovce jsou pod vrcholem lomu vytvarována ženská ňadra, poeticky zde zvané „cicky“. Blok je ovšem ve vertikální poloze, patrně později došlo k odlomení či převrácení zkamenělého úkapu. Tomáš, Runy a Švejk pátrají po kešce. Protože posledními zanesenými „keškaři“ jsou Maco a Harry – vyrazili před námi dříve, tak ta tlupa co se tu pohybovala když jsme dorazili, poklad patrně nenašla. Sobíka nezajímá ani poklad, ani ženská ňadra. Zcela nepochopitelně se škrábe mezi kořeny, přes suchý převis nad nás, odkud po chvíli začínají padat balvany velikosti dětské hlavičky, které Sobík svým pohybem uvolňuje. Antek ho okamžitě stahuje na stranu a dolů. My ostatní se schováváme pod převis. Asi si půjdu uříznout lískový prut!! Sněžka a Švejk se převlíkají do kraťas. Rozehráváme psychohru „Ano-Ne“.

Na horizontu volíme cestu značkovanou, nikdy jsem tudy nešel. Vždy jsme mašírovali po hřebeni, kudy se vydali malý a velký Kulajda, jak později zjistíme. Kráčíme mezi volně roztroušenými usedlostmi. Přidává se k nám všetečný jezevčík a proti nám kráčí rozšafná „gorolka“, rozhazujíc rukama a vzápětí odchytávajíc chlupatého psa, který je jezevčíkem pronásledován. Když míjíme stavení, kam byl chlupatý pes odnesen v náručí, vysvětluje ta dobrá žena, že jejich fena hárá a potom se k nim dobývá kdejaký přivandrovalý čokl.
Pak si s ní Mona pokecal o kobercích sněženek, které jim rostou v zahradě. O kus dále a výše zase vidíme mladou ženu s kartónovou krabicí a dětmi, jak se prochází po mezích a cosi hledají. Vše vysvětluje následné setkání. Žena se ptá, zda jsme neviděli malá kachňata, která jim uletěla a teď je chytají po lese. Ne. My jsme se setkali akorát s říčným jezevčíkem.  

Plazíme se po sjezdovce, po sněhu ani památky. Švejk vyzývá Antka k běhu na vrchol. Ale se zlou se potázal, protože ho Antek doslova uhnal a poráží. Po chvíli jsme u rozcestníku všichni, i malý a velký Kulajda. Chybí pouze Shrek a Sobík s Šimim, kteří mají krátké nožičky. Tak na ně počkáme. Začíná drobně mžít. A zvedá se silný vítr. Harry kráčí dopředu a opět se škrábe do koruny stromu, pátraje při tom po dalším pokladu. Vítr zesiluje, okolní lesy duní a hučí, obloha se temní, stahujeme kapuce a navlékáme rukavice. Z doliny se valí přes hřeben cáry vodních par. Na horizontu se zjevuje kaplička. Hurá do ní!!  

Přestaly padat kapičky, co do poslední chvíle nevěděly, zda se mají zkrystalizovat do sněhové vločky, či zůstat v podobě vodní. Ale vítr nepolevuje. Jsme namačkáni v kapličce, hladíme svatého Isidora z Madridu a občas si někdo, to aby se měl dobře, zazvoní na malý zvoneček. Obdivujeme počin manželů Rychtárkových (vlastní chatu Hrádek), kteří dali turistům a poutníkům takovýto, v dnešní „spotřební“ době, neobvyklý dárek. To člověka tak nějak u srdce zahřeje, když se s něčím podobným na svých toulkách setká. Ale vy si to ještě neuvědomujete. Snad později.

Valíme se ven, každý ke svému kameni. Kruh kolem kapličky je totiž lemován balvany. Na každém balvanu je vytesáno zvířetníkové znamení. Protože se nikdo z Modrých racků nechce „přiNETit“, musíme symboly odvodit z něčeho, co poznají všichni a všichni s tím budou souhlasit. Charakteristický znak „panny“ nebyl na balvanech vypátrán, určujeme tedy s 90% přesností „býka“. Teď ještě vědět, jak jdou znamení po sobě. Z druhé strany haleká Jack, že našli znamení „ovce“. No myslím, že budeme končit. Zvolna scházíme kolem lesa na zpevněnou cestu. Odtud je k chatě na Filipce kousek. Co by Bučivoj granátem dohodil.

Ale členstvo žadoní, kdy už budeme jíst? Svoluji tedy u malého odpočívadla, kam se vleze tak jedna družina, abychom si dali něco k snědku. Nacpali se tam všichni a nadšeně vytahují proviant a ládují se, aniž by věděli, že k chatě na Filipce je to pouze několik stovek metrů. Necháváme je debužírovat a se slovy, že až dojí, ať se vydají za námi, je opouštíme.
Chata na Filipce je zpola zaplněna. Uvnitř zůstali pouze malý a velký Kulajda, Fili a Mona. Antek, Dana, Harry a Maco si šli sednout na verandu. Dříve než jsme si objednali polívku „kulajdu“, přihnal se oddíl a počal okupovat nálevní pult. Paní „chatárka“ je nestačila obsluhovat. Ani by mně nevadilo, že jste si kupovali brambůrky, lízátka, tyčinky a pohlednice, jako to, že jste zablokovali průchod k WC a hlavně, že jste nedokázali za sebou zavírat dveře.

Balíme se. Na verandě se domlouváme, že dnešní podivnou výpravu přiměřeně zkrátíme a vycházíme na cestu, kde oddíl skotačí po složených kládách, z čehož měla „chatárka“ málem mdloby. Co kdyby se něco stalo?
Zvolna stoupáme po louce, kolem kamenného pomníčku z roku 1911, jehož přítomnost zde není nikde nijak osvětlena. (V Jizerských horách je to naprosto jinak!!) Na vrcholu fučí, tak si chvíli postojíme na trojmezí (nezaměňovat s trojzemí!) a spouštíme se k jalovcovým loukám s úmyslem podívat se na legendární oddílové tábořiště Milíř na Klondajku. Pod loukou s jalovci stojí nově, na starých základech, postavena dřevěnice a u kus dál dřevěné chlévy. Usedlost „biochovatele“. Kravky, ovce a chlupatá prasátka „bagouni“. Odbočujeme na cestu mířící nahoru, nad Údolí Maneta. Fili mne informuje, že se tady již několikrát zastavoval, když brázdil zdejší kotáry na „biku“, ale Milíř nikdy nenašel. Tak to mně tak trochu zaskočilo, protože od poslední návštěvy se to zde podstatně změnilo. 

Docházíme až do míst, kdy se cesta, dnes už asfaltová, k osadě Labajovců začíná zvedat. V těchto místech byl kdysi zvolna se svažující průsek. Dnes je všechno zarostlé. Vcházíme proto do nízkého lesa. A mezi kmeny a kmínky se spouštíme po mírném svahu dolů a snažíme se tlačit doprava. Před námi se objevuje světlo. Ocitáme se na jakémsi menším paloučku. A nebýt postaveného špalku u hradby smrků, nepřišel bych na to, že stojím na tábořišti, po němž pátráme. Fili mi potvrzuje, že jsme na Milíři. Doráží oddíl a stavíme se na místa, kde stávaly stany – jehlany. Zde bylo ohniště. Dnes je zarostlé náletovými dřevinami. Pěšina na spodní tábořiště zmizela, zachvátila ji příroda. Celý Milíř je zarostlý trním a vysokou, seschlou trávou. Stromečky se proměnily ve stromy. Jsem překvapen, ale mé pocity nejsou libé. Trocha té historie nikoho nezabije. A zvolna stoupáme zpátky na horní cestu.

Pod farmou se zastavujeme u stromu, o němž kdysi Hrnek řekl, že je to „šiška, bo má veliké listy“. Jedná se o solitérního velikána jedle bělokoré. O kus dále se vysílal semafor na spodní tábořiště. Dnes by to už přes hradbu stromů nešlo.
Překonáváme předposlední stoupání, takový malý kopeček, a potom zvolna kráčíme po asfaltce dolů. Máme dost času, tak nikam nespěcháme. Po olověném nebi pádí záclony vodní par, okolní hřbety kopců se ztrácí v mlze. Procházíme Zápolím. Před námi se rozprostírají louky a pole, svažující se do údolí řeky Olše. Vítr zde fouká studený a ostrý. Tady u tohoto stožáru jsme vždy odpočívali, když jsme s plnou polní šplhali do kopce. Oddíl se trhá. Poslední Trojčata berou zavděk nabídnutou atrakcí, chůzí v betonové vodoteči. Dvacet minut máme k dobru, když dorážíme na nádraží do Návsí. Přestože vítr stále duje, nejdeme do čekárny. Vybalujeme zbytky proviantu a jíme na lavičkách.
Na zpáteční cestě se výtečně baví Runy a Tomáš a mladší hoši od Lišáků. Antek má k tomu po vystoupení připomínky. Protože nevím o co šlo, tak se tady k tomu nevyjadřuji. Jsme doma o tři hodiny dříve! Tak teď nevím, zda to bylo dobře, či nikoliv.

                                                                                                                                                                      foto: Maco a MOna