Tak jsem chlapcům před dvěma týdny barvitě líčil, jak budeme na Mariánských loukách na boso běhat, rybičky v Moravici a prvosenky pod stromy obdivovat, na kamenných balvanech se vyhřívat a nalité pupeny – kočičky, hladit. A ono ouha. Venku je stále bílo a ručička teploměru hluboko pod nulou.
Na nádraží je nás žalostně málo. Pouze šest družiníků a dva Modří racci. Antek přibíhá od pokladen, chybí mu ještě dvacet osm korun. Naloďujeme se do „slona“. Po celou cestu jsou hoši děsně neukáznění. A nepomáhá ani „boha vyzývání, ani ďasa proklínání!“ Přestupujeme v Bohumíně a následně i ve Svinově. A opět je to "City Elefant". Zde probíhá 23. úsek radistické olympiády – komory. Zírám z patra do bílé krajiny na polorozmetané řopíky, téměř zde nenajdeš zachovalého bunkru. Za Štítinou mi Švejk z rámusem oznamuje, že jsou kolem trati "bungry". No vida!

Na východním nádraží v Opavě kufrujeme na moravickém peróně. Modrý „šukafon“, se zřetelně vylepenou cedulí „Hradec nad Moravicí“, vystřeluje od nástupiště v okamžiku, kdy Mona sahá na dveře. Vzápětí Antek rozlítil fíru z vedle stojící Reginy, když mu na otázku: „Kam jedete?“, odvětil „Domů!“. Fíra se prostě urazil, zmizel v kabině a ani jízdenku po nás nechtěl, neboť toto je náš vlak a strojvedoucí je povinnen zkontrolovat náš cestovní doklad. Tak si to hasíme přes Kylešovice a Branky na konečnou – do Hradce nad Moravicí.
Zde s námi vystupuje pouze pár figur. Sluníčko nádherně svítí, nebe bez mráčků. Jenom kdyby ten mráz nebyl tak vlezlý. Vyhlašujeme první závod do ozanabu – všímačku. Kráčíme přes park, kdy byly před několika lety vysázeny platany – pozor, první nálet!, přes most nad Moravicí až na náměstíčko pod „naše“ lípy. Zde na lavičkách vyhodnocujeme všímačku. I s bonusem nezbytného rozklíčování letopočtu místní kapličky, psaného římskými číslicemi. Vítězí Lišáci před Vydrami. Aidy je poslední. Není nikoho, s kým by se poradil. Rozcházíme se do „sámošky“ na koblihy a pak s chutí vyrážíme nahoru k zámku. Po cestě míjíme balvany s vsazenými reliéfními deskami představující Republiku československou. Na parkovišti u Červeného zámku nic – naprostá prázdnota. Akorát bránou pojíždějí dva bikeři. Patrně se spouští odněkud z kopců nad zámeckým parkem, což později, ze zřetelných stop ve sněhu, zjišťujeme.

Otevřením tepané mříže vcházíme na prostranství před Červeným zámkem. Hodinová věž je uzavřena, nikde ani živáčka. I neporušená sněhová pokrývka svědčí o tom, že zde dlouho nikdo nekráčel. Zavíráme pokorně bránu a vracíme se před Bílý zámek. Obdivujeme obrovský platan v levé části. Hoši se snaží obejmout jeho spodní větve. Nelze. Skrz cihlové cimbuří hledíme dolů na přístupovou cestu, vděčný to snímek několika generací Trojkařů. Po jedné noze zdoláváme schodiště a pod Bílou věží pátráme po nejnižším letopočtu vyrytém do červených cihel.
U hudebního monumentu (repráky v jakési ocelové skulptuře – mimochodem dnes němé! – pro koho by taky symfonie Ludwiga van Beethowena vyhrávaly, když jsme zde sami samotincí?), vyhlašuje Antek další závod do ozanabu. Šplh na strom. A pro zpestření i s loapy na zádech. Tentokrát je nejrychlejší Rys Aidy. Poslední jsou Vydry, protože dostat Shreka do větvoví, byť je to pouhého půldruhého metru nad zemí, je úkol téměř nadlidský. Také Véna „boduje“, to když při slézání (už se nestopuje čas!), mu z rukou uklouzává větev, na niž visí jako opice a on se poroučí na zem. Naštěstí dopadá, sice na záda, ale do sněhu a na loap. Nejvíce je tak otřesen vše vidoucí rozhodčí Antek.
Okolo již dříve zmíněné skulptury se ještě opatrně pronásledujeme. O komické situace není nouze, protože pronásledovaní netuší kterým směrem se vydá pronásledující.

Kolem sochy slečny, jejiž pozadí demonstrativně laskal před léty Jaryn, stoupáme přes dřevěný most nahoru, do parku. Občas provětráme oddíl náletem. Sledujeme stopy srnčí zvěře, plášťů horských kol a několika psů. Dorážíme až na prostranství, kde kamennou zeď zámeckého parku přerušuje portál jedné ze vstupních bran – jsou to Černá vrata. Odkládáme na žulové lavice loapy, napájíme se a rozbíháme se ke zdi mezi vztyčené balvany. Zde hrajeme „jirásko“ na známečky. Máme sice jenom jeden míč, ale dostatečně jsme zapotili. Lid škemrá o vyhlášení svačiny, ale Antek jim barvitě líčí, že tam nahoře, až na úplném konci zámeckého parku, stojí velký dřevěný altán na vysokých kamenných pilířích. Altán je zastřešený a kol dokola zábradlí jsou dřevěné lavice. Nádherný výlet do kraje.
A jsme tu. Bezručova vyhlídka. Oddíl je zde poprvé. (Před dvěma roky na toto místo s „kačery“ dorazil pouze Dalmi. Oddíl se tenkrát utrhl daleko dříve a valil si to dolů z kopce na Mariánské louky, kde se oddával úpolovým hrám a soutěžím). Sápeme se nahoru po dřevěných schodech.

Tož, pěkné to tu je! Ale vane tu takový fukeř, že mám obavy, aby mi z ruku nevytrhl krajíce chleba se salámem. S vyčítavými tvářemi se obracíme na Antka. Ten pouze krčí rameny. Posledně zde, údajně, tolik nefoukalo. (A Dalmi mu to nemůže dosvědčit, protože tu dnes není). Pouze ti nejotrlejší se živí na „výhledně“. Ostatní takticky vyklízí altán a společně s Antkem pátrají opodál, v kmeni vykotlaného buku, po pokladu. Našli. Zapisují se. Stahujeme promrzlé zjevy z vyhlídky a putujeme dále až na bod obratu dnešní průzkumné výpravy.

Tím je opuštěná hájovna „Doubrava“. Zděné stavení uprostřed lesa. Akorát fořta nevidět. Ani z komínů se nekouří. Tak ji chvíli pozorujeme a pokračujeme po žluté značce dolů, přes paseku polovzrostlých olistěných buků a úvozovou cestou k řece. Ve sněhu narážíme na podivné stopy. To není srnka a jelen to taky není.Co by tady taky dělal, že ano? Že by? Ano, Antek souhlasí s tím, že by se mohlo jednat o divočáky. Jednou, to už je dávno, se zde s nimi setkal. Tak si ty stopy prohlížíme a jsme rádi, že se kolem žádná černá zvěř nepotuluje. Maně jsem si vzpomněl na jednu reklamu kofoly.

A jsme u řeky. Přecházíme most pod Doubravským kopcem a kolem čističky odpadních vod (ČOV) se ocitáme na rozcestí Pilarka. Kousek pokračujeme po asfaltové silnici až k Žimrovické skále. Jedná se o pozoruhodný geologický útvar, kde je dobře viditelné, jak s jednotlivými vrstvami drobů a břidlic nakládal čtvrtohorní ledovec. Kolem Žimrovického splavu (správně Mariánský jez) vcházíme na louky. Zde je pořízená titulní (a poslední) fotečka. „Kačeři“ opět hledají poklad.

Pak zvolna kráčíme ke skupině obrovských douglasek tisolistých. Jedná se pozoruhodné solitérní jedince. (Pro mně nejsilnější zážitek z dnešního jarního botocrossu!). Ztratil se nám Antek. Na „našich“ balvanech rozbíjíme tábor. Loapy nejde jinam položit. Polopromrzlá bílá louka se mění v koberec bahna. Posilňujeme se a začíná nevázaná honička po balvanech. Oddíl se tady vždy dokonale vyřádí a já vždy trnu, aby se některý z výtečníků neuhodil do hlavičky. O dramatické skoky, pády a úprky totiž není nouze. Naštěstí se nikomu nic nestalo, akorát několik plantážníků nám, při divokém pronásledování, pošlapalo loapy a teď se k tomu nikdo nemá.

Zjevuje se Antek. A i čas na hodinkách napovídá, že je třeba se zvedat k odchodu. Dojídáme poslední zbytky proviantu, upravujeme se. Véna si hodlá své kalhoty, notně zablácené, vyčistit kusy sněhu, což je mu rozmluveno, neboť dochází k ještě úděsnějšímu výsledku. Na asfaltové cestičce vydusáváme bláto z bot (a pak ještě několikrát po cestě na nádraží!). Marně pátrám po zbytcích obrovského sociálního zařízení, jehož trosky zde ještě před dvěma roky hyzdily kraj druhé louky. Před mnoha lety se zde pravidelně, na konci školního roku, konala pompézní setkání nejlepších pionýrů s představiteli tehdejší vlády. Ty časy jsou dávno pryč, tak jako ty ruiny sprch a záchodů.

V klidu kráčíme kolem malé vodní elektrárny, zahradnictví a „pasákové pálky“ (další ze zajímavých uměleckých děl v podzámčí), přes lanový most. Ten dostal Shreka, neboť není údajně zvyklý překonávat vodní tok po vzdouvající se cestě.

A pak už jen tak „pijánko“, v záři za obzor klonícího se slunce, kolem potoka „Hradečná“ – od „našich“ líp až k soutoku s řekou Moravicí (Antek tvrdí, že tudy ještě nikdy nešel a jak jsme to, prosím pěkně, objevili?), „vyklusáváme“. Před vstupem na most bereme do náruče desky sněhu a na povel vrháme sníh přes zábradlí do Moravice. V Jestřábově knize je tento počin nazvaný „Hoši, ledujeme!“. Dal by se vysvětlit tak, že kouskem odervané zimy otevíráme dveře jaru. Ale tomu se evidentně k nám letos nechce!! Docházíme přes parčík k nádraží. Sundávám sluneční skla. „Regina“ od Opavy zrovna dorazila, čekáme až vystoupí cestující a páskujeme se dovnitř. Zpáteční cesta probíhá zcela jinak. Buď jsou hoši značně unaveni bohatostí zážitků, nebo si naši ranní lamentaci vzali k srdci. Za okny ubíhá krajina a já zjišťuji, že nejhlučněji diskutujícími, mimo úplně cizí lidičky, jsme my dva s Antkem. Mezi Trojkaři cestuje můj zápisník. Každý z účastníků si zatrhuje „výzbroj & výstroj“.

No, a pokud bych měl zhodnotit dnešní podnik, pak asi takto: první jarní výprava nepřinesla to, co jsem sliboval – kraťasy, nalité pupeny jív a rozkvetlé „petrklíče“, ani přehršel úpolových her a úseky dlouhodobé hry. Ale, poprvé jsme se dostali do míst, kde nikdo z nás nebyl. Přes vyhlídku Petra Bezruče, hájovnu na Doubravě, až k Žimrovické skále. A pak, tak trochu v rozpacích to zde píši, já jsem objevil, kde je konec Mariánských luk. A to mě dostalo! Myslel jsem si, že sahají dále. Tato průzkumná výprava zbořila moji představu. A já se ptám, je to tak správně?                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                          MOna