Rychle, rychle něco napsat, a nějaký ten snímek, je úplně lhostejno jaký to bude – rozmazaný, nevypovýdající, nevýrazný, nebarevný; no zkrátka (ten, ke kterému jsem se dostal nejschůdnější cestou!) – umístnit ho do zápisu z posledního oddílového podniku. Ale postupně získávám další snímky, a ty už nejsou rozmazané, ani nevypovídající, a už vůbec ne nevýrazné a nebarevné.

Teď jsme se vrátili. Já a Lála. Na sobě mám modré triko, a na srdci má to triko oddílový znak; a já cítím z toho trika, ehm – vůní dýmu a ohně, vůni táborového ohně. A ještě pach potu, to z toho putování, jak jsme kráčeli na Ivančenu; a v kletru nesli žulovou desku s předsevzetím umístnit ji na místo, kde člověk s pokorou se sklání k nejvyšší oběti těch, co nám jsou vzorem.
Zmastím nadpis – to jako nějaký název, (neděste se, později ho vyměním za odpovídající, pokud se vám, pokud se nebude mně, líbit); a datum! Ten je důležitý, a potom značku oddílu, a...

...a jsem na rozpacích. Když píši zápis z oddílové výpravy já nebo Antek, za datumem uvádíme „*K3“. Když píše Kassa, či Ludva z Olomoucké TROJKY, uvádí „*O3“. To aby naši (i vaši – rozuměj „olomoučtí“) chlapci věděli, pro koho je zápis určen, pro koho jsou ty příkazy a oznámení vydány!

I když  zápis z podniku si může přečíst kdokoliv, (a jak jsem se mnohými cestami dozvěděl, mnozí – mně neznámí, si je čtou.) Jsem na rozpacích, protože nevím, co mám napsat! Ale stačí jen chvíle,  (ta legendární  „Hop-Tropácká Chvíle"), a já seznávám, že nejsem na rozpacích! Protože to, co předvedla Olomoucká TROJKA na oslavě „narozenin“ Karvinské TROJKY, mně vyrazilo dech. Tak to vysvětluje značka za *.

Vše začalo daleko v dávnověku, no nebyl to, pravda, dávnověk – byl to poslední tábor v roce 2013 – Sluneční tábor. Snad to bylo za potokem, nebo u táborového ohně, Pipifárek ví? Skupina čtyř statečných ve složení Dalík, Kajman, Rybařík a Mour se uvolila, že by se jako srazu k 50. výročí oddílu chopila, protože Antek kategoricky odmítl přiložit ruku k dílu. Není se co divit, není mu co vyčítat, protože všechny podařené podniky (nepoužívejte slovo „akce“ – toto slovo má pejorativní význam – „Akce Z“, kdy občané ve spolupráci s vládnoucí stranou a spolkem dobrovolných hasičů a včelařů o sobotách a nedělích stavěli zdravotní středisko nebo nový konzum!), tak všechny ty podařené podniky zorganizoval on.

Tito stateční hoši, mající obrovský potenciál (grafik, organizátor, kameník a webmaster), se toho chopili. Proběhla jednání. V Praze, u Dalíka, v hospodě Výměník, na městském úřadě Karviná, v pensionu Florian v Ostravici. A přehršle emailové korespondence a telefonických hovorů. Kdo nic podobného nepodniknul, nemá představu co to obnáší. Tak se to všechno formovalo, do hry se nevědomky zapojovali další Trojkaři – Hrnek, Vili, Kassa a i ti, co se alespoň včas přihlásili na sraz. A datum srazu se blížil.
Tak jako se k Zemi přiblíží z mezihvězdného prostoru obrovský asteroid a jeho albedo nabývá na síle. A v okamžiku, kdy se vnoří do zemské atmosféry, se rozzáří. Rozžehne se, a na černé oponě noci, přišpendlené hvězdami, se objeví dlouhá ohnivá stopa živého zlata. A potom nastane obrovský výbuch...
A ten nastal... Kdy vlastně nastal? Ve čtvrtek, v pátek nebo v sobotu po poledni? To nechť si P.T. čtenář zodpoví sám!

den 0. - čtvrtek 24. 4. 2014 - svátek sv. Jiří, patrona všech skautů

Vyrazil jsem na odpolední směnu, a Antek měl už naloženou „astru“. Kroniky a fotoalba. A sportovní náčiní, a deskové hry, mikiny a oddílové čepice. A promítací plátno a dataprojektor, a „noťas“. Jenom ty vlajky mi z klubovny nevzal. A vyjel. Do Beskyd, do Ostravice, do pensionu Florián, jehož snímky jste si mohli prohlédnout na odkazech na stránkách k „Oddílové padesátce“. Počasí bylo nádherné. Co se však odehrávalo to čtvrteční odpoledne, kdy se setkali všichni organizátoři a Antek v pensionu Florian, to nevím. Jen to, s jakou razancí zařídil Antek i místnost restaurace pro oddílové setkání.

Další zprávu mi poslal Rybařík, cituji: „Vyrážím z Karviné s Mourem a Růžou kolem 15.00 hod. Zasekli jsme se v Chotěbuzi, kde natahujou novej „koberec“ a zrovna mi volá švagros z Ostravice, kde jsem, že mám být za půl hoďky v Pržně na pile pro dřevo na Táborový oheň. Tak jsem na to šlápl a víceméně to stihl. Šéf pily se ptá: A co to tam máte za sešlost? Já na to: 50 let skautského oddílu. On: No tak skauty bychom měli podporovat. Máte to za polovic. Naložíme polena do švagrosovy dodávky a fičíme na Florián“.

A ještě mi Rybařík barvitě vylíčil, jak velké pizzy se zde pečou. A Dalík hrál na kytaru. A to je tak asi všechno. A kdyby ne, tak to napište do komentářů.  

den 1. - pátek 25. 4. 2014 - putování na Ivančenu

Ve dvě hodiny v noci jsem dokončil renderování filmu z narozenin Saši a Grifina. Můj obrovský dluh. A šel jsem spát, ale nemohl jsem zabrat. Pořád se mi v hlavě honily myšlenky, obrazy se promítaly. Ani nevím, kdy jsem se propadl do náruče Morfeovy. Po páté hodině mně probudil Sir. Dobře, jdeme ven, obzor se rděl a Sir počal hrát na poli svoji oblíbenou hru „na stopování“. Po návratu jsem se počal balit. Kulajda dorazil v sedm. Nalodil jsem se, v klubovně jsme vyzvedli vlajky a vyrazili jsme jarní krajinou do Beskyd, do Ostravice, do pensionu Florian. Před půl devátou jsme dojeli pod objekt, jakoby z pohlednice z I. republiky vystřižený. Na malém parkovišti už stáli „kvartýrmachři“, kávu popíjeli, hůlkami do země ťukali.

Napáskovali jsme se do aut, určených k tomu, aby vyrazila do výchozího bodu, do místa odkud bude nesena pamětní deska na mohylu na Ivančeně. To místo má poetický název „U transformátoru“. Bylo syrovo, čerstvé povětří, když jsme se vysypali z aut. Jaký to paradox, že všechna auta mají značku „VW“. I Kelvin, co na nás čekal, se svojí telekomáckou dodávkou, ji má mezi světlomety. Čtyři „VW“. A nás je 14. Antek, Dalík, Kajman, Kelvin, Krabat, Kulajda, Renča, Růža, Rybařík, Šimi, Větroň, Vitas, Ursus a já. Boty si přezouvám. Do těch, co tak vržou, (jejich labutí píseň), své nohy zavazuji. Jsou odhozeny, nabaleny, mikiny a čepice a prstové rukavice a ještě jablko, na nohách mnohých kraťasy. Je čas vyrazit.

Činíme tak, a to ostrým tempem, až se po ostatních ohlížím, zda to míní vážně. Okolo cesty rostou nádherné exempláře mydlice lékařské a devětsilu bílého. Rozmlouvám s Dalíkem, dechu popadaje. U nich, tam v Čechách, rostou také kytky, ale naprosto jiné než u nás v Beskydách. Je rád, že mnohé, co se učil – když byl malý chlapec, zde opět poznává. Nad Butořankou je změněna trasa. Poutníky má vyděsit cedule, že došlo k sesuvu půdy. Ve skutečnosti nechtějí chataři, aby jim kolem pozemků táhla procesí turistů na nejvyšší horu „Protektorátu Böhmen und Mähren“ směřující. Obchvat je směrován vpravo a následně se obrací do protisvahu. Nikdy jsem neměl rád tu zkratku přes chatařskou kolonii. Nová „obchůzka“ je vkusně trasována, i levá část gabionovými koši zpevněna.

Ocitáme se nad kolonii a stoupáme širokou cestou na Lukšinec. Karamba, já si pamatuji, jak jsem zde poprvé šlapal nahoru s 5.F – se slečnou učitelkou Michalovou. To bylo v roce 1975. Na sobě jsem měl takový růžovofialový propínací svetr. Ale nikoho svými vzpomínkami neobtěžuji, protože dole pod námi se odehrává nádherné divadlo. Z ranní mlhy pozdně dubnového dne se z mléčného oparu vypínají beskydské hory a celé podhůří se schovává pod bílou peřinu vodních par. Snažím se to zachytit na kameru, a Krabat, jak můžete výše odpozorovat, tak činí na svůj, ehm... zapalovač, protože fotografický přístroj má pouze Antek. Ale ten nefotí.

Na Lukšinci krátká rozprava, pár doušků tekutin a vzhůru dále, nebo dále vzhůru? Po pravé straně, na úpatí Giguly (neboť Lysá hora byla kdysi Gigulou), rostou dvě hromady kamenů, dvě mohyly zahynuvších poutníků, protože Lysá hora je nejzrádnější horou v Česku. (Ani nejvyšší Sněžka nemá tolik lidských obětí jako beskydská Gigula). Opouštíme červenou značku, Kulajda i Antek se hrabou v chytrých mobilech, zda lesní cesta co chceme zvolit, pokračuje až na Ivančenu. Vetroň dokonce kontaktuje centrálu HZS, kde slouží, zda mají v poznámkách, kterážto odbočka obepíná Lysinu. Trefili jsme se správně. Postupujeme po vrstevnici. Svah je porostlý travinami, černé kaluže prokládají zarostlou cestu. Pod námi se po levé straně otevírá údolí, kde se krčí horský hotel Bezruč. Vpravo nad námi, z mraků, ční lysohorský vysílač. Na Ivančenu dorážíme, to už když se v nesení desky vystřídali Rybařík s Ursusem, před 11. hodinou. Batohy padají do trávy, na základnu původní mohyly – a rozcházíme se kolem stěny pomníku těch, co pro nás přinesli oběť nejvyšší.

Antek s Rybaříkem provádějí prohlídku stěny mohyly, kde by se dala deska nejsnadněji přichytit a dříve než jsem dojedl banán a vrátil se z rozcestí pod Ivančenou, už se vesele pracovalo. Rybařík zprvu žongluje na dřevěné ohradě bránicí návštěvníkům, aby se přibližovali k mohyle, už odchytil Ursuse a pasoval ho do role žebříku. Usedl mu na ramena a navrtává, pod odborným dohledem Antka kotvy na desku, na naší desku. Ostatní se živí a napájejí. Debatujeme s Dalíkem, Větroněm a Kelvinem.
Všichni si pamatují mohylu jinak. Ano, stála přímo na hřebeni a byla tak veliká, že se dalo procházet jejím vnitřkem. Ale teď je mohyla posunuta pod hřeben, ale ani její přesunutí nepřineslo kýžený výsledek, stále se rozpadá. Obhlížíme si mohylu i ze zadní strany, odkud se sesouvají celé bloky kamenů. Ale jak si můžeme na různých místech přečíst, mohyla má být opět přesunuta na pevné základy a znova tak vystavěna. Tak to jsem zvědav, protože to bude úkol nadlidský.
Naše práce je dokončena. Chvíli se kocháme, balíme věci. To už na zpáteční cestu vyrazili Tabarovci: Kajman, Šimi a Krabat.

Větroň navrhuje, abychom se vydali k transformátoru jinou trasou. Nejsme proti, kromě Antka. Vyrážíme rychlým tempem po asfaltu do údolí k hotelu Bezruč. Už nám došlo, že se nemůžeme s Tabarovci setkat. Ti šlapou vrchní cestou na Lukšinec. Slunce se schovalo za mraky a začíná foukat studený vítr. Tempo se stále zrychluje a už víme, že nebudeme rychlejší jako deštík, který jde za námi. Nebe se zatahuje a deštík přidává na síle. A Antek brblá, že jdeme špatně, že to není moudré nejdříve slézt do údolí a pak se škrábat zase nahoru, ale Větroň s Kulajdou vepředu šlapou, jako by jim za patami hořelo. Raději se připojuji k pozitivně naladěným poutníkům. Déšť zesiluje. Rybařík si konečně obléká suchou mikinu. Antek si utahuje z mého parazolu, pravda, je trochu vetchý, ale jsem sušší jak Rybařík.

Přicházíme na Andělské náměstí, míjíme jednoduchý přístřešek, ani se nezastavujeme a dál po lesních cestách, kolem dřevěnky „U Zbuja“, z luk se valí mlha. Je dobře, že prší, protože Beskydy jsou suché, ale nemuselo se tak dít dneska. Narážíme na asfaltku a Větroň ukazuje transformátor. Přicházíme zespoda. Vodotečí se valí kalné spousty vod. Zapadáváme do boudy u parkoviště. Tabarovci zde ještě nejsou. Přicházejí o několik minut později. Jsme všichni promočeni a rozebíháme se k autům. Kulajda mi zastavuje těsně u boudy. Chvíli zápasím s deštníkem, než se mi podaří nalodit se,  a spouštíme se dolů do Ostravice. Parkujeme před nákupním střediskem. Déšť polevuje. Doplňujeme potraviny a Větroň navrhuje, abychom si zašli na oběd. Hned vedle obchodu je restaurace, kde vaří denní menu, tak jsme si dali kmínovou polévku a segedínský guláš. Moc dobré to bylo.
Nahoře pod pensiónem je zaparkováno už několik aut. I s olomouckou značkou. Tak jsme se přivítali, část účastníků sedí v klubovně a hrabe se v kronikách, jiní okupují jídelnu. Dorazili i Bučivoj a Fili, kteří přejeli beskydský hřeben na kolech a déšť je dostihl až tady, nad Ostravicí.
A zde se jakákoliv společná činnost rozchází, proto tomu bude odpovídat další zápis.

deštivé odpoledne až do noci

Prší, obloha je zatažena, dřevo pro táborový oheň je přikryto. Stojíme pod balkónem jídelny, navrhuji, abychom si sem přinesli nějaké lavičky. V mžiku několik všetečných figur odbíhá kamsi za pension a přináší šest lavic. Přijíždí Vili. Přivezl visačky – medailony k 50. výročí oddílu. Ihned vzbudil obrovský zájem, ale visačky zabavil Antek a přikázal Rybaříkovi, aby je Vilimu zaplatil, protože on nemá u sebe peníze. Visačky budou rozprodávány při registraci. Asi se budu muset přihlásit. Vili si na hlavu nasadil oddílovou kšiltovku a přislíbil, že zítra přijede zase a odfrčel do prosluněného Bohumína. Řešíme, kde budou parkovat další auta. Co kdyby se k tomu využilo vyasfaltované hřiště na volejbal? Ale co tomu řekne Kamo? Otvíráme drátěnou bránu, pravda asfalt je trochu vzedmutý, ale my jsme silnější. No vida, parkoviště jak vyšité. A telefonuje se těm, co ještě nedorazili, aby přivezli věci, které jsme zapomněli doma. A jak je tady – docela hezky. 

Zábava pod balkónem se protáhla až do pozdní noční doby. Vždy jsme se jako první přivítali s dorazivší osádkou automobilu, navedli jsme je na parkoviště a poslali do klubovny, kde číhali Kajman nebo Antek. Jiná zábava panovala v jídelně. Dalík, Brzda, Krleš, Bubák s kytarami a Kudla se dokonce vytasil s banjem. Hrálo se, zpívalo, jedlo a pilo. Když jsem tam nahlédl, spatřil jsem pouze obrovské dřevěné tácy od snědené pizzi, u jednoho stolu sedí veteráni – Pavouk Kim, Elen, Zoli, Juzek, Fero a Morava s Evou, mou spolužačkou z prvního stupně ZDŠ. Pichláč (účastník legendárních táborů na Pocheňských loukách, ano ty, kdy za měsičních nocí se umrlčím pohybem po loukách pohybovala „Zuwumbie“, kterého jsem ještě nikdy nepotkal, natáčí kamerou z druhé strany. Jiní Trojkaři jsou zabořeni v sedačkách klubovny. Na čtyřech sražených stolech jsou rozmístěny oddílové kroniky, kroniky z táborů, oddílové albumy plné fotografií. A vzpomíná se, zápisy se čtou, navzájem se fotografie ukazují a hádá se – kdo je tady ten a kdo tenhle? Na čelní stěně klubovny je na trubkách stupačky ústředního topení přichyceno promítací plátno, na velitelském stole je Antkův noťas zapojen na oddílový dataprojektor. Ale nepromítáme si nic, Antek tady není, prý hraje deskové hry v apartmánu za jídelnou, o kterém jsem se dozvěděl až druhý den. Moje chyba, protože nejsem přihlášený.

Karamba, jak ten čas rychle letí, chvíli jsem si poplkal na balkóně s hochy z Olomoucké TROJKY, později jsem se vrátil pod balkón. A tam v určitém času proběhla zajímavá debata ohledně chystaného zítřejšího zápasu v pasáku mezi Karvinou a Olomoucí. V ten večer jsem té rozmluvě nevěnoval žádnou pozornost, protože čas a noc běžely dále. S Ursusem jsem se dostal do rozepře a nerozsekl nás ani svobodný Pán z Lipé (Šamot), když mi rádce Rysů tvrdil, že na „Zlých letech (1990)“ rádcem nebyl. No byl. Ale Ursus si to vybavil až příští den a téměř se mi omlouval. A s Pinďou jsme povykládali. Vždyť z jeho rodiny chodilo pět chlapů do oddílu: Pinďa, Muwin, Bór, Pinďa ml. a Bráška. Stále prší a déšť přináší i chlad, brr, asi půjdu spát, poslední noc jsem spal pouze tři hodiny. Z auta Kulajdy si beru cestovní kabelu, z klubovny klíč s číslem 14, převlíkám se a šup pod peřinu. „Primky“ ukazují dvě hodiny po půlnoci. Pak jsem sice ještě ve čtyři ráno zaslechl, jak hrál na chodbě kdosi na kytaru, ale otočil jsem se na druhý bok a spal až do rána.

2. den – sobota 26. dubna – dopoledne

Ráno jsem se probudil před půl sedmou. Do pokoje dopadalo šeré světlo a na okenní parapet bubnoval déšť. Až jsem se otřepal, když jsem ze sebe odhrnul peřinu. A vzhůru do království porcelánových klozetů. Na spánek už nebylo pomyšlení, tak jsem se ustrojil, zuby vyčistil a vyrazil bloumat po chodbách pensionu. Na patře, před schody do podkroví, jsem narazil na spícího Bubáka. Chrněl na jedné ze sedaček, volně roztroušených po celém pensionu.
Spáči, spící v klubovně se raději zamkli, aby je nikdo neodnesl – asi kroniky, největší oddílový poklad, hlídali. Spojovací chodba do jídelny uzavřena, celý pension je mrtvý. Připadám si jako v jedné povídce Raye Bradburyho. Nemám tedy kam jít, když venku tak nepříjemně cedí. Ale co mi zbývalo, šel jsem za proudícím chladem, protože hlavní dveře ven na verandu a schodiště byly otevřeny. Pod balkónem jsem posbíral použité nádobí, odpadky do popelnice za pensionem vyhodil. Déšť zeslábl, už jen mrholí. Objevil se Antek. Půjde si zaběhat.     

Po půl osmé se pension probouzí. I jezevci v klubovně už odemkli. Venku si opět rozcrčelo. I trojice hochů z Olomouce si šla, pod vedením Krleše, zaběhat. (nevím už kdo tam byl!) Kdosi tvrdil, že poběží až na Lysou horu. Mezitím přijíždějí další účastníci. V klubovně se zapsali, klíče od pokoje vyfasovali a zabydleli se tam. Dětičkám byl zprovozněn stolní fotbal a správce odjíždí vyměnit vypité bečky.
Rybařík shání pomocníky ke stavbě táborového ohně. A divím se, našel je. Přidali se k němu Miki se syny Sněžkou a Dannym, Bubák a Patka, který si do lesa s sebou nesl deštník. Obdivuji ty statečné hochy, protože moje nadšení je na bodě mrazu. Počasí se začíná moudřit, už jenom drobně mží, když ohnivci přitahují z lesa soušky a ke slova se dostává Patkova motorová pila. Sněžkovci se odešli převzít a v klubovně se uklidňují skládáním hlavolamů. Ohnivce posílil odpočatý Chruňo. Před jedenáctou hodinou je táborový oheň dostavěn a přikryt nepromokavou plachtou, a proto přestalo pršet. Probudil se Šamot. 

Před půl dvanáctou se dozvídáme, že Grifin přijede až odpoledne. Nástup je stanoven na 14.00 hodin. Patka nám navrhuje, abychom se prošli, že nám něco ukáže. A tak Bubák, Maroš, Šamot, Šídlo, Růža a já se vydáváme kamsi dolů, do Ostravice a Patka nás vede. Míříme do Beskydského pivovárku. Moderní průmyslová zóna, vrátnice, co není vrátnice, odstavené tahače lesního závodu, stavebniny a ještě nevím co a vlevo ocelová kolna s nápisem, že zde se to pivo vaří. Už když jsme přicházeli, potkávali jsme většinou ženy – turistky, jak si nesou v plastu nápoje rozličných barev.
A vevnitř. Klasická hospoda to teda nebyla, ale dřevěná podlaha, bytelné stoly a obložení z tmavého dřeva. Na stěnách plakáty, a fotografie z dávných dob, a za průhlednými okny se nachází tělocvična, ehm samotná varna piva s ohromnými tanky na pěnivý mok. U stolů sedí povětšinou turistky, akorát pod okny jsou spojeny dva stoly v jeden a tam: Pinďa, Tom, Lečo, Medvěd, Hrnek, Kosťa a Kamo. Zrovna řeší jakousi příhodu, co se stala na jednom táboře. Tak jsme k nim přirazili další stůl a objednali jsme si speciality. Měl jsem borůvkové pivo. Přichází Elvi. A navrhuje, že zaplatí exkursi do pivovaru, ale nám kručí v žaludcích, protože zde se nic nevaří, akorát utopence si můžeš koupit, a tak čas nás tlačí, protože Grifin má přijet po poledni. První skupina je vlastně už na odchodu. Domlouváme si další sraz v sauně pod Florianem. Kama tam zaujaly tenisové kurty. Před obchodem uklízíme stoly a vyrážíme za první tlupou.

V sauně se už krmí. Navíc se zde objevuje, Jóňa, Mour, Veru a přichází i Soja, Šumo, Fero, Bubák a ještě kdosi. Objednáváme si jídlo. Měl jsem dršťkovou polévku. Vlastně dvě dršťkové polévky, protože Elvi si ji dal a pak v hrůze zjistil, co to vlastně je. „Teď jel nahoru stříbrný „pašík“ s olomouckou značkou!“, oznamuje první stůl. „Tak to bude Garo, Saša a Grifin!“, vysvětluje Bubák. Je čas dojíst, zaplatit a Kamo ještě domlouvá s číšnicí pronájem kurtů na turnaj v nohejbalu. Valíme si to nahoru. Blíží se čtrnáctá hodina.  

A už se to hrne. Hotové procesí se táhne pomalým krokem za pension a na louku nad ním, kolem odstavené rolby a dřevěné boudy strojní stanice vleku. Tráva už trochu oschla, pořadatelé přináší od boudy větrem, deštěm a sluncem ošlehaný stůl a staví ho na kraj boční strany louky. Dalík a Kajman na ně odkládají hromady složek a já ještě nevím čeho. Mezi cáry mraků se objevuje blankytná modř, sluníčko osvětluje svěží zeleň trávy. Fotografové se rozebíhají.
Družiny se opatrně staví do nástupového tvaru. Fero velí: „Končit, pozor! Hlášení hleď!“ A oznamuje Grifinovi, že oddíl Karvinská TROJKA je připraven k zahájení srazu k oslavě 50. let činnosti. Grifin se potulně usmívá a vyzvídá na organizátorech, jak má zahájit sraz. „No přeci oddílovým pokřikem!“, vysvětlují organizátoři. „Ale vždyť to zase zkopeme!“, brání se Grifin, ale organizátoři byli neoblomní. Tak Grifin zvolal: „Hip!“… a my jsme to všichni tak trochu zkopali. Ale pak už to běží jako na drátkách.


Pár proslovů Grifina (Grifin se mimo jiné omlouvá za to, že vypadá jako americký vojenský veterán a vysvětluje z jakého důvodu má na očích černé sluneční brýle), Pavouk vzpomíná, jak to před těmi padesáti lety vlastně začalo, potom cosi říkal Kajman, Dalík a Antek. A pak se nadělují dárečky. Organizátoři roznáší pamětní listy, je představen dárek pro Grifina, Antka a Monu (tři zasazené stromy – platany javorolisté, na místě, kde oddíl za ta léta, co pracuje, strávil několik stovek hodin), pak je představen Dalíkův obraz. Ten půjde večer do dražby. Grifinovi je předána, od originálu nerozeznatelná, registrační kronika. A nakonec vystupuje Antek s barevnými složkami a předává je Grifinovi – nastává udělování „JUNů“.
Junior (JUN) je nejvyšší „naše“ vyznamenaní za práci s mládeží. (Je devět barevných řad, devět stupňů. 10 – 12 stupeň je v barvě kovu. Zlatého JUNa má v celé republice pouze 10 nositelů, mimo jiné, Jestřáb – Jaroslav Foglar, Karel – Karel Líba nebo Galén – Jan Šimáně. Shodou okolností jsou všichni čestnými členy našeho oddílu a bohužel, už se na nás dívají tam z vrchu). Jen na vysvětlenou, ne každý člen oddílu toto vyznamenání získá, obrovským úspěchem v jeho oddílové činnosti je udělení 3. stupně – tmavě modrého JUNa.

Antek to má vymakaný. Každý junior je ve složkách stejné barvy označující jeho stupeň. Prvně se udělují zelené JUNy. Pro složky, jmenovací dekret (vypracoval grafik Dalík) a odznak březového lístku odpovídající barvy, si přichází Sněžka – rádce Vyder.  

Fotky ze srazu: fotokronika oddílové padesátky je → zde . Jsou to snímky Krabata a Veru. Snímky z Ivančeny od Antka naleznete → tady. Garo - především portréty, možno shlédnout → zde. Obdržel jsem fotky i od Maca. Pár snímků zaslali Bučivoj, Elvi a Růža.
Jen si kladu otázku: zveřejnit všechny, nebo jenom ty, co nejsou v galériích, nebo jen ty, které považuji za obzvlášť vydařené? Postupně by se to mělo objevovat zde i v jiných galeriích. Ufff!

Odkaz na původní stránky z kalendária o „oddílové padesátce“ je → zde. I s nepřehlédnutelnou diskusí, popisem pensionu Florian a přehledem přihlášených.