Sypeme se v Mostech ze „slona“. Devět družiníků a tři Racci. Se mnou je zde Patka a dokonce i Vitas. Ten mě tedy překvapil. Starý Sochor mně telefonuje kudy se máme ubírat a vyzvednout jejich rodinný poklad. K chatičce Sochorů nás povede Tříska. To je pěkné, protože „vůdce“ si ve vlaku opět zapomněl část výstroje, tentokrát je to bunda. Tu mu naštěstí nese Sněžka.
V magazínu si kupujeme koblihy a brambůrky. Koumes a Spider si otvírají plechovky s pitím. Koumes ještě není vydýchaný z ranního běhu na nádraží a zjišťuje, že si zapomněl pevnou obuv. Ono se mu to vymstí. (A taky že jo!). Šlapeme si to do kopce nad stanici. Marně pátráme kolem potůčku po trsech blatouchů či orsejů. Narážíme pouze na sněženky a jednu bleduli. Protější svah, vyjma bílých jazyků sjezdovek, je taktéž beze sněhu. Je pod mrakem, ale neprší.

Nepokračujeme stezkou doleva, ale stoupáme rovně mezi chatičky. Tudy jsem nikdy nešel. U branky jedné z haciend stojí Sochor (třetí muž v kraťasech!), a celá rodina na nás radostně povykuje ze zahrady. Koumes vyzvídá, zda se bude grilovat, což Sochora těžce rozhodilo. Narážíme na asfaltku. Ta nás dovede k hájence. Všude kolem cesty jsou ještě bariéry špinavého sněhu. Vysekáváme kusy a děláme koule. Kdo ji pošle po silnici až za mně, získává známku. U hájenky se napájíme. Sněžka vylamuje z půdy balvan rozhodnut, donést ho až na mohylu. Část oddílu se k němu přidává. Marné jsou mé rady, že na kameny je ještě čas. Srážíme se před klenovou loukou. Polovina oddílu má už balvan v náručí. Švejk má hlad. Přecházíme po udusaném sněhu louku a křižujeme starou jantarovou stezku. K mohyle je daleko, co by Bučivoj kamenem dohodil.

Nazelenalá kamenná pyramida se vynořuje z přítmí lesa. Zdá se mi větší, než si ji pamatuji. Odhazujeme loapy, na stromy věšíme bundy a rozcházíme se mezi kmeny jehličnanů. Přinesené balvany jsou pokládány na zem. A přinášíme další. Za kamarády, co tu dnes nejsou. I za ty, co už tu s námi nikdy nepřijdou. Největší balvan přismyčili Sochor z Koumesem. Až z fotografie zjišťuji, že ho tahají už od okraje Klenové louky. Nejvíce kamenů nanosil překvapivě Štěpka. Nakonec ho musím zarazit, aby si nestrhnul pupek. Občerstvujeme se.
Na nástupu se přemílá historie mohyly. Vzpomínám i mohylu na Ivančeně. Zrovna dnes je na ní organizovaný výstup. Na nádraží jsme potkali skautky. Ukládáme kameny. Všetečný Štěpka nachází ukrytý Zakův kámen. Je to vápencový disk. Zak ho „tajně“ přivezl z Chorvatska z jedné hory, kam jsme se tenkrát vydali, když jsme tam měli v roce 1999 letní tábor. Nově ho ukládáme pod kámen s třemi kříži. Nacházíme i schránku s listinami z minulého roku a Pitrísovo poselství. Padá návrh vyrobit na místě podpisovou listinu. Ujímám se toho. Z mraků se vylouplo slunce.
Oddíl odchází pod vedením Patky a Vitase na obhlídku samoty Hrnčín. Po půl hodině se hoši vrací. Podpisujeme opálenou listinu (při zdobení vzala málem "za své"!), a ukládáme ji do schránky z PET láhve. Akt u mohyly zakončujeme slavnostním nástupem a vracíme se na jantarovou stezku.

Drží se na ni podmáčený sníh. Koumes všem oznamuje, že už má v „adidaskách“ mokro. Scházíme kolem Mohylího potoka skrz vzrostlý les dolů do údolí. Při sbíhaní se těžce kácí Švejk. Zcela otřeseného ho zvedá Patka. Je to dobrý, krev neteče.
Na asfaltce je oddíl opět provětrán náletem. Část prchajících Trojkařů přeskakuje bariéru sněhu a po zadku si to sviští na spodní silnici. Je na ně děsný pohled. Spouštíme se na starou stezku. Také zde není po žlutých růžicích blatouchů ani památky. Jen bíle pěstičky devětsilů se derou z půdy. Mohylí potok je napájen bezpočtem menších potůčku. Voda se klokotavě hrne dolů na slovenskou stranu Beskyd. Koumes je zcela promočen. Boty mu vesele čvachtají.
Přicházíme ke Strži. Je půl hodiny po poledni. Sluníčko svítí na plné pecky. Vyhlašujeme oběd. Spider na mně loudí foťák a s několika Trojčaty a chlebem v ruce vyráží fotit „skalní monumenty“ Strže. Později vyrážíme na obhlídku všichni společně. Ukazuji, kde stály stany, kde se konaly táborové ohně. I to místo, kde kdosi neznámý na nás vrhal před 49 roky kameny. Vzápětí si o tom čteme i z Grifinovy knihy. Koumes sedí bosky, ždímé si fusky a potom s nimi vesele točí, aby mu uschly. Ustrojujeme se, potleskem se loučíme se Strží a přes studánku hurá – na korbačiky!!

Hostinec na Šancích – jak po vymření. Na kurtu vedle hospody hraje omladina tenis v kraťasech. Za postranními lajnami leží ještě haldy sněhu. Hoši si nakupují svazky korbačíků a odebíráme se na hradisko. Rozbíjíme tábor pod valem. Nahoře totiž děsně fouká. Pár petrklíčů raší mezi loňskou trávou. Převlékáme se. Stavíme dvě dráhy na kombinované uzlování. Rysové se musí bleskově vracet, protože jsou pouze dva: Koumes a Aidy. Koumes zamýšlí běhat boso, ale nemusím ho moc přemlouvat ať tak nečiní, protože po zemi jsou tu a tam roztroušeny tří centimetrové trny.
V prvním kole se rozvazují lasa Rysům i Lišákům. Vydry dosahují času 1 minut 26 vteřin. Tento čas nebyl v druhém kole překonán. Lišáci jsou v druhém kole rychlejší než Rysove. Na ně zbylo zase poslední místo. Následuje signalizace – prvosenka. Vítězí Vydry, Rysové zprávu vůbec nezachytili.

Připravujeme se na veselou hru. Nemohu si vzpomenout na název. „Maso se to jmenuje“, oznamují mi hoši. Místo míče však dnes odhazuje slepý vrhač talíř. Po vysvětlení pravidel na nic nečekáme, bereme šátky a už se to maže. Menším chlapcům se hra nelíbí. Ale vždy až od té doby, co se zhostí role pronásledovaného. Zvláště Štěpka je několikrát tvrdě vyplacen. I Švejk si roztírá šmouhy pod očima. Ale rychlým a pohotovým plantážníkům se hra velmi zamlouvá a dožadují se dalších kol. Nic, v nejlepším je třeba skončit.
Ještě s Patkou připomínáme další hru pro „celé muže“ – café. Tu už jsme v oddíle nehráli drahnou řadu let. Nahoře, na valu, si ukazujeme jinou hru při níž taktéž crčela krev. Družina musela překonat val a přinést vržený míček. Ale to byli tehdy hoši silnější, bojovnější a zarputilejší. Žádní šampónci.
Teď něco na uklidnění. Družina má za úkol na jednom lase uvázat ambulanční uzel. Fígl je v tom, že se lasa drží každý jednou rukou a nesmí se pustit. Rysové tvrdí, že je to zcela nemožné. Vitas s Patkou  předvádí, že možné to je. A vzápětí to potvrzují překvapivě i Vydry. (Překvapivě proto, že Vyder je pět a čím více družiníků, tím komplikovanější prostup smyčkami). Lišáci jsou druzí. Nakonec ambulančku uvázali i Rysové. Inu, chybí jim nejchytřejší družiník Dalmi.

Vitas mi ukazuje hodinky. Ajajaj. Moje primky se nějak – špatně ukazují. Bleskově vytyčujeme hřiště na tři zápasy v liščích ocáscích. Prohrávají Lišáci, byť v jednom kole svedli Švejk s Aidim "bratrovražedný" souboj. Vítězí Vydry. Je-li to zásluhou početné převahy nebo Sochora a Sněžky, těžko říct. Převlékáme se, poklízíme tábořiště a odcházíme na nádraží. U hospody na Šancíh povolena krátká přestávka k doplnění zásob korbáčíků a valíme se dolů z kopce. Musíme až za tunel.

Přecházíme nejnižší místo jablunkovského průsmyku. Pozorujem portál nového dvojkolejného tubusu dráhy. Stále ještě není v provozu a jezdí se jednokolejně starým tunelem. Loučíme se Sochorem. Odebírá se na chatičku.
Zvolna docházíme k nádraží. Rozhlas právě oznamuje zpoždění našeho vlaku. Dojídáme zásoby. Přijíždí naše souprava. Je to "tornádo" a tak po vystoupení cestujících se páskujeme do motorového vozu a otevíráme okna. Vlak se rozjíždí po jablunkovské rampě dolů a my zíráme na slezské Beskydy. Paní průvodčí nás nabádá, ať potom zavřeme okna. Kochání se krajinou je povoleno až do Návsí. Pak plníme příkaz průvodčí a debatujeme vsedě až do Karviné. Přijíždíme přesně. Fíra dohnal 15-ti minutové zpoždění.
                                                                                                                                             MOna