V noci zapršelo. Na asfaltu jsou ještě kaluže, ale v 6 hodin ráno svítí slunce na plné pecky. Počasí se však do osmé hodiny, kdy máme sraz u PRIORu, náležitě dramatizuje. Je chladno, lehce fouká větřík a obloha se zatahuje, kam až oko dohlédne. Nad Beskydami je doslova černo. Ale pojedeme. Uvidíme, kde nás déšť zastaví.

Před obchoďákem už zevlují naši hoši, Kulajda si odběhl nakoupit a když přifrčel Fili, nastupujeme si k přednášce o přesunu. Na poslední chvíli, v doprovodu maminky, doráží Spider. Maminka ještě osvětluje Kulajdovi Spiderovu (ne)zkušenost s bicyklem. Rackům je už jasno. Na ty Darkovičky zkrátka musíme dorazit. I když mně se to tak růžově nevidí!

 

Šineme si to přes Nové město až ke střelnici a kolem bývalého kina Panoráma ven do polí na Hlíny. Zde musíme Spiderovi seřídit výšku sedlovky, protože takhle nedojedeme ani do Olšin. Sjíždíme k rybníkům na Závadě. Švejk zaníceně sděluje, že rybníky mají jména jak jde život: Panic, Ženich, Vdovec, Sirotek, Šafář. Nějak mi to nesedí, když se dívám do mapy, ale člověk si alespoň něco zapamatuje.    

Od Rysů jsou zde Aidy, Koumes a Sid. Koumes má nový stroj – Moongoose (měsíční husa), což těžce nese Fili. Nějak nemůže zapomenout na exkluzivní táborové zážitky s „favorit comanderem“. Lišáky reprezentuje pouze Švejk. Vydry jedou ve složení: Sněžka, Dodo a Spider.

Projíždíme Závadou a odbočujeme k železničáku. Obezřetně se dostáváme na druhou stranu. Prvně se napájíme a přes Koukolnou míříme ke komínům Dětmarovické elektrárny. Spider se neustále drží, pod dozorem Kulajdy, vzadu. Přímo před věžemi si Kulis svůj „kejmlbak“ vkládá do Spiderova loapu a bere si jeho batoh na plece. Hned se jede našemu cyklistickém benjamínkovi lépe. To už zjišťuji, že mu jeho instruktor upravil i řídítka.

Za elektrárnou sjíždíme k sacím bagrům stále se rozrůstající štěrkovny. Chvíli pozorujeme dopravníkové pásy ženoucí vytěžený štěrk na jednotlivé haldy. Škoda, nedá se pokračovat po původní cestě, je přehrazena jezerem a již výše zmíněnými dopravníky. Musíme štěrkovnu objet zprava. Noříme se do vzrostlé dubové aleje. Stále zřetelněji jde slyšet, i cítit, takové to „tuc, tuc“. Koumes oznamuje, že je zde diskotéka. U brodu stojí několik osobních aut. Cesta zde zatáčí prudce doleva v nízký mladý lesík. Je těžce rozbahněná. Stopa se dá sice udržet, ale stojí to nesmírné úsilí. Na pláště a vidlice se nalepují kila bláta. Odbočujeme k novému mostku přes Mlýnku, vytékající z areálu EDĚ. A opravdu. Na louce, přímo za elektrárnou je několik velkých stanů a decibely technohudby se nesou po hladině Olše.

Dříve, než jsem „nabufal“ foťák, Koumes na „měsíční huse“ profrčel brod a za ním Sid. Oba se notně osprchovali. Sid se zouvá, ždíme si fusky. Ne tak Koumes. Brodí ještě několikrát. Marně Fili nabádá, protože se k těm výtečníkům přidává více jak polovina „bikerů“, že přes vodu musí opatrně, bez šlapání. Tak když si to vyzkoušeli a Koumes si umyl kolo – jak hrdě tvrdí, vyhlašují první závod Finské stezky. Znalým je už jasno, co bude následovat. Dostat se přes můstek, kde budou chytáni slepým hlídačem.
Ale v tom z bujného porostu vystupuje dvojice „rybízáků“. Ona a on. Ihned je všem jasné, že patří k těm technotanečníkům. Svědčí o tom jejich ohoz i nepřítomné výrazy ve tvářích. On řve. Prvně jsem se domníval, že po ní. Ale když zabrousil ke mně s dotazem: „Dobrý den. Neviděli jste tady psa?!“, bylo nám jasno, co tu vyvádějí. Po chvíli mizí opět v podrostu a hulákají po psu. Odehráváme závod. Slepý hlídač (já), zase nikoho nechytil.

Naskakujeme do sedel a míříme na křižovatku. Zde na technotanečníky narážíme opět. Plísní, už nalezeného psa. Není to, jak jsem se zprvu domníval, jen tak nějaký „čokl“, ale nádherně vybarvený pomačkaný šarpej. Byl by ho škoda!

Už po cyklostezce vyrážíme alejí k Věřňovicím. (Karamba, které české slovo má za sebou tři hlásky s háčkem?). Koumes zvesela oznamuje, že se mu z plášťů odlepují kusy bahna velikosti dětské hlavičky. Není sám. Pouze "blatníkáři" si jízdu pochvalují. Ale to, že před chvíli se jim kola horko těžko protáčela, když bláto ucpalo mezeru mezi blatníkem a pláštěm, o tom teď taktně mlčí. Všichni musíme dávat pozor. Na cestě se totiž povaluji daleko větší hroudy, než předeslal Koumes. Asi zde dováděl traktor. 

Hurá, dřevěný přístřešek – odpočívadlo ve vesnici s největším znečištěním ovzduší v Česku. Ukládáme kola do trávy a vybalujeme obživu. Mona odjíždí k žlutému kontejneru pátrat po petce od kofoly. Našel. A nás čeká druhý závod do DOD. Hod kofolou, tentokrát prázdnou láhví, do dálky. V tomto závodu vypadává Švejk. Jeho vrh byl nejkratší. (Pod jednou z lavicí byl také vrh, Sid do něj málem stoupl!) Čtvrtinu putování máme za sebou. Stále neprší, i když se nad námi valí černá mračna, ale tam někde nad Šilheřovicemi svítí sluníčko.

Valíme se po novém asfaltu mezi poli. Je zde vysázena mladá alej javorů. Dojíždíme ke statku v Šunychlu. A pak po rojích k dálničnímu podjezdu. Švejk vzpomíná, jak se mu zde před rokem „otelila“ zadní pneumatika. Teď naštěstí nic takového nehrozí. Má nové kolo a značka „jdoucí liška“, jejíž je vlastníkem, převažuje v našem závodním poli. Foxe má ještě Aidy, Sněžka a Dodo.

U nemocnice na sebe čekáme a domlouváme další „scuk“ za Antošovickou lávkou u rybníka Mžikovec. Po novém nadjezdu opět přejíždíme dálnici. A kolem bývalé hospody „U Flóry“ odbočujeme mezi domky a po cestičkách dojíždíme až k Odře.

Třetí závod do Finské stezky. Nevidouc, co nejrychleji z jednoho konce na konec druhý. Zde vypadává Spider. Jako jediný tento závod na tomto místě ještě nehrál. Blíží se poledne. Přes Antošovice kolem dvoru Paseky přijíždíme do Šilheřovic a okolo staré německé celnice pokračujeme po hlavní silnici kolem zámeckého parku. Už cítím vůni grilovaných klobásek.

Vjíždíme do dvora restaurace Starý Dvůr. Je zde téměř plno, kam se podíváš, všude stojí zaparkované bicykly a kolem stolů bikeři a bikerky, i bikerčata. Obsazujeme stůl č. 14 a Kulajda se vydává na průzkum. Objednává deset hovězích vývarů. Ale to už si od boudy nese Spider na špejly makrelu. Koumes okamžitě větří. Po zhltnutí polévek se část „bikerů“ vydává okupovat budku s grilovanými poživatinami. A už si Aidy nese klobásku, i Švejk se valí z táckem, i Fili šermuje s grilovanou uzenkou. Pouze Koumes si slavnostně vykračuje s rybičkou na špejli. Tak to jsem zase zavětřil já. Beru foťák a valím se k jejich stolu. Zjišťuji, že Koumes ještě takto připravenou rybu nejedl a také to tak vypadá. Koumes totiž jako první snědl oči. No, dál to nemíním komentovat. Po nerovném zápase vítězí Koumes a po olíznutí špejle šly již nestravitelné zbytky do popelnice. Nějak se setmělo, ale my sveřepě vyrážíme přes Šilheřovice k vrchařské prémii. Je to poslední táhlé stoupání před areálem muzea čs. opevnění. Sraz za budkou ČSAD.

Dojíždějící bikeři zastavují na místě tak, jak jsme se domluvili. Akorát plechová budka, kde bychom se mohli při bouřce schovat, nikde. Naštěstí nad námi je úplně modrá obloha, tak se ukrýváme do stínu vzrostlých jeřábů. Čekáme na našeho benjamínka. Po drahné době se zjevuje jdoucí Spider a vedle jedoucí Kulajda a melou a melou. Takhle bude Spidera bolet dříve pusa než nohy, nebo zadek. Hromadně vyrážíme k MO-S 18 Obora, ale nezastavujeme a pokračujeme až za devatenáctku. Na lavičkách za betonovými jehlany vytahuji semafor – předposlední úsek radistické olympiády. Samozřejmě, že se bude jednat i o závod do DOD. Řady „Finů“ opouští Sid. Ale to už se Kulajda vrací od Aleje a vyzývá nás k okamžitému nástupu před vchod. Oddíl si totiž, na moje upozornění, že čas pokročil natolik, že k Chlupáči se dnes nedostaneme, odhlasoval, že navštívíme MO-S 19 Alej.        

Průvodce nám bude dělat takový malý „myšíz“. Ještě jde s námi mladá rodinka. Živě s nimi diskutuje Spider. Později vysvětluje, že je to jeho učitelka angličtiny. Po úvodním proslovu „bunkráka“ se noříme do chládku pěchotního srubu. Kola venku hlídá Kulajda. Leží na lávce a pozoruje ještěrky. V pravé střelecké kasematě se k nám přidávají další návštěvníci. Jaké je to překvapení když si podávám ruku s Tomášem Zwetlerem (to je ten chlapík co vedl potápěčský výcvik v bohumínském aquaparku). Je zde s rodinkou a vytáhli švagrovou, žijící tč. v Řecku, na výlet na opevnění. Ta je nadšena. Vůbec netušila, že něco takového existuje. Mona platí hromadné vstupné s tím, že venku vyinkasuje dvacetikačku od každého z nás. A tak jsme prošmejdili celý objekt, sahali a mačkali na to, na co jsme sahat a mačkat neměli.  

Sid pronásleduje našeho průvodce, protože ten se při výkladu zmínil, že srub u Štípek byl ruskou armádou odpálením kořistní munice zcela zničen a tlaková vlna byla natolik silná, že „vysklila“ všechna okna v Darkovičkách. A Sid by rád věděl, kde se onen objekt nachází. Zrovna vycházím ven a průvodce mu vysvětluje kterak se k sedmnáctce dostat. Když mne však spatřil jenom dodal:“ Vy ale asi víte kde to je, že?“. Samozřejmě, že to vím. Však se tam zastavíme při zpáteční cestě.         

Debatujeme zda budeme pokračovat až na Chlupáče. To není reálné. Padá rozhodnutí, že se najíme na Orlu a pomažeme zpátky.

Přejíždíme přes pole a odhazujeme kola do trávy. Pouze Švejk si vyklápí stojan. A už vidím jak Spider mrštně šplhá na věž samohybné houfnice SU 85. Po chvíli se na kanónu houpou další výtečníci. Na stropnici Orla se pohybují nějací tři „bunkráci“. Otec a dva synové. Otec tvrdí, že fotografie důstojníků wehrmachtu byla pořízená právě zde, starší syn mu odporuje, že to bylo na kralické pevnostní oblasti. V rukou drží různé fotografie a porovnávají je s okolním terénem. Kulajda jim ukazuje, kde se nachází „Chlupáč“, na jehož pozici se taktéž nemohou dohodnout. (Znám jednu fotku německých důstojníků ze stropnice Orla – pravdu má otec!)

Spider s Kulajdou načerpali síly a vyráží zpátky domů. Necháváme jim náskok a pomalu sjíždíme kolem Aleje a Obory do lesa ke Štípkám. Les je celý rozoraný. Nedávno se zde těžilo dřevo. Na hlavách si necháváme přilby a nasazujeme čelovky. Oddíl mizí v útrobách výbuchem poškozeného srubu. Po chvíli vidím Sida na převrácené stropnici. Svolávám průzkumníky a skrz klestí a bláto se hrabeme k hlavní silnici. Odbočujeme v opačný směr než peloton očekává a vjíždíme na zarostlé prostranství před MO-S 16 „Rozcestí“. Když ne „Chlupáč“, tak „Rozcestí“. Jedná se totiž o objekt, který měl být taktéž osazen kulometnou otočnou věží (OR). Vybouraným vchodem se dostáváme dovnitř a vedu průzkumníky k šachtě. Je to děsně impozantní. Válcový prostor v průměru cca 6 metrů, z odkrytým vrchlíkem prochází celou masou betonu ze stropnice až do základu. Hledíme na podlahu týlového patra. Věž je zatopena spodní vodou a zaneřáděna odpadky. Karamba – chtěl bych poznat člověka, který si dá tu práci a přiveze sem staré pneumatiky. Přes zvonovou šachtu šplháme na stropnici. Pohled z vrchu dovnitř je stejně úchvatný. Vycházíme ven. Snad naše předsunutá hlídka získala už dostatečný náskok. Vyjíždíme do polí. Posloucháme skřivany a pak se okolo MO-S 15 „Na výhledech“ spouštíme po staré pevnostní silnici dolů do lesa.

Objíždíme zprava čtrnáctku a šustíme si to z kopce dolů okolo 13, 12, 11 až k MO-S 10 „U pískovny“. S Kulajdou jsme se dohodli, že pojedeme doleva a kolem silážních jam až do aleje mezi Paseky a golfovým hřištěm. Jak jsme kdysi jezdívali. Domníval jsem se, že dvojici dostihneme u Antošovické lávky a ono stále nic. Peloton zvyšuje rychlost, přejíždíme dálnici, a přes Starý Bohumín valíme do Šunychlu. A stále nic. To není možné. Jestli on ho Kulajda netahá na lase. Oddíl si to už valí po cyklostezce loukami za Lutyní a dvě postavičky před námi stále nevidět. „Budou na nás čekat ve Věřňovicích na odpočívadle“, prorokuji. Ale raději volám Kulisovi a on mi nevinně oznamuje, že jedou už kolem chladicích věží. Vzhůru za nimi.

Na odpočívadle ve Věřňovicích jsou nějací bikeři. Nezastavujeme tedy a míříme k brodu přes Mlýnku. Cesta mladým lesíkem je už oschlá, dá se bez problému projet. Ve staré dubové aleji cítím, že mi nějak ujíždí zadní kolo. „Já jsem píchnul, ale kde?“ Překonáváme přivaděč k k EDĚ a kolem chladicích věží ujíždíme ke Koukolné. Kolo zatím drží, ale budu muset stopnout oddíl, abych si dofoukl duši. Fili naštěstí zastavuje oddíl u křížku v Koukolné.

Dofukuji zadní kolo a volám Kulisovi. Tak už je nedoženeme. Projíždí kolem rybníků. Krátká domluva a Fili vede oddíl po hlavní cestě a doleva přes most na Závadu. Bikeři si to valí okolo hřiště a přes závory na cestu k čerpačce Jäkla. Dodovi se nedostává síl, ale statečně to nese. Přes Olšiny míříme ke starému hřbitovu. Zdravíme se s Třískou. Odchází s rodinkou ze zahrady. Je po nemoci a dnes s námi nemohl. Kolem univerzitních kolejí vjíždíme do Nového města.

A pak je to do cíle jen co by Bučivoj kamenem dohodil. U mototechny se loučíme s Dodem a Koumesem a zvolna dorážíme na místo ranního srazu. Kulis a Spider se povalují na betonových skulpturách. Dorazili před pěti minutami. Dobře jsme si to načasovali. Je 18. 50 hodin. Zpáteční cesta nám trvala140 minut. Najeto 80,4 kilometrů. Fili nesouhlasí. On a Koumes mají 82,6 km – nebo tak nějak podobně. Zakončujeme podnik a rozjíždíme se domů. Spidera vyprovází Kulajda až ke vchodu domu. Moc pěkné to bylo. Musím se zeptat Spidera jestli se mu to taky líbilo.

                                                                                                                                                                                                            MOna