Opět jedna z výprav dle italského scénáře, kdy vedoucí do poslední chvíle neví, zda se jí zúčastní, či nikoliv. (A Antek s vámi sám nikam nepojede!!) Přestože byl tento podnik avizován několik týdnů dopředu, po jeho ostrém nahlášení mnohé Trojkaře, kteří si nedokázali z obsahu rodinné lednice sestavit „nesený proviant“, doslova vyděsil, a nebojím se uvést – i zaskočil. Tomu odpovídá i naše účast, když se v sobotní ráno rozhlížím po hale karvinského nádraží a zřím pouze několik neustrojených figur, ke mně běžících a ruku mi podávajících. Upozorňuji Antka, že odjíždíme už v 7.42 hodin, a to ještě „EC 152 Jan Perner“ (má mé registrační číslo!), aby už vyrazil koupit jízdenku. (Na doplnění musím dodat, že pojedeme i nezvyklou trasou, přes Svinov a Vítkovice – takto jsem do Ostravice nikdy nejel! A aby toho nebylo málo, na trase Frýdlant – Ostravice je ještě ke všemu výluka, což Antka doslova uzemnilo a navrhuje, abychom změnili plán a jeli – třeba na Skalku. Zamítnuto. Jednou se řeklo, že se pojede na Ivanu, tak pojedeme na Ivanu.)

Přesouváme se na druhé nástupiště. Na poslední chvíli dorazily rodiny pánů Rybaříka a Kulajdy, které patrně nečetly naše kalendárium, kde je jasně uvedeno, že sraz na nádraží je v 7.30 hodin! A v okamžiku, kdy slečna průvodčí na druhém perónu hlásí odjezd „Pernera“ (má mé registrační číslo! – ten expres, ne ta slečna!), ji Jana Rybaříková přesvědčuje, ať chvíli posečká, protože „tlupa Modrých racků“, co nečte kalendárium, není ještě celá. A slečna, a pan mašinfíra, světe div se, ji vyhověli.

Expres si to po hrázích rybníků – hele, támhle sedí volavka, v mlžných závojích ranního slunce, valí na Ostravu. Antek neprozřetelně našim chlapcům poskytl karetní hru „doblo“. A tak celý vagon je nucen poslouchat jak si naši hezky a velmi hlasitě hrají. Čekám, kdo kdy s námi vyběhne. Naštěstí je tu Svinov a přestupujeme na jiný rychlík. V čele vlaku stojí brejlovec. Vyrážíme, pro nás nezvyklou trasou přes Vítkovice, do Frýdlantu. Vlak se zcela zaplnil už ve Vítkovicích. Zastavujeme pouze ve Frýdku-Místku. Skautky, co nastoupily později, už vystupují s tím, že jdou na Lysou horu, což mě trochu mate. Ale už je tu Frýdlant a hordy turistů se hrnou ven před nádraží, kde už čekají čtyři autobusy. Páskujeme se do posledního a vzhůru na Ostravici.

Tolik lidí, tolik turistů. Lidičky se srocují ve skupinky, dotahují se řemeny batohů, oblékají „softshelky“, vytahují trekové tyčky a zástupy se vydávají po červené značce směrem na Lysou horu. Necháváme jim náskok a v sámošce před nádražím doplňujeme proviant. Ale lidí neubývá. Snažíme se vpadnout do nějaké mezery. Za mostem hodlám rozdat známky na nálety a něco i o Lysé hoře povyprávět, ale přerušujeme mne Antek a zle plísní Švejka a Sobíka, které musel ve vlaku napomínat úplně cizí chlápek. Šlapeme si to po asfaltu nahoru a předjíždí nás automobily, z nichž se později vyhrnou určitě další turisté, což se potvrzuje, když dorážíme k poslednímu parkovišti u transformátoru.

Stoupáme po zpevněné cestě až na Butořanku. Cesta je zde odchýlená. Už se nekráčí mezi stodolami a po louce, ale hezky po kamenité lesní cestě, až se dostáváme nad chatovou osadu. A další a další lidé, senioři, rodiny s dětičkami, mládež a všichni míří tam, kam my. Na Lukšinci je lidí jako o pouti. Občas kolem nás proběhne „šílenec“ v běžeckém, (později jsem zachytil, že jeden z těch šílenců běží dnes už po třetí – a to je teprve jedenáct hodin). Stále mám dojem, že naši hoši zvolili vysoké tempo a nebýt Sobíka a Shreka, s přehledem bych se propracoval až za rodinky pánů Kulajdy a Rybaříka. Před závěrečnou části výstupu na „Giguľu“ – neboť tak se původně Lysá hora nazývala, se rozhodujeme zda půjdeme prvně na Ivančenu a potom se přes Malenovický kotel vrátíme na Lysinu, nebo rovnou zamíříme na vrchol a pak slezeme k mohyle padlých skautů. Vítězí Antkův návrh, bez ohledu na to, kolik bude na Lysině lidí v pravé poledne.

Míjíme kříže podél cesty. Připomínají nám, že Lysá hora – často podceňovaná a nevyzpytatelná, má na svědomí více než dvě desítky lidských životů. Obloha sice není vymetená, ale slunce nádherně svítí a lehounký větřík pofukuje. Po magistrále, lemované mrtvými stromy, mladým lesem a čerstvým výkopem k uložení kabelů, na kterém pracuje parta snědých kopáčů, dosahujeme závěrečné partie. Stoupáme po balvanech a kořenech smrků na nejvyšší horu „Protektorátu Čechy a Morava“. Cesta mi připomíná naše putování na Luž.

Je půl hodiny po poledni, když dosedáme na vybagrovanou zeminu vedle nové Bezručovy chaty. Vytahujeme obživu a doplňujeme sílu. Rodinky pánů Kulajdy a Rybaříka se usalašili vedle Šantánu a tasí řízky. Oddíl dostává volno s tím, že se sejdeme o půl druhé u betonového triangulačního bodu na vrcholku. Koupit si něco v Šantánu nebo v druhém stánku u „tatranské vyhlídky“ nepřichází, pro velké množství turistů a bikerů, v úvahu. Já jsem se ještě s tolika lidmi na Lysé hoře nesetkal. V klidu obcházím staveniště Bezručovy chaty, pár snímků se snažím pořídit i u druhé budované chaty a nějaké daleké výhledy z „tatranské vyhlídky“ zvěčnit, ale stále musím dávat pozor, aby mi někdo nevlezl do záběru.

Je půl druhé. Hladíme „hladící bod“ na betonovém trianglu. Kol dokola jsou nádherné výhledy, i když Tatry ani Fatru dnes spatřit nejde. Je kouřmo. Buky jsou obaleny zlatem, v údolí za námi se blyští vodní hladina nádrže Šance, před námi Frýdek-Místek a na horizontu Ostrava. Nejde dohlédnout chladicích věží Dětmarovické elektrárny. Sobík si konečně převléká kraťasy, které měl celou dobu naopak – zipem dozadu, a vůbec mu to nevadilo. Zvedáme se a spouštíme se přes Mazák do sedla Ivančeny. Rodinky Racků se vydávají po červené nazpět do Ostravice s tím, že se potkáme až u autobusu. Opět nasazené děsné tempo.

Jen chvíli jsem se zakecal s Racky a nemohu oddíl dohnat. Skáču po kamenných deskách a přes kořeny, kolem kmenů mrtvých jehličnanů a záplavou rezavé papradky horské dolů rezervací Malenovický kotel, do sedla Ivančeny. Antek mi vyčítá, kde jsem, že oddíl se mě snaží dohnat, protože si myslí, že jsem vpředu. Ale už jsme všichni pohromadě a brzdíme Sysla, Švejka a Tomáše, Matesa a druhého Tomáše, za námi hrkotají Sobík a Shrek. U cesty se zastavujeme u jednoho z křížků, ne, to není Ivančena. Chvíle oddechu a valíme se dál.     

Ivančena je až o kus níže, když jsme se dorazili do sedla. Mohyla je dávno posunutá pod hranu hřebene. O tom, jak toto místo je nedůstojné, jsme vedli rozpravy v zářijovém TTT, netřeba se k tomu vracet. Kdo chce, najde si. A zhlédne i nový návrh uspořádání mohyly. Hoši hledají naši novou desku. Přidávám pár vět o popravených skautech na samém konci války, i to proč mohyla vznikla a co se dělo v dobách, kdy skauting byl na indexu. Zvedáme se a míříme po příchozí cestě zpět pod Malchor. Po asi 800 metrech odbočuje ze značkované trasy po pravé straně cesta. Ta nás dovede přes Malenovický kotel zpět na hřebenovku.

Kráčíme ve vysoké trávě vyjetých kolejí. Kolem hoří záplavou ohnivých barev listoví klenů a buků. Švejk přichází na poutavou hru. Fouká na Tomáše chmýří utrhaných odkvetlých travin. Sysel, Tomáš a Mates si to nenechávají líbit a pronásledují Švejka s košťaty trávy. Varuji je, že „hračky – plačky“. Jen jsem to dořekl, Švejk špatně našlápl a div se nepřevrátil. Potom pokulhává a dává mi za pravdu. Ale to už je pozdě.
Nějak se setmělo, ještě aby tak něco přišlo. Ale nic nepřišlo jen my jsme dorazili zpátky na červenou trasu. „Jé, tu to znám. Já už vím, kde jsme!“, hlásí radostně Sysel. Po chvilce jsme na Lukšinci. Opět vylezlo slunce. Za dalších dvacet minut míjíme Butořanku a capkáme po asfaltu. Antek musí běžce vpředu brzdit. Švejk dostává na starost Shreka, protože Shrek zde nemá žádnou šarži. Tomáš se stará o Sobíka. Máme výborný čas, není kam spěchat.

U transformátoru dojídáme poslední zbytky potravin a zvolna se spouštíme k nádraží. Mám toho dost! A Shrek asi taky, protože špatně našlapuje a dopadá na asfalt. Ale zachoval se jako muž. Utírá si slzy a krev z odřeného kolena a my pokračujeme dál. Během deseti minut docházíme k nádraží. Antek odbíhá koupit lístky. Zpáteční cesta bude kratší a budeme přestupovat pouze v Ostravě. Sedáme si do posledního z přistavených autobusů. Je děsné horko. Blíží se čas odjezdu, když doráží skautky, co vystupovaly ve Frýdku-Místku. Nikde však nevidět rodinky Modrých racků. Asi už jely dřívějším spojem, usuzuje Antek. No, nevím, nevím!

Ve Frýdlantu přesedáme na vlak. To už víme, že Rackové jsou ještě v Ostravici. Na hlavním nádraží čekáme necelých dvacet minut a pak „elefantem“ až domů. V nohách máme dvacet dva kilometry. Beru si domů Matesa, kterému se ztratila maminka, tatínek, sestřička i bratříček. Za necelou hodinu si ho Rybařík vyzvedl. Druhý den se dozvídám, že v sobotu byla na Lysé hoře i má mladší švagrová. Škoda, že jsem ji tam nepotkal.

                                                                                                                                                                                             MOna