Poté, co jsem se dozvěděl o družinových výpravách, tak jsem si delší dobu lámal hlavu, kam to pojedeme? Musel jsem zvolit místo, kde to dobře znám a ideálně, kde oddíl ještě nebyl. Upřímně netuším, jestli Kassa či Griffin podnikli výpravu na tohle krásné místo (když teda neprší). Po zdlouhavých minutách ticha a přemýšlení jsem se rozhodl pro slavonínský hájek. Žiji tam odmalička a okolí znám snad lépe než vlastní boty. Pak už jen stačilo udělat informační listinu s důležitými věcmi na vícedenní výpravu a vymýšlení programu pro Vydry. Vzbouzel jsem se do zamračeného rána a doufal, že při nejhorším spadne jen pár kapek. Cestou do klubovny trochu sprchlo, ale žádná hrůza a předpovědi vypadaly slibně.

Dorazil jsem první společně s Bubnem. Chvilku jsme klábosili o mých zážitcích z tábora a přesvědčoval ho, jak je to super na tábor jet. Kouknu na hodinky a devátá hodina už odbyla a já tu byl jen s Bubnem.

Jdu proto pro jistotu zkontrolovat vchodové dveře a tam najdu zbytek družiny. Kluků jsem se ptal, proč nezabouchali na dveře, přičemž mi Pedro odpověděl větou: „Ale my klepali…!“. Ovšem s Bubnem jsme nic neslyšeli. Ještě rychle kontroluji čas a předpověď, zda vše sedí. Bude zataženo, ale déšť se radaru nejspíš skrýval. Čas máme ideální, tak jsem zavelel k odchodu z klubovny.

Z klubovny jdeme pěšky na Flóru, odkud pojedeme na historicky první výpravu tramvají. Mraky se začínají trochu honit, a proto ještě kontroluji finální předpovědi počasí. Vypadá to slibně déšť má přijít až ve dvě odpoledne. Nastupujeme na tramvaj a jedeme dvě zastávky až k Pionýrské. Po opuštění zastávky a východu z podchodu dávám krátký informační nástup. Oznamuji následující hru všímandu (taková klasika). Jdeme po Arbesově ulici až ke slavonínské školce, kde pokládám první dvě otázky ze všímandy. Je to už zmíněný název ulice a dvě atypicky zbarvená auta po levé straně. Krátce něco řeknu o Smírčím kříži a pokračujeme v naší výpravě. Následovala prohlídka (jen pohled z poza plotu) na slavonínský kostel. Ten jsme bohužel obejít nemohli z důvodu zamčeného plotu. Šli jsme kolem kostela po cestě až k slavonínskému hřbitovu. Bohužel tam nebyl doposud prostor pro hru.

Pokračovali jsme pořád po cestě. Naším cílem byl samozřejmě slavonínský hájek, ale navštívit jsem měl v plánu i slavonínskou pevnůstku. U té jsme se chvíli zastavili a pak o pár metrů dál dali konečně i nějakou tu hru. Měl jsem v plánu liščí ocásky, signalizaci, pašeráky, kombinované uzlování a další hry. Nechal jsem kluky se vydovádět při liščích ocáscích a paté zkusil signalizaci na jednotlivce. Maty neluštil a pomáhal těm slabším jedincům s vyluštěním. Samozřejmě zprávu jako první vyluštil Pedro a Simon. Buben a E.T. se zadrhli na pár slovech, ale také zprávu vyluštili. Na velikou žádost ostatních jsem se nechal přemluvit k pašerákům, protože pár metrů za námi byla krásná a dlouhá alej. Začínal jsem s Matym jako pohraniční stráž. Nejvíce to šlo Pedrovi ale i ostatní se slušně chytali. Hra je natolik bavila, že si pohraniční stráž chtěl pak zkusit Buben s E.T. Docela jim to šlo až na to, že nám nedávali moc prostoru pro proběhnutí mezi hranicemi.

Kluci po únavných hrách už byli dost unavení, tak jsme si dali pauzu na svačinku. Svačíme pouze pár minut a začíná kapat. Hned se podívám na radar a vidím, že se k nám řítí normální déšť. Pláštěnky máme, takže se můžeme v klidu schovat v lesíku, který je necelých pět set metrů od nás. Po důkladné konzultaci s mým podrádcem Matym jsme se shodli, že to bude dobrý nápad. Jdeme do lesíka a déšť postupně ale lehce zesiluje. Dojdeme do lesíka a Maty si jde odskočit. Já zatím po několikáté sonduji, jak to teda bude s tím počasím. Na radaru jsem viděl všude jen červenou, tudíž největší déšť. Maty se vrací a já ho seznamuji se situací. Naštěstí jsem cestu předem vytvářel, aby když dojde na nejhorší tak jsme měli poblíž nějaký rychlý spoj do města a pak rovnou do klubovny. Autobus jel za šest minut od slavonínské cihelny. Jenže jenom tam je to pěšky také šest minut. Tudíž jsem se na chvilku zarazil a poté velel k poklusu. Lesík velmi dobře znám byl jsem tady tolikrát. Jenomže jsem se vždy orientoval podle komínu od cihelny nebo o prosvítající kusy domů přes listí stromů. Přes hustý déšť a přes chvějící se stromy nebylo vidět nic a já pátral v paměti, kudy se vlastně z lesíku rovnou k cihelně vychází. Dojdeme na rozcestí, které mi bohužel nepřišlo vůbec povědomé. Vydali jsme se vpravo. Jdeme asi pár metrů a pak si Maty všimne bike parku. Samozřejmě k bike parku je to na opačnou stranu od cihelny, takže se hned otáčíme a teď už regulérním během utíkáme odbočkou vlevo. Vybíháme z lesíka a já vidím jedoucí autobus. Pobízím kluky, ať zrychlí, a naštěstí se nám podařilo průtrži mračen utéct a jedeme do klubovny.

Jelikož jsem moc s deštivým počasím nepočítal, tak jsem neměl moc připravených her na in-door. Pokusil jsem se alespoň dodělat pár her, které jsem měl v plánu. Dali jsme si rychlé kombinované uzlování v klubovně. Snažili jsme se pokořit mnou vytvořenou časovou hranici. Překvapivě to šlo lehce tak jsem čas snížil a ztížil jsem podmínky. Po této drobné úpravě to začalo některým jedincům dělat problém. Kluci už byli dost nešťastní, tak si dali slíbenou kopanou vybíjenou. V tak malém počtu nemělo smysl dělit nás na trojkaře a trojčata. Po dvou dominantních výhrách jsem si to dost ztížil, a to tím že budu hrát pouze patou. Bohužel tento úkol nebyl splnitelný minimálně v mém podání. Následoval trošku delší odpočinek u deskové hry YES. Šlo o dost podobný princip jak v Monopolech. Až na to že tady hráč vyhrál tehdy, když dokázal splnit dva vylosované úkoly nebo mít ve svém držení jeden milión herní mněny. V prvním kole jsme se seznamovali s pravidly hry a hru vyhrál ten, kdo se nejrychleji s pravidly skamarádil. Hru jsme si dost oblíbili, tak jsme ji nechali rozbalenou na později a šli se projít do parku. Počasí bylo konečně o trochu lepší a my toho šli hned využít.

Jelikož se blíží DOD shyby, tak jsme šli krátce potrénovat do parku. Průměr družiny byl okolo 3,16 na jednotlivce. Méně silnějším jedincům jsem s Matym pomáhal. Po krátkém work-outu jsme se vydali směrem k Flóře parkem. Po cestě jsem dával otázky na silné selské přemýšlení. Například kolik máme benzínek v centru města. Odpověď byla snadná, a to pouze jednu, kolem které jsme shodou okolností zrovna šli. Našim cílem bylo spatřit pávy v parku. Už zdálky jsme slyšeli několik pávů. Byli krásní a jejich pozorování nám E.T. obohatil vtipnou historkou. Jelikož E.T. bydlí kousek od onoho místa, tak se mu často stává, že nějaký ten páv ho ráno vzbudí klepáním na okno. Dokonce E.T. povídal, že mu jednou přes polootevřené okno páv do pokoje málem vlezl. Pokračovali jsme dál. Došli jsme až ke Smetanovým sadům, tam se otočili a šli zpátky. Měl jsem v plánu zahrát nějakou hru, ale ne jsem na něco přišel, tak se nad námi zase začali pomalu honit mraky. Tudíž jsme decentně zrychlili krok a vrátili se do klubovny. Všichni se těšili, až si zase zahrajeme hru YES. Tentokrát to ale mělo mnohem napínavější konec. Matymu chyběla splnit poslední část úkolu rovněž jak mně. Maty celou dobu čekal na poslední orbitální družici, co byla ve hře, aby ji mohl odkoupit. Zatímco já potřeboval sehnat peníze na odkup bankovního domu. Matymu trvalo šest dlouhých kol, než se naskytla šance na odkup.

V tu dobu nám zavolali na telefon, ať si jdeme vyzvednout naši večeři. Nikam jsme vlakem nejeli, tudíž měli vetší rozpočet na sobotní večeři. Objednali jsme dvě půlmetrové pizzy. Všech šest členů družiny se najedlo a nikdo neměl hlad a ani mi na další den nebylo blbě (tady narážím na Čedarovu výbornou polévku a můj trávicí trakt).

Jelikož bylo už osm hodin večer a někteří začínali mít žízeň, tak jsme se vydali na expedici pro doplnění zásob. Cíl byl velmi známý Lidl. Bylo to jen pár minut chůzí. Zapomněl jsem zmínit jeden úkol, co jsem zadal na samotném začátku dne, a to vidět jedoucí vlak. Po trase, kterou jsem měl naplánovanou, jsme měli dříve či později spatřit jedoucí vlak. Jenomže z důvodu velkého deště jsme se k onomu místu nedostali. Po dvou minutách chůze z klubovny začaly bimbat závory od železničního přejezdu. V tu dobu na to téměř všichni zapomněli a my šli dál. Až po přejezdu vlaku se Pedro zarazil a podotknul, že nejspíš minul svoji šanci vidět jedoucí vlak. Jsme v Lidlu a já s velmi striktním rozpočtem vybírám značku nápoje. Nakonec jsme koupili čtyři pet-láhve táborové oblíbené značky Saguaro. Zaplatím, vyjdeme z obchodu a začíná pokapkávat. S deštěm jsme výpravu začali a snad i skončíme, jsem si pomyslel. Jelikož jen kapalo tak jsme nějak extra neutíkali. Kdyby někdo náhodou neviděl jedoucí vlak cestou do Lidlu, tak jsme ho spatřili pro jistotu i cestou zpět.

Ještě před spaním jsme si zahráli Fantoma staré Prahy. Obětoval jsem se a byl jsem tím Fantomem já. Moc jsem nevěřil, že to můžu vyhrát, ale podařilo se a snad poprvé jsem viděl někoho vyhrát, když bylo pět četníků na jednoho Fantoma. Po tak skvělém výsledku si to chtěl zkusit E.T. Bohužel jsme ho chytli do dvou minut. Maty řekl, že to bylo nejrychlejší chytnutí Fantoma, co kdy viděl. Tak jsem ho nechal, ať si to zkusí. Při jeho druhém tahu Maty přehlédl jednu uličku a my ho chytili snad ještě rychleji, než E.T.ho.

Už jsme byli dost unavení, tak jsme se pomalu začali chystat ke spánku. Nikdo naštěstí neměl problém s ustláním svého noclehu, a já pak mohl pustit povídku na spaní od Ondřeje Neffa „Ano jsem robot“. Kluci byli natolik unavení, že nikdo nedoposlouchal povídku až do samotného závěru.

Ráno jsme se pak vzbudili za Matyho budíku, postupně vše uklidili, ustlali, najedli se a pak už jen všichni postupně odcházeli. Já jsem odcházel poslední. Zamkl jsem klubovnu, podíval se na krásně modré nebe a řekl si „Tak mám za sebou svoji první výpravu pod mým vedením“.

Sky