Pravda o Voltově táboře * OK3

Když zavřu oči, vzdálený svět se vrátí. Z ticha vystoupí tisíce neznámých hlasů, kterými se rozhovoří tropický prales; na tváři ucítím žhavý dech větru podobný otevřené peci, kterými jsme šli k jedné studni na Sahaře a napájeli tam stádo velbloudů; přivírám oči před oslnivým sluncem, lapám po dechu a sbírám všechen zbytek vůle k dalšímu kroku v jiskřivém mrazu v 5 000 metrech na Kilimandžáru – a k vrcholu je ještě ta daleko;
Běžím poledním bušem Konga bez stínu a černý opilý voják mě mlátí pažbou do zad; brodím se po kolena v blátě někde pod rovníkem mezi Tanzanií a Zambií, v hustých provazcích nerozeznávám rozdíl mezi vlhkostí deště a mého vlastního potu, a náhle křičím na Jirku: „K čertu s tím vším!“ ...

Petr Bárta, „DOBRÝ DEN, AFRIKO! Expedice Lambaréné“

Předehra:
Jestliže se před loňským táborem lavírovalo o počasí, tak letos jsme si, zkrátka vůbec nepřipustili, že by nás nepotkala stejná pohoda jako loni. (No, a nebýt dešťů, které nás zastihly v Tanzanii, skoro by se nám to i vyplnilo). Před táborem jsme se zabírali problémem jiným a to bylo, jak se tradičně v posledních letech stává nedobrým zvykem, složení družin.

Už na pracovní výpravě koncem června projevil Kassa přání, aby jeho sedm družiníků bylo ve stejné družině. V diskusi na těchto stránkách jsme před táborem nevyřešili nic. Do poslední chvíle nedali o sobě vědět Vendy a Špejlík od Vyder. Překvapivě opět nejede Jack od Lišáků, Spider hlásí, že pojede na jiný tábor, a „druhákům“ Sobíkovi, Kudlovi a Žužlovi jsme po vzájemné dohodě doporučili, aby rok ještě počkali. Tak by se nejmladším naším táborníkem stal Martin - Rychlonožka, neboli „Ryžka", ale i jeho rodiče na poslední chvíli „cukli“. Nedá se nic dělat, bude nás lichý počet: šestnáct chlapců z Karviné, sedm hochů z Olomouce.

Táboříme:
Táboříme od pátku 25. července do 10. srpna, opět oba oddíly Grifinovy TROJKY společně, v údolí Věžnického potoka, nedaleko hradu Bouzova, v malebném podhůří Drahanské vrchoviny – na rozhraní Moravy a Čech. Stavba tábora byla zvládnuta do prvního večerního nástupu. Především hoši z Olomouce si zpočátku pěkně mákli, protože Karviná dorazila až po poledni. (Ta kalvárie přesunu je zaznamenána v táborové kronice!). Letos všichni družiníci už spí ve stanech natažených na nových podsadách. Oddíl obsadil dvanáct stanů, každá družina po čtyřech, zbylých osm stanů připadlo Modrým rackům. Ti se postupně protočili během 17 dnů táborového života. A tak jediným, kdo své místo ve stanu nikdy neopustil, byl Mona. A to ne, že bych se chlubil, zkrátka se to nějak tak přihodilo. (Vysvětlení bude zveřejněno v odstavci "Resumé").

Složení družin:
Do čela Rysů (už podruhé!) přechází Lišák Sochor, následován Třískou. Rysové Aidi, Koumes, Dalmi a Shrek zůstávají. Po týdnu doplnil Rysy Vítek. Lišáci jsou veskrze olomouckou družinou: Nadík, Qéčko (přijel po pěti dnech), Tomáš a Runy z Karviné, dále Gorka, Twist, Sky a benjamínek tábora, teprve „prvňák“, Matyáš. (Po dnech veteránů obdržel od Kama „chlapáckou“ přezdívku „Rafan“, což vždy Kassu přivádělo do stavu naprosté malomyslnosti). Pozoruhodné bylo, že z osmi Lišáků byli pouze dva praví – ti karvinští, protože hoši z Olomouce (zatím) družinu Lišáků nemají. Vydry vede matador Sněžka, podrádce Švejk (poprvé na táboře!) a šestník Dodo. Sida (od Rysů), Štěpku, Matese, Šimiho doplňuje dlouhán Xury z Olomouce.

Oddílová dlouhodobá hra (ODH):
Páteří táborového programu se letos stala oddílová dlouhodobá hra: Expedice Lambaréné (v oddíle už hrána v letech: 1987, 1992, 2007).
Libreto: Medik Petr Bartůněk přišel v roce 1966 s nápadem dopravit materiální pomoc do slavné gabunské nemocnice humanisty, teologa, filosofa a lékaře Alberta Schweitzera, a to poté, co se po jeho smrti dostala do potíží. Dal dohromady prostředky, získal povolení, sehnal nákladní tatrovku a sedm kamarádů, kteří se rozhodli vyrazit na třicet šest tisíc kilometrů po čtrnácti afrických zemích s ním. Cestou zažila výprava, v tehdy velmi neklidných oblastech střední Afriky, řadu neuvěřitelných příhod i setkání, při kterých šlo častokrát o zdraví a v několika případech i o život.*

Na rozdíl od roku 1987, kdy se předúseky odehrávali už od dubna a družiny pátraly po Tatře 805, sháněly víza do jednotlivých zemí, sbíraly dar pro pralesní nemocnici a účastníci se dokonce podrobili i „speciálnímu“ vyšetření (120 minut v kosmické komoře), se nám letos podařilo pouze zorganizovat „Generálku pro Afriku“. A i ta vyšla na prázdno, protože jednotlivý členové expedice neměli rozděleny úlohy a nakonec došlo i k, již výše zmíněným, přesunům v družinách. Obrovským plusem však byla projekce filmu ze skutečné expedice a následně i táborové filmy z roku 1987 a 2007.
A tak jediné úkoly před táborem byly vyvěšeny na našich webových stránkách. Do nich se však pouze zapojili Lišáci Tříska a Rychlonožka, a Švejk od Vyder. Ostatní o nich vůbec nevěděli nebo nepovažovali za nutné se jimi zaobírat.

Družiny míří do Lambaréné:
Samotná hra započala až v neděli večer, kdy byly jednotlivé posádky seznámeny se systémem bodování a posunu po mapě Afriky. Během dvanácti dnů bylo odehráno deset hlavních úseků a téměř 20 poddúseků. Mnohé úseky byly dotaženy do dokonalosti: Na vrcholu pyramidy, Metema „amharsky“ smrt, Kilimandžáro – střecha Afriky, Dým, který hřmí; Hell Run, nebo „Zoologická zahrada naruby“, kdy role strážce národního parku převzali veteráni oddílu, zrovna přítomni na táboře (návštěvní víkend). Další úseky se povedly úplně jinak, než jsem si představoval: Den, ve kterém hořela savana nebo Antkem precizně připravený podúsek „Kdyby všichni chlapi světa“! Úseku: Kongo – dálnice v pralese jsem se vůbec nezúčastnil. Také „Vězni Suezu“ dopadli žalostně (výroba známky) nebo „Muž s kopím“ – lze porovnat dvě fotografie Masajů jdoucí v galerii za sebou (při pozdějším průzkumu, jsem však došel k závěru, že dříve zmíněné hodnocení se na pravdě až tak nezakládá. A to díky nedostatku sazí, obrazových předloh, a třeba temperových barev). Jiné úseky vznikly spontánně: Pralesem na Mandara Hut (druhý den nám lesáci odvezli klády, po kterých se běhalo v dešti na boso!), Suakin – mrtvé město nebo podúsek „Pohraniční historie“, kdy měla družina mezi sebou vybrat peníze na vykoupení „Drobečka“ ze súdánského vězení. Nevím, kde sehnali družinící tolik peněz, když na táboře žádné peníze nepotřebují – vše je hrazeno z táborových financí!! (Jen tak pro orientaci uvádím složenou průměrnou částku na jednoho účastníka: R 422,50 Kč, L 415,57 Kč a V 431,50 Kč. Tak vysoké měli hoši kapesné!)

Naprosto dokonalé byly dobové pasy (Kassova precizní práce) i s fotografiemi pořízenými přímo na táboře, jiné artefakty (fotografie, kresby, tabulky, model „Drobečka“, papírové vystřihovánky), byly použity z minulých let. Vrcholem doprovodných věciček k ODH bylo promítání jednotlivých dílů skutečné expedice (viz dále!)

Poslední úsek ODH:
Závěrečná cesta do Lambaréné (neboť všechny tři družinu získaly vízum do Gabunu) proběhla poslední pátek. Prvně vyrazila družina Vyder, celou dobu si v ODH udržovala náskok. Roli fotoreportéra byl pověřen Racek Fili, neboť část Vyder odmítla nechat se natáčet! (?). Po devadesáti minutách vyjíždí Rysové (kameramanem je Mona) a před obědem opouští tábor Lišáci. Vydry doráží do Lambaréné naprosto v pohodě, u Rysů se z úseku Metema – Gondor vrací Dalmi (prasklá patka přehazovačky). Lišákům po cestě vysílením odpadává Gorka, (ten den držící orlí peru hladu). Vrací se s ním Nadík a Runy. Po předání „nemocného“ valí zpět za družinou a dohání ji na loukách za Hartinkovem (Keňa to byla).
Expedice postupovaly pouze po značkách (obrys Afriky) a po lesních a polních cestách. Žádné zprávy, žádné šifry, žádné logické hříčky – úsek „Kdyby všichni chlapi světa...“ nás vyléčil z podobných experimentů. Všechny tři družiny dorazily do Lambaréné, polní nemocnice, kterou jsme umístili do bývalých ubikací vojáků v Liščím lomu u Šubířova. Na konečné pořadí však tento úsek už neměl vliv. ODH vyhrávají Vydry, Rysové jsou druzí a za nimi Lišáci.

Gladiátorské zápasy:
V Gladiátorských zápasech bylo rozehráno šest turnajů. Tak dlouho se odkládala stavba hřiště na kubb, až se sedmý turnaj zápasů nakonec nerozehrál. Ale nikomu to nevadilo.
Rysové zvítězili v ringu, v indiánské házené, v pasáku a v hobří. Lišáci vyhráli kopanou a lagori. Vydry nevyhráli nic, ale vše si vynahradili, viz výše! Celkový počet bodů za Gladiátorské zápasy je: R-15, L-12, V- 9 bodů. Škoda jen, že ze sportovních klání máme tak málo snímků, a nebýt série z kopané mezi Rysy a Vydrami, musel bych ještě uveřejnit foto, kde Sir dostal míčkem do hlavy.

Tradiční bodovací závody:
Bodování stanů opanovala dvojice Lišáků – Nadík a Sky, druzí byli Sněžka a Švejk od Vyder, třetí opět Lišáci – Runy a Twist. („Tak už víš, proč nechci obývat stan se Sněžkou, protože on má vždy pět bodů a mně vždy něco najdou, tak tu pětku nemohu dostat!“ vysvětloval Dodo Štěpkovi). Jedenáct táborníků získalo malé bílé orlí pero – vzorný stan na táboře.

Tábornickou stezku opět vyhrává Sněžka, druhý Tomáš, třetí Tříska, následují Qéčko, Nadík a Dodo. Bezproblémoví hoši. Na rozdíl od Sida, který mne na konci tábora tak vytočil, že dostal ode mne malým esšálkem do hlavy takovou mordu, že mám malou misku dodnes promáčklou (Skypino, promiň!). Shrek skončil na posledním místě díky své nepořádnosti, resp. zapomnětlivosti.

Kyrík – lov domácí zvěře aneb ranní vstávání vyhrál Runy před Sochorem a Dodem. Největší jezevci: Dalmi, Gorka a Vítek. Ranní koupání vyhráli Runy a Koumes (získali i malé červené orlí pero – ranní koupání) se shodným počtem 14 koupacích dnů. Nejlepší družinou jsou však Vydry, dělají čest svému totemovému zvířeti, (z tabulky lze např. zjistit, že Sid není čistokrevná Vydra); a nebýt hospodářova nařízení, že kuchyňská se nesmí před budíčkem koupat, (což Runy a Koumes úspěšně obcházeli), i z jejich řad by se dostali na první místo minimálně Sněžka a Mates.

Semafor se stává tradicí našich táborů. Kdysi jsem se zařekl, že hochy semaforu naučím, když ho dodnes nemám ve IV. stupni potvrzený. Každý den ráno, za jakéhokoliv počasí, stojím na hraně Sluneční hory a vysílám část zprávy. Vysílání se zúčastňuji pouze dvě družiny, kuchyňská není touto soutěží vytrhovaná ze své bohulibé práce pro blaho táborového lidu. Letos byl odvysílán text z úvodu knihy Petra Bárty „Expedice Lambaréné“. Můžete si ho přečíst v úvodu tohoto zápisu.

Kuchyňskou s přehledem vyhrávají Rysi. Zásluhu na tom má především rádce Sochor – vládnoucí rukou silnou a nekompromisní. Ale i ostatní družiny se činily, což si táborový hospodář pochvaloval. A kdyby byl Sněžka důraznější, nemusela jeho družina skončit na třetím místě. Jídlo bylo poživatelné, často i chutné, což dokládalo minimum bioodpadu a především práce Dany a Kavky – vždy tak nenápadně odchycených! Jen ten pořádek býval kdysi lepší – nemám na mysli hygienu v kuchyni, ale prostor kolem TVRZE, zásoba dřeva, úklid dřevníku a jiné „ záškrabové věcičky". Ale to je dáno asi tím, že Antek už několik let nepoužívá systém mínusových karet, což veteráni hlasitě připomínkovali!

Jiná kratochvilná povyražení:
Noční hlídky, k všeobecné radosti táborového lidu, probíhaly dle zaběhnutého scénáře, tzn., že každý táborník hlídá sám. Je to zvyklost, a to ať se to líbí, či nelíbí rodičům, psychologům, a já ještě nevím komu, třeba panu presidentovi! Pouze mladší hoši byli stavěni na hlídky, když už se rozednívalo. K jedinému zjištěnému incidentu došlou pouze (stejně jako loni), u Rysů.
Také, jak jinak než podle zaběhnutého scénáře, jsme na začátku tábora přešli na zimní čas (SEČ), což znamená, že poledne bylo opravdu v pravé poledne.

Koupání, (pod vedením Kassy byla postavena nová umývárna na tradičním místě), probíhalo letos výhradně na dolním propustku. Což nelibě nesl pantáta Koumes a zorganizoval stavbu hráze přímo za stany před Šamotovou vrbou. Stavba to byla sice pěkná, i vodní skluzavka byla zrobena, ale při prvním deštíčku nevydržela předprseň hráze a stavba se v několika minutách rozložila po potoku. Koumes však neváhal a ve spolupráci s dalšími milovníky vodního živlu, bez vědomí Racků, utěsnili hráz u TVRZE. Což ovšem neměli dělat, protože po chvíli již voda přetékala boční navigací a hrnula se kolem dřevníku. Pak teprve Koumes, přiběhnuvší do TVRZE, přiznal, co spáchali. Ihned musely být odbity vrchní desky koruny hráze a snížena hladina vody. Jenomže Koumes a Sochor si počínali tak neodborně, že došlo – díky tlaku padající vody, k narušení dna a hráz vytekla spodem. (Mimoto kocour Koumes utopil velké páčidlo, které dodnes nebylo nalezeno – Koumes vůbec letos „perlil“, v kuchyni třeba zlomil (Antek hořce zaplakal!), lis na česnek, což se ještě nikomu nepodařilo!)
Na utěsnění dna už nebyla až do konce tábora vypátrána žádná síla a tak jsme se stále chodili koupat na dolní propustek, který ještě vyšperkovali veteráni při návštěvnímu dnu (Kamo a Miky) osazením obřího schodu. Letos, vyjma několika bikerů, vedl je Fili – jsme nenavštívili lesní oprán v Kladkách, protože zemědělci na „naší straně pláže“ pustili krávy až k rybníku. Několikrát jsme vzali s povděkem návštěvu Třebůvky a vykoupali se u náhonu k pile, kde proběhly i vodní radovánky na raftu.

Bicykly na táboře byly především využity v ODH a při přesunech na Třebůvku. Jediná výprava tak byla podniknuta na hrad Bouzov, kde proběhl tradiční běžecký závod „okolokolo“ a následná jízda po vrstevnici Bakule.

4. oddílový zákon:
Nemocnost nulová – až na noční „štěkot“ Rafana. V úrazech vedl Twist, který si nejprve roztrhl kůži pod kolenem při pádu na umývárně, kdy následně nedokázal vysvětlit, jak se to stalo. Po ošetření (pět stehů), v zábřežské nemocnici, kam ho odvezl Kulajda, nastoupil do kuchyňské a sekl se pod ofačované koleno sekerou. Další úrazy byly z kategorie „zanedbatelné“ – řezné ranky, odřeniny, bodnutí vosou. Především Trojčata se dožadovala náplasti, neřkuli obvazu, načež jim „těžká zranění“ zdravotník (po důkladném omytí mýdlem a vodou), vyčistil peroxidem a zasypal framykoinem – s tím, že rána musí větrat. Ke cti slouží, že letos nedošlo k žádnému krvavému pádu na kole. A taktéž nebyl zájem o černá „cukrátka“ (živočišné uhlí). Evidována tak byla pouze „přítulná“ klíšťata. Očista, díky nádhernému počasí, byla prováděna na umývárně a na dolním propustku. Pouze v Tanzanii využili Lišáci, mající kuchyňskou, horkou vodu ve sprše dřevníku.

Zde je nutno připomenout jinou aktivitu Modrých racků, se kterou jsem se doposud ve svém (a protože mám už 50 let! – tak o to silněji to říkám – píši!), tábornickém životě nesetkal, ačkoliv jsem o tom několikrát četl, a různé návody prostudoval. Vzhledem k situaci, já nevím jak bych to nazval, zkrátka, málo pršelo. Celý rok málo pršelo. A studna, pod hranou Sluneční hory, dávala občas najevo, že je na dně. A Lišáci se chtějí koupat. A není voda. Ani na umytí nádobí. A tak trojice – ve složení Antek, Kassa a Bubák, koupila předepsané „ingredience“, a pomocí vápna, písku, dřevěného uhlí, plátna a provrtaného kbelíku, zřídila filtr na pitnou vodu. Počin naprosté dokonalosti. Asi jako rozdělání ohně třením dvou dřev. Táborová služba pak následně pomocí konve doplňovala vodou z potoka příslušné zařízení, z kterého odkapávala do příslušných nádob křišťálově čistá voda. Dělají to tak vojáci, geologové, vodáci, lovci, poutníci a kočovníci, Indiáni a – my! Nikomu se nic nepřihodilo, žádné zdravotní komplikace, až se nabízí otázka, dostali jsme se tak daleko, že bychom pili vodu z potoku?

Dostáváme se k závěrečným odstavcům a to je název tábora. Vždy ke konci našeho táboření, pod vlivem prožitých příhod, okolní krajiny, počasí – a já ještě nevím čeho, se navrhuje název a znak. Děláme to už od nepaměti podle vzoru Hochů od Bobří řeky. To se ponejprv posbírají všechny návrhy, vyškrtnou se dětinské, posměšné, nic neříkající, či opakující se anebo příliš dlouhé, které by se „nevlezly na nálepku“, a potom se hlasuje.
Už od poloviny tábora se zdál být favoritem Monův návrh „Tábor ptačího křiku“. Opravdu, ještě jsme nezažili takový rachot okolo tábořiště jako letos. Noční děsuplné skřeky probudivších se ptáků, hrůzu nahánějící houkání sov, denní típání šoupálků dlouhoprstých u kuchyně, kejhání dravců nad svahy Sušice – Sluneční hory. Majestátné bylo jejich plachtařské umění, které jsme tak často pozorovali. Jenomže letos ovlivnil běh tábora počin jiný, do té doby naprosto neojedinělý a na našich táborech neobvyklý – a tím byl elektrický proud. A začalo to tak nevině.

Antek přitáhl na tábor elektrocentrálu. Inu, pokrok, a to ani v táboření, nezastavíš. „Na co to bude?“, vyzvídali jsme. Když ještě vytáhl několik kousků elektrického nářadí (chyběla pouze svářečka!), ti šikovnější pochopili. A tak se vrtalo, a řezalo, a šroubovalo, a nabíjelo. A když byl i objeven dataprojektor (promítačka) a dva kousky „noťasů“, rozsvítilo se i dalším. Ano, rozsvítilo!
Pomocí elektronářadí se dodělali nové postele do všech stanů, vyměnily se desky na novém mostě (most byl již postaven na předtáborové výpravě), zrobila se nová střecha na „ústředních“ latrínách, kuchyně byla vybavena důmyslným rozvodem pitné vody, odizolován komín v zásobáku. Ale hlavně byl postaven nový přístřešek na podsady, kde si během „Dnů veteránů“ pěkně mákl Patka. (Ten starý přístřešek, z roku 1987, se jevil jako už krajně nevyhovující, držící pouze silou vůle).

A také se oddíl poprvé na táboře, kde není přívod elektřiny, setkal s promítáním oddílových filmů. Ne, že bychom provozovali každý večer „letní kino“, stalo se tak pouze dvakrát, ale mohli jsme shlédnout několik dílů filmů ze skutečné „Expedice Lambaréné“, ale i filmy z předešlých táborů, kde se tato oddílová dlouhodobá hra hrála, či film z oddílové „Padesátky“ nebo filmeček, co o nás natočila „TV Polar“.

Tak to bylo to jiné, co se ještě na žádném našem táboře neobjevilo. Prvnímu návrhu „Tábor pod proudem“ mladší hoši nerozuměli – vyjma pantáty Koumesa (ale mám podezření, že jeho fascinoval především „proud vodní“). Také „Elektrický tábor“ byl zamítnut. A teprve až při posledním táborovém ohni, při rozpravě na Moravě, kam se Modří racci o přestávce odebrali, byl Monův návrh „Ampérův tábor“ (špatně skloňovatelné), upraven na „Voltův tábor“, což bylo následně téměř jednohlasně táborovým lidem přijato. Tak asi tak.

Maskarony: