Ahoj Mono!
Zdravim te. Byl jsem nedavno na Eigeru s Kamaradem. Bylo to dost dobrodruzne. Tak me napadlo poslat mensi zapis z toho, co sem zazil a co mi to pripomina. Precti si to a rozhodni, jestli to chces dat na Oddilove stranky. Nechci se chlubit, prinejlepsim jen nekoho inspirovat.             Zdravi Ruza!
P.S. gramatika stoji za nic. Ale me to neva. A taky tam nejsou hacky a carky. Nemam ceskou klavesnici.
Tak takový mail jsem nedávno dostal. Od Růži (podrádce Vyder), který už několik (hodně) let žije ve Švýcarsku. Poslal mi zápis z výstupu. A protože se mi líbil, a Růža souhlasil s jeho zveřejněním, (ačkoliv jsem ho varoval, že před táborem mám takové křečové stavy hnutí mysli, že nevím, nevím, zda to stihnu vyvěsit!), nedalo mi to. A když mi Růža na moji žádost poslal i několik fotografií, nezbývá mi nic jiného, než se s vámi podělit.

Dobrodružství, a kamarád, co s vámi visí na jednom laně.

Bylo to o držku, když jsme lezli s Matem po vrcholovém firnovém hřebeni Eigeru. Oba jsme měli nahnáno, jeden špatný krok, jedno uklouznutí nohy a letíš dolů, do severky Eigeru. Takhle bych se tam nechtěl podívat. Matovi jedna noha uklouzla, ale měl rychlou reakci, šel hned celý k zemi. Museli jsme se zastavit, aby to Mato mohl rozdýchat. Byli jsme navázáni na laně, asi sedm metrů od sebe.

„Dobrý?“ volám na Mata, „můžeme pokračovat?“ „Jó, dobrý!“
Po chvíli zastavujeme, točím video. „Nevím, jak jsme se sem dostali, ale jsme tu! Už jenom kousek před vrcholem! Mato, řekni Hellow!“
Mato: „F... you ! F... to everyone!“

Jde v tom hlase cítit strach. Mato má za sebou více 4-tisícovek, včetně Matterhornu, ale na tomhle vrcholu měl strach i on.
Pokračujeme po sněhovém hřebeni, jsme teď někde v polovině, zbývá asi sto metrů do konce. Nedívám se moc kolem sebe, jen se koncentruji na každý krok. A doufám, že to oba přejdeme.

Vzpomínám si na jednu hlášku: Dolů se dostaneš vždycky. Máš tři možnosti – spadneš, vrtulníkem nebo slezeš.

Posledních deset metrů. Přelézáme na koni, tzn. jedna noha v jižní straně a druhá v severní. Mato šel první, potom – aby mě zajistil, udělal kotvu – zahrabal cepín do sněhu a tak mě zajistil. Jsem na řadě já. Překoníčkoval jsem stejně jako Mato, nasledovala vrcholová fotka a hned cesta dolů. Naštěstí po padesáti metrech začala skála a my si trochu oddechli. Byli asi tři hodiny odpoledne a jak se o Eigeru ví, z vrcholu tě ještě čeká dlouhá a těžká cesta dolů. Putování dolů popisovat nebudu. A ani tu na vrchol, snad jen stručně.

Celkově nám to trvalo 18 hodin. Byli jsme pomalí, poněvadž jsme se hodně jistili. Viděli jsme východ i západ slunce. Poslední půlhodinu jsme lezli za tmy a cesta k chatě po ledovci byla také za tmy. Moc jsme nejedli ani nepili. A přestávky byly fakt krátké – a spíš jen na vydýchání. Člověka přejde hlad ve vážných situacích, tělo funguje v podstatě diky adrenalinu.

Četl jsem si o Eigeru a vím, že jsme měli štěstí na počasí. Eiger nám dovolil zdolat vrchol a vrátit se ve zdraví dolů. Eiger má své vlastní podnebí, hlavně v létě se může stát, že se z ničehonic ocitnete ve sněhové bouři.

Zažil jsem dobrodružství, které jsem znal jenom z knížek. A to je to nejhezčí. Připomíná mi to časy v Oddile.

                                                                                                                                                                     Růža © foto Růža