Nebudu psát o tom, jak jsme se sešli. A jak pokračovala cesta. A co jsme všechno viděli, a co jsme všechno míjeli. A nebudu psát ani o tom, kdy byl tento podnik vyhlášen. A kdo se na něj přihlásil, a co všechno se na diskusi přemílalo. A kdo nepřijel, protože z různých důvodů nemohl, i když prvotně mohl, tak o tom se také nebudu zmiňovat.

Patka se dovalil na oddílovku, zrovna jsme skončili. Za chvíli tu byl i Maroš. Hoši nám z půdy shazují „slamáky“ a už je tu Kelvin se svým autobusem. S Marošovy dodávky se přímo před školou přendávají motorové pily a další technická výzbroj. Maroš parkuje dodávku u kolegy, přibíráme Kama a valíme na Petrovice. Zatímco pes šmejdí kolem auta a zkoumá, kterými dveřmi by nastoupil, spravuje Maroš za asistence Patky Kelvinovy přední světla. A už jedeme, na první benzínce kupujeme dálniční známku.

Tlačí nás čas, rozhodujeme se nakoupit proviant blíže Olomouce, třeba v porubském TESCU. To byl vynikající nápad, kdyby nám některé obchody před nosem nezavřely, a na pultu masny sloní ucho bylo, byli bychom docela spokojeni. Ale už jedem provoz není nijak silný. Před Olomouci nás pronásleduje mlha, ale v rovině Hané po ní není ani památky. Zasněžená krajina je zalitá měsíčním světlem a to nás doprovází až za Loštice, Jeřmaň, Doly a Kozov. Odbočujeme mezi Horu a Sušici. Je devět hodin večer, když Kelvin parkuje mezi stromy před lávkou.    

pátek 1. prosince

Je bílá noc, zítra bude úplněk. Kmeny černých velikánů vrhají pitoreskní stíny po zasněženém lese. Je to krása. Sníh, není ho sice mnoho, křupe pod nohama. Mezi větvovím smrků, javorů, jasanů a buků můžeš spatřit mléčné nebe se slabými lampičkami jasných hvězd. Vybalujeme „kübelwagen“ a ubíráme se přes namrzlý most ke TVRZI. V mrazivém vzduchu jde cítit pach páleného dřeva.

Uvnitř panuje veselo, z kamen sálá teplo. Antek, Meďák, Kassa, Bubák, Ursus, Anděl a Lazar, kterého jsem neviděl alespoň padesát let, vstávají od jakési karetní hry a vítají nás. Po zabydlení se Maroš s Patkou shání po jídle. A po večeři naše osádka, neboť všichni jsme se nasytili, zasedá k hernímu stolu. Pouze Kelvin cosi kutí v kuchyni u kamen, neboť není radno večeři odbýt. Mě hry nezlákaly, Sir mi do dlaně tiskne studený vlhký čumák. „No to víš, že půjdeme!“ Teple se oblékám, přezouvám si boty a vycházíme před TVRZ.

Sníh křupe pod nohami, od úst jde pára. Je tak jasno, že nepotřebuješ čelovku. Je tak jasno, že by jsi dokázal přelouskat stránky oblíbené knihy. Měsíc září jako rybí oko.

Zvolna kráčíme krajem, zalitým měsíčním světlem nahoru, ke Zlaté Koruně. Stráně jsou kouzelně nasvíceny, sníh světlo umocňuje. Levá strana je vesměs pokrytá buky, stříbrné kmeny odráží bledé světlo. Stráň po pravé ruce je temnější. Ale proti světlému nebi se rýsují vrcholové partije jasanů, klenů a buků. V místě, kde tušíš koryto Věžnice, panují majestátní olše – nádherný strom, občas s vetknutou vrbou bílou. Křupe sníh pod nohami, křupou slupky podzemnice olejné – burských oříšků. Odhazují je do mrtvých kopřiv. Oříšky z dlaně kloužou do úst, oříšky z dlaně kloužou do mordy psa. Vyklučená stráň bouzovského polesí po levé straně je osazena mrtvými stvoly divizny velkokvěté. Jsme u studánky. Vrátíme se.

Míříme zpět, do tepla TVRZE, za kamarády. A tak se i stalo. Už jsme tu, už jsme tady. Do nosů nasáváme pach kouře, z komínů přímo vzhůru stoupající. Brýle se rosí. U lišáckého stolu nějaká karetní hra, kytary se vytahují z obalů, po stolech jsou v talířcích rozsypány „žerky“. Zpívá se, hraje se – a vzpomíná se. Část Racků, probuzená, se opět ukládá ke spánku, jiná zasedá ke stolům. Kamna hučí, pes ťapká po své karibábě. Nevím kolik je hodin. A zadrhávám zips svého spacáku. A zvolna upadám do říše snů. Za zvuků zpěvu, za zvuků kytar, za zvuků herních projevů, za zvuku kamen…

sobota 2. prosince

Ráno mě Sir olizuje. Ano, je ráno. Skrz okna TVRZE dopadá do jídelny světlo. Hodiny ukazují několik minut po sedmé. Kamna ještě vydechují teplo. (Netušil jsem, že posledníčci zalehli až o půl páté ráno a Kamo notně naložil do peca!). Šátrám po podlaze a hledám druhou botu. Kolem spí „Blaničtí rytíři“. Jenom můj pes chce ven. Nastal jeho čas, a koneckonců, i můj!

Zvolna kráčíme vzhůru údolím. Ani nevím proč, ale vždy jdu raději nahoru než dolů. Je to tím, že zpátky se vracím z kopce dolů, nebo tím, že nahoře je to pěknější? Už nebudu psát, jaké to bylo. Stačí, když se podíváte na pár fotografií, co za úkol měly zachytit náladu sobotního rána. Jen ty oříšky chybí.

Ohně rozdělány, TVRZÍ se line teplo, ranní hygiena a úklid jsou odbyty, nikoho nemusíš k ničemu vybízet! „Synci, umyjte si ty kastroly!“  „My nemáme službu!“ Marně Meďák shání svůj makový závin, (tu makovou buchtu s cukrovou polevou – dárek mladé paní Meďákové, spořádali „kvartýrmachři“ už včera!) Meďák nakonec pojal podezření, že si koupil závin s tvarohovou náplní, jakou měli všichni „zavináči“. Takže je všechno pořádku až na tu „sežranou“ buchtu!

                                                                                                                                                      foto Lazar, Mona

PŘÍŠTĚ:  nějaké to povídání. I když všechno je patrné z foteček