Motto: Hvězdy začínají jiskřit, plaší mě. Vidím všude stíhače. Jiskření prý působí lom světla v atmosféře, ale nevím to jistě. Je to hezké, takové slavnostní.
„Víš, tam nahoře“, vyprávěl mi táta, „tam sídlí Velký Manitou, a chová stádo koní, modrých koní. Ti koně nejsou obyčejní, mají zlatá kopyta. Nikdo je neosedlá, nikdo je zkrotit neumí, jen nebeští jezdci".                                                                (Filip Jánský – Nebeští jezdci)

Já jsem nerozuměl (ve svých dvanácti letech – pýřitých) tomu, co Grifin myslel tím „mottem“. (Co to vlastně to „motto“ je?) Ale to povídání o těch silných a neohrožených chlapících, o těch „nebeských jezdcích“, to se mi líbilo. Grifin si vypůjčil věty spisovatele Filipa Jánského (vlastním jménem Richard Husmann, příslušník 311. československé bombardovací perutě RAF ve II. sv. válce – zadní střelec).

Byť je název stejný, děj Grifinova „románu“ je naprosto odlišný a popisuje činnost Čechoslováků u stíhacích perutí RAF. Tato zkratka je překládána jako „Královské letectvo“, ale doslovně bych to, ve svém diletantismu, přeložil jako „Královské vzdušné síly“. Tedy Velká Británie, Severní Irsko a další země „United Kingdom“.
Je třeba si uvědomit, že v té době u nás (rozuměj Československo – doba normalizace), neexistovala žádná kniha o bojích Čechoslováků – letců v II. světové válce, na západní frontě v boji proti nacistům. Koncem šedesátých let sice několik knih vyšlo, již výše zmíněný román Jánského, snad „Zlomená křídla“ Eduarda Čejky, pár článků v časopisu „Letectví a kosmonautika“, a potom nic, zhola nic. Proto Grifin pro své hochy napsal své „Nebeské jezdce“, jak jsem kdysi poznamenal: „Deník štábního kapitána Josefa Červinky“.

předehra:
Letos nás svojí děsivostí tak zásadně nepronásledovala „koronakrysa“. Objevilo se však cosi jiného. Ne všichni Trojkaři chtějí na tábor! Prvně to vzdal Svarťa. Odešel z oddílu koncem května, protože na něj už nemá čas! Sobík se zúčastní jakéhosi jiného tábora, kde se zhostí role instruktora. (Turnusy potrvají dva měsíce). Následně odřekli účast bratři Séba i Startér. Pak „zabil“ účast i Roy (nebyl ani loni), samozřejmě Cecil (chodící do oddílu snad šest let a nezúčastnil se ještě ani jednoho tábora!), maličký Goliáš (stejně mladý jako Pavlásek) a Toník si patrně netroufli. Osm Trojkařů z dvaceti!!
Poprvé tak jedeme na společný tábor s Hanáky, (na poslední chvíli to z naší strany dorovnali Henry (Jindra) a Darek), zkrátka jedeme v menšině. Hanáků je, byť o jednoho, více. Ale budiž.

Vše je připraveno, na Ukončovačce věci potřebné sbaleny, vlajky, zvon, dělostřelecké bedny, cedule „Rio Brasilia“, teploměr, naloženy. Jen ty školní mapy – situace na bojištích II. sv. války, ty nemůžeme najít. Vše svezeno k nám do garáže. A že v té garáži počaly přibývat další věci, to si můžete být jistí. Nedokážete si představit, co všechno zde Antek s Modrými racky (především Marošem), dokázal navézt. Více jak polovinu materiálu na rekonstrukci střechy TVRZE, proviant, deskové hry, hvězdářský dalekohled, ASF zbraně, kuchyňskou výbavu, to nemluvě o různé bedny s rozličným nářadím. Za to by jste mu, jim, měli poděkovat! Já je obdivuji!
Jen jsem se modli, aby nepřišla průtrž mračen a nevytopila nám garáž, jako se to stalo před několika lety a my jsme s ženou sušili molitany a obsah dělostřeleckých beden na plotě zahrady. Naštěstí bylo počasí přívětivé. Nic takového se nestalo.

složení družin:
Před táborem mi přišli do pošty tři propracované návrhy na složení družin – protože jsem si loni posteskl, stěžoval. Stěžoval na to, že Vydra musí být Vydra a Lišák nemůže být Rys! Tak abych nezoufal – proto mi do schránky ta zpráva přistála. Letos to dopadlo naprosto dokonale. Zvítězilo sice až čtvrté řešení odehrávající se u prvního nástupu přímo u stožáru, kdy Bulhar byl odehnán od Lišáků zpět ke svým Vydrám a Theo přemístěn opět k Lišákům, ale to byly jen takové kosmetické úpravy. Klaplo to naprosto dokonale. To se potvrdilo i později. Při rozdělování stanových dvojic (starší, zkušenější – obývá stan s mladším – to aby ho něco naučil!), při úpolových hrách gladiátorských zápasů, při oddílové dlouhodobé hře, při nočních hlídkách, při kuchyňské, v pracovní službě a další družinové činnosti. Domnívám se, že tak „vybalancované“ družiny, jako se to podařilo letos, už dlouho nebyly. Rysů je devět, Lišáků a Vyder po desíti.

Devět je i Modrých racků, pokud nebudu počítat Sira III. – psa. Ale ten „operoval“ v jiné dimenzi, obzvláště když v lese objevil novou, špatně zajištěnou odpadovou jámu a za poslední dny přibral tři kilogramy, neboť tam tajně chodil hodovat. Přebíhal z družiny do družiny, nezúčastňoval se rozcviček, v kuchyňské občas „vypucoval“ podlahu jídelny, na hlídky zásadně odmítal chodit, nekoupal se, kradl jídlo a „polední klid“ si zrobil, kdy se mu to hodilo. Taky chodil hrabat do arboreta, lopal vodu přímo z potoka, v noci – protože neměl čelovku, spadl z mostu do vody. Ale miloval večerní posezení, obzvláště „zpívánky“, deskové hry, večerní čtení – ale to ho nesměl nikdo pošlapat – pak byl nevrlý. Při promítání válečného filmu dokázal ve spánku vstoupit do děje. A má rád chlapce – nikoho nerafl, nikoho nepokousal. Častokrát jsem s hrůzou přihlížel, co všechno si vy k němu dovolíte a on to benevolentně přechází s výrazem „spráskaného psa“. Nebylo mu také vyjmuto ani jedno klíště. Za to kuliček svízele povázky, či přítuly, nespočet!!

robotníci:
Pokud to někoho zajímá, tak z opravy střechy TVRZE jsem měl děsnou obavu. A to jsem neřešil takové „marginální“ věci jako je materiál, jeho pořízení, jeho doprava, jeho uskladnění (u Švéda v Balatkově mlýně), jeho příprava, finance, projekt, postup prací, likvidace původního materiálu. Nehrnu se do něčeho, co je pro mě „španělskou vesnicí“, čemu nerozumím, a je mi úplně jedno, jestli si to někdo vykládá jinak. Botky si proto nerozkousám!

(Snad stálo za zvážení, aby se taková „operace“ provedla v jiný čas, třeba týden před táborem – sedmidenní „robinzonáda“ Modrých racků.)
Dokážete si představit, co by se stalo, kdyby nám na táboře první týden pršelo? (Už jsem nějaký ten tábor zažil (44 jich bylo), a domnívám se, že vím o čem píšu.) Ten „altánek“ by nám jistě částečně pomohl, ale jinak by jsme naprosto padli na hubu. Ale třeba se mýlím. (Už jsem „starý pán“ (jak říká s oblibou „pan Antek“) a jsem ochoten nějaký ten kompromis skousnout). Vlastně je mi to už úplně jedno.

To, že se práce podařila (a „věrná láska zvítězila“), to považuji za naprostý zázrak!! (Málokdy píši za větou dva vykřičníky!) Znamená to nesmírný obdiv práce vašich předchůdců, Trojkařů – veteránů, kteří byli ochotni obětovat týden své dovolené a pouze „za stravu a ubytování“ provést generální opravu střechy TVRZE. Stržení několika vrstev asfaltové lepenky, krokví, desek, vatelínové izolace, oprava pozednic, vztyčení a vyrovnání nových trámů – kdo si všiml textilních pásů svazující stěny TVRZE, aby se nám „nerozjela“? Nové krokve, šrouby, kleštiny, napouštění OSB desek impregnačním přípravkem, vruty, nová lepenka, oplechování, natírání střešních podhledů a trámů.

výstavba tábora:

gladiátorské zápasy:

pasák:

kopaná:

lagori:

pahoahakapiu:

ringo:

hobří:

tango:

tábornická stezka:
Geniální počin Grifina, i když se to při prvním pohledu jeví jako nikterak nevýznamná věc, o jedno z náhodných a obyčejných zpestření táborového života. (Stalo se to na táboře v roce 1979, či 1980?) Má za úkol potírat veškeré provinění vůči táborovému řádu, režimu dne, řeší takytábornické kousky výtečníků, nežádoucí výstřelky jednotlivců v táborovém životě, při sportovních a úpolových hrách, při chování vůči spolutáborníkům, přestupky v kuchyňské službě, při nočních hlídkách. Postihuje nešvary, odhaluje nepořádnost a nedůslednost, nedůstojné nekamarádské chování.

 

maskarony
Maskaron je plastický zdobný motiv v podobě lidské (ženské i mužské) nebo zvířecí tváře, který je hojně využíván na fasádách, ale i v interiérech. Byl to velmi oblíbený prvek v gotické, barokní a secesní architektuře; v gotice používán na konzolách, v baroku často stylizován a umisťován do hlavních klenáků portálů, v secesi hlavně jako štuková výzdoba fasád. (Wikipedie)

Já jsem „maskaron“ pojal jinak. Jako portrét osobnosti – Trojkaře, zachycující jedinečný okamžik. Není úkolem takto pořízeného snímku jakkoliv danou „figuru“ dehonestovat, zesměšnit, zeškaredit, či jinak se ji pošklebovat. Síla by měla být právě v tom okamžiku zachycení emocí, vášní, radosti z vítězství, zadumání, ale i zklamání, vyčerpání, či rozčarování.
Fotky jsou řazeny podle dnů. Téměř všechny pořídila Lála. (Přede mnou se zkrátka neodvážete. A to je možná dobře). Už teď vidím, a to nejsem na konci projížděných snímků, že se do výběru někteří nedostanou. Není to dáno tím, že nejsou zajímaví, fotogeničtí – jak se říká. Zkrátka byli v daný moment na jiném místě. A to mě mrzí, protože až si po létech budete prohlížet archiválie, nenajdete tam svého kamaráda. V případě „maskaronů“ nelze nařídit povinné focení, tak jak je to u společné fotografie před smrky u studny. Chápu, že někteří se fotí neradi (já patřím mezi ně), ale po létech vám zůstane pouze ta fotografie. Mysl bude zastřena, vzpomínky se budou ubírat jinou řadou, ale fotografie dávno prožitých dnů vás může vrátit na správnou stopu. A pokud se tak stane, pak „maskarony“ mají smysl.