Pět minut po půl desáté se vlak s třinácti aktivními členy oddílu na palubě dává do pohybu. Čtyřsedadlo Trojčat si vypráví vtipy s takovým zaujetím, že baví zbytek vlaku. Až je musím lehce umravnit. V Uničově jsme „natošup“ a na nádraží chvíli čekáme na navazující autobus. Zde jsem vyslechl zajímavou teorii (byla Pedrova?) o písmeni G s háčkem, nahrazujícím „dž“. Například ve slově Gus! Buben přispěchal s podobnou teorií, ale tu jsem si nezaznamenal a díky tomu upadla v zapomnění.

Po necelé třičtvrtěhodince se na konečné v Bedřichově sypeme z autobusu. Chlapcům doporučuji vytáhnout hned nějakou svačinku, kterou si sní na nenáročném úvodním úseku naší trasy. Odpověď na kontrolní otázku na číslo autobusu znal pouze Paolo, kterému zapisuji známku. A hned další, vlastně rovnou dvě, mohou hoši získat zodpovězením otázky „Jaká zvířata byla vyobrazena na štítech budov, kolem kterých jsme prošli?“ Byl to nasprejovaný šnek a v omítce rodinného domu ztvárněný kůň. Nikdo nevěděl obě zvířata. Koně si všimli Theo, Simon a Mlčoch. Šneka zaregistroval pouze Čedar.

Míjíme mírné kaskádky říčky Oskavy, která v těchto místech protéká v těsné blízkosti silnice. V mapě jsou honosně označené jako vodopády Oskavy. Zde si dáváme soutěž ve štafetových trojskocích družin. Nejdále, podle očekávání, doskákali borci od Vyder. Druhé místo „o prsa vietnamské ženy“ si vyskákali Rysi. Díky této soutěži se od nás odpoutala skupinka turistů, se kterou jsme se navzájem pletli do cesty. Mnoho z nás zaujal Paolův příběh na způsob Černých historek, ve kterém hrál důležitou roli zabitý člověk, ležící v pilinách. Naším úkolem bylo přijít na to, proč zemřel. No, nebylo to snadné. Byl to totiž lilipután – a víc neprozradím, ať nevíte všechno, kdyby něco!

Přicházíme na křižovatku, kudy vede žlutá turistická značka. Batohy rovnáme pod označník bodu záchrany SU 002 a začínáme hrát Minutovou schovku. Členové dvou družin mají minutu na to, aby se někam schovali, tedy rozuměj, každý člen samostatně. A třetí družina pak má k dispozic sedm minut času k nalezení co nejvíce schovaných. Začínají Vydry. Nalezli šest duší. V druhém kole hledají Lišáci, kterým se podařilo nalézt pět schovaných. Po ukončení tohoto kola se nám nevrátil Čedar. Pískáme, voláme … a nic. Vysíláme zvědy čtyřmi směry a až teprve teď Čedar zaregistroval, že je konec. No, jsem rád… V posledním kole hledají Rysi. Nalezli také pět schovaných, avšak z celkově devíti a končí třetí (Lišáci byli „procentuálně“ lepší). V průběhu hry se po lesní cestě přiřítil od Rabštejna běžkař. Na této cestě byly vyjeté namrzlé koleje s prosvítajícím asfaltem a mezi nimi namrzlá vrstvička sněhu. No šílenec hadra! Taky hodil, přímo před našimi zraky, pěknou „máňu“! Až v okamžiku, kdy jsme se chystali vyrazit dále, se na stejné cestě objevili další dva běžkaři, kteří byli zjevně o něco menší šílenci. První z nich spadl, zdálo se, že úmyslně zhruba v polovině cesty.

My pokračujeme dál. Jednu zatáčku cesty si krátíme přímým směrem lesem. V létě je tu taková, jakoby pěšinka, kterou nyní spíš jen tušíme. Cestu jsme si zkrátili o nějakého půl kilometru. K chatě Rabštejn přicházíme po chvilce. Jdeme na chvíli pozdravit zdejšího mazlíka – prase a poté již směřujeme naše kroky směrem ke skalám a zřícenině hradu. Kratší, přímá cesta, je uzavřena a my tedy musíme naokolo. Stoupáme, topíme. Nahoře na hradě si všímám, že Buben topí nějak moc. Přichází s rozepnutou bundou a na obličeji má červeno-bílé fleky! Snad se mu za chvíli vrátí přirozená barva! Již z nižší skalní plošiny je pěkný rozhled. Nahoru na vyhlídku vede strmý žebřík z dřevěných hranolů. Je pekelně namrzlý. Theo zkouší několik spodních příčlí a výstup vzdává. Nahoru šplhají jen Simon, Mlčoch, Maty, Pedro a Kroky. Hoši, hlavně opatrně a bezpečně! Z vyhlídky se nám nabízí nádherný výhled na rabštejnskou louku i na okolní panoramata. Dole pod skálou vidíme odpočívající a svačící zbytek oddílu.

A už se vydáváme zpět. Sestup do Bedřichova mám naplánovaný po červené značce, se značně strmějším sklonem. Chvílemi podklad nepříjemně klouže. E.T. využívá svou lopatu a Maty s Krokym plastový snowboard. Míjí nás dva běžci se psy, se kterými se po chvíli potkáváme na zastávce autobusu. Sedí v přístřešku čekárny a na vařiči si cosi kuchtí. Také my dojídáme své zásoby. Tedy ne všichni, Paolo je zabrán sbíráním ledu z několika zamrzlých kaluží. Pojednou si všímám divného pohybu v přístřešku. Borci zjistili, že se jim zasekly obojky psů pod sloupkem, ke kterému byli uvázáni. A dalo jim pořádně zabrat, než je vysvobodili! Autobus přijel o něco později, ale do Uničova přijel o pár minut dřív.

V nádražní budově si čekání na vlak vyplňujeme luštěním třináctého pokračování Radistické olympiády – Řeckého písma. Se zprávou „Musím si přinést rukavice, lopatu a igelitový pytel.“ Si kluci poradili v tomto pořadí: 1. Gorka, 2. Mlčoch, 3. Pedro, 4. Kroky, 5. Čedar, 6. Simon, 7. Maty, 8. Buben, 9. E.T., 10. Theo, 11. Sevak, 12. Vincek. Legendu čtu tak říkajíc na pokračování. Část ještě na nádraží a zbytek ve vlaku.

Tak jsem rád, že jsem zápis „spáchal“ a těším se na doplnění a barvité komentáře účastníků výpravy v diskuzi pod článkem!!