Zpočátku to vypadalo na velký podnik. Oddílové RODEO na TVRZI. Pět družin dvou oddílů bojuje o „Štít vítězů“. Pět družin bude porovnávat své síly. Čtyři dny naplněné úpolovými hrami, boji a soutěžemi, čtyři dny naprostého dobrodružství, čtyři dny neopakovatelných zážitků, čtyři dny naprostého šílenství, čtyři dny naprostého úsilí, aby má družina byla nejlepší, první, aby zvítězila. Ale tak nějak podvědomě jsem tomu nevěřil. A taky že jo! Část oddílu přišla s tím, že v tento datum se jejich školy zúčastní studijního pobytu v Anglii. A tak vypadli: Páťa, Filo, Shrek, Jack a Švejk. A taky Saly vypadl, ale neřekl proč, do žádné Anglie nejel. A nejeli ani Sysel a Sobík. A družiny byly bez šarží, byly bez vedení. A tak se rozhodlo, že RODEO tedy neproběhne a místo něho se podnikne jen obyčejná vícedenní výprava. Ale to byla chyba!
No nic. Podnikneme několik vycházek, na Cimburk, do Javoříčských jeskyní, na Průchodnici. Na hřišti nějaké sportovní zápasy odehrajeme a uvnitř TVRZE „mistrovství světa v karetní hře „BANG“.

A taky zpívat se bude. A sedě u rozpálených kamen, strašidelné historky se budou přetřásat a potom, se zapálenou lampou sám ke studánce na horní okraj Moravského pole půjdeš, a z její střechy odebereš jeden důkaz, že jsi zde byl. A nad tebou poletí hvězdné nebe – myriády hvězd. Ty, které jsi viděl zpočátku noci. Celý oddíl – a ty, stáli jste na udusaném prostoru Moravského pole a zelená čára ukazovátka jezdila po temné obloze a nad tebou se odehrávalo divadlo nepoznaného, tajemného hluboce svobodného. A vlezlá zima se zakusuje do konce rukávů a blížící se mráz ti dýchá za krk. A kuchyňská zvoní talíři a hrnky, vždyť je myje, aby čisté byly, aby jsi mohl zítra ráno z čeho kakao pít. Tak – tak nějak to mělo proběhnout, tak nějak to mělo být. Tak si mé povídání přečti, a zúčastnil-li jsi se daného podniku, tak porovnej. 

Tento podnik jsem (to už jsme tušil, že RODEO neproběhne), nazval jako „Konec Indiánského léta“, protože jsem před časem, když jsem cosi hledal na Wikipedii, zjistil, že „babí léto“ není „Indiánské léto“, jak jsme tento krátký kouzelný čas kdysi, v dobré víře, v oddíle nazývali. Babí léto je na konci léta, kdy stříbrné pavučinky posledních medových dnů putují krajem, v povětří létají. Indiánské léto je na konci podzimu, záplavy zlata leží na zemi (to jako opadané listí ze stromů), nebe je čisté, a bezvětrné, a přicházející mráz zvěstuje nástup paní Zimy.      

Teď už jen zbývá vzpomenout si, co všechno jsme na „Indiánském létě“ zažili, co všechno jsme podnikli, jaké taškařice jsme tropili, v čem všem jsme bojovali a soutěžili. A zda bylo splněno Kamovo přání – uspořádat „Mistrovství světa v Bangu“! Tak jen pojďte. Howgh!

1. den – sobota, 14. listopadu

Ještě včera na oddílovce se cizelovaly poslední drobnosti před čtyřdenní výpravou.

V noci pršelo. Ráno je chladno, ale pod mraky – volně se rozplývajícími, vychází slunce. Scházíme se u „Lídlu“. Jedno auto za druhým se staví na parkovišti. Meďák peláší pro koblihy a hned to od Antka slízl. „Proč se trepeš tady do obchodu, koblihy se kupují až v „Globusu“ za Olomoucí!“, vysvětluji mu. Potom peláší za „Lídl“ Sir. Vykonat, co nestihl ráno na poli. Jako poslední doráží Vítek – zaspal. Noro to slízne!! Přehazujeme mezi auty výzbroj a kytary, loučíme se s rodiči a vyrážíme. Ale ještě ne pod Bouzov, ale na „Stalingrad“, k čistírně odpadních vod. Tam máme v garáži uskladněný oddílový materiál.

Prostranství před garážemi je zalito sluncem. Vyskakujeme z aut, plechová vrata se otevírají a molitanové „karibáby“, (mně se ten Kamův výraz pro „karimatku“ tak líbí, že ho budu muset několikrát použít), se cpou do zavazadelníků. Nejvíce rolí je nacpáno k Meďákovi, vždyť má firemní dodávku, kam se vleze osm pasažérů a pan řidič, bývalý rádce Vyder. A taky kytary jsou k němu nacpány a pes. Domlouváme se jak pojedeme a kde se setkáme. Navrhuji olomoucký „Globus“, protože potřebuji koupit špejle. Ale neměl jsem si před Antkem „otvírat hubu“, protože mi bylo vyčteno, že špejle měly být koupeny včera, zkrátka se jede. Meďák se mi pošklebuje.

Proplétáme se okolo Bohumína, už dávno roztrháni. Před námi valí Kamo, Antek kdesi vzadu, Fili s Koumesem neznámo kde. Ostravu jsme profrčeli už za plného slunečného svitu, po mracích ani památky. Dálnice suchá, Oderské vrchy zalité sluncem a záplavou zlatého listí, po levé straně se v lehkém oparu modrají Beskydy. Za Přáslavicemi, kde Meďák sloužil u tankového vojska, což neopomněl připomenout, sjíždíme do roviny Hané. Čas je vynikající, provoz taktéž, před výpadovkou na Mohelnici odbočujeme ke Globusu. Hurá na koblihy. A já pro ty špejle. Vystupujme, Sir se dere mezi nohama ven. Karamba, ani nevím, kdo ho držel na vodítku a dovolil mu olizovat nějaké nelibé zvratky či co, chcete aby to později bylo mezi námi na palubě? Sira přivazujeme ke stromu v bezpečné vzdálenosti a hrneme se všichni do „chrámu“ zboží. Ven se zrovna tlačí osádka Kamova automobilu, obtěžkána mlsotami a iontovými nápoji (nejsou vhodné pro děti, kromě toho je jakékoliv „pitíčko“ na TVRZI zakázáno – nechám se překvapit jak to před hospodářem ukryjete). Před pokladnami narážíme na Antka a jeho spolujezdce. Aha. Provádíme nákup. Vracím se k autu dříve. Vendy dozoruje Sira a projevuje přání taky si něco koupit, když mi všichni jsme si koupili a odbíhá dovnitř.

Kraj lišky Bystroušky

Cesta z Olomouce utekla jako voda, ale za Mohelnici se začaly naplňovat hlášky, že průjezd Lošticemi je uzavřen. Sešli jsme se s Antkovým vozem i posádkou Kama a diskutovali „kudy-tudy“ vede cesta. Kamo se rozhodl pro přímý směr. V sobotu se nepracuje, tak co? Kam zamířil Antek nevím, ale Meďák otočil dodávku s úmyslem objet Loštice přes Žadlovice a napojit se na původní trasu ve Vlčicích.

Frčíme si to ovocnou alejí, větve stromů jsou už holé, dávno zbavené šatu z listí, sluníčko směřuje k jihu. Projíždíme ospalým Pavlovem a dál mezi poli až do Radnice. Stále čekáme, že silnice nás povede někam doleva dolů. A ono… konec! Stojíme uprostřed polí. Pod námi lesíky, před námi zalesněné kopce, kde se vypíná hrad Bouzov. Nevadí! Všichni ven. Kamera píše záběry, co jsme ještě nikdy nepořídili. Z této strany jsme hrad Řádu německých rytířů ještě nikdy neviděli, i když…

Vzpomínám si, že jsme tudy jeli na kolech před šesti lety na táboře Juniorů! Ano, touto lesní cestou se dostaneme až pod Jeřmaň. Meďák se na mne dívá s trpitelským výrazem, jako by ho bolely zuby. „Tudy přeci neprojedu, vždyť je to lesní cesta!“ Nezbývá nám než se vrátit zpátky před Loštice. Projíždíme uličkami, až se prosekáváme pod tvarůžkárnu a hurá na Vlčice. Je krásný den!

Náš vůz dorazil na TVRZ jako poslední před 11.00 hodinou. Meďák si vyslechl několik, vesměs peprných, poznámek od Antka. Po Hanácích ani vidu, ani slechu. Jen Kassa, Kay a Ludva zatápějí ve TVRZI. V kuchyni už oheň hoří, ale kamna v jídelně trucují, a kouří a kouří. Okna jsou dokořán, dým jde všude, jenom komínem ne. Všechny stoly a lavice se vynáší ven na louku. Chodník ke TVRZI je „vydlážděn“ starými podsadami, Dodo tahá ještě několik kamenů od umývány – na vypodložení. Louka je opravdu rozrytá na, ehm… – k nepoznání. Antek svolává mužstvo k ohništi. Následuje rozprava o výzbroji a především o výstroji – hospodář láteří… Mates má už zamazanou bundu a ještě jsme nic nestačili zrobit. Vítek má ty správné kalhoty. A kdo má maskáče, vypere si je jednou za rok. A tak je to správné. Poslední molitany se odnáší do Tvrze. Oddíl je vykopnut na vycházku až po Hamerky – tzv. „výprava na houby“. Po cestě snad narazí na Hanáky. Ti byli odeslání už dříve. Po cestě mají naši hoši za úkol najít žaludy, kaštany a plnit další úkoly. Návrat v přesně daný čas.

Kassa se, s radosti sobě vlastní, vrhá na půdu, kde provede sanitární úklid. Kay s Monou jdou pro vodu. Kamo, ne aby pomohl, raději všechno točí. Přijíždí Fili, Koumes a Dalmi. Vida, výtečníky! TVRZ je zametena, materiál uložen. Blíží se hodina „H“.

2. den – neděle, 15. listopadu

3. den – pondělí, 16. listopadu

2015-11-17 17:49:59 +0100