… a tak zatím, co nad námi létaly kosmické rakety, po ulicích jezdily kulaté autobusy, pionýři nosili bílé košile a vlaky ještě tahala pára; my – ve starých opuštěných lomech, v teplácích zamazaných borovou smolou, seděli kolem začouzených kotlíků s bramborovým gulášem, uléhali pod hvězdnatou klenbou do stanů z vojenských dílců, tak silně provoněných senem a jehličím, koupali se v jarních bystřinách stékajících ze zasněžených vrcholů Beskyd, pátrali po otiscích tlapek jezevce – tak kouzelně se otisknou v blátě začínajícího jara;

… a v plavkách v poledním žáru letního dne klusali korytem potoka s neseným ohněm na jednoduchých nosítkách v dalším úseku perné dlouhodobé hry, aby naše družina byla nejrychlejší, nejlepší, první…; a zvládnout přípravu oběda pro táborový lid, když jsou lesy promočené, že suchého klacíků nenajdeš a studený vítr zháší skomírající plamen pod roštem s kotlem, vysilující zápasy v pasáku, v indiánské házené, tlakotálu, v ragbiovce – kolik potu a často i slz muselo ukápnout, abychom pochopili, že i porážka v čestném souboji může posílit, tak jako posílí noční hlídka, kdy sám obcházíš tábor, kde spí na třicet tvých souvěrců a nad nimi bdíš pouze ty, a nad tebou už jen myriády hvězd – to je Orel, a to Kassiopea a tam mlžný obláček galaxie M 31 v Andromédě;

… záplava zlata – to podzimní listí a otvor do země, ze kterého dýchá vlhký chlad a dobrodružství, a ty se na horolezeckém laně spouštíš pod zem, v bláhovém domnění – do míst kam lidská noha nevkročila – jen vybělené kosti dávno uhynulé lišky svítí; paseky z rozplývající se ranní mlhou, jsou kouzelné, viď? - ty rudé kuličky jeřabin; a ve spacácích ohněm nahřáté balvany – snad zaženou chlad přicházející zimy, kejhající dravec a dusot kopýtek a třeba pavučina ve sklepení starého hradu, kde hledáš fragmenty deskové šifry a do herbáře vlepuješ suché listy cizokrajného jinanu, posvátného to stromu;

               … i neopakovatelné schůzky v příjemně vyhřáté klubovně, soutěže a boje mezi družinami v tělocvičnách a na bazénech, či ve stínadelských uličkách; a pak – nechce se od rozpáleného krbu, slunce je již nízko nad obzorem, sníh křupe pod nohami, hej hola – družina chápe se řemenů a sáně naložené pytli suchých kaštanů a žaludů se rozjíždějí směrem ke krmelci, vychází měsíc a svým stříbrem zalévá kraj, ze stromu se sype zmrzlá jinovatka, jen tiše – laně se tak snadno vyplaší; a potom dál – po stopách ztracené polární výpravy za znamením ohně…

            Pohádka? Ne, to není kniha ani romantický film – to jen vypráví zažloutlé listy oddílových kronik, černobílé fotografie časů dávno odešlých, i pohyblivé obrázky oddílové filmotéky.

                                                                                                                                                                                            MOna