Kdybych vám měl napsat, jak jsme ráno se Sirem pelášili na nádraží, a s deštníkem v ruce (složeným), protože žádný autobus na náš vlak nám z domu nejel – a před tím veselo mžilo, nechtějte slyšet mé lamentace! Ale tak nějak, podvědomě, jsme cítili, (já, i Sir), že bude líp! A, světe div se, ono bylo!! Tak to je naprostá paráda. A tak to má být!! Akorát jsem měl pocit, že všechny síly, co jsem měl na dnešní výpravu nasbírány, jsem už vyčerpal!! Uff!!

Na karvinském nádraží probíhají stále těžké „stavební manévry“. Valíme si to venkovním východem zpět na první nástupiště a přes koleje, pod dozorem muže v zelené reflexní vestě, až na třetí, již zmodernizovaný, perón. Naše „Hanička“ tu už stojí. A čeká, až se nalodíme, a spolu s námi i několik desítek houbařů – opozdilců. Obloha je temně ocelová, voda může spadnout každou chvíli. Ale nám, co se chtějí dnešní výpravy zúčastnit, a to z jakýchkoliv příčin, to nevadí. A tak to má být! Anebo tak!!

Cesta probíhá v poklidu. Za okny se míhají šedé obrazy krajiny, souprava se plouží, kolébá a svůj běh zrychlí až před Těšínem. Zde se naloďuje značná část cestujících od Havířova, mnozí jsou vyzbrojeni proutěnými košíky. A jednotka už letí nahoru, do podhůří Beskyd – Vendryně, Bystřice, Hrádek, Návsí. Sypeme si to ven, protože „slon“ bude stoupat ještě o několik desítek metrů výš a o několik kilometrů dál – až na samotný vrchol Jablunkovského průsmyku.  

Na autobusovém stanovišti se několik skupinek cestujících tísní u jednotlivých zastávek a napjatě sledují průjezdy, odstávky a následné rozjezdy autobusů, s přáním, aby ten další byl už jejich. Taktéž komentujeme cvrkot a počínání řidičů. Obzvláště nás zaujal jeden šofér, co měl „flashku“ v uchu, či kýho šlaka?

A už je tu náš bus, (Trojkaře jsem musel vykázat až do zadní části autobusu), už se vezeme – přes rozkopaný Jablunkov a odbočujeme do údolí říčky Lomné. A pořád nahoru. Jakási postarší turistická dáma peskuje Júňa a Ossiho, že jí „kopou“ do sedadla, a ať si to odpustí. Zřejmě zasloužilá učitelka. Hrneme se ven u „Havraňa“, přestože máme zaplacenou ještě jednu zastávku, neboť jsem byl náhle osvícen vzpomínkou, že od Salajky se musí po žluté zpět. S námi vystupuje i početná rodinka, ale košíky na houby nemá.

Rodinka zmizela pod námi v pensionu „Lačnov“. Míjíme několik velkých mravenišť, různě kolem cesty rozmístěných. Chvíli pozorujeme cvrkot v „jehličnatém hradu“ a kráčíme dál. Lesem se pohybují tlupy houbařů s košíky v ruce. Sir nevěří vlastním očím! Překračujeme lesní cestu a šplháme se pod louku. Tu obcházíme zprava, za ohradníky, třebaže se na louce napasou žádná zvířata. Nahoře nad loukou se nám nad našimi hlavami přehnaly dva gripeny vracející se na Mošnov (v rámci dnů NATO). Sluníčko už vesele svítí, pot z nás jen teče.

Hele, houba! Rozhodujeme se, že pojíme až na Lačnově u odpočívadla. A taky že ano. Posledních pár desítek metrů nám zbývá a jsme na hřebeni. Polovina oddílu opanovala přístřešek, zbytek se utábořil v lese, protože lavice jsou mokré od nočního deště. Sir si vybral skupinku, co se rozvalila v lese. Zde měl větší šanci, že něco vyloudí od ležících hochů.

Ještě před tím, než budeme pokračovat dál, připichuje každý účastník jinému účastníku na loap zvířátko. Samozřejmě s tím, že nikdo neví co on sám má na svém batohu. A podívat se nesmí. Ale různě dobře zvolenými otázkami se může od kamarádů dozvědět, jaké zvíře představuje. Začíná se otázkami: plavu, žiji ve vodě, létám, žiji v Africe? A tázaný odpoví pouze ano nebo ne! Pokud si není jistý, poradí se Syslem či jiným rozumbradou a ti nakonec tázajícího tak zmatou, že mu jde hlava kolem. Nejtěžší „zvíře“ chytil Júňo – rak říční. Zjistil, že má krunýř, ocas, klade vajíčka a žije ve vodě i na zemi (?). První kdo odhalil své zvíře, co nese na plecích, byl Infin s liškou obecnou, druhý Séba s veverkou obecnou. Sysel, Startér a Ossi uhádli pouze rodové jméno (nosorožec, mlok, myš). Donut a Júňo nepochodili.

A tak nám cesta vesele ubíhala až pod Slavíč. „Hele, tady před roky zdrhl Sir za dvěma jeleny“. A jsme u cíle dnešního putování. Nad loukou, kde se volně pasou koně, se vypíná opravována Kolářova chata. Nově natřená střecha, okna, ucpávky mezi trámy. Vyhodnocujeme závod na body a hurá k chatě.

Je zde několik lidiček, pár bikerů a psů, takže Sir měl ihned utrum a byl přivázán ke stolu, přestože si chtěl s několika z nich „pokecat“. Sysel vyráží na výzvědy, aby nás informoval, jaké polévky se dnes podávají. Je dvanáct hodin, zrobíme si oběd. Většina chlapců si dala česnekačku, pouze Ossi si přinesl ven talíř s hranolky a teď s tím statečně bojuje. Júňo peláší na poslední chvíli pro kofolu. Tak to máme ještě fůru času.

Jsou nádherné výhledy do kraje – na hřeben Velkého Polomu. Škoda jen, že stromy na východě jsou už tak velké, že přes ně nejde spatřit Roháče, Tatry a ani Fatru. Jó, kde jsou ty časy? Překvapujeme mě minimum „bikerů“ a nebýt toho posledního, co přijíždí od Malého Polomu a má pneumatiky s crossové motorky, tak jsme žádné „závodníky“ nepotkali. Jó, kde jsou ty časy? Ossi dojedl, Júňo dopil, zvedáme se a zvolna kráčíme k Babímu vrchu.

Sysel nás po cestě častuje několika vtipy, které mě i díky jeho „šmoldasovskému“ přednesu, děsně pobavili. U ostatních si nejsem zcela jistý, zda tomu vůbec porozuměli!! Volíme červenou cyklotrasu, zkratku co dříve byla turistickou cestou. Před Kamenitým se před námi otevírají horské louky a pohled na horu Kozubovou. Scházíme k bývalé škole, dnes je to chata Kamenitý.

Infin zjišťuje, kdy nám jede autobus z pod Doubravy. Pozorujeme dvě kozy, které vyšplhaly na střechu jakési kůlny, či „letního“ chlívku. Startér tvrdí, že jedna se jmenuje Vlasta a ta druhá Linda, pokud to není cápek. Vytahuje sušenky, že by se chtěl vydat k nim do výběhu?  „Clubky“ s přemáháním „zpucoval“ a vzápětí nachází další laskominy ve svém batohu. Dostal jsem od něho žlutou bonparu, ale sušenku mi nenabídl. Hoši se mě ptají, zda budeme opékat uzenky. Ale když jsem jim řekl, ať si rozdělají oheň, o opékání už nepadlo ani slovo.

Poleháváme po stole, autobus nám jede až za dvě hodiny. Můj návrh na sestup do údolí Kopytné byl smeten ze stolu. A tak plkáme a zíráme na protější svah Mionší. Je zde vykáceno několik pásů vzrostlého lesa. Člověk nemusí být dendrolog, aby poznal, že v Beskydech chybí voda a řádí zde kůrovec. Další suché stromy jsou i na masivu Kozubové. Infin hlásí, že už je čas. Tak se sbíráme a po cestě švestkovou alejí scházíme k lesu. Několik výtečníků neodolalo a utrhlo si švestku. Spouštíme se po okraji louky k Doubravě.

Kdosi si vzpomněl, že jsme zde kdysi „váleli sudy“. Sysel se ihned rozhoduje, odhazuje loap a seká sebou do trávy. Louka je však poseta ovčími „malinami“, což rozveselilo Startéra a hned komentuje Syslovu činnost, což Sysla vzpamatovalo, vstává a od dalšího válení sudů upouští. Naštěstí. Také by nás nemuseli vzít do autobusu. A na psa všechno svést nelze. Scházíme po chodníku na cestu a pak kousek k hlavní silnici.
Usedáme na klády, autobus nám jede za necelou čtvrthodinu.

A už je tu, nastupujeme a zvolna sjíždíme dolů. Ukazuji, kde stojí „Kateřinská TVRZ“, střechu má pokrytou modrou plachtou (?). Dále ukazuji kam až jsme chodili s dvoukolákem nakupovat potraviny. Hoši mi nevěří, myslí si, že je houpu. Autobus nás vysypal u nádraží v Návsí. Sluníčko ještě pěkně peče. Navrhuji, abychom šli do zadní části, ale chlapcům se nechce. Naše souprava přijíždí. Nastupujeme, ale dole je plno a nahoru do jedničky nesmíme. Zprvu stojí synci na chodbě, když se však vagón vyprázdnil, opanovali místa pro invalidy. Sysel se domáhá Sira, co by slepeckého psa. Následuje několik velmi vtipných poznámek k piktogramům míst, kde sedí. Zbývající cesta uběhla už v pohodě. Domů nás vzal starý Júňo.  Za což mu děkujeme. (Já a Sir). Pěšky bych to už nedal. A v kolik nám jel autobus? To nevíme.

                                                                                                                           MOna©, foto Mona