Jak začít, jak to jen vše popsat, jak dostat na papír všechny myšlenky a pocity, kterých bylo tentokrát víc, než bych čekal. Mohl bych možná napsat, byl to neuvěřitelný zážitek, jedna z nejkrásnějších výprav mého života, i když tohle škatulkování nemám rád. Přeci jen jsem těch krásných zážitků měl víc a už bych je na prstech svých rukou nedokázal spočítat. Vždyť i na Velkém Rozsutci jsem byl letos podruhé a oba výstupy pro mne znamenaly hodně.

V březnu tohoto roku jsem podnikl výstup při -16°C s Tonckem. Scenérie, jaké jsem v životě neviděl. Ráno na začátku Jánošíkových dier potkáváme dva Slováky s čelovkama na hlavách. Na můj dotaz, zda se to nedá projít, odpovídají, že se vrací z Rozsutce. Šli se podívat na východ slunce. A tady vznikla ona myšlenka, touha, jednou to také zkusit. Jen najít ten správný termín a pár ochotných lidí, kteří by šli se mnou. 

Po několika odkladech, to konečně vyšlo. Do poslední chvíle jsem nevěděl, kolik nás pojede. Mým cílem nebylo uspořádat výpravu pro třicet lidí. I když mne překvapil slušný zájem. Potíž nastala s řidiči. Postupně jeden po druhém z pracovních důvodů odřekli svoji účast. Asi nejvíc mne mrzí neúčast Toncka, i když ho zase nahradila Tereza. Auta nakonec máme dvě. S Danem jede Tereza, Tříska, Dodo a Sysel. Se mnou Infin, Séba, Júňo a Startér. Odjíždíme ve 21:00 od klubovny.

Snažím se doma dát dohromady nějaký časový harmonogram. Tak, ať východ slunce stihneme, ale také ať tam nestojíme ve větru a chladu moc dlouho. Trochu jsem nás podcenil. Už cesta autem je rychlá, nikde žádné zdržení, Čadca průjezdná. Získáváme víc než půl hodiny náskok. Na parkovišti hotelu Biely Potok zrovna stojí policejní hlídka. Hezky to začíná. Mám obavy pustit hochy ven a nechat je tam samotné. Je skoro půlnoc. Já musím s Danem přetransportovat své auto do Vrátné a vrátit se s ním zpět. Je 9°C. Těsně před parkovištěm ve Vrátné mi do cesty vleze krásná laň. ABS zafungovalo. Co jsem si zařval v autě, nebudu raději prezentovat.

Setkáváme se opět všichni na výchozím bodě. Ale co to? Nedaleko nás, musel být hned za cestou, troubí jelen ostošest. Nevím, proč se tomu říká troubení. V noci jsou to spíše hrůzu nahánějící zvuky. Navíc cestou v autě vykládám hochům o přemnožených medvědech a probíráme, jak se zachovat při setkání. Nevím, Startér vypadal dost vyděšeně. Tak jsem ho uklidnil, že když potká medvěda, že ho může podrbat za levým uchem. Na otázku, zda může i za pravým, jsem mu odpověděl, „Ne, to už nestihneš.“ Hned jsem si vzpomněl na vícedenní výpravu na Malou Fatru k Bohušovi Kabatiarovi. Tam se z jeleního troubení chlapci taky málem podělali.

Kontroluji si čas, vycházíme před půlnocí. Už teď vím, že je to moc brzo. Na vrchol je to tak čtyři a půl hodiny. Nevím, jak budeme rychlí, ale i tak nutím všechny k pomalé, šouravé chůzi, s tím, že je na co se dívat. U vstupu do Dier je nový pokladní automat, dobrovolné vstupné. A tak jsem tady poprvé v životě zaplatil 2 €. Dostáváme se k prvním lávkám a ke kráse, které dokázal vytvořit v těchto skalách Hlboký potok. U rozcestníku Ostrvné porovnávám opět čas. Hmm, jsme asi o 6 minut rychlejší. Tak to nahoře budeme čekat tři hodiny, než to sluníčko vyleze. Já, který většinou nutím lidi ke svižnější chůzi, prosazuji pravý opak. Co nejvíce drobných zastávek, napijte se, kochejte se krásami, jen ať to co nejvíce zpomalíme. K mému úžasu, je každá další zastávka u rozcestníků s dalším náskokem. No to s námi mohl jít kdokoliv. Po Velký Rozsutec to fyzicky bylo opravdu nenáročné.
Ale zpět k Jánošíkovým dierám. Jít tuto trasu v noci při svitu čelovek je čarovné. Díváte se na vše úplně jinak. Neruší vás okolí, to je hluboko ve tmě. Vidíte vždy jen část úseku. I ta voda se jeví stejně jako na fotografiích, když zvolíte dlouhou expozici. Navíc jste zde jen s hrstkou kamarádů, to je zde věc také nevídaná. Nemůžete to ale vyfotit. Tohle vám musí zůstat na památku jen v hlavě. Rušivě působí jen spousta pohozených, papírových kapesníků, které při světle čelovek vyloženě razí do očí. Druhou věc, kterou nedokáži adekvátně posoudit, je úprava téměř celého koryta vody (mosty a lávky), tak aby tam mohli všichni, snad i vozíčkáři. Postrádám pomalu onu dramatičnost, kdy ti občas sklouzla bota do vody nebo si musel použít trochu toho lezení.

Přicházíme do místa Pod Tanečnicou. Tady mívá oddíl vždy větší pauzu, spojenou se svačinou. Do sedla Medzirozsutce je to jen deset minut, ale tam může foukat. Proto se raději zdržíme tady a to nejlépe dvě hodiny. Důležité je, obléci na sebe vše, co se dá. Sysel mne překvapil. Má v batohu malou aluminiovou karimatku. Poprvé také testujeme hliníkové fólie. Má ji jen Sysel, Júňo, Dan, Terka a já. Musím uznat, že to má něco do sebe. Největší problém je, dobře se do ní zabalit a pak nedovolit únik tepla. Lehám ke skále a začínám pozorovat hvězdy. Měsíc už zapadnul, takže mléčná dráha je na obloze tak, jak jsem ji vídával kdysi dávno. Dnes v osvětleném městě nemožné. Moc jsem toho nenaspal. Snažím se zahlédnout nějaké meteory, bylo jich něco kolem deseti. Nevím proč, ale vzpomněl jsem si tady na film Titanic. Krásná obloha, spousta hvězd. Nejdříve hluk hovořících hochů, šustění fólií, které postupně přechází v úplné ticho. Asi jsem divný... Pak už mé zraky kontrolují nezadržitelný postup hvězd. Orion je na počátku zastoupen jen třemi horními hvězdami. Než vstaneme, je na obloze v celé své kráse. Nedaleko nás opět spustí koncert na trubku jelen. Jdu se ještě podívat, zda naleznu kešku, která zde je a já ji ještě nemám odlovenou. Nalezeno, zapsáno, vracím se a definitivně budím ostatní. Odcházíme do sedla Medzirozsutce. Pohled na Malý Rozutec, rýsující se na hvězdné obloze, také nemá chybu. Doporučuji všem, ať se zase odstrojí. Cesta vede už jen strmě nahoru. Hodinu a čtvrt – oficiální čas. Je něco po 4 hodině ranní. Opět chci vše zpomalit. Šouráme se tak, ať jsme tam akorát. Východ slunce má být v 6:27.
A tak jsme tady. Velký Rozsutec (1609 m n. m.) V časovém předstihu asi půl hodiny. Nečekal jsem, že zde někdo bude. Později si dám práci a spočtu všechny. Nás je deset a deset je také dalších fanoušků Rozsutce. Podle různě pohozených spacáků a karimatek usuzuji, že zde většina spala.

Těsně před vrcholem už se začíná rozednívat. Obloha na východě se začíná zabarvovat lehce do červena a postupně obarví i vše ostatní. Fotografické žně začínají. Protože můj fotoaparát je stále v opravně, fotím mobilem. V momentě kdy Dan začíná zprovozňovat drona, beru jeho fotoaparát a něco také odfotím. Za nás fotí ještě Dodo. Vlastně fotí asi všichni. Každý drží v ruce něco, čím by tu krásu dostal taky do jiné paměti, než je ta vlastní. Přesto si myslím, že nejdůležitější je ta paměť osobní, tam ať vám to zůstane co nejdéle. Tohle žádná fotka nenahradí.

Slunce vychází. Ukáže horní hranu a pak je to velmi rychlé, za chvíli je na obloze celý kotouč. V tu chvíli se kolem vás vše zbarví dozlatova. Všimněte si kříže na fotkách. Ve skutečnosti má černou barvu. V tuto chvíli je ovšem zlatý. 
Z Velkého Rozsutce je krásně vidět sedlo Medziholie. Vždy mne fascinoval pohled na křižovatku cest a vyšlapané kolečko kolem rozcestníku. „Tak tam kluci půjdeme.“ „A ještě řekni, že tudy.“ optá se žertovně Sysel. Asi jsem mu odpovědí „Ano!“ trochu vyrazil dech. „A pak půjdeme támhle na tu horu. To je Stoh, je téměř stejně vysoký jako Velký Rozsutec.“ Na to zase reaguje Infin s odpovědí „To snad ne?“
Vlastně poprvé sestupujeme. A že to je nepříjemné a horší než namáhavý výstup brzy pochopí každý. V sedle Medziholie je další větší pauza. Myslím, že přichází první krize. Všichni použijí nějaký ten povzbuzovák, co si vzali sebou. Dáváme velkou svačinu. Vzpomněl jsem si, že tady poblíž je také studánka. Pro vodu odchází Dan, Infin a myslím že Sysel. Na Startéra začíná působit jeho energeťák z tuby. První věta, co na ní Infin vyčetl, byla „Chraňte před dětmi!“ Teď už víme proč. Postupně zjišťuji, že jich Startér vycucal tři. Už v sedle začal budovat z plechovky Semtexu, či co to měl, stativ. Na něj upevňoval čelovku, coby fotoaparát. Později vyměnil plechovku za PET láhev. Vytáhl si z KPZ šitíčko a nití vše spojoval. Zde je vidět proč děti tyhle svinstva nemohou. Vypít Startér ještě jeden drink, možná bychom se dočkali i mikroskopu nebo hvězdářského dalekohledu. Případně vrtulníku HZS (horské záchranné služby). Ani já bych si nedovolil do sebe narvat tolik energeťáků.

Jsme v rozhodujícím místě. Měli bychom se domluvit kudy dál. Zcela nedemokraticky rozhoduji za všechny. Jak se s nimi mohu radit, když Malou Fatru vůbec neznají. Záměrně jsem dal své auto až do Vrátné. Sestup do Štefánové je proto trochu nevýhodný a proto je pro mne volba jasná. Jsem také pro výstup na Stoh. Dá se obejít po chrbátu, ale byla by to škoda, času máme dost a sil asi taky. Na rozcestí mne podpoří Tříska. Jdeme přes vrchol. A já vlastně zjišťuji, že tímto směrem jdu poprvé. Vždy jsem to šel jen opačně. Teda stezka je to krásná. Jdete pořád rovně do strmého kopce. Až na samotný vrchol. Je to slušný očistec. Ke konci se zdá, že už tam jste a ono pořád nic. Vrchol se stále posouvá. Taková fata morgána. Kdo chce, ten vidí a stezku si dokáže vychutnat. Mladí asi ještě ne. Od první třetiny hory opouštíme les a kosodřevinu a jdeme jen trávou. Pohled zpět na Velký Rozsutec je dechberoucí. Vždy mne dostane. V trávě jsou občas k vidění dva druhy hořců. Na pravé straně je dobře viditelná trasa naší cesty, až po horní stanici lanovky. Teď už mi hoši věří, kde je náš cíl. Nikdo neprotestuje, nenadává, nikomu to nevadí. To jsem moc rád.

Vrchol Stoh (1608 m n. m.) Sluníčko už hřeje naplno. Zalézáme kousek od vrcholu mezi borovicovou kleč. Postupně skoro všichni usnou tvrdým spánkem. Sysel chvíli obtěžuje ostatní stéblem trávy. Je to nepříjemné, však počkej až usneš... Píchám spícího Sysla stéblem trávy do obličeje, do rtu, strkám mu stéblo do pusy. Myslím, že bych zvládl i piercing a Sysel by se nevzbudil. Júňo vstal, dal Syslovi pár slušných facanů přes líca a bylo po legraci. Myslím, že Sysel při otevření očí nevěděl, kde je, ani co se s ním děje. Odpočívali jsme tu víc než hodinu. Hoši musíme dál. Lanovka jede jen do 16:30.

Musíme znova sestoupit o více než 300 metrů, abychom postupně zase nabrali výšku 1647 metrů. Cestou do sedla procházíme jeřabinovým lesem. Nádherná podívaná. Tereza si toho všimla, myslím, že hoši jen proběhli. Počet lidí na hřebenovce se začíná zaplňovat. Potkáváme skupinu s plnou polní, i kytaru měli. Potkáváme dva „borce“ táhnoucí nahoru sjezdová kola. Ptám se odkud – kam. Jsou to Poláci. Otec a syn. Otec tahá kolo na zádech. Nevím, připadá mi to zde trochu nepatřičné. Ani nevím, jestli jsou zde cyklisti povoleni. Jeli z Vrátné, táhnou kolo přes sjezdovku až na Stoh a pak chtějí sjet do Štefánové. Později potkáme další dva sjezdaře.

Na Poludňovém grúni  (1460 m n. m.) dáváme ještě jednu kratší přestávku. Trochu jsme se roztrhali. Ale nebyl důvod na někoho čekat nebo někoho dohánět. Každý držel tempo, které mu vyhovovalo. Cestou k Chlebu lanařím ostatní na výstup na nejvyšší vrchol Malé Fatry. Velký Kriváň (1709 m n. m.) je totiž na dosah. Čekal jsem naprosté odmítnutí, ale nevěřím svým uším. Snad všichni by šli.

Hromové (1636 m n. m). Musím se o tomto vrcholu zmínit. Hřebenovka Poludňový grúň – Chleb se skládá z několika vrcholů a sedel mezi nimi. Mnohdy se dají obejít vrcholy bokem. Přes veškerou únavu, jdeme stále přes vrcholy. Smutné je, že se na vrcholu Hromové ani nezastavíme a přitom je vyšší než Stoh i Velký Rozsutec. Jen má tu smůlu, že je vlastně skrytý v hřebeni. Ale pohled na oba zmiňované vrcholy je odtud nejfotogeničtější.

Chleb (1647 m n. m.). Ne, že by mi šli slzy do očí, ale vím, že jsme to dokázali. Náš poslední vrchol. Jsme zde všichni, koukáme na trasu, kterou jsme prošli a je to opravdu dobrý pocit. Jste úplně vyčerpaný a zároveň šťastný. Nevím, jak všem poděkovat, snad za mé díky stačí zážitek, který prožili. Tereza zde má ještě povinné focení. První fotku zde má, když ji byly asi tři roky a tak pokaždé, když se sem dostane, musí se u vrcholového sloupku vyfotit.

U rozcestníku Snilovské sedlo všichni polehávají a ptají se zda jdeme na ten Kriváň.

„Ne hoši, dnes ne. Opravdu jsme ze sebe dostali dost a navíc bychom nestihli poslední lanovku a pěší sestup si už nedokáži představit. S vámi půjdu hrdě kdykoliv znova, dovedu vás na Velký Kriváň jinou cestou. Pro vás určitě důstojnou a náročnou trasou.“

Máme asi 20 minut čas. V bufetu si kupujeme nějaké to občerstvení. Infin si kupuje kofolu za 1 € (26 Kč), podává paní ale 100 € (2600 Kč). Paní se trochu podlomila kolena, jakoby šla celou trasu s námi, ale nakonec to ustála a peníze rozměnila. Ani dýško ji Infin nedal.

Odvážím všech sedm kluků k potoku u Tiesňav, ať se mohou umýt a převléci. Pak se vracím pro Dana a Terku zpět do Vrátné a jedeme pro jeho auto. Vracíme se ke klukům. Také se opláchnu, převleču a jedeme domů. Cestou musím ještě jednou zastavit. Cítím, že na mne přichází krize. Jeden Red Bull a krátká procházka kolem auta mi pomůže. Hned u cesty za plotem pochoduje pták emu s mláďátkem. Tak medvěda jsem neviděl, ale toto? Zbytek cesty domů si se mnou povídá Infin, což mi hodně pomohlo. Vzadu na sedačce spí Séba, Startér a Júňo celou cestu. Rozvoz je až domů. K mému domu přijíždíme já i Dan současně. Je 18:00.  Dan má dnes narozeniny, tak snad se mu ten dárek líbil.

Mapa a výškový profil Měřeno a zaznamenáváno pomocí mobilu. Při přeměření na mapách.cz zhruba souhlasí. V měření je maximální rychlost 18 km/h. Tyto nepřesnosti se občas objeví. My jsme šli určitě pomaleji

Zpracované video je ke stažení po kliknutí na obrázek Podle mne nádherné záběry proložené fotografiemi. Chtělo by to ještě zlepšit pilotáž a mít více času a sil pro natáčení.

Dan – Ty letošní narozky jsem oslavil podle svého a byl to jeden z těch nejhezčích a možná také nejnáročnějších zážitků v životě – splněný sen. Noční výstup dierami, pozorování hvězdné oblohy bez mráčku s odborným výkladem a zvukovým doprovodem jelenů v říji, východ slunce na Velkém Rozsutci, dopolední šlofík na Stohu a hřebenovka s velkým finále na Chlebu. Za tím vším je nastoupanych téměř 2300 metrů, což je možná lehčí vyjít než následně sejít. Nejvíc mě potěšilo, že tohle celé s námi nakonec absolvovala i má láska největší Terka – zvládla to na jedničku a jsem na ni moc pyšný. V neposlední řadě patří velký dík Antkovi za parádní organizaci a psychickou podporu, protože bez toho všeho by to nejeden po Rozsutci nejraději zabalil.

Tereza – Noční vyšlap na Velký Rozsutec? Ne, to byla moje první reakce, tohle přeci nemůžu zvládnout. Po nějaké době se mi to rozleželo v hlavě a řekla jsem si, že taková příležitost se nebude jen tak opakovat. Musím uznat, že ta námaha stála za to. Neuvěřitelné množství hvězd nás na nebi doprovázelo celou cestu až na vrchol a na Rozsutci jsme mohli pozorovat dechberoucí východ slunce. Pro většinu z nás byl hlavní zážitek, poslouchat řvoucí jeleny v říji, což podotýkám, že spíš připomínalo medvědy na lovu.
Následný sestup z Rozsutce, přechod přes Stoh a hřebenovka, která končila na Chlebu, pro mě byla skoro nekonečná. Každopádně věřím, že tuhle trasu nejdu naposled a těším se na další překonání sebe sama.

Tříska – Výprava se mi líbila, jelikož v době, kdy lidé spí, jsme my, šli na východ slunce. Tuhle krásu jsme pozorovali na Velkém Rozsutci. I když bylo kolem šesté hodiny ranní, tak někteří měli stále plno energie( což jsem obdivoval ). U některých to zapříčinily různé energetické nápoje, jen jeden jedinec po požití neznámé látky vyváděl psí kusy. Všichni jsme tuto namáhavou výpravu zvládli. Jsem rád, že jsem se mohl zúčastnit a Antkovi děkuji za zorganizování téhle výjimečné výpravy.

Dodo – Výprava se mi velice líbila. Počasí už ani lepší být nemohlo. Cesta to byla celkem dlouhá a namáhavá, ale my jsem jí zvládli a v pořádku se zase vrátili domů. Pohled na východ slunce z výšku 1609 m byl prostě božský. Startér, i když byl na pokraji sil, tak nás stále dokázal rozveselit a rozesmát. 

Infin – Výprava se mi velmi líbila a tím že byla v noci tak dvojnásobně, počasí bylo úžasné i když při pauze na Sedle Medzirozsutce bylo chladněji, tak bylo nádherně a bez mraků. Cesta to byla dlouhá, ale za ten výhled na východ slunce z Velkého Rozsutce to opravdu stálo. Po sestupu z Velkého Rozsutce byl na hřebeni také velmi pěkný výhled na celou Malou Fatru. I když už pomalu Startér ke konci nemohl, tak nás vždycky s něčím pobavil. No prostě celkově úžasné!

Sysel – Podnik na Fatře mě nadchl. Jsou to krásné hory. Jsem rád, že jsem tam byl. Nejen kvůli východu slunka, i ta hvězdná obloha stála za to! Bylo to náročné a je dobře, že jsme to všichni zvládli. Letěl nad námi malý „ufonek“, těším se na to, co natočil. Děkuji za organizaci.

Séba – Výprava byla super. Moc se mi líbila. Jsem rád, že jsem mohl jet. Počasí nám krásně vyšlo. Cesta byla celkem dlouhá , ale stála za to a všichni jsme jí ušli a ten východ slunce ten byl perfektní. Doufám, že ještě někdy bude taková výprava. A i když Startér nemohl tak vždycky vymyslel nějakou blbost a všechny nás pobavil. 

Júňo – Výprava byla super. Patřila k těm náročnějším, ale nic co bych nezvládl. Východ slunce byl nádherný. Počasí nám vyšlo, každopádně potom, co jsme šli na lanovku, bylo slunce až nepříjemné. Těším se na všechny fotky a film. Děkuji, že jsi mě vzal. :-)                 

Startér – Celé dva dny byly super, počasí bylo super, ale chtěl jsem vidět medvěda, ale aspoň sem slyšel jeleny a byl pěkný východ slunce a bavilo mě lozit po těch skalách, děkuji Antku že si mě vzal sebou, hodně sem si to užil.

Jen pro zajímavost, zpráva od Jaryna, který podnikl výstup se stejným cílem 1. července téhož roku. – Ahoj, tak dvě a půl hodiny až na vrchol. Počasí nic moc. Hřeben jsme vůbec nešli, byl v mracích. Na východ a Malý Rozsutec se to sem tam roztrhalo, bída. Jinak je to celkem záhul. Když celou noc nespíš a vyšlapeš Rozsutec. I já, trénovaný cítím nožky. Šli jsme nakonec oba Rozsutce a vraceli se po zelené. Expedici hodnotím za dva.                                                                                                

                                                                                                                                                                    @ntek
 
                                                                                                     foto @ntek, Dan, Dodo, Tereza, video Dan, Tereza, zpracování videa Toncek