Říkal Mona, ať napíšu zápis z výpravy, bo on by to moc rozmazával. A potom by to nikdo nečetl, bo by to bylo moc dlouhé. Tak to zkusím. A budu se snažit, aby to nebylo moc dlouhé. Tak! Za prvé: na Ivančenu se vůbec nešlo, bo bychom to nedali – to říkal Mona. A že ho bolí nohy a nemůže dýchat. A ještě ke všemu hodinky měl pouze Shrek a ten chodil furt vzadu, takže jsme nevěděli, kolik je hodin. Ale Shrek potom chodil aji vpředu. A to jsme už věděli kolik je hodin. Ale pěkně po pořádku.
Rychlíkem jedeme do Svinova a stihli jsme to tak tak! Bo ta paní u pokladny na nádraží se chtěla s Monou stále bavit a nakonec mu prodala jízdenky skoro o polovinu levněji, bo kdybychom jeli jindy, tak to už by nešlo. Nebo tak nějak to bylo. Jo, a taky jsme jeli od prvního toho, jak odjíždí vlak. Pěkně to jede, jsme v kupéčkách a někdo, už si nevzpomínám, se chce stále zamykat. Jenom Jack ne, bo stojí na chodbičce s Monou a dívají se do kraje. A potom ve Svinovš přesedáme do vlaku na Frýdlant.

Tahá ho motorová lokomotiva, Mona každému říká, že je to brejlovec. A my nasedáme do cyklovagónu. A Mona říká, že jak přijdou nějací bikeři, tak poletíme jak z kina. Bo Rychlonožkovi taky začal zvonit budík v kině. A Rychlé šípy byly vystřeleny z kina jak indiánské šípy. Ale žádní bikeři už nepřišli a vlak se žene přes Vítkovice, Kunčice, Frýdek – Místek a už je tu ta zastávka, co vystupujeme. A lezeme do „regíny“ a je zde úplně plno. A na podlaze je krev, bo jeden bílý pejsek jak nastupoval, tak si zlomil drápek a teď mu teče krev. A jedem. Jedna, druhá zastávka a z chodby k nám vpadávají nějací dva vyděšení synci s mobilami v rukách. Zjistili, že jsou zde sami, bo jejich banda už vystoupila. Švejk, Lála a Mona říkají, že je to pecka, a že jsou to „rybízáci“. Jenomže později se ukazálo, jak řekl Mona, že ti synci jsou dobří a nejsou to „rybízáci“, akorát ta jejich banda jsou „rybízaci“, bo vystoupili o zastávku dříve.* Sobík vypraví nemravné vtipy.

Valíme si to z Ostravice po asfaltce nahoru. Až tam, kde je to parkoviště, co je tam ta opičí dráha. Dál už auta nejezdí, tak můžeme jít roztahaní. Všude je plno lidí, a taky turisti tu jsou, a i nějací běžci tu jsou. A to nejsou žádné závody, ale normální den. Mona říkal, že to nepamatuje. Není mezery, do které by jsme se vlezli a šli bysme sami. Ale Sirovi je to jedno, bo si u cesty do lopuchů přičupl a vyprázdnil si střeva. A to takovým způsobem, že jsme od tama rychle šli pryč, bo to nešlo vydržet. „To je ale krásný den!“, říkal Mona. „A kde jsou Startér, Onďas, Shrek, Vláďa a Sobík?“, ptal se. Poslední dva jmenovaní jsou předposlední, bo furt něco fotí. Ale ti vzadu nic nefotí. Ti hledají patyky, o které by se opírali, které by jim pomáhali.

Na Lukšinci nás nejdříve Mona vyhodil z přístřešku pro turisty. Tak jsme si lehli do lesa a ti co ještě nejedli, tak pojedli. A ti co už jedli, tak se ptají, zda už můžou jít. Ano, ale sraz bude u Bezručovy chaty. Švejk a jeho tlupa honicích psů (Jack, Sysel, Júňo, Mates a Vítek) vyráží. Za nimi si to šlape Mona a Sir a Vendy. Na konci jdou borci kolem Lály. Lála má na krku foťák, tak je bude pořád fotit. Na každou fotku se vetřeli Véna a Séba. A potom Lála fotí kopce a stromy, a kuličky na stromech. A já ještě nevím co všechno.

Když jsme šli už po nové, takové kamenama vydlážděné cestě, tak jedna paní řekla, že Sir je pěkný pejsek. Ale asi je moc starý, bo je už šedivý. A Mona ji řekl, že není šedivý. Že je to taková barva srsti, co se jmenuje „modrý bělouš“. A že Sir má 13 měsíců. Tak ta paní řekla, že to ještě neviděla. A pak jsme šli. A potom jsme viděli dva kluky. Jeden měl na hlavě kuklu a běžel. A potom čekal na toho druhýho. Ale ten už nemohl, tak si ten zakuklený udělal ještě hodně kliků, asi třicet, a to už ho ten druhý doběhnul, tak běželi dále. Ale já už nemůžu ani chodit.

Ten poslední kus cesty se už plazíme furt do kopce cik cak. Kolem nás jsou suché stromy, ale Mona říkal, že se nesmí kácet, bo si to před chvíli přečetl na cedulce, co byla u toho oznamovatele, kde se člověk dozvěděl, kdo tu umřel a i jinačí věci. Zbývá posledních pár stovek metrů a jsme nahoře. Naši kluci nám běží naproti. Nevím, kde se tu vzal Sobík, ale říká mi, ať si zajdu do té nové chaty, že tam mají vynikající ovocné knedlíky. A že si už koupil malinovku. Ale půjde si koupit ještě jednu, bo s Vláďou se domluvili, že si koupí hranolky na půl. Ale v té druhé chatě. Tak jsme počkali na ty poslední kluky a na Lálu. A Mona říkal, že je rozchod a sraz tu bude ve dvě hodiny. Tak jsme se rozešli a každý si šel koupit co chtěl.

Všude je plno lidí. Když jsem stal frontu v té chatě od Emila Zátopka, někdo mi, už nevím kdo, řekl ať jdu do toho bufetu venku, že tam je to levnější. Tak jsem tam šel, ale levnější to nebylo. Akorát tam všichni seděli a dívali se jestli neuvidí Vysoké Tatry. Ale moc vidět nebylo, a ani Tatry nebyly vidět. Mona říkal, že není vidět ani Fatra, přestože není zataženo. A plno turistů na kolách zde bylo. A zase další běžci přiběhli a jiní odběhli. A potom Sir i s vodítkem utekl do chaty. A Mona ho nemohl najít. Sir utekl za Lálo na WC, které bylo v přízemí. A vtom už byly dvě hodiny a my jsme se setkali u té první chaty. A šli jsme nahoru ku pomníku. Tam taky byli lidé a jinačí turisti, ale každý se rychle vyfotil a hned šel pryč. My jsme se taky vyfotili, a šli jsme hned pryč.

Dolů jsme se vydali o půl třetí, bo v pět hodin nám jel vlak. Byla to těžká cesta. Nohy bolely a chodidla byla úplně opleskaná. Proti nám šlo ještě pár lidí. Možná budou na Lysé hoře spát, bo měli velké batohy na zádech. Sir jde stále na vodítku a vede ho Švejk, který s ním běhá nahoru a dolů, aby se Sir unavil a byl hodný. Z Lukšince jdeme po staré cestě. Značky někdo zamaloval barvou. Už jsme na parkovišti. Shrek hlásí, že nám zbývá tři čtvrtě hodiny a my šlapeme po asfaltu dolů. Ten kopec je nekonečný. Zatáčka, už tam budeme? Ne, další zatáčka a taky ještě ne. A už jsme dole. Jdou vidět závory. Ale nejdou vidět Vendy, Onďas a Sobík a asi i Startér. A pak jde vidět Vendy a volá na Onďase a Sobíka ať pohnou. Na nádraží už sedí celý oddíl. Švejk si čte na mobilu Švejka. Má to od Mony domluvené. Ostatní mají mobil zakazaný. Do odjezdu vlaku zbývá deset minut.        

Přestupujeme ve Frýdlantu do vlaku co ho tahá motorový brejlovec. A ten nás zavezl až do Ostravy – hlavní nádraží. Tam nám Mona řekl, že dneska slaví výročí. Někteří myslí narozeniny, jiní svatbu a Mona říká, že ne. Že dneska je tomu přesně čtyřicet roků, co přišel poprvé do oddílu Karvinská TROJKA. Tak jsme mu všichni zatleskali. A Lála říkala, že je to pěkné a šli jsme na to druhé nádraží. Tam musel Mona zkrotit Sobíka a řekl mu, že zbývající cestu budou sedět spolu, aby Sobík nevyváděl. Domů jsme jeli starým pantografem. A Lála řekla, že je to kvůli Monovi, že mu to České dráhy objednali. Do Karviné jsme přijeli v sedm hodin večer a už se stmívalo. Byla to moc pěkná výprava, ale moc mě bolí nohy.

                                                                                                                                                                                   Harmonika, foto Lála

* Existuje ještě alternativa (velmi pravděpodobná), že ti rybízáci jsou opravdu rybízáci, protože ta jejich skupina šla z „Ostravice - zastávka“ úmyslně po modré značce, aby se na Lukšinci napojila na červenou.