„Ježíšmarjá!“ To vám byla tak nádherná výprava, že se až slov nedostává. A při tom se jednalo jenom o naprostou „pochozí selanku“, (kdy připravené hry (několik hodin jsem s nimi zápasil), zůstaly doma v černých deskách A4 u klavíru). Nic jsme si nezahráli – i když, (ale o tom až později). Počasí nic moc – každou chvíli to vypadalo, že to „spadne“ – rozuměj déšť. Účast „invalidní“, značná část Trojkařů je chorá, což se dalo odsledovat z účasti na včerejší oddílovce.
„Ty, Infine, co ty tu robíš?“ „Já jedu s vámi!“ – první zlatý lísteček padá do „Obřího dolu“.
Ještě je tu se mnou Lála (druhý zlatý lísteček následuje), kupuje jízdenky a vyjednává s paní za pokladnou. A Sobík má draka! Třetí zlatý lupen, neboť Sob včera tvrdil, že draka vyzvedne od babičky z půdy, a své slovo dodržel! I Lála má draka. Ostatní ale nemají nic. (Já mám psa!) Všichni jsme rozradostněni podzimem, část Trojkařů je v kraťasech. (Akorát ty zapomenuty černé složky A4 tam doma u klavíru mě naprosto žerou).

Na perónu: „Startére, co ty „křusky“?, narážím na jeho „trekovou“ obuv. „Neboj, já to zvládnu!“ Paní z ampliónu hlásí, že „Ostravan“ má 15 minut zpoždění, nezaviněné na „našem území“. „Hele, Talík!“, přibíhá další člen družiny Rysů. Byl natolik šikovný, že si sám koupil lístek u pokladny. Čtvrtý lupínek se snáší do „Obřího dolu“.  
„Mona, může se hrát „dračák“, když tu není „pan Antek“?“ „Synci, mně je to naprosto jedno, ale musíte být 50 metrů přede mnou nebo 50 metrů za mnou“. (To platí pro vlak i pro autobus!)

Cesta v horním patře „městského slona“ uběhla v naprosté pohodě. Jen pozor, vystupujeme už v Návsí. Vysypali jsme se do sychravého dopoledne. Ostré povětří, temná poklička mraků nad námi. Mažeme si to na autobusoví nádraží. Digitální teploměr pod centrálními hodinami hlásí 8 °„Cecília“. „Cecil, rob s tím něco!“ Překvapilo mě, že starší hoši řeší volby do zastupitelských orgánů. (Včera odvolila Lála – za dramatických okolností. Když jsme u vodárenské věže – při návratu z oddílovky, zjistili, že už je 19.50 hodin, zjankovatěla. Tak jsem ji půjčil kolo, do ruk si vzala moji čelovku a frčela do volební místnosti do Marklovic. Podařilo se.) Ano, Sysel už byl také volit, Sobík volit ještě nebyl, bo je „mladý pták“. Ale proklamoval, že za prezidenta zvolí paní Schillerovou. Ostatní nevoliči se přidávají se svými názory. Karamba, o čem se ti synci vlastně baví? Vždyť to primárně nemá s oddílem nic společného! Naštěstí tato debata později odletěla tak někam nahoru, v psaníčku k drakovi.

Bus dorazil přesně, páskujeme se do jeho příjemně vytopených útrob. Cesta stejná pohoda, viděli jsme v „Piosku“ i hrad postavený z kamenů a kamínků na zahradě. Nic většího jsem ještě ve svém životě neviděl! Lidé si to mašírují do volební místnosti. Volební komise obchází s urnou stavení osob, co nejsou schopny dostavit se do volební místnosti. Všude plakáty a proklamované sliby. (Tyto poslední odstavce jsou zde uvedeny z hlediska „historické skutečnosti“ – po létech si nevzpomenete kdy se tato výprava odehrála – ani jestli bylo jaro, či podzim, ale budete vědět, že v ten den proběhly volby do zastupitelských orgánů.      

Jsme na konečné, psovi je z mordy sejmuta „ponožka“ a je odepnut z vodítka. Hurá do hor! „Opičky“ u mapy KČT. Kam vlastně půjdeme? Perlí Startér. Ukazuje na mapě kde už leží sníh. Jak to může vědět? Aha, ty bílé plochy bezlesných nížin. Mašírujeme si to po červené, ale já už vím, že nejdeme dobře. Samoty a pastviny. Popásá se zde dobytek. Sysel krmí kravku za elektrickým ohradníkem. Je udiven, když mu jazykem, ostrým jako rašple, olízne dobytče ruku. Kousek dál jalůvka a býček. Tak s ním bych si nic nezačínal! Noříme se do lesů. Všude ostružiny, stromy s lískovými oříšky a hrozny červených jeřabin. Zlaté listí. „Mapa!“, volám. Lála přibíhá se svým mobilem. Rozhodujeme se odbočit z červené značky a lesní cestou se napojit k našemu cíli. Kráčíme lesním chrámem, cesta je zarostlá zrousanou trávou, roky zde už nikdo nešel, ani traktor. Pozor na kopřivy. „Kraťasáři“ opatrně našlapují, střed cesty je okrášlen klobouky bílých – jako alabastr, hub. Nešlapat na ně, bo jsou moc pěkné. „Mapa!“ Jdeme dobře, ale úplně někam jinam, než jsem původně chtěl. „Mona, kdy budeme jíst, já mám už hlad?“, vyzvídá Startér.

„Tady bychom mohli.“ Březový remízek, louka s hebkou (ale mokrou), trávou. „Bacha, nesedejte si na ty kusy kůry, protože to jsou zeschlé kravince.“ A tak jsme pojedli, (vyžebral jsem od Lály dva půllepeňáky s paštikou), a napojili se. Scházíme na asfaltku. Zelená značka. Zjišťuji, že náš prvotní cíl je o velký kus dál dolů, s čímž souhlasí Trojčata, protože je děsí cesta nahoru. Mě děsí cesta zpátky zdola nahoru. Rozhoduji, aniž by to ostatní tušili, že vynecháme cestu k nejvýchodnějšímu bodu České republiky a vydáme se rovnou na Komorovský Grúň.
Míjíme solitérní jedince jedle bělokoré. Nádherné stromy. Stromy, co rostou do nebe. Není krásnějšího stromu.

Poznávám chalupu, kde štěňátko Sira III. vběhlo do síně a paní domácí ho smetákem, rázně vypoklonkovala. Dnes je chalupa prázdná, žádný kouř nad komínem, žádný tetelící se vzduch. Jen červená jablíčka v zahradě na stromě a truhlíky dávno odešlých květin...
Dorážíme k rozcestí „Na dílku“. Odpočívadlo, kde mi je zhotovena fotografie na mé „parte“. „Hele, svíčky, co pořád svítí, dokud jim nedojde baterie. Normálně ji otočíš dnem vzhůru a plamen „šlehá“ z vrchu dolů.“ (Že se, se stejnou svíci, a to na téměř posvátném místě našeho oddílu dnes setkám ještě jednou, bych si nedokázal vyobrazit ani v tom nejdivočejším oddílovém snu. Ale stalo se. (O tom až později!))

Horské planiny, louky s podzimním kvítím, nalevo hory, napravo kopce. Za námi mlha ve slovenských údolích. Z pod pokličky těžkých mraků vylezlo slunce, obloha je zahalena záclonami vysokých oblaků „cirrus (kštice, hříva), cirostratus“. Fouká vítr. Nikde nic. Jen vzdálený les a hrozivě vztyčený prst mobilního vysílače. „Zde bychom mohli vypustit draky.“ To jsem tak jen plácl, ale tak se i stalo.

pouštění draků
„Ježíšmarjá!“, to vám byla taková nádhera! Mladší hoši, (i ti starší), to naprosto nedocení, obávám se, že toho ani nejsou schopni. Dnes jste obklopeni technickými vymoženostmi, z větší části v podstatě naprostými nesmysly. Když si za dob mého dětství „kluk“ postavil draka a ten drak se následně vznesl do vzduchu – spolu s ostatními draky kamarádů, nu… Nebudu moralizovat.
Vynasnažím se popsat jen odehrané události, které zdokumentovali Startér, Séba a Lála. (Ale mám podezření, že více „praciček“ mačkalo spoušť fotoaparátu. Ale zatím nikdo na mě nic „nevyštěkl“. Pokud se tak stane, rád opravím výčet fotografů, co napráskali tolik snímku, že „Ježíšmarjá“!)

Sobík zkušeně sestavil draka, co „spal“ tři roky u babičky na půdě. Draka koupili někde „pod Radhoštěm“! Karamba, to je zpráva jako „noha“! Taky to náležitě vysvětlil místnímu domorodci – dědovi ve vaťáku, kterého naše počínání zaujalo a přikvačil k nám. (Mám podezření, že děda je překvapen, že se najde dnes někdo, v těchto časech nedobrých, co se rozhodne vypustit draka. A ten drak vzlétl, on letí! A stoupá stále výš a výše! A jsme na konci provázku. Dál už nemůže, nepustíme ho! Ha, ha, ha!)
Synci, to vám byla taková nádhera! „Hanzi, val ke mně a přeber si draka!“ Honzík se zpěčuje. Má strach? Nakonec se uvolí. Sláva. Ano, Honzík drží draka na uzdě. Přichází Cecil.

Postupně si draka přebírají další Trojkaři. Možná si řeknete, co je na tom tak nádherného? „Ježíšmarjá“! Ptám se tedy čtenáře, čtenářky: „Pouštěl(a) jsi někdy draka? Cítil(a) jsi jeho vztlak, jeho tahání? Jeho sílu? Měl(a) jsi strach, aby nešel k zemi, aby se nerozbil? Cítil(a) jsi radost, když se odpoutal na plnou délku provazu, vlákna, silonu, (no – nedej bože), ocelového lanka?*

Opodál zápasí tlupa „vícenáctiletých“ se sestavováním draku Lály. Všichni se drakovi (Lále) pošklebují, ale nikdo si svého (Sobík, budiž pochválen!), draka neobtěžoval přinést, no – nedej bože, vyrobit. Asi to považovali za naprosto nevýznamnou věc. Překvapuje mě, ale o tom píši v povídání k jednotlivým snímkům, že hoši draka nikdy nestavěli. Nemají základní poznatky o vyvážení, vztlaku, o nutnosti „ocasu“, (nepočítám v to „létající krabice“).

Obraz orla dali obráceně. (Kdo asi stojí tam nahoře nad námi?) Vzápětí se dovídám, že ztratili v trávě nějaký plastový kroužek – a neobtěžovali se ho najít. Ten kroužek byl součástí upoutání draka k provázku. Nějaká finesa, která se nedá odsledovat z návodu. Ten mi pomačkaný, tak trochu provinile, předávají. Draka jsme společně, po důkladných opravách, dostali do vzduchu. Zprvu bláznil, za peprných a rádoby humorných poznámek a pochechtávání od chlapců, co si žádného drak nepřinesli. Ale předělali jsme fábory na konec ocasu a uchycení draka. Drak se uklidnil, ale… K čemu je určen ten ztracený plastový kroužek? To zůstává otazkou.

A pak nastala pýcha „vzduchoplavců“. Od „orla“ jsem zdrhnul zpět k „Radhošťovi“. „Viděli jste jak se drakovi posílají psaníčka?“ „Starou belu“ věděli, „starou belu“ viděli. (Mě by tedy opravdu zajímalo, kdo v tento den zažil poprvé ve svém životě „pouštění draků“!) Už moc dobře si to nepamatuji, jak se takový dopis drakovi posílá. První psaníčko formátu A6 – list papíru, promptně vylovil ze svého loapu Talík. Papírek  jsem nařízl nožem, pohotově vytaženým z malé bederní kapsy batohu. Navlékl na vlákno a modlil se, aby psaníčko šlo nahoru. Psaníčko se točilo, vrtělo se, ale pozvolna poskakovalo směrem k Radhošťovi, vypadalo to však tak, že každou chvíli vypadne a lísteček papírku se snese na naše vzhůru vyhlížející hlavy. Ne, ne, néé! Do psaníčka se musí zrobit dírka. Lístek se navlékne na provázek a fučící vítr doslova vystřelí dopis pod draka. Odpoutali jsme se na plnou délku navijáku a „svatokrádežně“ jsme se odvázali od navijáku. Lanko jsem si omotal několikrát mezi prsty. Na konec jsme navlékli Talíkův dopis drakovi se zprávou:  „Čau more, leť si kam chceš!“ (Nebo tak nějak to bylo.) To, že to drak splní „nastopéro“, jsem si v té chvíli nedokázal představit.

Následovalo další psaníčko a pak ještě jednou. Odmotal jsem si provaz, propletený v prstech, s úmyslem navázat lanko zpět na naviják. Vlákno předávám Sobíkovi se slovy: „Drž!“  „Držím!“, hlásí Sob. „No nedržíš!!“ řvu na Soba. Provázek mu proklouzává mezi prsty (později tvrdí, že si nit strčil do podpaždí! – katastrofa!).  „Radek“ – rozuměj drak, už nehodlal setrvat v našem držení, nemám sílu, abych zachytil neviditelnou niť. Sob je zmatený, diváci kolem nás se rozchechtali. „Ti hloupí“, vůbec si neuvědomují, že nám uletěl „drak“. Babičko Sobíkova, odpusť nám!

Pátrací skupina, hledající „Radka“, co se snesl do vzrostlého lesa – jsem mezi nimi, ke svému údivu, i já – co mám dělat?, když se mi takřka „zhroutil svět“, pátrá v trajektorii pádu. A draka skutečně nalézáme. Je ovšem v korunách stromů. Nelze k němu vylézt. Žádný klacek, žádná větev – nejsou tak dlouhé, aby ho popopíchly k zemi. Koruny stromů jsou sevřené. Nedovolí to! Po téměř půlhodinovém přemítání vyslovuji konečný verdikt: „Drak je ztracený!“  „Ježíšmarjá!“, já vím, že je to nicotná věc. Ale ztratit nesmyslně něco tak osvobuzující ho...

Nahoře probíhají taškařice „náctiletých“. Orel se snáší nestřečkovat, už léta vcelku obstojně, bohužel do výše „Radka“ se nedostává. Ale přesto přináší radost pouštějícím, přihlížejícím. Zdecimovaná skupina pátračů se vrací z lesa. „Radek“ je v háji – přistál v korunách stromů, už se s ním nesetkáme. Narychlo jsme se napojili. Je třeba vyrazit na další putování.

Kravka na louce, zvonička u cesty, včelíny (úly?) v zahradě, traktor s plnou vlečkou kmenů. „Ježíšmarjá“!, to je nádhera. Procházíme horskou osadou „Komorovský Grúň“. Cesta se mění v písčitý podklad. Písek se třpytí v kalužinách, před námi krpál. Jakási manželská dvojice schází dolů. Dávají se do rozhovoru s Monou. „Mapa!“, volá vedoucí. Lála rychle přibíhá. Dvojice chce na Hrčavu a neví, zda jde dobře. Mona ukazuje. Ano, odbočka teprve přijde. „Helčo, jdeme dobře!“, oznamuje bodře chlapík. Paní nám děkuje a ujišťuje nás, že za chvíli budeme na chatě.

Překvapen jsem byl, když jsme za dvacet minut na konci lesa spatřili chalupu Gírové. Měl jsem utkvělou představu, že vylezeme na samém vrcholu. Mátlo mě však pozvolné stoupání zalesněného svahu po pravé ruce. No, vida. Nepřišli jsme na samý vrchol, jsme pod jeho úpatím dole u chaty.

                                                                                                                      Konec I. dílu

                                                                                                                                                      MOna©, foto Lála, Séba, Startér a Mona (a další?)

* Na oddílovce se Mona zmínil o případu, odehrál se u nás před lety. Jakási „tlupa“, (nejednalo se pouze o nezletilce), pouštěla draka na ocelovém lanku a drak se dotkl drátů vysokého napětí. Neskončilo to dobře! Samozřejmě to naše chlapce děsně rozchechtalo. Ale, aby mi někdo přišel oznámit za dveře, že moje dítě, můj kamarád, můj sourozenec, můj otec, přišel o život při pouštění draka, je, takříkajíc, absurdní!