V roce 935 připadalo 28. září na pondělí. V ten den, brzy ráno, nechal Boleslav zavraždit, před vraty uzamčeného kostela, svého staršího bratra Václava. V roce 2016 připadá 28. září na středu. A ta je volným dnem, neboť slavíme Státní svátek. Tak jsme, jak už bylo dříve v oddíle – a na poslední výpravě, sděleno, vyrazili na bicyklech do okolí města. Cíl byl daný jasně: prozkoumáme objekty lehkého opevnění v Chotěbuzu, zda hoši z Klubu vojenské historie ve dnech výročí „Mnichovského diktátu“, jemuž Den české státnosti předchází, nepřipravují nějakou připomínku.  

A mohu s jasnou myslí prohlásit, neb žádné známky nějaké činnosti nebyly objeveny, nepřipravují!
Jo, a taky jsme se „srazili“ až v 10.00 hodin, protože někteří Trojkaři mají problém se vstáváním v brzkých ranních hodinách. Pak jsme frčeli po cyklostezce do Louk, kolečko kolem kostela a dál k Rybímu domu. A až na druhé křižovatce, u božích muk, jsme odbočili do strání.

Dole řopík, na hřebeni řopík a na poli jiný řopík. Tam jsme odhodili bicykly a otevřeli batohy. Tělo si žádá další energii. A pak kdosi objevil válce loňské trávy. Hurá! Prvně zrobíme fotéčku. A pak si šel Mona lehnout a kluci začali vybíjet sílu – získanou skrovnou svačinkou na stropnici řopíku. Tak jsme odehráli závod na družiny a potom, na žadonění – především Matesa, byl spuštěn závod jednotlivců. Nejrychlejším se ukázal Panda Jack. Pravda, Vendymu to tak rychle nešlo, ale v druhém kole si výsledný čas výrazně polepšil. Mates zklamal. V druhém kole si chtěl mermomocí zlepšit velmi slušný čas z kola prvního, ale – kýho šlaka, či co?, sesmekl se z jednoho balíku a vítězný čas byl v trapu. Pokud někdo nepochopil v čem se závodilo, neboť jsem to nijak neozřejmil, tak to bylo v běhu po bariéře válců trávy.

A pak jsme pokračovali. Podle Monovi vytisknuté černobílé mapy. Uličkami a polními cestami Chotěbuze, mezi vilkami a domečky, až ke škole. Ale tu už na nás kývala hláska zámečku, kde se kdysi nacházelo pracoviště SPŠ zemědělské z Těšína. Vzhůru k ní. Zde jsme, po vyplazení na nejvyšší bod našeho putování, si do kapes nabrali kaštany. Každý člověk by měl neustále s sebou nosit alespoň jeden kaštan. Ten nádherně lesklý, červenohnědý, se skvrnou barvy bílé kávy o velikostí mexického dolaru. To musíš!

A nohou se v sedle odrazit – a už jsme se spouštěli po cyklostezce číslo 6100 až do bodu, kde nás zelená značka utrhla do Louckého lesa. Parádní lesní partie – nádherný sjezd, hlinitá cesta s obrovskými kalužemi (jejíchž hloubku vyzkoušel Vítek), nás dovedla na louky. Tady se tomu říká „V Kanadě“. Tak jsme odhodili bicykly a pod korunami dubového háje (Quercus rubra), byl vyhlášen oběd.

Dle mapy zbývá domů už jenom kousek. Spustíme se po Pasecké cestě a vyjedeme na křižovatce před železničním mostem v Albrechticích. A tak se i stalo. Jako malý kluk, když jsme s družinou Vyder jezdili na kolech na Těrlickou přehradu, jsem chtěl zjistit kam vede ta vrchní cesta, kudy jsme nikdy nejeli. A podařilo se mi to až nyní. Po čtyřiceti letech! Blažený pocit.

A to je konec, protože cestu přes Stonavu zná už každá malá holka. I to místo, kde Vénu pokousal ten velký bílý pes. A přes koleje, a na most do Darkova, je to už jen, co by Bučivoj granátem dohodil. Tady jsme se rozloučili (Mates a Júňo byli rozhořčeni, protože nedošlo ke koupání, i když je Júňa nachlazen, ale to prý nevadí!) a my mažeme – s Vendym a Matesem do Petrovic. Nejsou ani dvě hodiny po poledni. U „kaflandu“ si Trojkaři kupují zmrzlinu. Parádní, čtyřicetikilometrové cyklobraní je za námi.      

                                                                                                                                                      MOna, foto Mona