Tento podnik byl původně naplánován na minulý týden. To se však uskutečnila výprava Modrých racků na Frýdu. A když jsem po neděli psal doplňky, počal jsem pochybovat, že ho uskutečníme tak, jak jsem si představoval, jak jsem chlapcům nasliboval. Už v úterý se zvolna ochladilo a dny indiánského léta se počaly vzdalovat nenávratně pryč. Ve středu dokonce vytrvale pršelo. O nic lepší nebylo počasí ani ve čtvrtek. To už jsem litoval, že jsem na Frýdu jel. V pátek se počasí lehce vybralo, bylo zataženo, ale už nepadal déšť.
Nadšení Trojkařů na oddílovce mne přesvědčilo, že by byla velká škoda, kdybychom se „zabetonovali“ na naši malé střelnici ve sklepě a při tom sledovali „syrový“ film ze Slunečního tábora. Oni byli všichni skálopevně přesvědčeni, že zítra bude pěkně a dvě armády, červená a modrá, po dlouhé době opět změří své síly.

Sobota, ráno šest hodin, počíná se rozednívat. Teploměr ukazuje 2° C. Kráčím polní cestou a Sir šmejdí v trávě. Měsíc září jako rybí oko – dnes je úplněk, a zalévá svým stříbrným svitem mlhovou peřinu, držící se při zemi. Mám strach, aby se mi pes kamsi nezaběhl, protože ho nevidím a feny hárají. Ale nade mnou je jasno. Lze spatřit hvězdné nebe. Bude pěkně.
Když jsem dorazil, s koblihem v ruce, před devátou hodinou na Tyčonku, zahlédl jsem několik siluet, šplhající po lanových pavoucích. Ty siluety se vzápětí počali řítit ke mně. Vyměnil jsem několik vět ze starým Sobíkem. Přivezl malému Sobíkovi bicykl v autě. A když dorazili Kajman a paní Matesová a svým synům vydolovali taktéž kola z útrob vozů, seznal jsem, že začala „nová doba“. Zanedlouho se zde objevila tlupa Trojkařů, svižně sjíždějící z cesty mezi stromy přímo ke klouzačkám. To Sněžka pro neznalé zorganizoval sraz u Kauflandu. Na nástupu zjišťujeme, že budeme už asi všichni. Snad ještě Jack od Lišáků by mohl dostaviti se. Vyder je osm, Rysů a Lišáků dohromady šest! A slunce se, zatím neúspěšně, pere s ranní mlhou.

Prvně závod na známky: Přines dva listy cizokrajných stromů. Hoši zmateně pobíhají po hřišti, fiškusové klusají za Sněžkou, ale i ten je zmatený. Jako první, překvapivě, ke mně dorazil Dalmi. S oběma listy. Ale, to už nepřekvapivě, neznal jejich názvy. Už nikdo další do limitu úkol nesplnil, přestože Sněžka vzápětí „šermoval“ latinskými názvy a Šimi se mě snažil přesvědčit svým gingem tulipánokvětým, přičemž ten druhý název mu jaksi nechtěl ven z pusy. (Jednalo se o jinan dvoulaločný a liliovník tulipánokvětý – nově zasazené stromy na dětském hřišti Tyčonky). Tak jsem o nich povyprávěl a vrhli jsme se, a to doslova, do sítě pavoučích prolézaček.

Jde o „fousatý“ závod, kdy má družina po startu vystoupat tak vysoko, aby se všichni družiníci dotkli vrcholové koule. Nejrychlejší jsou Rysové. Kolohnáti Koumes, Sid a Dalmi vzali lanovou prolézačku ztečí, a nebýt Dalmiho zaškobrtnutí při nástupu do překážky, byli by ještě rychlejší. Vydry, jdoucí jako třetí předstihli Lišáky, protože Sobík, postavy vesměs drobné, propadával mezi jednotlivými oky a Tomáš s Runym tuto maličkost zaregistrovali pozdě.

Tak jsem se domníval, že během těchto kratochvilných radovánek se mlha malinko rozpadne. Opak je však pravdou. Nezbývá, než vydat se do „Sklepa“ nafasovat zbraně a munici. Srocení před našim domem opět vyvolalo menší údiv sousedů, vesměs už na ledacos zvyklých. V sušárně otvíráme bedny se zbraněmi, municí, sumkami a ochrannými brýlemi. Fasovanou výzbroj promptně ukrýváme do svých loapů. A protože venku je ještě „ostro“ – rozuměj zima, mančaft pochvalným mručením vítá školení v zásadách bezpečnosti při airsoftu ve vytopené sušárně. Po družinách mizíme z garáže, zůstávají pouze Dodo a Špejlík. Dodovi se „zagryzlo“ středové složení – povoluji a kontruji, a Špejlíkovi se povážlivě uvolňuje opět levá klika. Chvíli mi trvalo, než jsem v hromadách profi nářadí našel obyčejný plechový „nástrčák“ velikosti 14 a kliku dotáhl.

Oddíl na nás čeká v polích pod stožáry vysokého napětí. Pokračujeme jako jeden chumel po polní cestě k Oblázku, když si to proti nám valí stříbrný pasat, jehož řidič zastavuje a počíná nás plísnit, prý kde jsme, že sraz byl v 9.00 hodin. Tak jsem Kulajdovi, protože to byl on – oddílový zbrojíř, strčil oknem do auta vojenskou vzduchovku vz. 47, pozdravil Vojtu a pokračoval s oddílem přes koleje a kaštanovou alejí nahoru k Sáře. Zde jsou pole už bez mlhy a nebe modré jako šmolka. Opatrně sjíždíme kolem DAKOLu k Hroudě.

Pochozí průzkum Hroudy mne trochu zklamal. Pokud pominu nepořádek, kteří zde pravidelně zanechávají „divousi“, zjišťujeme že chybí nemalé množství stromů a keřů. A nadto – na těch stávajících stromech schází listí. Ne že by úplně, ale podzim má už zkrátka nakročeno k paní Zimě. Parkujeme bicykly a rozbíjíme tábor. Nedočkavci mají v úmyslu už tasit zbraně, proto je musím na nástupu důrazně upozornit, že prioritou dnešního podniku je DOD, neboli družinový olympijský desetiboj.

Maje v úmyslu odehrát několik závodu do OZANABU, neboť nejenom střelbou je člověk živ, zůstávají na Hroudě Vydry. Mají za úkol pod vedením rádce připravit a vyčistit trasu běhu „okolokolo“ Hroudy. Což se ukázalo jako velmi prozíravé, protože po splnění úkolu se Trojčata Vyder vrhla na opravu a zvelebování bunkrů, jimiž je Hrouda, abych tak napsal, poseta. A už více jsme se nemuseli o ně starat. Rysové, spolu se mnou, Kulajdou a Květulou schází pod Hroudu. Na louku, kde jsme před třemi roky, tehdy ještě pod vedením Antka, neboť on měl na starosti DOD, už stříleli. Rychle stavíme střelnici, vyznačujeme „nepřekročitelnou“ hranici, střelcům jsou připomenuty zásady a bezpečnost při střelbě a Koumes počíná sázet broky do papírového terče. Ocelový lapač střeliva pravidelně zvoní a zanedlouho Koumes hlásí hotovo. Jsem překvapen jakou rychlostí odstřílel první závodník. A nastupuje Dalmi. A už pálí. Ale pánu bohu do oken, či co. Mít vzduchovka dostřel 500 metrů, tak trefí i tu ocelovou kolnu na obzoru. Ale musím podotknout, že jeho střelba je daleko lepší než v letech minulých a nakonec vítězoslavně oznamuje, že nastřílel 21 bod, když mu Kulajda předává vyhodnocený terč. Lišáci přichází, když Sid dokončuje závod. Koumes a Dalmi dostávají ode mně pokyny, aby se se Sněžkou dohodli na sestavě "vybalancovaných" armád.

Lišáci odstříleli taktéž bez větších zádrhelů, akorát maličký Sobík neudržel vzduchovku. Tak mu bylo (a později i Matesovi a Šimimu) povoleno podložit si pažbu batohem. Bohužel, ani to benjamínkovi nepomohlo, a druhák Sobík ani jednou netrefil terč. Ale nic si z toho nedělal, protože mu bylo povoleno občerstvení. U Vyder byl největší problém upevnit terč do lapače broků. Trojčata to nedokázala vůbec, a terč uletěl i Dodovi. A to už je, pěkně prosím, páťák. Spider se dožaduje taktéž tlumoku. Rád by si ho podložil pod pažbu, ale vzhledem k vážnosti ústavu, který navštěvuje, mu to bylo zamítnuto.            

Špejlík (na dnešní výpravu se dostavil v kostkované „řeznické“ mikině – prvně jsem si nemohl vzpomenout na jméno masaře z pohádky o Jájovi a Pájovi, a když se tak stalo, přezdívku „Krkovička“ jsme zamítli. Posléze jsem si vybavil jiného řezníka ze seriálu „O chytré kmotře lišce“), se kasal, že si bude nabíjet sám, ale se zlou pochodil. Sám nabíjet si dokázal snad pouze Koumes a Sněžka. Ten střílel jako poslední. Zde je pořadí s počtem nastřílených bodů. Střílelo se z 10 m, tři nástřelné a 10 „ostrých“. 1. Sněžka 71, 2. Dodo 61, 3. Švejk 55, 4. Koumes 52, 5. Sid 47, 6. Špejlík 45, 7. Tomáš 39, 8. Štěpka 38, 8. Runy 38, 10. Dalmi 21, 11. Spider 6, 12. Mates 4, 13. Šimi 2, 14. Sobík 0.

Střelnici sbalil Kulajda s Vojtou, my jsme se už drápali nahoru na Hroudu. Je vyhlášen oběd. Téměř celý mančaft je už barevně opáskován. Spider naříká, že ho pásky na rukávech škrtí a on nemůže běhat (?). Zcela mne dorazila výstroj Koumese – bude hrát v kraťasech a konfekce Dalmiho. Ten je oděn do šedobílých tepláčků a křiklavě modré mikiny s červenými páskami na rukávech. Armády, stojící proti sobě se zdají vybalancované, nad to byl ještě k červeným přiřazen Kulajda s Květulou. Před zahájením bojů provádíme obhlídku terénu a při návratu mi hlásí Šimi, že ztratil zásobník. Tak vyfasoval jinou zbraň.

Při prvním boji je armáda červených, kdy obsadila vrchol Hroudy, celkem hladce rozprášena. Na hřbitově mi Koumes ukazuje, že jeho zbraň nestřílí, ale pouze plive. Bere si náhradního „gloka17“. To už moji zbraň, kde se v laufu zasekly kuličky, zprovoznil zbrojíř Kulajda. (To by mně zajímalo, kdo si hrál s mojí pistolí?). V druhé hře jdou modří obraňovat vrchol Hroudy a situace z první hry se opakuje. Červení se schází na hřbitově. Velkou zásluhu má na tom i Kulajda, protože omylem „zastřelil“ dva své spolubojovníky, což rozčertilo Švejka. Ten se zrovna chystal operovat pod „hradem“ a teď protestuje, že zásah od vlastního neplatí. Ale platí! Musíme si vysvětlit taktiku. I to že se hraje v naprosté tichosti, což se v dalších hrách celkem daří. Po taktické stránce si ale červení počínají naprosto nesmyslně. Doslova hrůzou pro červené je „kinderparta“ Mates, Šimi a Sobík. Bezhlavě se béřou do útoku, aby vzápětí bezhlavě prchali. A to buď z Hroudy, nebo „zakempují“ do některého z bunkru. Vrcholem taktiky červených je, že si nahlas sdělují, že jim došli náboje. Při jednom vyřazení, kdy mne Sněžka trefil přímo do prstu, beru foťák a snažím se zrobit pár snímků. A taky nacházím Šimiho ztracený zásobník. Ale zjišťuji, že pochází z jiné pistole. To je mi pěkný pořádek! Po čtvrté hře je naplánován odpočinek.

Vyplňujeme ho třetím kolem listárny. Sněžka se balí, musí se připravit do tanečních a odchází i Kulajda s Květulou, protože malý Květula má hlad. Čas se i nám chýlí. Vyhlašujeme proto poslední dvě hry, kdy se nesmí bojovat na vrcholu Hroudy, a armády postupují proti sobě. Přecházím k červeným. Abychom se vzápětí sešli opět na hřbitově. Zde nás baví Koumes svým zážitkem, kdy se schoval do podzemní chodby pod Hroudou. A přestože tam vpadli Sid a ?, nedokázal využit momentu překvapení a odchází vyřazen se zvednuto rukou do nejzazšího rohu pod Hroudou. Poslední hru přerušuje Sobík. Natahovaným hlasem se mi omlouvá, že při uklouznutí na spadaném listí sjel ze svahu u podzemní chodby a ztratil „colta 1916“. Kamaráde, tak za to bude kulka, přinejmenším prokurátor! Ukončujeme hru. Pistoli jsme našli pod listím a tak s ulehčením šplháme všichni na Hroudu.

Je půl čtvrté odpoledne. Odzbrojujeme se. Kuličky sypeme do sumek a schováváme výzbroj a brýle do loapů , převlékáme se. Ještě uklidit tábořiště a zvolna sestupujeme z Hroudy a ujíždíme k nám domů. Vzadu pelotonu to jistí Spider se slovy, že to asi nedojede. Ale dojel. Zbraně ukládáme do beden, rovnáme brýle a mažeme si to na Tyčonku. Je několik minut po 16 hodině, když se rozjíždíme.