21. Adventní výprava, Bohumínské bunkry - 14. prosince 2019 * K3

Na nádraží jsem první. To bude asi tím, že jsem přijel na kole. Mnozí hoši to pochopí až v okamžiku, kdy se vydáme na perón a já si bicykl beru s sebou. A jsou notně překvapení. Snažím se je přesvědčit, že kolo bylo uvedeno v propozicích k výpravě. Účast Trojkařů je naprosto tristní. Když už pochopím, že nemohu očekávat příchod někoho dalšího, vydávám se koupit lístky. Jsem rád, že s námi pojedou Maco a Harry. Alespoň nějaká radost.

V hale nádraží mají sraz i Svišti z Juventusu a je jich o poznání daleko více než nás. Starší hoši si je jistě budou pamatovat z klání o „Zlaté trenky“. Mezi nimi se před námi skrývá Šunka, očividně zaskočen, že nás zde potkává. Dereme se na II. nástupiště a hurá do Bohumína. Ve vlaku rozdávám 7. úsek radistické olympiády – čísla. Jsem překvapen, že kromě Sysla a Infina mají ostatní problém rozlišit sudé a liché číslo. Učivo 3. třídy základní školy!

V Bohumíně před nádražím nabízím návštěvu obchodu naproti přes ulici, kde mají úplně všechno, v blahém domnění, že si tam koupím koblížky. Ale nikdo nejeví zájem, dokonce všichni tvrdí, že si s sebou nesou i adventní svíčku, jak bylo předepsáno a tak se vydáváme za cílem dnešního putování. Tím je betonový srub prvorepublikového těžkého opevnění s názvem „MO-S 8 Dvůr Paseky“. Já bez koblížku.

Proč právě tam a proč právě dnes?  „Osmička“ byla vybetonována jako první z 286 srubů linie těžkého opevnění, různých stupňů odolností – táhnoucí se od Bohumína (Oderberg), přes Opavsko, Jeseníky, Orlické hory, Krkonoše, Jizerky, až na jižní Moravu, končící Bratislavou. Ne na všech úsecích byly stavební práce dokončeny, na mnohých místech nebyly vůbec započaty, (třeba v našem Černém lese v Mizerově proti nepřátelskému Polsku!!) Jinde, kde tomu odpovídaly terénní podmínky a těžce neprůchodný terén, se s těžkým opevněním zatím nepočítalo. Linie opevnění nás měla ochránit před napadením nacistickým Německem, se kterým jsme v konečné fázi (po „Anšlusu“ Rakouska 12. 3. 1938) měli hranice od Bohumína až po Bratislavu. A proč právě dnes? MO-S 8 „Dvůr Paseky“ byl vybetonován v adventním čase ve dnech 15. – 22. 12. 1935 stavební firmou Dr. Ing. Karel Skorkovský, Praha. Příští rok to „bunkráci“ určitě náležitě oslaví.

Mažeme si to v počtu pět a půl nebo tak nějak, tovární čtvrtí Pudlov. Dávám k dobru historku ze „saharského putování“ před léty, když jsme šli pěšky v nepředstavitelném vedru z Darkoviček až do Bohumína. A Koumes, na pokraji sil, našel u garáží nějako PET láhev s tekutinou neznámého původu a bez skrupulí ji vypil. Měli jsme tenkrát hroznou žízeň. O kus dále, v BILLE jsem si zakoupil dvě pomerančové minerálky a tři litříky jsem zhltl natotata! Ještě zde byla kdysi soutěž, co znamená číslo 911? Hoši si pod něj měli stoupnout. Vím, že já jsem tenkrát nevěděl.

Ale dívám se, oddíl je už fuč! Těch sedm nebohých figurín přešlo pod jehličnany před železničním přejezdem, přes koleje, které kdysi vedly do „Reichu“. Vyrážím za nimi na kole. Pořizuji záběr kresby na plynové stanici. Dnes se ještě z díly toho autora setkáme, (to ještě netuším, že budu sám komu se tak poštěstí!) Vychází slunce. Vše kolem se leskne ve zlatě, takový „medový den“.

Před školou TGM v Pudlově určujeme jehlice. Pro fousatou šišku douglasky se do zahrady vydává Harry. Tak si ji potom prohlížíme. Přecházíme hlavní silnici. Před námi je jeden z dalších vodojemů města Bohumín. Přicházíme k Antošovické lávce. Mezi zbytky ranní mlhy a větvovím letitých velikánů lužního lesa vytváří „medové slunce“ kouzelné obrazce. Přecházíme lávku a já se nevinně ptám Sysla, (neboť Tříska zde dnes už s námi není), co budeme hrát teď za hru? „Asi tu, jak si zavážeme oči a budeme muset co nejrychleji přeběhnout lávku!“ Má pravdu, bystrý to chlapec! Synci si odkládají věci k improvizovanému ukazateli a se šátky se vrací na druhou stranu lávky.

Už vybíhá nejmladší Talík. Rukou pucuje zábradlí lávky a opatrně doráží do cíle. Je to jeho první závod. A první závod je to i Lukina. Před dvěma roky zde s námi nebyl. A ani Infin zde 16. 12. 2017 nebyl, takže neví do čeho jde. (Infin jde sice jako poslední, ale také tak skončí! Tedy pátý skončí!) Nejlepší, stejně jako před dvěma roky je Sysel. Čas si zlepšil o 15 vteřin, tedy dnešní výsledke je 0,33 minut, nebo-li 33 vteřin!.

Časy ve vteřinách, které byly dosaženy před dvěma lety: Shrek 56,48, Séba 61,42, Tříska 62,36, Sysel 48,83, Júňo 87,03, Sobík 75,2, Cecil 81,47, Mates 69,62, Vítek 61,96, Startér 59,06. Časy ve vteřinách, které byly dosaženy dnes: Lukin 68,05, Talík 70,64, Vítek 56,7, Sysel 37,39, Infin 79,57.

Pár doušků čaje, pár kousanců do rohlíku a hurá dolů k rybníku Mžikovec. Na jeho hladině je nesouvislý led. Čirý jako to nejčistší sklo. Varuji synky, co se chtějí pouštět dále od břehu. Cesta je daleká a v mokrých botách nedojdeš! Alespoň si na ostrůvku ukazujeme kabelovou studnu. Ta je součástí těžkého opevnění. Nikdy jsem tam nebyl. Je tam „keška“. Ale dá se tam dostat v zimě po ledě nebo v létě na člunu, jako to kdysi dokázali Odra a Harry. I přeplavat se tam dá, ve vodách Mžikovce jsme se i několikrát koupali při návratu z Darkoviček. A Brtník se chtěl koupat i v zimě.

Hoši tedy alespoň metají kameny po ledě a sledují kam až dojedou. Vyhozený kámen způsobuje neopakovatelné dutě zvonící zvuky. Ale pojďme už pryč, než si našeho počínání někdo dospělý všimne. Co by tomu řekl porybný, že přemísťujeme břeh do rybníka. Z hladiny se vznesla majestátná labuť a krouží nad rybníkem. Po ledě legračně chodí rackové. Jen kačeny nevidět. A to tady jsou i roháči.

Následuje poslední fáze „cesty tam“, pak už bude jen „cesta zpátky“. Kolem hospodářského dvora „Paseky“, kde se dnes chovají především koně, (ostatně dopravní značku netřeba představovat – před léty zde byla značka „Pozor zvířata“! Výstražný trojúhelník s krávou. A pod ní byla dodatková cedulka „KONĚ“. Což nás tehdy rozveselilo. Později se kráva změnila za koně. A dnes přibyla „padesátka“, což kdosi vtipně okomentoval, ale nevím kdo to byl – že koně zde mohou klusat nanejvýš 50-ti kilometrovou rychlostí).
Majestátný je i letitý dub. Ten si jistě pamatuje „benzínové vlaky“, co vozily na opevnění pancéřové zvony. A to bude už 84 let.   

Kráčíme alejí po staré pevnostní cestě, dnes nově vyasfaltované. Po zemí se válí koňské koblížky a zbytky jmelí. Nedávno bylo patrně česáno pro nadcházející Vánoce. Jmelí je prevít, je to zákeřný cizopasník, který jako jeden z mála „zabije“ svého hostitele! A přesto se o něm říká, že přináší štěstí. Ale určitě ne napadeným stromům. Kdysi jsem někde četl, že jmelí se ze stromu sestřeluje. Tak to bych chtěl vidět. V kronice BVÚ jsem zase viděl, že pravidelně před Vánoci ostravský oddíl pořádal výpravu na jmelí. Tak to bych také chtěl vidět, pokud neměli vysokozdvižnou plošinu, s níž u Jäkla kdysi, mimochodem,  jezdil Antek.

V místě vytrženého levého pancéřového zvonu „osmičky“ je nově zrobený posed. Okolí je částečně vymíceno, o kus dál postavený krmelec. A liz pro srnčí zvěř. Jak důmyslné. Z posedu je přímo výhled na krmelec. Jsem rád, že myslivecký svaz tak svědomitě pečuje o naší zvěř. Rád bych znal názor skalních „bunkráků“. Synci odhazují batohy a rozebíhají se po okolí.

Maco a Harry mi pomáhají v labyrintu „osmičky“ rozmístnit 12 kartiček zvířátek s čísly. Je to „fousatá hra“, které se hraje právě jen zde. Sběrač nafasuje cedulku se zvířátky a potom vběhne dovnitř objektu a musí najít identické cedulky a z nich odečíst čtyřmístná čísla. Vyběhne ven, číslo si zapíše do své tabulky a vrací se zpět do objektu. To, že už při třetím vniknutí do objektu nemůže najít východ, to že v celém objektu je naprostá tma a on má pouze čelovku, to že zde šmejdí ještě spousta dalších hledačů jenom umocňuje složitost tak jednoduchého úkolů.

Dnes je nejúspěšnějším hledačem Infin (vynahradil si porážku z Antošovické lávky). Druhým nejrychlejším byl sice Sysel, ale prohodil čísla dvou zvířátek, zatímco třetí Vítek měl vše správně. Takže, druhý Vítek, třetí Sysel. Sysel hudruje, Sysel trucuje. Jde se posadit do vytržené střílny protitankového kanónu vz. 36. Čtvrtý je Lukin a pátý Talík. Obě „trojčata“ nenašla draka. Sbíráme lístky. A Infin nachází zavátou stopu z minulé výpravy v roce 2017. A vzápětí kdosi další. A nakonec byla ještě třetí nalezena. No, vidíte, jak dobře byly zaváty. V batohu mám sice nové zaváté stopy, ale dnes je asi nebudu rozhazovat. Vlastně, není pro koho!

S loapu si vytahujeme adventní svíčky s úmyslem pořídit „adventní fotografii celého oddílu“ a ve filtrovně, hned za vstupními dveřmi, je obřadně zapalujeme. Prvně Mona rozškrtne sirku a zapálí komusi svíčku. A pak ještě dalšímu. A jiní opatrně přichází a od dvou hořících svíček si zapaluji tu svou. Je to takové slavnostní, takové obřadní. V prostorách, kde „povinnost, odpovědnost a kázeň“ byla před 81 lety na prvním místě, kdy 39 čs. vojáků chtělo bránit svoji vlast proti nepříteli.
A potom se stavíme a tváříme, tak jak si Mona přeje, tak jak to prý bude nejlepší. No, snad se něco podařilo. Zhášíme svíčky, karamba, nějaký výtečník mi voskem pokapal čepici, pokud jsem to tedy nebyl já sám! Strkáme se ven. Balíme, vzhůru do sedel, cesta zpátky začíná. Je medový den.  

Když jsme se přeplahočili přes rozměklé pole, přeci jenom sluníčko přidalo na síle, řešíme otázku, zda přímo v linii pokračovat k protitankovému okopu MO-S 7 „Antošovice“, nebo vzít s povděkem starou pevnostní cestu? Trasu si sice trochu prodloužíme, ale dorazíme tak na „sedmičku“ relativně čistí. I když nohavice Lukina a Talíka, nemluvě o pláštích mého kola, vypovídají své. Také mám dojem, že mi nějak ztěžkly boty. Nakonec je jednohlasně rozhodnuto – nemátožit se polem a hezky z čerstva pokračovat asfaltkou k dvoru „Paseky“. Maco mi prozrazuje, že ho bolí nohy. Mě zatím ne. Já jedu na kole. Akorát z plášťů mi odlétají kusy bláta pleskajíce mě do stehen.
Harry je rozradostněn. Pod korunami nachází jeden slušný stvol jmelí a rozhoduje se, že si ho vezme domů. Na Vánoce. Jako ratolest štěstí.

Scházíme z mostu dolů po kamenných schodech. Odkládáme bundy a loapy. Před námi je pěchotní srub MO-S 7 „Antošovice“. (Je to ten, co stojí přímo za pravými svodidly dálnice D1 (47) při jízdě z Bohumína na Ostravu!) Jedná se o jednopatrový srub velmi zajímavé vnitřní dispozice. (Ostatně téměř všechny sruby bohumínského podúseky jsou naprosto atypické – stavěné ještě podle francouzských vzorů!) Trocha toho bezpečnostního školení: „Pozor, hned za rohem je odkryta studna. Už nám tam spadli dva výtečníci – naposled Vendy a o několik let dříve Virgul!“, (později dostal přezdívku Evans).

Vnikáme dovnitř prostředním vytrženým zvonem. Celý objekt zdá se být uklizen. Ale ne, tak přeci jen se od naší poslední návštěvy nic nezměnilo. Pravé křídlo stále nese těžké stopy vybydlení, střelecká místnost je poznamenána ohněm, všude plno odpadků, což ostře kontrastuje s čistým levým křídlem. Mladší hoši jsou jako u vytržení! Lukina zaujaly na zemi se volně povalující nástěnné hodiny. Musím je vyhánět zpátky. A dávat pozor u studny, aby nám někdo pod náporem silných dojmu nezahučel. Pravda, studna je ještě víc zasypána, než když jsem ji viděl poprvé, ale pád do ní je stále naprostým překvápkem, o vybitých zubech nemluvě!!

Venku, na stropnici objektu, nachází Talík nápis vytisknutý v betonu zalitého pravého zvonu „24.3.1945 M.W.“ Ještě nikdy jsem si toho nevšimnul. Nebo si to alespoň už nepamatuji. Na bunkráckém webu padla poznámka, že by to mohly být iniciály majitele betonárny, která práce prováděla. Spíše bych se klonil, že „W“ znamená Wehrmacht – německou armádu, která na konci války vytržené střílny a zvony (odvezené na „Atlantický val“), narychlo dobetonovávala před útokem Rudé armády v dubnu 1945. (To je paradox, opevnění proti nacistickému Německu nakonec posloužilo obraně Wehrmachtu proti Rudé armádě, v jejíchž řadách bojovali čs. vojáci! Ani bych se nebránil tomu, že by se našel někdo, kdo v roce 1938 mířil na nepřítele do Německa, a teď se vrací opačným směrem a míří na něj ten, na kterého před sedmi roky mířil on!)

Oddíl vede Harry. Já s Macem, staří páni, se rozhodujeme, že dálnici překonáme pomocí již výše zmíněného mostu. (Teď nevím, zda by se do tunelu vlezl můj bicykl). Chvíli pozorujeme jak synci mizí v betonové rouře. Fascinuje mě, že Talík se vrací a probíhá rouru téměř ve stoje zpět, aby si dokonale vychutnal ten jedinečný pocit. Vždyť, kdo se v České republice může pochlubit tím, že překonal dálnici pod zemí?

Docházíme k Odře (řeka) a k na levém břehu stojícímu objektu MO-S 6 „Odra“. Jedná se o dvoupatrový izolovaný srub, oboustranný, postavený v II. stupni odolnosti. „Paseky“ i „Antošovice“ jsou jednopatrovými sruby kvůli vysoké hladině spodní vody. A zde, šestka, stojí přímo u Odry a je dvoupatrová. To je zajímavé. „Odra“ je vůbec zajímavým objektem – ale nechám promluvit bunkráka „ossacka“ (Honza Nízký) z 8. 11. 2003, kdy na stránky www.opevneni.cz napsal toto:
„Objekt přístupný po menším ekvilibristickém výkonu zabetonovaným vchodem. Střílny hlavních zbraní zabetonovány, Q vytržena. Diamantové příkopy jsou částečně zasypány odpadky a troskami. Uvnitř srubu velmi zajímavě řešeno schodiště do spodního patra, poměrně zvláštní řešení fundamentů pro neznáme zařízení (možná motor). Fundament je rozdělen na dvě části jejichž tvar se nedá moc popsat J. Od obou je pak v podlaze přímé odsávání, (či nasávání?), vzduchu. O geometrické pravidelnosti interiéru si pak můžeme nechat jen zdát. Tolik podivných úhlů a tvarů místností jsem snad nikdy neviděl.
Zjevně se někdo pokouší zevnitř odstranit kameny původně umístněné v levé zvonové šachtě. Po té možná prorazit betonový krunýř po Němcích a zajistit si tak tudy jednodušší vstup jak vchodem. Ovšem to je jen má fantazie… zkrátka šutry ze zvonovky jsou vyházeny do interiéru stavby.“

Nezbývá, než s Honzou Nízkým souhlasit. Než se dostaneme do týlového patra, je třeba připomenout další zvláštnost „Odry“. WC se nachází v horním – bojovém patře, tedy nikoliv ve spodním – týlovém. Proto je dole v pravé části zvláštní válcový sloup vystupující ze stěny, ve kterém byla umístněna tzv. „O-eM-eS-ka“. Velmi sofistikovaný odpadní systém, kdy do trativodu odtékala ze záchodů téměř čistá voda. (Trativod byl samozřejmě zabezpečen tak, aby se jeho kanálem nedostal dovnitř nepřítel, popř. tudy nebyla jiným způsobem napadena osádka (oheň, bojový plyn, apod.). Podobný válcový sloup mají i na „MO-S 5 – Na trati“, jedinečném srubu čs. opevnění, neboť se jedná o dvouobjektový srub, navzájem propojený podzemní 25-ti m chodbou, rozdělený původně železniční trati do „Reichu“ – dnes dálničním přivaděčem. A to je studna. Po „Mnichovské zradě – (29. - 30.9 1938)“ demobilizování „hraničáři“ úmyslně prorazili v týlovém plášti studny díru, aby došlo k zatopení spodního týlového patra.

Když se po zdolání posledního schodu vydáme přímo, narazíme na ložnici mužstva, která je obdařena – jak píše „ossack“, nezvyklým tvarem, nezvyklými úhly, nezvyklými prostory. V žádném jiném objektu čs. opevnění toto nenajdete. Po tragických povodních na Moravě (a ve Slezsku), v roce 1997 jsme se do spodního patra téměř nedostali. Bylo zatopeno. Snad po kotníky vody. Ale kabelové vývody zemního telegrafu jsme tenkrát našli, šli jsme tak – jak nám popsali synci z „pětky“.

A teď tam jdeme znovu. Talík pozorně prozkoumává zrezivělé trubky trčící z betonu dovnitř objektu. Netuší, že je to „vynález“ čs. armády. Objekty opevnění byly samozřejmě propojeny kabely polního telefonu. Ale v případě bombardování linie mohlo dojít k přerušení spojení – bomba zasáhla vodič. A zde nastupuje „čs. vynález“, nu spíše „čs. použití“, známe určitě již dříve, že pokud se do země posílají impulsy elektrického signálu, ten se dokáže na určitou vzdálenost půdou celkem slušně šířit a být někde jinde rozeznán. (Nevím sice, co na to říkají krtci nebo žížaly, ale je to věc naprosto dechberoucí – taková „blbost“!) Třeba synci z „pětky“ to zkusili, a na „šestce“ ten signál zachytili.   

A pak je tu ještě jedna věc, za pozornost stojící – za záznameníhodnou. Kdysi jsem tu byl s oddílem a s Jarynem. To už se stavěla dálnice, nebo to bylo před její stavbou? (Na bunkry se mnou nikdo nejezdí. Nynější návštěva Maca a Harryho, (tenkrát to byl Jaryn), to jsou naprosté zázraky). A nám se tehdy stalo, že otvor vstupu byl zaslepen panelem molitanu. A já jsem svojí píšťalou několikrát silně zapískal dovnitř. Neboť jsem předpokládal, že se někdo, pokud tam žije, z bludiště bunkru vymátoží. Dali by jsme mu trochu jídla a peněz, co bychom mezi sebou vybrali. Ale nikdo tam nebyl. Ale v levé střelecké místnosti jsme našli postel, zakrytou hedvábnou plentou zlativé barvy. A já jsem tehdy neměl odvahu tu plentu odestřít. Učinil tak Jaryn. A za ní – nikdo! Tenkrát mi spadl obrovský kámen ze srdce.

A teď si čtu, že tam opravdu nějaký nešťastník bez domova přebýval, živořil. A nakonec sI v tom objektu sáhl na život – oběsil se. Tak to prosím pěkně, to mi nepřipravujte. Já hledám s našími synky historii čs. hrdosti. Když si však v hlavě srovnáte, co všechno tu píši, musíte si položit otázku, z jakého důvodu jsou objekty, které měly představovat pýchu I. republiky Československé, dnes v rukou té nejspodnější kasty ubožáků. Nechci soudit. Na „Františku“ (MO-S 22), bunkráci dovolili přebývat v zimě v objektu „houmlesákovi“. Má venku postavenou latrínu a mobilní telefón. Kdyby se něco dělo, okamžitě podá zprávu osádce „Františka". Když jsem se velitele objetku ptal, proč to dělají, odpověděl mi naprostými „zlatoslovy“: „Musíme si pomáhat. On pomáhá nám, mi pomáháme jemu!“ Ale už dost moralit, vyrážíme zpátky k Antošovické lávce. Prvně po okraji pole, pak po svahu zarostlého suchými stvoly kopřiv a ostružiní – musíme narazit na plot zahrad domů v Lopuchové ulici. U ž ho vidím hurá k němu. Narážíme na stezku vedoucího kolem potoka, překonáváme několik chatrných lávek a mostků a jsme pod rybníkem Mžikovec.       

Z lávky pozorujeme chvíli kačeny nesoucí se hladinou Odry. Je půldruhé hodiny po poledni když se vydáváme rodinnou zástavbou k hlavní silnici na Starý Bohumín, kolem restaurace Flora, přecházíme cestu a zatáčíme mezi rodinné baráky. Krásně svítí slunce, je teplo, ve vzduchu je cítit jaro a my zíráme na adventní věnce, světýlkovou výzdobu jehličnanů v předzahrádkách, či na svícny za okny. Loučím se s oddílem s tím, že pojedu objevit a na fotit čtvrtý srub bohumínské linie „U šedé vily“. Sejdeme se až před Bosporem.

Vracím se po jiné hlavní silnici zpět k té, co jsme z ní za „Flórou“ odbočili. Vím, že „čtyřka“ je před dálnicí. Její násep a protihlukové stěny se přede mnou vypínají jako nedobytné hradby. Ještě více ulicí do leva a už ji vidím. Ale ouha. Není v mé ulici, ale až v té dalším souběžné. Musím se tam nějak dostat. Ale není kudy. Tady je nějaký parčík, či kýho ďasa, snad zbytky zbouraných domů všustěných až na základy. A pak kousek přes pole kolem plotů jiných zahrádek, kde se mi na pláště počala lepit hlína a potom i na boty, protože jsme musel z kola sesednout. Nějaký pes na mě štěká. Ale dorážím konečně do té správné ulice.  A na konci, jako první objekt od dálnice, stojí jednopatrový srub MO-S 4 „U šedé vily“. Vila stojí vedle malého hřišťátka pro dětičky, kde je kolotoč a několik houpaček. A tak jsou zde kontejnery na tříděný odpad a sklo. Což se mi později stávám osudným, ale o tom až dále.           

Tak jsem nafotil několik snímku (abych sem dal pouze tři) a vracím se zpět ke kolu. Poznávám cestu táhnoucí se za zahradami vilek, kde jsme kdysi (to tady ještě nestála dálnice), šlapali ve sněhové břečce už za řádného večerního soumraku, souběžně s hlavní silnicí. (Ani nevím, jestli jsme tenkrát mířili na bazén, zda byl vůbec tehdy postavený). Rozhoduji se vydat tudy. Míjím hřbitov, překračuji hlavní cestu Starý Bohumín – Nový Bohumín. Už vidím pomalovanou stěnu bývalých kasáren. Rozhoduji se pořídit Macovi a chlapcům pár nových kreseb „zajka“. Cvak, cvak a cvak. Už vidím vršek vodárenské věže, už cítím, že mi nějak divně plave zadní kolo. Karamba, já jsem píchnul. Dupou do pedálů, ale to už poznávám Maca a Harryho, oddíl přichází ke krytém bazénu komplexu „Bospor“.

Na bazéně bylo blaze. To člověk ze sebe shodil zablácené kalhoty a propocené triko a mikinu, vše – s batohem, boty i bundou nasoukal do skříňky, šup do plavek a s ručníkem a mýdlem hurá do sprch. Pořádně se drhneme a mizíme do hlavního prostoru. Jen pro jistotu vyzvídám na Talíkovi, zda umí plavat. Přikyvuje hlavou a když vidím v jeho ruce potápěčské brýle, už ni nenamítám. Sedím na vyhřívaném kamenném sedátku a pozoruji ten cvrkot. Hup do vířivky, hup do velkého studeného bazénu, par temp a hurá na tobogán. Maco mě informuje, že aplikace ukazuje 17% obsazení bazénu. Takže se netlačíme ani ve vířivce, ani na věži tobogánu. Také, když svolávám oddíl ven, abychom pořídili několik nevydařených snímků, jsme zde téměř sami. Oddíl se opět rozprchává.

Odnáším na šatnu ten menší ze dvou fotoaparátu co má dnes s sebou. Na zpáteční cestě si musíme dát horkou sprchu jak mnou zalomcovala zimnice. 100 minut našeho pobytu se blíží ke konci. Ještě nechám Talíka dohrát hru, kdy si sundá z ruky klíček, hodí jej na hloubku, pak si nasadí brýle a potápí se klíček hledat. Po chvíli vyplave, vyplivne vodu a na břeh vyhodí klíček, kam se vzápětí vyškrábe z bazénu, aby se divadlo opět opakovalo. Odcházíme zvolna do sprch. Pořádně se umýt, pořádně se utřít. Na šatně jsme téměř všichni u sebe, třeba zkontrolovat prázdné skříňky zda nikdo nic nezapomněl a rychle do haly do bufetu. Opatrně sleduji, zda z nás neodpadává suché bláto, především naše boty si dnes užili své. Ale je to v normě, žádná paní na nás zatím se smetákem v ruce nevyběhla. A to je všechno.

 Dojídáme poslední sousta toho, co jsme si objednali a pomalu se loudáme ven. Mona si vyzvedává bicykl ze zamykatelného boxu, vrací 20-ti kačku Vítkovi a zvolna se vydáváme nočním Bohumínem na nádraží. je to už vlastně jen kousek. Po cestě se ještě na chvíli ztrácí Harry s Macem, jdou zkontrolovat nějakou kešku. K nádrží přicházíme z opačné strany než když jsme ho ráno opouštěli. Lístky jsou nalezeny a připraveny. Vlak po chvíli přijíždí a je docela nacvakaný. Kolem kola zůstávají Rackové, šance dostat se do zavazadlového oddílu je nulová. Naštěstí pojedeme pouze dvě zastávky.

Do Karviné přijíždíme před šestou hodinou večer. Infin ještě chvíli čeká s Talíkem na odvoz, Monu i s prázdnou duší zadního kola hází domů Harry a Maco. Pěkné to bylo, škoda jen, že se zúčastnila pouze čtvrtina oddílu. 

                                                                                           zatím neupraveno - MOna©foto Maco a Mona, mapa Harry