„Běh, česnek, čisté svědomí, střídmost a víra ve vlastní zdraví…“, tak to píše Náčelník v „Karpatských hrách“! A tak nějak se i odvíjel scénář dnešní výpravy. Ti, co si ji „odešli“, dostali pořádně do těla. Sníh, mráz, vražedné převýšení, mlha, jinovatka, vítr – myriády sněhových jehliček tě bodají do tváře, ruce v rukavicích zebou.

Vyvrácené stromy, prasklé pně a záplava čerstvě zasněženého, odpočívajícího borůvčí – stezka se klikatí mezi nimi. A skály a skalky – mrazové sruby. A mrtvé kmeny stromů, co se na jaře už nikdy nezazelenají, se vynořují z mlžné mléčné clony. Šlapeš v čerstvém sněhu. Ticho. Nádherné nebeské ticho. Nikde ani človíčka. Jen ty a tví kamarádi. A jejich tlumený hovor v tom těžkém, mrazivém vzduchu, k tobě nedoléhá. Ještě nevíš, že ke šťastnému životu potřebuješ pouze pět věcí: běh, česnek, čisté svědomí, střídmost a víru ve vlastní zdraví…

Když nás autobus vysypal na konečné Lomné doliny (karamba - zde musím napsat, že v autobuse se během naší cesty na monitoru promítal nějaký animovaný film o robotovi, co všechno žral a vypadávaly z něj kostky. A všichni věděli kdo to je. Jen já jsem byl z obliga! doufám, že to na zimním táboře napravíte, rosomáci!), ocitli jsme se sami. Akorát jakási podroušená figura na nás cosi povzbuzujícího pořvává. Sir létá jako raketa. Antek stahuje účastníky k tenisovému dvorci, co kdysi býval koupalištěm. Je nás pět a půl. A to téměř doslova – žalostný pohled. Sněží. Všude je bílo, až oči bolí. Antek vyměňuje žetony, za dva zelené obdržíš jeden červený. „Hej, vymysli též nějakou hru!“ přikazuje my. Tak nechávám oddíl nastoupit, zavřít oči a šup cosi do pusy. Kdo pozná co to je, získá zelený žeton. Tříska, Shrek a Júňo nepoznali sušenou švestku.

Zvolna kráčíme podél potůčku Přelač – kamenité vysoké břehy, splávky a splavy, zasněžené můstky. Bílá se snoubí s černou. Nádherná dokonalost. Hoši si stále nedokáží zapamatovat kam jdeme. No, na Přelač jdeme. Hodně dávno jsem zde, tou malebnou krajinou, s oddílem několikrát kráčel. Ale nikdy ne v zimě. Po cestě nějaké hry u metrů dřeva, ale nevím co to bylo, protože se snažím trhat se dopředu, aby na mne oddíl nemusel čekat. A sem tam i nějakou „fotéšku“ zrobím. Netvrdím, že dokonalou, ale někdy se podaří. A dokonce lze poznat, co jsem zvěčnil..

Už přichází, už mě dohání. Skrz točnu konečné „Horní Přelač“ postupujeme dále k objektům pod sjezdovkou. Je zde prázdno. Sněhu přeci jenom není tolik, aby se už lyžovalo. Opouštíme asfaltovou silnici odbočením do prudkého svahu. Když jsme to zahlédl, až se mi nohy podlomily. Karamba, kam já se to musím smýkat? Antek láteří. Vzadu se zase vytvořila skupina posledů, které vede Shrek, protože mu padají kalhoty.    

Proti nám se vynořují dva mládenci, zafújaní od sněhu. Jeden je v maskáčích, oba však mají trekové hole. Litují Sira, že dostává pořádně do těla. (A mě nepolitují). Naštěstí se už nedrápeme do toho neschůdného svahu. Překračujeme zpevněnou cestu. Návrh na uspořádání svačiny je zamítnut. Čekáme na „posledy“. Z jejich vlivu se už vymanil Startér a šlape jako hodinky. Blíží se dvanáctá hodina a les se začíná, ve směru, kterým pochodujeme, projasňovat. A poslední stromy a nic – holá horská louka pokrytá čerstvým sněhem. A uprostřed bílé pláně, už na slovenské straně, stojí kaple Panny Marie. Čtyřboká kaple na Muřinkovém vrchu, postavena v roce 1910 v pseudorománském stylu. Zírám.

Hodně se tady změnilo, když jsme zde byli s Bučivojem a Kulajdou naposledy. Na místě, kde jsme si tenkrát schrupli, je dnes bytelné ohniště s lavicemi z kmenů. Lavice jsou i jinde. V lese jsou vybudovány kadibudky, přístřešek na odpadové nádoby. Mezi stromy jsou připraveny polena a jak hlásá cedule – na táborový oheň. Každoročně se zde konají náboženská procesí, jejíž tradice byla vzkříšená. Proto to „technické zázemí“.    

Už svačíme, když doráží poslední trojice. Séba a Tříska žalují na Shreka, že po cestě byl zmožen tak příšerným hladem, že museli zastavit a počkat až se Shrek nají. Samozřejmě, že je Antek nepochválil. Hra na žetony. Urči kde je sever! S vámi bych chtěl putovat neznámou krajinou. Je nedlouho popoledni a slunce se před chvíli objevilo v mracích. A v pravé poledne stojí slunce kde? He? No přeci na jihu!

Snaha o pomoc oltáříku v kapli vyšla vniveč. Při její stavbě nebylo zohledněno, že oltář je na východní straně. Ostatně, nedá se mluvit o oltáři. V kapli visí pouze obraz Černé Madony. Což by snad mohlo vysvětlovat podivný název tohoto místa – Mouřenínův vrch (muřínek – černoušek).*

                                                                                                                            pokračování příště

*  - to není z mé hlavy, to jsem našel na NETu.