Třídenní výprava na Pavučinku u Žulové v Rychlebských horách.

Páteční pochod 4,5 km z nádraží zvládli všichni dobře. 

První noc byla docela zima, protože nám nad ránem vyhaslo v kamnech.

V sobotu jsme sáňkovali na Boží hoře a večer odehráli DOD Mistr uzlování.

Druhou noc už bylo parádně teplo, večer dokonce spíš vedro.

V neděli ráno jsme se byli podívat u Nýznerovských vodopádů a stihli vlak domů.

Bery, Bubla, Čedar, Kassa, Kroky, Ludva, Maty, Nadík, Sigi, Xury

Pátek

Na hlavním nádraží v Olomouci, něco před pátou, jsme se sešli ve složení Bery, Bubla, Čedar, Kassa, Kroky, Ludva, Maty, Nadík, Sigi a Xury. Kassa vybral peníze a koupil lístky do Žulové. Chvíli na to se z reproduktorů ozvalo, že náš vlak se blíží do stanice a tak kluci zamávali rodičům a vyrazili jsme. Čekali nás tři hodiny ve vlaku, s jedním přestupem.

V Olomouci se s námi do rychlíku nahrnula spousta dalších cestujících, takže jsme batohy složili v rozšířeném prostoru pro kola. Mladší kluci se nacpali do prvního kupéčka, zbytek zůstal postávat (postupem času pak podřepávat, poskakovat, posedávat, opírat se a jiné akrobatické kousky vykonávat) v prostoru okolo batohů. V kupéčku, bez dozoru starších, se pak začaly dít věci. Napřed se hrála jednoduchá hra „Co si s sebou vezmu na hory?“. Každý přidá jednu věc, ale nejdřív musí zopakovat vše, co už si s sebou před ním vzali ostatní. A tak jsme s sebou táhli třeba mozkomora, paní učitelku nebo opalovací brejle. V Zábřehu jsme stáli asi dvacet minut, a zatímco jsme čekali, až k naší půlce vlaku přidělí novou lokomotivu, ke klukům do kupéčka si přisedla holčička Sofinka s maminkou. Sofinka se stala zdrojem zábavy po zbytek cesty. Na otázku třeba „Kdo je tvůj manžel?“ nebo „Kdo je největší tlusťoch?“ vždycky ukázala na některého z kluků. Z kupé se pak ozývaly nekontrolovatelné výbuchy smíchu. Sigi z toho dokonce musel dvakrát na záchod!

Do stanice Lipová-lázně přijíždíme s dvacetiminutovým zpožděním, náš spoj na nás ale ještě čeká. Ve vlaku je dost místa tak na těch dvacet minut ještě sedáme. Sofinka s námi už nepřestoupila a její maminka vypadala, že se jí docela ulevilo. Zbytek cesty do Žulové už je celkem v cuku letu, jen Kroky několikrát zjišťuje, kdy už tam budeme. Sigi jde znovu na záchod.

V Žulové nahazujeme na záda batohy, Kassa s Ludvou upravují mladším délku popruhů, aby jim batohy dobře seděly. Zabaleno mají všichni dobře, nikdo nic nenese v ruce a i na ty batohy se dá koukat. Vyrážíme. Hned za nádražím jsou schody do kopce a hned za nimi brána, za kterou je velký černý pes. Teda to, že je za ní ten pes jsme zjistili, až když na nás zaštěkal a pěkně nás tak vyděsil.  Ještě v Žulové ztrácí Bubla z batohu odrazový proužek, který tam mají všichni kluci, aby je bylo v noci na silnici vidět. Kassa s Nadíkem zůstávají pozadu a hledají. Zbytek výpravy zatím šlape okolo velkého osvětleného kluziště a skrze Skorošice. V půlce Skorošic už nás hledači dohánějí i s nalezenou odrazkou.

Pomalu procházíme Skorošicemi a potom i Nýznerovem. Všichni se statečně perou se svými batohy, nejvíc asi trpí Bubla s Čedarem, naopak Bery furt poskakuje v čele. Krátkou přestávku děláme až na konci Nýznerova, kde světlo z Nadíkovy čelovky láká až k silnici dva tažné koně. Podle toho, jak mají načechranou srst, je asi pěkná kosa. Údolí už je docela úzké, tak se není čemu divit. Krátce je hladíme a pokračujeme v cestě, už to na Pavučinku nemáme daleko. Po cestě se ještě divíme, kdo bydlí v takovém nízkém domečku v dolíku kousek od cesty. Další den zjišťujeme, že ho obývají ovce. Od ovcí Nadík přidává do kroku, aby byl na místě dřív a zatopil v kamnech. S posledním nýznerovským domem končí prohrnutí a posypání cesty a veřejné osvětlení. A tak dále šlapeme ve tmě v ujetých kolejích. Docela to klouže, ale batoh sráží k zemi jen Bublu.

Přicházíme k Pavučince a zjišťujeme, že Nadík už zatopil, ale ještě nenašel pojistky. Kassa tedy rozsvěcuje a pak se ubytováváme ve spací místnosti. Všichni kromě Kassy a Ludvy spí na horních palandách, tam bude dřív a déle teplo. Xury dělá pořádek v neseném proviantu a umisťuje ho do kuchyně. Ve velké „společenské“ místnosti jsou nová krbová kamna, ale Ludvovi se v nich nedaří udržet oheň, který by vydával dostatečné teplo. Ve spací místnosti jsou lehce vylepšené petry a už hezky hřejí, tak zde kluci zatím luští Řecké písmo a Kassa čte legendu. Na večeři se přesouváme do velké místnosti, ale je zde stále zima, tak večeře probíhá co nejrychleji, abychom mohli zpět do tepla. Po večeři se ukládáme do spacáků a Kassa nám čte na usnutí legendu. Než dočte kapitolu, všichni už spí.

Sobota

Noc byla rušná. Kassa, který spal u dveří, si stěžuje, že ho furt někdo budil chozením na záchod. Bery se přiznal, že byl za noc třikrát, Čedar jednou. Sigi si to prý vychodil už ve vlaku. Mimo to nám přes noc vyhaslo v kamnech a tak ráno bylo studené. Budíme se o půl deváté, ale Kassa ještě pouští příběh o Bílém Tesákovi, tak u něj poklimbáváme. Nakonec přece jen vstáváme a povel zní obléct se rovnou do věcí na ven. Za prvé je v místnosti ještě celkem chladno, za druhé hned po snídani vyrazíme ven, abychom v Žulové stihli ještě nakoupit. Bubla sedí na posteli jen v nátělníku a vypadá jak nemocná hromádka neštěstí. Postupně ho dostáváme zpátky do naší reality a přesvědčujeme ho, aby se taky oblékl. Osobně mu docela rozumím, po mě ráno taky nemůžete nic chtít.

K snídani máme každý půlku makovce, jíme raději u stolu ve spací místnosti, ten je hned u kamen, tak je u něj příjemně. Po snídani se dooblékáme a vycházíme před Pavučinku. Kluci v chodbě ke dřevárce objevili dvoje saně a jedny boby a ti nejrychleji připravení už na nich sjíždí prudký svah za chalupou.

Větší sáňky tu byly už na památné zimní výpravě před pěti lety, na které byla venkovní teplota asi -25°C. Do oken jsme tehdá cpali matrace, kvůli lepší izolaci a ve dveřích byl zalomený klíč, tak jsme je v pátek v noci vysazovali z pantů, abychom se vůbec dostali dovnitř. Tento rok zdaleka není taková zima, a dveře už fungují na kódovací zámek.

Chlapci tedy blbnou za chalupou. Radovánky ukončujeme poté, co se Kroky se sáněmi zapíchl pod svahem a Maty propadl tenkým ledem jednou nohou po kotník do potoka. Vyrážíme cestou, po které jsme včera přišli, směrem na Nýznerov. Stromy vysoko na svahu jsou nasvícené sluncem a modrá obloha slibuje pěkný den.

Zpočátku Kassa s Ludvou oba táhnou plně naložené saně mužstvem. Po pár stech metrech už toho ale mají plné brejle, tak se mužstvo různě tahá a vozí samo. Vydrží jim to ještě kus cesty, i tam kde už je posypáno a mezi sněhem jsou asfaltové ostrůvky. Sigi s Matym už raději vyhlížejí ideální svah na sjíždění. Teď z toho ale nic nebude, musíme stihnout nakoupit, jinak budeme o hladu. Po cestě míjíme ten prapodivný domeček, kterému jsme se včera za pochodu divili. Kousek od něj je balík sena a u něj čtyři ovce. Hned je vše jasné. O kus dál vidíme maskované koně – jsou to ti samí koně, co včera večer, ale stojí daleko od cesty – na svahu, kde už svítí sluníčko a barevně splývají se svahem. Také nás míjí auto s italskou poznávací značkou. Nejdříve jede dolů a něco později zase zpět nahoru. V Itálii laviny způsobené zemětřesením zasypávají celé hotely, tak se asi řidič rozhodl pro dovolenu v bezpečnější zemi. Po cestě Xuryho furt otravuje Kroky, ale není jisté čím nebo jak, takže se možná Xury jen špatně vyspal.

Na spodním konci Nýznerova míjíme další dva koně. Tihle mají sice menší výběh, ale působí mnohem udržovaněji. Hned za nimi je stádo krav, zřejmě patřící do stejného hospodářství. Jedna kráva je dokonce snad březí! Vycházíme ze sevřeného údolí, na cestu už svítí slunce a začíná být, v rámci možností, o něco tepleji. Chlapci už mají plné zuby tahání saní, a tak jedny táhne Kassa, druhé vyfasoval Nadík a nějak propletl tělo jejich konstrukcí, takže je nese skoro jako batoh. Boby zůstaly na Ludvu a ten po několika marných pokusech taky vymyslel, jak je nasadit na záda. Kassa pak zkonstatoval, že vypadá jako korytnačka, načež zjišťujeme, kdo ví, co to znamená. Myslím, že věděl jen Nadík.

Na okraji Žulové se skoro všichni opičí po Nadíkovi a lozí po zídce u silnice, i když právě přijel majitel přilehlého pozemku. Majitel to nicméně přešel flegmaticky mlčením a tak jediným problém bylo, že na konci měla zídka kolem dvou metrů, a pár výtečníků se bálo seskočit. Vstupujeme na žulovské náměstí a nedůvěřivě si měříme mříž, kterou je uzavřena prodejna Coop na protější straně rynku. Přišli jsme po jedenácté a samoobsluha znovu otvírá až v pondělí ráno. Jsme zachráněni místním Asiatem, který si od naposledy otevřel provozovnu hned vedle a má klasickou asijskou otvírací dobu Po-Ne, 6.30-21.00. Kupujeme tedy chleba, nudle do polívky a taky kofolu na uhašení okamžité žízně. Nadík si kupuje makovec, protože ten svůj si snědl včera k večeři a taky mega balení papírových kapesníků, protože je jakýsi nachcípaný. Nákup ukládáme do Bublova batohu, který nese Xury. Kofola koluje mezi žíznivci a posledních pár deci se dostává do rukou Bubly, který je promptně napouští potápěči. K dopití se potom už nikdo moc nemá.

Opouštíme Mariánské náměstí a míříme na Boží horu: napřed po mostě přes Stříbrný potok, pak pod mostem ke kostelu svatého Josefa a nakonec znovu po mostě, tentokrát přes Vidnavku. Od posledního mostu nás chvíli sleduje malý pes bez obojku. Pak přecházíme koleje, malý pes se odpojuje a z prudkého svahu k nám sjíždí velký pes s obojkem. Naštěstí má v cestě plůtek a navíc je strašlivě kamarádský a vrtí ocasem. Prostrkuje hlavu plůtkem a nechává se pohladit. Zatímco kluci hladí psa, Kassa s Ludvou pozorují protější jižní svah, na kterém není v podstatě žádný sníh a přemýšlí, proč táhnou ty saně a boby. Naštěstí jsou jejich chmurné myšlenky rychle rozehnány, stoupáme stezkou pro náročné až k začátku křížové cesty na Boží horu a okolo je sněhu dostatečně. U prvního zastavení křížové cesty je dřevěný přístřešek, do kterého odkládáme přebytečné svršky a konečně pořádně testujeme naše dopravní prostředky. Xury vytahuje z batohu i igelity (jeden vytahuje i Bery z nohavice u kalhot?!), ale po asi dvou cvičných jízdách je jejích použití zavrženo – není to tu dost z kopce a navíc je i tvrdý podklad, takže jízda docela bolí.

Nicméně saně i boby jdou z ruky do ruky. Jezdí se hlavně ve dvojicích, občas jednotlivci a velké saně dokonce uvezou i tříčlennou posádku!  Vytyčená dráha vede od přístřešku, přes louku až zpět na okraj lesa, kde je brzdící skokánek. Brzdící skokánek je mez, na které se lehce odrazíte, zadním koncem saní polechtáte její svah a dopadnete do naprosté roviny, až skoro protisvahu, pod mezí, což vás spolehlivě zastaví. Xury napřed zkouší jízdu na bobech jako na snowboardu a po neúspěchu roztláčí na začátku saně ostatních. Ne všichni to kvitují s povděkem, speciálně, když je Xury roztlačí do stromu nebo jinam mimo dráhu. Nadík a Bubla se jízd neúčastní – jeden se snaží zlámat suché větve ze stromu hned za přístřeškem a druhý se sápe na strom na druhé straně. Brzdící skokánek je vyježděn až na pařezy, a tak končíme s jízdami, oblékáme se a pokračujeme do kopce.

Během výstupu se nic památného nestalo. Jen Xury, který jde se Sigim a Berym čte každé zastavení křížové cesty a pak ho opakuje až k dalšímu zastavení. Tím Beryho strašně baví a Sigiho naopak děsně vytáčí. Ke kostelu Panny Marie Bolestné na vrcholu Boží hory dorážíme značně roztroušeni. Ludva s Nadíkem vylézají náhodně z lesa, vzali to zkratkou přímo nahoru. Po značce dochází ostatní, pak se táhne smrad a teprve za smradem přichází Kroky. Asi ho bolí nožičky.

Před kostelem je blátivo, slunko pěkně hřeje, skoro jak na jaře. Zato za kostelem je stín, vrstva sněhu a pofukuje; prý hotová Antarktida. Sníh je zde dokonce tak tvrdý, že se po něm kluci kloužou. Bery, Sigi a Maty šplhají po skalce u kostela a nacházejí vyrabovanou kešku. Logbook je jen cár papíru a místo tužky je jakýsi pahýlek. Přesto se Čedar loguje. Za skalkou stojí místní adrenalinová kadibudka. Vypadá stále udržovaně (jako ostatně celé okolí kostela), dokonce má dvě nové podpěry, aby se nezřítila do údolí. Bubla šmejdí po okolí a nalézá jakousi kost nebo zkamenělinu či kýho výra. Když se snažíme podívat do zavřeného kostela klíčovou dírkou ve vratech, objevujeme zajímavý optický klam. Druhý konec klíčové dírky vypadá strašně malý, takže to vytváří dojem, že jsou ty dveře třeba metr tlusté.

Po vyčerpání všech zdrojů zábavy okolo kostela přichází vrchol dne – sjezd z vrcholu. Nadík si zabavuje boby a mizí po zasněžené pěšině do lesa, následují ho oboje saně a za nimi opěšatělý zbytek. Nicméně pěší brzy dohánějí saně, protože ty se stále zasekávají na ze sněhu trčících šutrech a moc nejedou. Zhruba v první třetině to osazenstvo jedněch sání vzdává a jen Maty s nimi bojuje z kopce. Na druhých saních sedí Sigi s Berym a až na občasné škobrnutí o hranu schodu jim to docela jede. Z Nadíka vidíme jen záda, sviští si to schody neschody až dolů k přístřešku. Pro tuhle část sjezdu se boby ukázaly jako bezkonkurenční sáňkovací prostředek.

Od přístřešku je výrazně souvislejší vrstva sněhu a tak se nám poslední třetinu hory přece jen daří sjet. Bubla fasuje od Nadíka boby a Nadík se sáčkuje na velké sáně, se kterými ve třech sjíždí až do Žulové. Poslední část sjezdu, těsně před cestou, je nejzasněženější, tak si ji Bubla a Ludva dávají ještě jednou. Bubla pak zkouší i jízdu po štěrku a popelu na cestě, ale přestože je svah prudký, vůbec mu to nejde. Maty s Krokym na to jdou lépe a sjíždějí po straně cesty, kde není tolik kamínků. Instantně je zastavuje až kanál před železničním přejezdem. Sigimu s Berym nestačil sjezd z Boží hory a sáňkují i na cca čtyřech metrech ledu v prudkém svahu pod kostelem sv. Josefa. Ludvovi se pak chlubí, jaký jim to tam házelo smyky. Jednou se prý otočili až úplně dokola! 

Ocitáme se opět na náměstí v Žulové a v obchodě kupujeme další kofolu na občerstvení. Chutná prý ještě lépe než ta první. I Bubla se tentokrát napil bez nehod. Po napití pokračujeme v cestě zpět na Pavučinku. Každý si šlape víceméně svým tempem a tak se Nadík se Xurym ztrácí z dohledu už ve Skorošicích. Přichází tak o stádo muflonů, které my ostatní vidíme z cesty v oboře hned na horním konci Skorošic. Mezi Skorošicemi a Nýznerovem si Ludva zkracuje cestu sněhem po poli. V půlce si pak nadává, protože je chůze sněhem náročná, ale kompenzuje mu to hezká stopa lasičky. Následují ho s odstupem Sigi a Kroky, které to očividně taky zmáhá, ale těžko říct jestli měli po cestě nějakou kompenzaci. Procházíme Nýznerovem a u horních „maskovaných“ koní čekáme. Chybí nám Čedar a Kroky. Z údolí už proti nám táhne chlad, ale na slunci je ještě přijatelně. Kroky si podle neověřených informací lehl k nějaké značce, ležel a odmítl jít dál. Po chvíli hlazení koní a bobování z náspu silnice se v zatáčce objevuje Čedar. Čedar nechce odpočívat, a tak ve skupině pokračujeme v cestě. Kroky už je taky na dohled a Kassa mu vyráží naproti.

Kousek za koňským výběhem potkáváme paní s berlemi, která i přes pohybové potíže a náledí neodolala sluníčku a vyrazila na procházku. Nebo možná jen šla k sousedům na drb, kdo ví.

Ještě o pár set metrů dále, těsně před tím, než se údolí sevře tak, že se dolů vleze jen potok a cesta, se nachází svah, který ráno Sigi s Matym vybrali jako ideální k sáňkování. Čedar konstatuje, že chce hlavně už dojít na chalupu, tak pokračuje v cestě, ale my ostatní odbočujeme a sápeme se se saněmi do svahu. Nejprudší a nejhorší na vylezení je vršek svahu, ale zase poskytuje ideální rozjezd do mírnější spodní části. Sjíždíme několikrát, dokonce i Kassa s Krokym přicházejí a absolvují jeden sjezd. Bubla nechce jet na sáňkách ani bobech a raději svah několikrát sbíhá. Po několika sjezdech se už nikomu nechce tahat saně nahoru a tak se vydáváme na poslední část cesty. Všichni chlapci už toho mají plné nohy a tak se nechají od Kassy a Ludvy táhnout na saních. Ty to ale po nějaké chvíli přestává bavit a tak je ze saní shazují a pak unikají i se saněmi. Jen Maty se Kassových saní drží jako klíště. Poslední kousek cesty, už na dohled od Pavučinky se kluci tahají navzájem.

Vevnitř v chalupě je zásluhou Nadíka a Xuryho už všude zatopeno, ale ještě není úplně vyhřáto. Ludva s Xurym rozvěšují na v sušák ve spací místnosti mokré svršky. Xury pak dále pomáhá s chystáním oběda a Ludva jde s Matym a Krokym sekat dřevo do dřevárky, abychom měli večer a v noci čím topit. Kassa organizuje přípravu pozdního oběda. Krájí se cibule, špekáčky a brambory do bramborového guláše. Ludva má nasekáno a stejně jako včera večer se marně snaží udělat teplo ve společenské místnosti. Na kamnech objevil varovnou cedulku „Hořlavé předměty udržujte v bezpečné vzdálenosti alespoň 40 cm od kamen. “ a je z ní na prášky, páč 40 cm od kamen stále mrzne. Kamna sice mají tah, ale dřevo v nich po chvíli uhasíná a zůstávají jen žhavé uhlíky, které nedávají dostatečný žár. Kassa má podobný problém v kuchyni, kde má pro změnu vlhké dřevo, které si navíc musí porcovat na menší kusy. Kassa sice mrzne, ale daří se mu vytvořit dostatečný oheň na přípravu guláše. Obědváme nakonec ve spací místnosti, namačkaní kolem malého stolu, ale v teple.

Po obědě Ludva stále bojuje s kamny, abychom měli k dispozici dostatečný prostor na odehrání DOD Mistra uzlování. Kassa s mužstvem zatím v „teplé“ místnosti odehrává další úsek radistické olympiády – Arabské písmo a pak pokračuje v turnaji v L-hře. Ta zaujme Ludvu, který se pak mimo turnaj marně snaží porazit Xuryho. Mezitím Kassa vyřešil problém s krbovými kamny ve „společenské“ místnosti. Ukázalo se, že nejdůležitější pro to, aby správně hořely, není správně nastavit přívod a odvod vzduchu, ale napěchovat je co nejvíc dřevem, aby mělo co hořet. Kassa pak ještě ke kamnům nanosil mokré a teď už zmrzlé boty. Během půl hodiny (a dvojího přiložení) je v místnosti obyvatelně a během další půlhodiny už skoro zase neobyvatelně, ale tentokrát z druhé strany – tzv. peklo teplo.

Přesouváme se tady do vyhřáté velké místnosti a zahajujeme Mistra uzlování. Na každý uzel jsou dva pokusy na laně a dva na uzlovačce. Potom má ještě každý dva pokusy na kombinované uzlování standardně na čtyřech lasech. Počítá se vždy ten lepší pokus a součet časů ze všech tří disciplín tvoří celkové skóre. Kluci vážou a Ludva mezitím přikládá do kamen a rozmisťuje kolem nich boty, tak aby byly co nejdříve, případně co nejvíce suché. Zhruba v polovině vázání odchází Kassa chystat večeři a uzlování dále šéfuje Ludva. U stopek se postupně střídají skoro všichni a Ludva jen dohlíží na správné mačkání tlačítek a zapisuje časy. Kroky chce furt přikládat do kamen, ale vždycky jak se otevřou a vyhrne se ven žár, má strach se přiblížit a hodit polínko dovnitř. Ludva se mu se střídavými úspěchy snaží vysvětlit jak na to. Kassa už má nudlovou hovězí polévku hotovou a zjišťuje, jak jsme na tom s vázáním. Už jen Čedar musí uvázat kombinovaně a pak se můžeme vrhnout na večeři.

Výsledky Mistra uzlování jsou jasně patrné z tabulky. O největší překvapení se postaral Bery, který skončil nakonec na třetím místě za Nadíkem a Xurym. Jako jediný například vázal rybařík „rychlým“ způsobem a dosáhl tak nejlepšího času jak na laně, tak na uzlovačce. Zklamání naopak zažil Sigi, který se zamotal hned při vázání loďáku. Nevím, co tam předváděl, ale kdyby jej uvázal v normálním čase, tak by celkově atakoval Xuryho druhé místo. Stejně tak Čedar měl problém uvázat zkracovačku na uzlovačce, protože pro něj byla krátká a furt se mu to rozvazovalo. Kdyby uvázal za průměrný čas, bojoval by s Matym a Krokym o čtvrté místo. Všichni by zasloužili za uši, za přístup ke kombinovanému uzlování. První šel Nadík, který ostatním ukázal, jak si mají hezky nachystat lana, což pak ale nikdo neudělal. Kdybyste chlapci poslechli, tak byste měli na kombinovaném každý o dobrých deset sekund méně.

Zatímco Ludva kontroluje Čedarovi uzly v druhém pokusu kombinovaného uzlování, ostatní přináší talíře a lžíce a Kassa nese i polévku. Mimo to měl čas podívat se na hodinky a zjistil, že večeříme o čtvrt na půlnoc. Hned po večeři je tedy vyhlášena příprava na večerku. Ve spací místnosti zjišťujeme, že nám z ní Xury mezitím udělal saunu. Na horních palandách se dá spát akorát v pyžamu, spacák není potřeba. Hoši jsou poučeni, že si mají lehnout na spacák a až jim bude v noci zima, tak si do něj zalézt.

Než jsou všichni připraveni na večerku, Kassa s Ludvou umývají většinu nádobí od oběda a večeře. Kassa se pak přesouvá přečíst legendu na dobrou noc a Ludva umývá zbytek nádobí a nakládá do kamen na noc. Když znovu rozdělává oheň ve spací místnosti, všichni už spí.

Neděle

Noc byla klidnější než včera, prozíravě jsme večer všechny povinně nahnali na záchod. Budíme se opět okolo půl deváté, ale ještě nevstáváme, Kassa nám pouští další část Bílého Tesáka. Vstáváme zhruba v devět. V místnosti je rozhodně lépe než včera ráno, přesto se oblékáme rovnou „na ven“ - po snídani hned půjdeme na krátký výšlap k vodopádům. K snídani je druhá půlka makovce ze včerejška a po snídani probíhá čištění zubů. To je docela zážitek, protože v potoce je zamrzlo a venku zima. Tak každý fasuje hrníček s převařenou vodou a zbytky se plivou do společného lavoru v kuchyni. (Pavučinka nemá vodovodní rozvody, v pátek jsme si pumpovali vodu ze studny do velkých barelů.) Někteří chlapci se ještě teď při vzpomínce na to určitě oklepou a pomyslí si „Brr“. Obouváme se, oblékáme, bereme dopravní prostředky a vycházíme před chalupu.

Kroky se promptně propadá do potoka, aby to Matymu ze včerejška nebylo líto. Šlapeme po cestě od Pavučinky dále do kopce, proti proudu Stříbrného potoka. Pár jedinců se snaží vozit na saních, ale do takhle prudkého kopce už se nikomu nechce sáně tahat. Těšíme se na sjezd. Kousek před vodopády je most a hned za ním stojí sněhulačka i s vlasama a prsama. Mezi kluky je z toho mírné pozdvižení. Docházíme k přístřešku nad vodopády a scházíme po kluzkých namrzlých schodech k Nýznerovským vodopádům (vodopády Stříbrného potoka). U zamrzlých vodopádů se fotíme a prohlížíme vodníka vyvedeného v životní (asi) velikosti.

Zpátky na cestě jezdí Sigi a Kroky na bobech po zasněžené skalce naproti rozcestníku. Čedar si nedá pokoj a pokračuje v házení sněhu po Ludvovi. Za zatáčkou je podruhé zasypán sněhem. O kus dále na mostě toho stále nemá dost a končí s bolavou kebulí, když se před rozběhlým Ludvou raději nešikovně sesouvá k zemi. Vracíme se zpátky k Pavučince a prožíváme jedno velké zklamání, cesta totiž není dost prudká a saně na ní skoro vůbec nejedou. Dochází k různému tlačení a později spíše přetlačování. Maty tahá Nadíka po cestě a pak ho zákeřně navádí do příkopy. Xury z frustrace sjíždí velmi prudkým svahem do potoka. Pár jedinců jde po traverzové cestě nad Pavučinku, aby si aspoň sjeli prudký svah za chalupou. Ludva šlape k pomníku ruským zajatcům, sjíždí po schodech od něj a k Pavučince dochází tak akorát včas, aby zaznamenal Matyho poslední jízdu na saních. Maty si vzal největší saně a odvážně se na nich rozjel až z horní cesty. Rozhodila ho terenní vlna v dolní třetině sjezdu a hodil monumentálního tygra i se saněmi do sněhu hned pod svahem. Vše zaznamenáno ve fotogalerii. Kassovi pak s bolavým břichem vykládal, že už nechce žádný saně ani boby nikdy vidět.

Po návratu se vrháme na přípravu oběda. Krájení špekáčků tentokrát probíhá v kuchyni, ve spací místnosti se pod vedením Nadíka luští další radistická – tentokráte Čísla. Hned po obědě se mančaft vrhá na balení. Bubla, Kroky a Maty se jako jediní nejsou schopni zabalit samostatně a musí jim pakovat věci Xury s Ludvou. Nadík s Berym, který byl zabalen sám a rychle, chystají dřevo a třísky pro další návštěvníky. Kassa myje nádobí. Ostatní se částečně věnují úklidu, nicméně po prvních zkušenostech jsou raději posláni před chalupu i s batohy. V jednu hodinu se takto ocitli před Pavučinkou už všichni členové a jsou vysláni napřed, s tím, že mají čekat u prvního stavení v Nýznerově. Modří Racci finišují úklid a přípravu chalupy pro další skupinu a odcházejí asi patnáct minut po jedné.

Během deseti minut přicházíme k prvním stavením Nýznerova a mančaft nikde. V dobré víře pokračujeme dál v cestě, přece jenom tu jdeme tento víkend už po čtvrté, tak by kluci mohli trefit. I přes nasazené tempo procházíme celým Nýznerovem a vidíme akorát paní s berlemi, která opět jde na drb, ale kluci nikde. Až za Nýzerovem vidíme přes louku pár batohů na nožičkách. Ve Skorošicích koukáme po muflonech, ale asi je náš přední voj vyplašil, nejsou nikde ke spatření. V půlce vesnice před bytovkami se konečně potkáváme a kluci se přiznávají, že nám chtěli utéct. To se jim sice nepovedlo, ale tempo měli nevídané (i s batohy!). Nemusíme se teď nikam hnát, vlak určitě stihneme.

Procházíme kolem kluziště v Žulové a poprvé na něm vidíme pár lidí bruslit. Posledních pár set metrů k nádraží pomáhá Nadík Bublovi s batohem. Těsně před nádražím nás čeká pes, který nás parádně vystrašil už v pátek. Dneska se ho už nikdo neleká, kromě Krokyho, proti kterému se vyřítil takovým stylem, že Kroky i s batohem vyskočil asi půl metru do vzduchu a co nejdál od psa (cca metr a půl). Na nádraží organizujeme batohy na jedno místo a obsazujeme všechny lavičky. Kassa léčí Bublův do krve popraskaný ret a Ludva rozdává zbytky proviantu – na Pavučince zůstaly nějaké tyčinky a sám má dvě jablka navíc. Na vlak čekáme asi deset minut.

Klasický motoráček nás veze do Lipová-lázně. Vagon je plný, batohy necháváme v zádveří, ale kluci povětšinou sedí. V Lipové na nádraží opět čekáme na náš spoj. Je to dost nepříjemné čekání, protože nádražím protahuje studený vítr a nám je kvůli tomu pěkná kosa. Náš vlak ale pochvíli přijíždí a my se do něj soukáme. Dokonce je i docela dost volných míst, a po konzultaci s průvodčím ohledně místenek, které jsou nad nimi umístěny, se na ně usazujeme. Ludva se usazuje do jednoho kupéčka s kluky a páčí z nich, co jsme na výpravě dělali, aby pak mohl vytvořit zápis. Nakonec to zabírá prakticky celou cestu do Olomouce, vychází to asi na sedm stran a podle toho to taky tady teď vypadá. Zapisování nám zpestřuje Bery, který se už od Náchoda(?!) ptá, „Kdy už tam budem?“ a taky Kroky, kterého vzpomínání na události po chvíli přestává bavit a otravuje.

V Olomouci vystupujeme z vlaku na první nástupiště, a u trafiky se loučíme a rozcházíme. Jen Bubla na maminku čeká asi o minutu déle a pak i on odchází k domovu.

PS: Co se týče zimy na výpravě, tak kluci po cestě zpět vlakem tvrdili, že to bylo docela OK. Takže asi jen ja jsem zimomřivý. Opravdu zima prý byla jen na tom posledním nádraží, kde foukalo...