Tak jim to tentokrát vyšlo! Rosničkám. Když jsem byl před týdnem s klukama v Hrubé vodě, bylo doslova jaro. Teploměr ukazoval patnáct stupňů nad nulou, Slunce pálilo a bylo „azuro“. Uběhlo sedm dní a i přesto, že předpovědní model hlásil značné ochlazení, tak těch ranních mínus 12°C za oknem mého bytu mne docela překvapilo. Když pomyslím na to, že v hrubovodském údolí bývá prokazatelně o dva až tři stupně nižší teplota, než „o kousek“ níž v Hlubočkách, vzbuzuje to již respekt!
Ještě ráno mi volala Joriho babička, že Jiříka v takovém mraze prostě nepustí. To již jsem v duchu spočítal, že na výpravě bude Trojkařů, jako prstů na jedné ruce. A to jsem ještě netušil, že na sraz nedorazí Qéčko. Podruhé za sebou tak je na výpravě pouze jediný Rys Xury. Vydry pak mají zastoupení Nadíkem, Gorkou a Twistem.

Zavděk bereme volným místem v „Regíně“ a zabořeni do modrého kousavého potahu sedadel se necháme unášet necelou půlhodinku kýženým směrem. Tak mne napadá, že, dají-li okolnosti, si na konci roku budeme moci vybrat dopravce. Trať Olomouc – Krnov – Opava – Ostrava, by měla být obsluhována žlutými vlaky společnosti RegioJet.

Zanedlouho vystupujeme na úžasném, leč značně zanedbaném nádraží „Grosswasser“. Hned si připínáme zipy až ke krku a nasazujeme čepice a rukavice. Letmým mávnutím ruky směrem k hřebeni naznačuji hochům první směr našeho dnešního putování a po zhruba dvousetmetrové vzdálenosti se již napojujeme na vojenskou lesní cestu s příznačným názvem Serpentina. Vstupujeme do vojenského prostoru, ovšem do zóny F, kam je vstup o víkendech a státem uznaných svátcích vstup povolen. Máme za sebou první dvě „vracečky“ a otevírá se nám tak nádherný výhled na nádraží, železniční trať a přilehlé domky a chaty v údolí říčky Bystřice, ozářené slunečními paprsky. Jako modelová železnice velikosti H0. Pro hochy, dvojice Xuryho s Gorkou a Nadíka s Twistem, mám připravenu první soutěž. Zvolna jim opakuji první sloku oddílové hymny V dáli volá samota (naštěstí – v tomto případě, jinak naneštěstí, ji neznají), s tím že si mají zapamatovat slova a posléze, až nahoře, je sepsat.

Další dvě serpentiny jsou za námi a velikost železnice se změnila na TT. Twist se snaží nenápadně zjistit, kolik že nás těch zatáček ještě čeká! No, ještě jich několik bude! Stále stoupáme výš a výš prudkým svahem, do nějž je lesní cesta zařezána. Naše kroky směřují k „propasti“. Nejedná se ovšem o propast v pravém slova smyslu, ale o odvětrávací štolu bývalého břidlicového lomu. Málokdo to ví, ale právě zde se svého času ve štolách Klára a Libor těžila jedna z nejkvalitnějších břidlic! Měřítko pozorovaného modelu se zmenšilo na velikost N. Zhruba v úrovni vrstevnice 520 metrů, tedy o 200 výškových metrů výše oproti nádraží, vidíme stoupat z malého otvoru ve skále páru. Není se čemu divit, nad hrncem horké vody také přeci vídáme páru! Hoši se táží, zda se již jedná o slibovanou propast. Ne, ne, chlapci, ale již jsme blízko! K prvnímu cíli opravdu docházíme během chvilky. Nakukujeme přes dřevěné zábradlí do ústí závrtu a poté rádi využíváme lavičky a stůl pod zastřešenou terasou zdejší vojenské chatky.

V průběhu svačiny sepisují hoši verše, jež si zapamatovali. Nadík s Twistem mají téměř vše správně, zbylá dvojice nikoliv. Na plošině před chatou rozhazuji lístky se sedmi sadami lístků s čísly 1-8, lišící se navzájem sedmi různými značkami. Prvním úkolem je sesbírat jednu sadu čísel. Jedna dvojice sbírá lístky s dvojitou vlnovkou, druhá s dvojitou šipkou. Rychlejší, ale jen o chlup byli Twist s Nadíkem. Následně jsou lístky vráceny do hracího území. Druhým úkolem je sesbírat všechny osmičky, respektive všechny jedničky. I nyní je pořadí stejné. Konečně třetím úkolem je sesbírat malá anebo velká čísla. Zdá se že i nyní je pořadí stejné, ale co to? Nadíku, koukej, tady máte osmičku se studánkou! A Gorka se hned připojuje a hlásí  sedmičkou se stanem a pětkou s křížem! Nicméně se jedná jen o kosmetickou úpravu výsledku. Začíná nepříjemně foukat. Na planinu přichází dva chlapíci, zjevně „kačeři“, neboť neomylně zamířili k borovici s pokladem. No, a my raději balíme svoje torny a „bereme roha“ zpátky do lesa.

Kousek se vracíme stejnou cestou, ovšem klesáme jen o jeden „závit“ a ze Serpentiny odbočujeme na jinou lesní cestu. Podnikneme objevitelskou miniexpedici, neboť tudy jsem ještě nikdy nešel. Směr je jasný – zřícenina Hluboký. Po několika stovkách metrů, kdy na nás nádherně svítí sluneční paprsky a ve vzduchu se třpytí malinké zmrzlé sněhové vločky se cesta stáčí opačným směrem, než potřebujeme. Nezbývá, než překonat rozervané údolí po jehož dně se „plazí“ tok bezejmenného potoka a následně vyšplhat na hřeben na protějším svahu. Chvílemi se dostáváme do husté smrčiny, kterou musíme obcházet, ale v podstatě jdeme stále „za šipkou“. Gorka malinko zaostává, ale nic dramatického. Xury naše počínání komentuje slovy, „že toto je opravdová výprava!“. Postupně křížíme několik nevýrazných rovnoběžných lesních stezek. V jednu chvíli se zvědi Xury a Gorka i z posedu přesvědčují, kudy tudy cestička! Konečně jsme na široké klesající cestě a zdá se, že na správné. K cíli to máme již jen 250 metrů. Z husté smrčiny olamujeme suché spodní větvičky s chrastím a každý si tak nese svoji otýpku na oheň.

Po chvíli jsme na místě, je nádherně, ale děsná zima! Zapalujeme oheň a ohříváme si uzeninu. Záměrně píši ohříváme, protože opékáním se naše počínání rozhodně nazvat nedá. Další donesené dřevo, i když od pohledu suché, kdovíjak nehoří a naše zásoby smrkového rychle mizí. Při obědě nalézám ve vrcholové knize náš zápis z dubna předloňského roku, což se přede mnou listujícímu Twistovi nepodařilo. Na skalním ostrohu schovávám lístky s ukrytým Caesarovým citátem „Kostky jsou vrženy“. Luštění komplikují zamrznuté náplně kuličkových per, proto musím oběma dvojicím půjčit fix. Úspěšnějšími luštiteli jsou Xury s Twistem. Balíme se, opouštíme Hluboký a po další vojenské lesní cestě, tentokráte zvané Hradisko sestupujeme zpět k Hrubé Vodě. Z ní poté odbočujeme prudce vpravo a kolmo k vrstevnicím scházíme zamrzlým korytem až k hranici lesa přímo před seminární hotel Akademie. Nad lanovým centrem neúspěšně hledáme poklad a úspěšně blbneme s ledovými „balvany“ ze zmrzlého potoka.

Poté se již po asfaltové cestě vracíme směrem k nádraží. Nadík má tak zmrzlý obličej, že mluví jak „englán“. Podcházíme dva železniční mosty a po pravé ruce se nám odkrývá pohled na svahy přilehlého Parku sportu. Zde naši výpravu zakončíme na bobové dráze. Nadík u nádraží nepoznává náš výchozí bod a je velmi překvapen zjištěním, že jsme tudy již jednou dnes prošli! Hoši objevují v umývárně hygienického zařízení Parku sportu tekoucí teplou vodu, což kvitují s povděkem. Zakupuji biletky na dráhu a po nezbytném školení se již všichni nechávají v sedle bobu vytáhnout ocelovým lanem nahoru. První jízda, seznamovací, je znatelně pomalejší než ta druhá. Něco málo fotím, ovšem náhradní baterka je zřejmě tak zmrzlá, že zvládá pouze tři snímky! Xury s Gorkou a Twistem poté opět pádí do umývárny za teplou vodou…

Přesouváme se do čekárny na nádraží abychom zbytek času vyplnili luštěním vietnamštiny v rámci Radistické olympiády. Pořadí luštitelů zprávy „Vypadá to jako past!“ se dalo odhadnout i dopředu – Nadík, Xury, Gorka, Twist. Legendu poté dočítáme až ve vlaku. Všímáme si, že Twist nějak zvážněl. Na dotaz zda-li se něco stalo odpověděl, že nechal v čekárně rukavice a z očí se mu začínají kutálet slzy jak hrachy. Škoda této malé kaňky na závěr výpravy, protože jinak se mi fakticky líbila!