Když jsem, někdy ke konci listopadu loňského roku, připravoval Kalendárium na prosinec s výhledem na letošní leden, tak jsem se rozhodl pouze pro jednu tělocvičnu s tím, že na přelomu ledna a února podnikneme vícedenní Expedici. Jako ideální lokalitu jsem vyhodnotil Moravský kras s ubytováním v Blansku. Vypracoval jsem podrobné propozice, zajistil ubytování, vyhledal spoje a promýšlel jednotlivé trasy… No, nakonec jsme ve čtvrtek odcestovali pouze čtyři – Kassa, Bubák, Nadík, Qéčko. I přesto jsem v neděli vyhodnotil Expedici za povedenou. Ale pěkně popořadě…

Den první – čtvrtek 31.1.2013

Dvě hodiny před odjezdem jsem dostal zprávu od Joriho babičky, že je nemocný a na výpravu nepojede. Jelikož jsme zůstali jen čtyři, narychlo jsem se spojil s Bubákem a domluvili jsme se, že přesun uskutečníme „žabkou“. Sraz na nádraží zůstal nezměněn, pouze jsme se podchodem přesunuli do Hodolan na parkoviště v Táborské ulici, kde je vozidlo připravené. Tímto způsobem dopravy získáme přes dvě hodiny času, a tak se cestou domlouváme, kde uděláme přestávku a co podnikneme. Rozhodujeme se pro Jedovnici, kde se podíváme k rybníku Olšovci a provětráme několik krabiček, jež zde ukryli přičinliví kačeři. Šipka navigace nás také zavedla k třísetleté lípě, místní škole i již nefungujícímu historickému lihovaru.

Na základnu, dům dětí a mládeže Oblázek, přijíždíme nakonec později, než bylo plánováno. To ovšem nikomu nevadí, neboť v tančírně, kde budeme nocovat, probíhá lekce břišních tanců. Tato skutečnost velmi zaujala Bubáka, ovšem nevím, zda-li se chce zapojit nebo jen dívat. Volný čas využíváme k návštěvě nedalekého Lidlu pro dokoupení zásob. V osm hodin již vybalujeme kletry a chystáme si lože. K dispozici máme několik molitanů a karimatek, čehož také rádi využíváme.

Večer trávíme v keramické dílně, kterou využíváme jako jídelnu, neboť bezprostředně navazuje na kuchyň. Nejprve večeříme a hned poté luští manšaft (lze to o dvou Trojkařích takto říct?) 17. úsek Radistické olympiády zašifrovaný do Vietnamštiny. Qéčko porazil Nadíka a zprávu „Je vidět, že myslíš na všechno.“ Vyluštil jako první.  Následně pak, nad šálkem horkého čaje, hrajeme v kostky – 10 000 a Vrhcáby. Kdybychom tu měli kyvadlové hodiny, mohli bychom říct, že do spacáků zaléháme s úderem desáté hodiny. Na dobrou noc posloucháme několik pokračování Hrdinů severu, vyprávění o polárních výpravách.

Den druhý – pátek 1.2.2013

Je 6:30. Snažím se přesvědčit sebe samého, že mám ještě spát. Převracím se ve spacáku, a před jeho opuštěním pozoruji zajímavou hru světel a stínů, která vzniká pronikáním slunečních paprsků skrze žaluzie. Nakonec vstávám o hodinu později a jdu vařit čaj. Zanedlouho vstávají i ostatní. K snídani si dáváme makovce, každý svoji příchuť, dle libosti. Nespěcháme, autobus jede až o třičtvrtě na jedenáct. Po snídani si dáváme hrníček vody s šumivým vitamínem a začíná se luštit Radistická olympiáda – konkrétně zpráva „Nahlas ale neřekl nic a dobře udělal.“ Ukrytá v hebrejském písmu, Jidiši. Nadík oplatil Qéčkovo porážku ze včerejška. Chystáme si svačiny a balíme věci.

Na autobusovém nádraží jsme „coby dup“, jen lehce váháme, ze kterého stanoviště odjíždí. Nikde tu není vidět orientační cedule, proto obcházíme jednotlivé zastávky. Za necelých dvacet minut vystupujeme na zastávce Šebrov – Svatá Kateřina a tu také okamžitě vidíme. Sympatický gotický kostelík postavený na malém vršku v těsném sousedství silnice nemůže zůstat neprozkoumán. Jen musím krotit Nadíka, aby nepřeskakoval zavodněný silniční příkop v jeho nejširším místě. Zaujalo nás velmi strmé kamenné schodiště z již velmi omšelých kamenů, které místy připomínaly spíš oblázky než kvádry, a také důmyslný systém zapojení osvětlení vánočního stromu – zásuvka na stožáru lampy a prodlužovačka smotaná do igelitového pytlíku.

Pokračujeme po zelené, zpočátku opačným směrem, což rychle zjišťujeme a směr chůze otáčíme. Scházíme po úbočí lesa a po levé ruce se nám otevřel pohled na velmi pěkně provedený totem, táborový kruh a brány. Po pár metrech zjišťujeme, že toto tábořiště je trampská osada Netopýr. Zanedlouho se napojujeme na silnici a nalepeni k jejímu levému okraji pokračujeme asi kilometr a půl k rozcestí Pod Novým hradem. Silnice je lemována několika kříži motorkářů, kteří neměli štěstí. Odtud začínáme stoupat vzhůru. Topení funguje. Nadík dokonce hlásí, že na stupnici od jedné do pěti topí i na šestku!

Brána Nového hradu je zaryglována, což jsme však věděli dopředu a proto nás tato holá skutečnost nepřekvapila. Využíváme závětří valené klenby za, kdysi snad opravdu padacím, mostem ke konzumaci svačiny a občerstvení čajem. U nedalekého trojstromu se podepisujeme do nalezené keše ještě o kousek dál zkoumáme rozcestník. Pod naší, zelenou značkou, svítí novotou nápis „Pro cyklisty a při sněhu a mrazu i pro pěší nevhodné.“ No, nic, jdeme dál a uvidíme. V jenom úseku lesní cesty nás obklopuje puch silně připomínající pavilon opis v ZOO. „Hoši, pusťte toho medvěda z mysli!“ Prudce klesáme až na dno údolíčka, kde přískoky přes namrzlé balvany místního bezejmenného potůčku překonáváme jeho tok a dostáváme na jeho pravý břeh. Tak proto nevhodné! Ovšem pro nás to nebyl žádný problém.

Přesně v tomto místě je poměrně nenápadně naznačená odbočka zeleného pásového značení k Tetřeví studánce. Pozoruhodné místo. Po hříchu jsme jej málem minuli, protože jsme se rozhodovali, zda raději nebudeme pokračovat rovnou dál. Na zdejším posezení si dáváme svačinu a já pozoruji Nadíka, co vymýšlí. Ochutnávka vody z pramene – OK, ale teď to začíná být zajímavé – začíná rekognoskace tloušťky ledu rybníčku, jež zachytává vody prýštící z Tetřevího pramene. Klackem, kamenem, …, nohou! Nadík vyvázl, jak se říká, bez ztráty kytičky, velím tedy odchod.

Naše kroky směřují stále po stejné vrstevnicové cestičce v domnění, že kopírujeme zelenou značku. Ovšem omyl záhy zjišťujeme, když nám cestu překřížila červenobílá páska a cedulka s upozorněním, že v lokalitě probíhá těžba dřeva. Tuto oblast rychle opouštíme a stoupáme na Výrovku, vyhlídku na údolí Svitavy a dole se rozprostírající Blansko. Zjišťujeme, že turistická značka je vedena jinudy, než je zaznamenáno v mapě, aby se vyhnula lesní školce. Mezi kameny hledáme kámen, pod kterým leží krabička.

Chvíli pozorujeme cvrkot v údolí a posléze tak zvaně „naokolo blíž“ kráčíme, možná lépe řečeno sestupujeme k Čertovu hrádku. „Ale že to parádně jezdí, kucí! Co?“ Je rozhodnuto. Na základně využijeme i nabídnutou automatickou pračku, o které jsem správci tvrdil, že to pro nás určitě nepřichází do úvahy! Poslední úsek cesty vede opět po silnici, což není nic příjemného. Na „levoboku“ míjíme technickou památku, huť Klamovku. Ta však připomíná spíš starší hrad, než továrnu. Areál ovšem obepíná plot se zamčenou bránou, proto bližší průzkum musíme vynechat.

Cestou na základnu doplňujeme v místním Albertu proviant. Téměř současně s námi přijela k DDM Kavka s dvojčaty. No to je synchronizace! Všichni využíváme sprchový kout (ó jaká paráda!) a jdeme do keramické dílny na svačinu a teplý čaj. Večer nám vyplňují hry a také Radistická olympiáda. Hošíci řádí v tančírně s kruhy, skluzavkou a lasy. Zprvu pod dozorem Nadíka, později i bez něj. Na dobrou noc posloucháme poslední tři díly Hrdinů severu.

- pokračování -

Den třetí – sobota 2.2.2013

Ráno se krásně spí. Po skleněné výplni oken a po parapetu běhají kapičky jemného deštíku, jež jsou uvnitř slyšet jako jemné šelestění. Ne, dnes to na hru světel a stínů nevypadá! Vstáváme pozdě, ale není kam spěchat. V poklidu provádíme ranní hygienu, snídáme a balíme se. Těsně před desátou hodinou oba vozy nabírají kurz k hornímu můstku propasti Macocha, kde také na nedalekém parkovišti po chvíli zastavují.

Jsme tu sami. Nechce se mi ani domýšlet, jaký šrumec tu musí být, když je parkoviště plné. A to je ještě jedno velké parkoviště na Skalním mlýně! Déšť ustává. Na informační tabuli nastiňuji plán dnešní trasy, včetně prohlídky Punkevních jeskyní a plavbě na lodičkách. Jak se později ukázalo, správně odhaduji, že výška hladiny ponorné říčky Punkvy nám umožní pouze zkrácenou plavbu. Na horním můstku Macochy chvíli pozorujeme zurčení Punkvy na jejím dně. Okolní výhledy jsou však znemožněny mlhou spolu s nízkou oblačností. Nadík zjišťuje, že lanovka „nepremává“, což vlastně víme.

Hlavním „tahem“ sestupujeme do údolí. Schody jsou pokryty vrstvou zledovatělého sněhu – poměrně nebezpečná sranda! Návštěvu Punkevních jeskyní jsme nemohli trefit lépe. Do začátku prohlídky zbývá pouhých deset minut, které trávíme v prodejně suvenýrů. Sdílná paní prodávající nás obchodně masíruje a ve vidině tučného zisku vytahuje na pult i kousky rozřezaných krápníků! Ovšem tyto byly údajně zcela legálně vyzvednuty z propadlé nepřístupné jeskyně. Nezbývá nám, než jí věřit. Pár korunek nakonec získává za turistické známky a hned se ochotně věnuje dalším příchozím zákazníkům.

Po prohlídce jeskyní opravdu následuje zkrácená vodní plavba. Zkrácení je vynahrazeno zpřístupněním Masarykova dómu, který se při standardní plavbě naopak nenavštěvuje. Když již opět stojíme na pevné zemi, rozdělujeme se. Kavka s dětmi jedou vláčkem na Skalní mlýn, my ještě pokoříme zřícenu hradu Blansek. Opět stoupáme, opět topíme! Nahoře nás míjí skupinka turistů sprinterů, z nichž někteří byli jistě důchodového věku. Logujeme se do keše a v přístřešku se občerstvujeme. Čeká nás sestup do údolí a výstup po schodech protějšího svahu. Cestou se stavujeme na dolním můstku, který jsme prvně minuli. Odtud je vidět jak dno propasti, tak také můstek horní.

Přejíždíme ke Skalnímu mlýnu, původně plánovanému místu výsadku. Zde se potkáváme s Kavkou a v místním informačním centru si prosíme o vydání truhličky „949“. Tento kód byl zjištěn na informační ceduli u parkoviště. Prohrabujeme poklad, měníme CWGčka a bereme si dva Travel Bugy. Do oddílové sbírky zakupujeme turistickou známku zříceniny hradu Blansek a již nás tu nic nedrží, proto se vracíme na základnu, kde se sprchujeme, svačíme a odpočíváme.

V podvečer odchází trojice lovců na menší okruh po zdejších krabičkách, zbytek lenoší nebo dovádí v tančírně. Večer, po vydatné večeři, namáhají oba přítomní Trojkaři hlavy při Radistické olympiádě, runách. Rychlejší byl Qéčko a proto se dřív dozvěděl, že „na rohu Veverčí a Zelené ulice se rozešli“. Zbytek večera vyplňuje partička stolní hry Carcassonne. Na dobrou noc si Luky a Maty přejí koledy, ale mají smůlu. Posloucháme Hobita!

Den čtvrtý a poslední – neděle 3.2.2013

Na dnešní půlden (odjíždíme totiž v pravé poledne) máme naplánovanou prohlídku města. V tančírně se pravidelně oddychuje až do osmé hodiny. Venku opět svítí sluníčko – zase je veselo! Později zjišťujeme, že se také řádně ochladilo. Po provedení ranní hygieny jdeme snídat. Čaj je již uvařen a tak si můžeme v klidu pochutnat na polovině závinu. Jen Bubák tlačí uzené, jež si běžel včera večer zakoupit do nedalekého Penny Marketu. Ještě před odchodem ven si zevrubně balíme kletry, uklízíme zapůjčené molitany a karimatky a luští se Amharština, kterou tentokráte zvládl rychleji Nadík.

Prvním naším postupným cílem je dřevěný kostelík Sv. Paraskivy, jenž sem byl převezen z Podkarpatské Rusi v roce 1936! Tři z nás ho viděli již včera večer za tmy, osvětlený jen naoranžovělým světlem pouličních lamp. Kostelík je otevřený, ovšem zrovna probíhá zádušní mše za dva zesnulé. Máme vstoupit? Nemáme? Nakonec jsme v tichosti dovnitř přeci jen vešli, ovšem jen na chvilinku. Lukáškovi a Matýskovi pak musíme složitě vysvětlovat, s kým že se to přítomní loučí a proč už se nemohou znovu vrátit…

Pokračujeme na zámek. Ten je pro změnu zavřený, a to i přes skutečnost, že v něm sídlí Muzeum. Turistická známka asi nebude, neboť i turistické informační centrum je o víkendu zavřené! Pod oplechováním parapetu nalézáme poklad a celý zámek poté obcházíme dokola. V zámecké zahradě jsou umístěny na pískovcových piedestalech litinové sochy. Hoši, ti větší a poté i ti menší, napodobují jejich postoje. Pozornosti těch menších neuniklo dětské hřiště na vyvýšeném plácku. Necháváme je chvíli vyřádit a zatímco tak činí, odskakujeme si k blízké škole pro krabičku.

Otáčíme se, jsme v polovině plánovaného okruhu. Na náměstí před radnicí hledáme dlaždice s podkovami, které mají určit indície k uložení finální krabičky multikeše. V Albertu dokupuji čerstvý chléb k polední polévce a každému beru jako bonus sojový suk. Rozdělujeme se. Bubák s Nadíkem a Qéčkem jdou na lov, rodinka se pomalu vrací na základnu. Před brankou areálu DDM se opět potkáváme.

Vaříme polévku, balíme se, uklízíme. Volám Aničce (měl jsem pokyn od pana správce zavolat Aničce půl hodiny před naším odjezdem). Konverzace začínala asi takto: „Dobrý den, mluvím, prosím Vás s Aničkou?“ Sympatická Anička přiběhla za chvíli. Z rozhovoru s ní zjišťujeme, že bydlela v Olomouci na Tabulovém vrchu, ale vrátila se do rodného Blanska, protože jí, kromě příbuzných, chyběla blízkost lesů v okolí města. My již jen umýváme zbytek nádobí, Nadík zametá tančírnu a Qéčko chodbu s keramickou dílnou (nebo naopak). Předáváme základnu, klíče a odjíždíme.

Závěrem musím znovu konstatovat, že, alespoň pro mě, jediným negativem celé expedice, byla nízká účast. Se vším ostatním jsem byl nadstandardně spokojen!