Víte, zůstávám na rozpacích když přemýšlím o nejsilnějším zážitku z „marše“. Byl to noční pochod zasněženými lesními svahy, holinami a vršky – s třepotající se čs. vlajkou na vrcholu „Polední“ u pomníku generál Šnejdárka? Sníh, tma a mlha. A myriády světel dole v údolí. A zmrzlou sněhovou krustou obalené větve smrků a jedlí. Jako Jupiter na severním horizontu svítí světélko na bájné Čantoryji. A tajemná Loučka, samoty na Filipce, ani pes nezaštěkl, ani kůň neodfrkne a ty sestupuješ do mrazivého údolí Hluchové. Rozsvícené světlo hájenky na ostrožně říčky Hluchové je naprostým balzámem pro duši i tělo.

Nebo to jsou ta ranní vstávání, kdy celé osazenstvo hájenky spí, venku se rozednívá, z kamen a krbu vymetáváš zbytky horkého popela, na sporáku se ohřívá čaj a voda na kafe – konvice už píská, se vaří? A co ty ranní rozcvičky?

Sníh křupe pod nohama, od úst se valí pára a zvolna klušeš od zamrzlého lesního klauzu. A co ta vycházka na hřeben, kdy vločky sněhu – veliké jak pěsti, se tiše snášely na tichou krajinu? Třesk kulečníkových koulí, srandičky na cimrách, souboje dvojic do „legionářského marše“, šustění karet „bangu“, tahání figurek po herních plánech. A ty se můžeš – v té nejlepší zábavě odplížit do přítmí pokoje, ulehnout na kavalec – vždyť už je dávno čas na spaní. Z jídelny sem doznívá zpěv a zvuk kytar, pomalu se noříš do říše snů…

Prolog:
Tento podnik byl do kalendária přidán už někdy na podzim, snad to bylo před „Koncem indiánského léta“, možná ještě dříve. V polovině prosince byly rozdány přihlášky na zimní tábor. V půlce ledna má hospodář pouze dvě. Hoši nejsou schopni se vyjádřit, zda se zimního tábora zúčastní, či nikoliv. Sláva, na konci ledna má Antek osm přihlášek. Pouze Sobík oznamuje, že nepojde, protože mají zaplacenou „lyžovačku“ v Alpách. Po výpravě na Polom onemocněli Séba a Tříska, čekáme kdy lehne Startér! Chřipková epidemie obchází naše řady. V posledním týdnu se přihlašují další – Véna, Patrik a Donut. V pátek (oddílovka byla ve čtvrtek), se ještě přihlášky dožaduje Vendy. Infin se na poslední chvíli omlouvá, má horečku. Suma sumárum – nakonec jedem všichni, vyjma Sobíka a Infina. Tak to je účast, ve kterou ani Antek nedoufal.*

příslušníci III. legionářského praporu „Karviná“ **

Povětrnostní situace:
Celý leden je nadprůměrně teplý. Se sněhem jsme se setkali akorát při výpravě přes Velký Polom. A od té doby to málo opět na vrcholcích tálo. Tmavé jsou beskydské kopce. O teplotách tady ve městě ani nemluvě. Až na konci ledna se pás hřebenů zabělel. Na vrcholu „Polední“ probíhá zimní táboření „legionářů“. A za týden tudy máme jít my. Snad bude cesta vyšlapaná a nezačne opět sněžit. Protože když mi Antek řekl co má v úmyslu s oddílem přejít – v noci a ve sněhu, domníval jsem se, že ho bolí zuby a bere silná analgetika. Vše je připraveno. Doba nástupu se blíží. Akorát Infin nás informuje, že nepojede, protože ho sklátila horečka. Uff, uff!!

1. den – neděle, 4. února 2018

PANCÉŘOVÝ VLAK Č. 3 VYJÍŽDÍ SMĚR TĚŠÍN
Na nádraží jsme – Antek, TonceK a já, odvážení dodávkou, s řidičem Meďákem a kuchařem Macem. A na parkovišti hned první „atrakce“. Před zraky udivených rodičů jsou legionářům (to jako Trojkařům – jejich synům), kletry a loapy odebírány a váženy na digitálním „mincíři“. Aja jaj! Co mi to tam mama nabalila? Hmotnosti batohů jsou zapisovány do bločků (později o ně projevil nevídaný zájem Startér), a kletry jsou ukládány do transportního vozidla.

Jsme všichni. Pravděpodobnost zjevení nemocných Třísky a Infina je nulová. A Sobík „jela“ lyžovat do Alp. Marš do haly, marš na vlak. Už to stojí – pancéřový vlak číslo 3 – směr Těšín, směr Mosty. Samozřejmě, že se nejedná o skutečný „pancéřák“ jako na ilustračním snímku, je to „městský slon“ řady 471, jednotka 083 – s poetickým názvem „Jaruška“. Je příjemně vytopena, pár „balvanů“ ovšem zůstává sedět jako pecky v bundách a čepicích.

V mezipatře kontroluje obsah loapů Toncek, Antek tak činí v patře horním. Paní „štíplístek“ je udivena! Co je to zde za manévry? To nic, jen zjišťujeme jaké nesmysly si nechaly dětičky nabalit, popř. tak sami učinily – do zavazadel, co si teď po zasněžených kotárech, ve tmě a mrazu, na zádech ponesou. Nejhůře je na tom Véna (a Sysel). Matylda (dlažební kostka o hmotnosti cca 2,45 kg), je už potěšena, kdo že ji to na svých plecích po hřebeni Slezských Beskyd potáhne. Sypeme se ven v Bystřici. Transportní vůz odváží první výsadek do Nýdku. A vrací se pro druhou část oddílu. To, že Meďák zvolil variantu prvně odvézt výsadek a až potom celou výzbroj a výstroj na hájenku, se ukázalo později jako velmi prozíravé. Ale o tom až dále.
Je půl sedmé večer. Tma, pod nohami křupe sníh. Meďák s Macem odjíždí na hájenku. Vendy mi ukazuje svoji botu. Jdou na mě mrákoty.

Noční výsadek: Pochoduj, nebo zemři!
Jsme zde sami. Někde dole u potoka štěká pes. Nástup. První hra do „marše“. Antek rozdává hrací karty. Protože je nás lichý počet, poslední kartu bere Toncek – příslušník AČR. Start – najdi co nejrychleji hráče, co má druhou kartu stejnou jako ty. A už běží Toncek s nováčkem Patrikem, za nimi Sysel a Júňo, a další. Až zůstává na parkovišti zmatená čtveřice, co nerozezná karty. Shrek shání křížového krále. „Vendy, co máš za kartu?“ „Já mám „měniče“ listového!“, udiveně odpovídá Vendy. Jdeme do kolen! A když se ukáže, že druhého „měniče“ má Startér, řežeme se smíchy všichni. Měnič a Startér. Ideální dvojice v automobilovém průmyslu!! Antek zapisuje první body. Přecházíme Hluchovou (potok) a mezi domky, kde se jistě chystá nedělní večeře, míříme zasněženou krajinou nahoru – do kopců, kde začíná hranice lesa.

Stoupáme po louce. Před týdnem tudy pochodovaly, snad, zástupy lidí. Sníh není hluboký, Donut rozsvěcuje čelovku a přidávají se další. Proč? Vždyť stopa je tak znatelná, jakoby se tudy přehnalo stádo slonů. Stojíme pod lesem a otáčíme se. Kolem je tma, ale dole pod námi svítí Nýdek. Osvětlené silnice a silničky se rozebíhají kamsi nahoru, až k posledním samotám. Nádhera. Odstrojujeme se.

Kráčím sám dopředu. Potmě. Stopa je stále dobře patrná. Oddíl se mátoží za mnou. Pak jsem je ztratil. Už, už jsem pojal podezření, že odbočili někam jinam. Už zní vytí vlků – neboj se, to jen v mé fantazii. Ale nebylo mi lehko. Sedím na pařezu. Nade mnou končí pásmo lesa. Světlejší obloha prosvítá mezi černými kmeny smrků. Ale už slyším hlasy. Jakési světýlka šlapou za mnou, sem, ke mně nahoru. Jé, komusi svítí tkaničky bot. A batohy jim také svítí. Cecil má kolem krku dokonce celý světelný řetěz. Vytušil jsem, že proběhl druhý závod – „light stick“. (Musím se zeptat v čem spočíval. Třeba mi to někdo napíše pod zápis).

Už jsou tu. Opravdu, les končí a šlapeme po holině nahoru. Cecil neustále opakuje, že si dá na chalupě „hot dog“. Ne, že by to nějak podrobněji rozváděl. Zkrátka nepřetržitě drmolí: „hot dog, hot dog, hot dog“. Menší hoši se neudrží a stále rozsvěcují a zhasínají čelovky. Ale vyšlapaná stopa nás vede neomylně kamsi vzhůru.
A jsme zde. Na vrcholu je stožár, na němž vlaje „československá vlajka“. Není sice vidět, teď ano! Kdosi rozsvítil čelovku – aby byl vzápětí kýmsi napomenut. Nějak mi vlhne zrak.

Mezi břízkami je zrobená taková malá tribuna. Odkládáme loapy, vytahuji termosku s horkým čajem. Jiní běží pod jednoduchý přístřešek, kde jsou bytelné lavice a stůl. Všechno je však zasněžené. Rukavicemi ometáme sníh. Nastupujeme do tvaru. Vlevo pod námi dole lze spatřit rozsvícený Třinec. Nádhera. Tisíce světýlek. Nad nimi lze nalézt osamocený bod vysílače na Malém Javorovém. Přímo na severu, mezi mraky, svítí další jasné světlo. Jupiter. Antek ale tvrdí, že je to „Zeměžluč“ – tedy Čantorie (995 m n. m.). A protože se světýlko, občas zakryto mraky, nepohybuje, má určitě pravdu.

Svačíme. A už Antek vytahuje papírky k další soutěži – křížovka. Probíhá losování nových dvojic a ty se, po zaznění signálu, rozebíhají po celém vrchu „Polední“ (672 m n. m.) hledat artefakty. Pokud je správně zanesou do křížovky, odhalí jim tajenku. Antek obchází pobíhající legionáře a vzápětí mi sděluje, že neví jak to vyluští Startér se Shrekem (?), když Startér zapisuje hesla do křížovky „horenohama“.

Splněno, vše bylo odhaleno. Jdeme do sedel. Ještě poslední pohled do údolí plného „hvězd“ a šlapeme dál. Obloha je sice zatažená, ale vidět je jak za úplňku. Snad to způsobuje takové to zvláštní jiskření v atmosféře. Už jdou všichni bez světel. Objevuje se další černý pás lesa. Po dvaceti minutách jsme na druhém vrcholu „Hrbel“ (727 m n. m.). Mě se to nezdá, protože cesta vede stále nahoru, ale Antek se ujišťuje pohledem do navigace. Ostatně, já jsem tu nikdy nešel, Antek ano. (A ještě Maco a Harry, a Lú? – tu kdysi šli).

Asi jsem se špatně doma díval do mapy, protože bychom měli jít z kopce dolů, ale my se hrabeme přesně opačným směrem. Přeci není možné, aby Loučka byla tak vysoko. A byla. Vycházíme z lesa do naprostého mlíka. Čekáme na „posledy“ – Antek svolává výsadek a všechny žádá o naprostou mlčenlivost. A nepoužívat světlo! Budeme míjet několik samot. Domorodci už spí, nikde není vidět žádné rozsvícené okno. Buď tu nikde nemají psa, nebo se pohybujeme tak tiše, že nás neslyší. A cítit nás nemůže, vítr zesílil a proti tvářím žene tisíce ledových jehliček. Shrek kdesi ztratil čepici!

Postupujeme mléčnou tmou mezi staveními a ploty v zástupu. Brrr! Temný, morbidní hranol domu se náhle vynořuje přímo před námi. Obcházíme ho a mažeme pryč z tohoto podivného území. Kolem nás není stromu ani keře. Postupujeme po kolících, po deseti metrech zapíchaných do sněhu. Hloubka pokrývky se zvětšuje. Je jí nad kotníky. Ale občas, pokud sejdeš do závěje, se propadneš až po kolena. Kroužíme, Antek hledá kříž. Ha, tam cosi stojí.

Dodo, Patrik, Vendy a Vítek neznají heslo „šnejdárek“. Každý legionář totiž kráčí ke kříž sámi, kde ho musí Antkovi prozradit. No nic. Výše jmenováni budou nepřítelovou hlídkou zajati a později popraveni za „velezradu“. Tak by to bylo správně. Ale Antek si do bločku k jejím jménu zapisuje jen „0“ bodu.

Vendy vyzvídá, jestli nemám s sebou lepidlo. Když vidím jeho botu, je mi jasné kdo „umře“ jako první. Tak velkého žraloka jsem ještě neviděl. Ani nedomýšlím co by se stalo, padla-li by teplota na mínus 10°C!

Filipka
Kráčíme přes planinu tam kde Antek tuší les. Z mlhy se náhle vynořil poutač „Loučka“: „Jdeme dobře“, ujišťuje nás náš vůdce. Před námi vyrůstají smrky, větve obalené zmzlým sněhem a ledem. Vcházíme do lesa. Cesta se svažuje kamsi dolů, vítr ustává. Je půl deváté večer, když narážíme na rozcestník.  Vytahujeme lahve s čajem. Před námi jsou samoty na Filipce. Vítek telefonuje domů, že je v pořádku, ostatní nemají zájem o Antkův mobil. Procházíme kolem chaty na Filipce a trasa mění barvu s červené na zelenou. Spouštíme se do údolí Hluchové. Odtud to je na hájenku už jenom kousek.

Přede mnou klopýtá Donut s rozsvícenou čelovkou. Mám podezření, že ho tlačí boty. Ale ujišťuje mě, že ne. Buch, už se válí na zemi se slovy „po sedmé“. Nechtěl bych tudy šlapat opačným směrem. Výsadek se ztrácí pod námi mezi stromy. Ale už je slyšet zurčení potoka Hluchová. Už jsme na dně údolí. Vylezáme na lesní asfaltovou silnici. Odtud je to na hájenku nějakých čtyři sta metrů. Startér ožil. A vsadím se, že nejenom on. Oddíl vyráží na poslední úsek cesty. Cesta je zasněžená a uježděný sníh pěkně klouže. Mám obavy, aby mi neutekli z dohledu. Už je nevidím. Kde já budu po samotách hledat tu naší chalupu. Cesta se prudce lomí doleva. Už vidím rozsvícená okna. Na vysokém ostrohu, který obtéká v kamenné navigaci Hluchová se skví naše hájenka. Cítím pach kouře. Na verandě je živo. Ano, už jsme doma. Obcházím ostroh a přes široký dřevěný most se škrabu do kopce. Poslední metry, naprostá pohádka. Skončil první úkol zimního tábora s podtitulem: „Pochoduj, nebo zemři!“

Konečně doma
Na chalupu jsme dorazili něco před dvaadvacátou hodinou. Ometáme se a odstrojujeme. Vítají nás Meďák a Maco. Z kletrů se vytahují přezůvky a družiny šlapou po schodech nahoru do podkroví, kde je Antek ubytovává. V kuchyni se vaří párky, čaj je rozléván do plastových konviček. „Kvartýrmachři“ vypráví, co jim se přihodilo.

„Kvartýrmachři“ vypráví
Po té, co se s námi rozloučili, vyrazili nahoru údolím Hluchové. Zhruba kilometr a půl od cíle se jim auto svezlo a Meďák „zaparkoval“ dodávku, naštěstí, nalevou stranu do příkopu. Vpravo byl hluboký sraz kde teče Hluchová. Silnice – hotová sklínka. Zatímco Maco vynáší kletry na chalupu (tma jako v pytli, žádný signál), Meďák se vydává dolů do dědiny pro pomoc.

Po cestě stopuje nějakého lesáka a ten ho zavezl až do Nýdečanky – hospody, odkud jsme vyrazili. Štamgasti mu radí na koho se obrátit a neopomenou poznamenat, že místo, kde Meďák visí, je nejhorší na této cestě a skončilo tam už více řidičů. Meďák se spojuje s panem traktoristou –Niedoba se jmenoval ten dobrý člověk.

Ten neváhal, nastartoval svůj stroj a vyrazil s Meďákem nahoru. Vůz lehce vytáhli a tak mohl Meďák vyjet až k hájence. S Macem stačili tak akorát rozdělat oheň a připravit večeři. Meďák vyhrožuje Antkovi, že příští zimní tábor bude v létě, protože nehodlá pobíhat ve sněhu kolem zapadlého automobilu. Maco, který na svých plecách odnosil téměř celý zavazadlový prostor, se naštěstí dosud nevyjádřil.

Večeře: dietní (karamba, to je ale divné slovo) párky, hořčice, kečup, chléb a čaj. Následně se vytahují deskové hry. V kuchyni zkouší Rackové novou stolní hru, co Antek s Maďákovou pomocí vyrobil podle nějakého návodu. Hra se vzdáleně podobá matematicu, akoraát místo čísel padají kusy ovoce: banány, pomeranče, ananasy a třešně. Zítra proběhne turnaj do „marše“. V podkroví se několik nehrajících Trojkařů pokouší o kulečník. Po půlnoci je vyhlášena večerka a manšaft zahnán na kutě.

2. den – pondělí, 5. února 2018

Vstávám po sedmé hodině, venku je šero, teploměr ukazuje -6°C, vnitřní teplota je o 24°C vyšší. Roztápím kamna a dávám ohřát čaj. V chalupě je zatím ticho. Oblékám se a vyrážím ven. V noci drobně nasněžilo. Je zataženo, všude klid, jen potok tiše zurčí. Na dřevěných splávcích visí křišťálové rampouchy. Kolem cesty leží srovnány zasněžené kmeny stromů. Kráčím nahoru – zde bych měl použít svojí „třetí větu“ (zasvěcení ví, nezasvěcení nepochopí), až k jakémusi přístřešku. Někde tu musí být lesní jezírko, tzv. klauz. Už ho vidím. Vodní plocha je zamrzlá. Jen u břehu, pod cestou, která vede dál někam nahoru, je místo, kde se do klauzu vlévá nezamrzající potůček. Pomalu se vracím zpět. Chybí mi ta třetí věta!!

Maco už úřaduje v kuchyni. V jídelně sedí v křeslech Mates s Júněm. A nepřítomně civí do praskajícího krbu. Je osm hodin, ale Antek ještě nehodlá vyhlásit budíček, děti spí. Pravda, pár figur se mátožně pohybuje chodbou, ale v podkroví se už vesele „válčí“, ale ve vší tichosti. Před půl devátou vytahuje Antek legionáře na nástup, upřesňuje výstroj a vzápětí se oddíl valí z hájenky na ranní rozcvičku. Pod chalupu, přes most a pak nahoru dál, až ke klauzu, kde jsem před více jak hodinou byl já. Po chvíli jsou zpátky. Maco vyhlašuje snídani. Družiny sbíhají z ložnic do jídelny.

Snídaně v severské režii
Každý má podepsaný svůj hrnek, konvice s čajem kolují mezi stoly. A můžeš si na chleba namazat, co chceš: marmeládu, máslo, nutelu, paštiku, i nutelu si můžeš namazat a nebo třeba nutelu. (Zajímavé je, že po hořčici nikdo nesáhnul!) Zkrátka nutela vítězí na celé čáře! Zvláště, když je k tomu ještě organizovaně podáváno kakao. Pár upřesňujících povídaček a poslední strávníci jsou vyhnání na cimry. Probíhá kontrola regálů a ložnic mužstva, což mnozí zprvu považovali za nejapný žert, neřku-li poplašnou zprávu.

U Vyder téměř bez výhrad. (Akorát mají zapnuta elektrická kamna, která nikdo nezapnul. Všichni se dušují, že oni to nebyli. Budu se muset zeptat Séby.) Za to na ložnici Rysů a Lišáků (spí spolu), je děsný rambajz, ne-li chlíveček. Nejlepší známka této ložnice je 3 (švýcarské známkování).

Hlavolamy a obsah kletrů
V jídelně sedí jedna cimra a poslouchá Antkovu přednášku o hlavolamech. Jak se skládají, jak se luští, komu hlásit splněný úkol (Jaryn tu ještě není a tak půlden je pronásledován sám Antek), kam se může s hlavolamem a nakonec Antek upřesňuje, že není pravdou, že jsou hlavolamy nerozbitné, ale „takřka“ nerozbitné. (Dva nejpěknější hlavolamy se celou dobu nacházely v kuchyni na stole Racků. Ty se Antek netroufl pustit mezi členstvo!)

Na druhé cimře provádí Toncek kontrolu výzbroje a výstroje v kletrech. Shrekovi jsou nalezeny křupky, Sysel má náhradní tkaničky – a ještě dalších dvanáct položek, které nebyly uvedeny v seznamu. To by odpovídalo hmotnosti jeho kletru. Za každou položku je mínus bod. „Matylda“ – dlažební kostka se tak zavěšuje nad Syslíkem jako Damoklův meč. (Včera si dlažební kostku nesl Véna!). Po provedené kontrole se ložnice střídají.

První klání do „legionářského marše“
Maco s Meďákem mají připravenu svačinu (mrkev). Mužstvo se převléká a pádí ven k prvním soubojům na zasněženém hřišti. Prvně probíhá eskymácká honička v uličkách. Vylosovaná dvojice má za úkol vychytat zbytek oddílu. To se opakuje šestkrát. Následně jsou rozdány podepsané kofoly. Na příkaz: „ Umístěte na lajnu mezi sloupky volejbalového hřiště svoji láhev, část legionářů jedná značně rozpačitě. Vítek a Shrek si schovávají kofolu za sloupky, jiní tvoří trojici či čtveřici a kofoly staví k sobě. Antek zasahuje! Vzápětí vypuká bitva sedm proti sedmi. Z hraniční čáry se snaží ten, co zrovna ukořistil jeden ze dvou míčů, srazit kofolu jakéhokoliv protihráče. Nesmíš opět zapomenout, kde stojí tvá láhev, abys se sám nevyřadil. Vybití odchází bokem a na protest vyřazení polykají několik doušku lahodně vychlazeného nápoje. Hurá na oběd.         

Po převléknutí se schází legionáři v jídelně. Několik výtečníků musí být osobně pozváno na oběd, protože schodiště je tak dlouhé, že nahoru není vůbec slyšet. (Zajímavé ovšem je, že opačně to neplatí!)  Maco s Meďákem a Tonckem roznáší brambory a řízky. K tomu se podává okurek. Kdo chce čaj, musí se obtěžovat do kuchyně. A už se Shrek shání po nějakém hadru, protože čaj rozlil. To je ale šikula. Na Shreka se vůbec lepí smůla. Ztratil čepici, rozbil takřka nerozbitný hlavolam, věci kolem něj padají a praskají, apod. (Antek později popisuje nějakou komickou historku, kdy toto Shrekovi vyčítal. Ten se dušoval, že to on ne, aby vzápětí převrátil krabici s hrou, kterou mu tam kdosi podstrčil, či kýho šlaka!)

Co se dělo v dělovém voze?
Nášup, „hladi“ se ženou do kuchyně pro další řízek. Kdo dojedl, odnáší talíř s příborem do dřezu. Ne každému to však docvaklo a Meďák láteří. Kuchaři myjí nádobí a stěžují si, že z kohoutku teče stále studená voda. „Horkou vodu asi vycamral  oddíl při ranní hygieně!“ usazuje je Antek a vyhlašuje na nástupu u kulečníkového stolu polední klid. Rackové hrají v kuchyni nějakou deskovou hru, Mona dokončuje zanášení prozatímních výsledků do mapy „Sedmidenní války“ a vyvěšuje ji do jídelny pod obraz gen. Šnejdárka. Jak přesně probíhá polední klid na ložnicích, nebylo raději zjišťováno. Později jsem si tuto „nečinnost“ nelichotivě pojmenoval jako „Co se dělo v dělovém voze?“! Pokud to nebude komukoliv jasné, vysvětlím dole – pod zápisem. A nevinní ať hodí kamenem! Ztáta jedné pěstí se vztyčeným palcem!!

Klání pokračuje...
Mažeme ven. Drobně sněží. Ale co se venku dělo, nemám ani páru. Kdyby alespoň nějaká fotečka byla. A v tabulce „marše“ je uvedenou pouze „Kassovy hranoly“. Původně jsme se domníval, že se jedná o hru „zahazování kolíků“, ale ta se dle dalších snímků bude odehrávat až zítra ve 12.37 hodin. Snad mi to někdo z legionářů upřesní.

Druhým závodem je souboj jezdců. A to už jsme zde byl. Pěkná šarvátka se na hřišti odehrává. Vítězí kůň Dodo s jezdcem Patrikem. Favorité soutěže, těžký pivovarský šiml Shrek a šikovatel Startér, skončili až na třetím místě. Druzí byli Sysel s Júněm. Ti se nemohli na začátku dohodnout, kdo koho na zádech ponese. A už se tak setmělo, že nebýt rozsvíceného světla na verandě, těžko bychom nalezli cestu domů, do tepla.

Osádka FORDU mezi námi
Během zápolení na cvičišti, doráží na hájenku osádka druhého vozu: levý pozorovatel Satan, velitel korby Tříska, řidič Kamo a velitel vozu Jaryn. Kamo má oči navrch hlavy. Stala se jim stejná příhoda, co včera postihla Meďáka a Maca. Auto začalo podklouzávat a stočilo se napříč cesty. Ovšem čumákem do rokle. A to o několik metrů níže, než včera. Jaryn s bratry Kiedroňovými nosí štěrk a sypou a sypou, zatímco Kamo peláší do hospody „U Ivy“ pro traktor. Prvně musel celé hospodě koupit rum (naštěstí zde byli jenom dva štamgasti), a potom dostal číslo na Kazimerza Rybu. Scénář včerejšího dobrodružství se opakuje. Vozidlo vytaženo traktorem, všechno O.K.! Inu, jsou tu dobří lidé. Akorát Kamo si už netroufá vyjet na hájenku a vůz nechává zde, o kus níže.

Dvě zmrzlé zdravotní sestry
Antek provádí přepočet bodů do „Legionářského marše“ pro Satana a Třísku. Jejich „útok“ hned zanáším do tabulky „Sedmidenní války“. (Její vyvěšení zaregistroval pouze Shrek a vyzvídá, co to je?). A pak jdu do našeho pokoje Modrých racků hodit záda. A tak jsem zaspal příchod Lú a Lály. Ty si ráno vyrazily z Nýdku nahoru na „Zeměžluč“. Že vám to nic neříká? Ani mému mistrovi (rodilý Polák), to nic neřeklo, protože na moji otázku, co je to „zeměžluč“, odpověděl, že je to nějaký pták.

Není to pták, je to rostlina z řádu „hořcovitých“ (i naše organizace má ve znaku HOŘEC – jen si klikni na znak vlevo nahoře stránky). A když vám zde napíšu její latinský název – Centaurium, asi jen Antek řekne, že se jedná o „Čantoryji“ (Velkou Čantoryji (995 m n. m.) – nejvyšší horu Slezských Beskyd na naší straně). Její vrchol je vidět i z Karviné. Tam děvčata byla. Lála mi předává ze své peněženky (?) 16-ti gigovou SD kartu. Hurá. Už nebudu muset po třech minutách pádit do hájenky, k laptopu Antka, stahovat filmové klipy z nové kamery, Sněžkou a jeho přítelkyní oddílu věnované.

Matematico s příchutí ovoce
V jídelně se odehrávají další dva závody do „marše. Prvně čísla v abecedě Samuela Morseho a potom „forbes“ – ovocné matematico. Forbes dokážu popsat, ale jakým způsobem se odehrávaly „morse – čísla“, to si nedokážu vybavit. Buď jsem ještě spal, nebo sledoval počínání kuchařů při vaření hráškové polévky. A bacha! Kamo (okamžitě se vetřel do kuchyňské party), nemá s přípravou této poživatiny – z posledního tábora, ty nejlepší zkušenosti! Ale vše dobře dopadlo. Body do „marše“ jsou zaneseny, talíře rozdány, horká a voňavá polévka servírovaná, i krutonky v miskách směrováný mezi hladový mančaft, co více si může člověk přát?

Knihy na táboře
Jinou „perličkou“ jsou knihy na táboře. Nevím sice, co četl Shrek – ten se jako první dovoloval vzít si s sebou knihu, ale Cecil louská knihu o „youtuberovi“, který si říká „Kovy“ (znám od Lály, a je opravdu dobrý!) V jakém protikladu jsou knihy Jaryna – „Trosečníci polárního moře“ Františka Běhounka, nebo povídání o Hjalmarovi Johansenovi – parťákovi samotného Nansena? Zatímco Meďák si přečetl (mezi činností v kuchyni) obě knihy – jak by ne, když na kletru nosil jméno „Běhounek“, u stolu Racků se často, nad kouřící kávou, diskutuje i o Johansenovi. Kdyby jste nevěděli o čem mluvím, tak se podívejte na mosazné štítky svých loapů. Někdo z vás má určitě jména Běhounel, Nansen, Johansen a Nobile!
Akademik František Běhounek (bývalý skaut), byl roku 1928, jako specialista na kosmické záření, vědeckým členem posádky vzducholodě „Italia“, pod vedením generála Umberta Nobileho. Jako první Čech, přeletěl nad severním pólem. Následné ztroskotání při návratu vzducholodi, několikatýdenní pobyt na ledové kře a záchranu sovětským ledoborcem „Krasin“, popsal v knize Trosečníci na kře ledové (1928), později vydáno jako „Trosečníci polárního moře“.
Nansen a Johansen se dostali v extrémně náročném terénu, po dlouhých přípravách, v březnu 1895 k pólu se saněmi s psím spřežením, naloženými kajaky a potravinami na sto dní na – do té doby nejseverněji člověkem dosaženého místa, kde Nansen naměřil 86° 13' 6" severní šířky. Kdo je ten „Kovy“? Dnešní mládež má jiné vzory, jiné cíle. Nebo to alespoň tak vypadá!!***

Antek seznamuje legionáře s výsledky po třetím dni. A pak už nic nebrání ve volné zábavě. V jídelně se kolem Kama srocují hráči „bangu“, v kuchyni hrají Rackové „Portoriko“. Jiní mordují hlavolamy. Pár jedinců provádí večerní hygienu. Karmba – opět neteče teplá voda. tak se sprchuji studenou vodou. V podkroví se odbývá činnost „v dělovém voze“. Tito výtečníci jsou nešťastní, neví jak se zabavit.

Šourám se na svůj kavalec. V pokoji je šero, dopadá sem světlo z kuchyně a zaznívají hlasy z jídelny. Venku svítí sníh. Zastrkávám do uší špunty a ponořuji se do příběhu královského prokurátora Oldřicha z Chlumu. Po půlnoci jsou legionáři zahnáni na kutě. V jídelně ještě zpívají Rackové, než i oni se zamíří na své ložnice. Maco, Jaryn a Lála s Lú do podkroví, Měďák, Antek a Toncek za kuchyň. Kamo nocuje s Vydrami.

3. den – úterý, 6. února 2018

Probouzí mě zvuk praskajícího ohně. V kuchyni operuje už Maco. V jídelně, v křeslech, zevlují „bubáci“. Júňo, Mates a Sysel. Sysel studuje časopis „Vesmír“. V krbu praská oheň. Maco vyráží do kůlny na dřevo. V kuchyní píská konvice s vodou na kávu.   

Zírám na digitální teploměr a nevěřím vlastním očím. Venkovní teplota -16°C!! Ale to už se tu mátoží další Modří racci. S přáním „dobrého rána“ přemítáme o výpravě, co se má dnes uskutečnit. Venku je kosa jak v tanku. Což potvrzuji při návratu z vycházky ke klauzu. (Zde si vlož třetí větu). Rozhodnuto! Nikam se nepůjde. Činnost proběhne na hájence. Nelíbí se mi, že budíček je posunut až na devátou hodinu! Vůbec jsme s denním režimem na štíru!! A budeme s tím bojovat po celou dobu zimního tábora! A to se mi také nelíbí.

Legionáři jsou vytaženi z pelechů, či křesel jídelny. Třeba se dobře obléct. Především rukavice, a na hlavu čepice. Co by tomu řekl pan Hartusil a Rosťa Vejražka? A už vybíhá hrozen cvičenců od hájenky po zasněžené cestě nahoru ke klauzu. Maco fotí, prvně z okna svého pokoje a následně i venku několik zdařilých snímků pořizuje. Mám radost – na zimním táboře jste zažili pravou zimu. Stejnou jako v roce 1919? Snad ano, protože dle informací ze „sedmidenní války“ musely být boje kvůli silným mrazům přerušeny. To když ti kůže dlaně visí na kovovém závěru zbraně. 

Venku je naprostá pohádka. Sníh na lavicích, sníh na houpačce a sníh křupe pod nohama, vzduch – co vdechuješ, je ostrý jak žiletka. Uši borců, co se neobtěžovali vzít Antkova slova na vědomí, mění povážlivě barvu. Stromy jsou pokryty zmrzlou sněhovou krustou, obloha jako šmolka, vzdálené kopce se stříbří smrčinami, na splávcích potoka přibyly další ledové krápníky. Klušeme nahoru k lesnímu klauzu. Pár cviků na rozhýbání, pár cviků na zahřátí, pár rozumných vět do duší táborníků. Co vás nezabije, to vás posílí! A pádíme zpátky na hájenku. K „namazánkovým stolům“!       

Kontrola regálů na cimrách. U Vyder téměř bez výtek, druhý pokoj je značně neuspokojivě uklizen (resp. není vůbec uklizen). Shrekovi je v postelovém šuplíku nalezen vyžraný obal od tyčinek. (Další den je na tomto pokoji naháněna myš – úplně opravdická myš!!) Pod postelemi je smetí, papírky od cukrátek, prach, špatně uloženy kletry. Zapisuji body a nocležníci této cimry se na mě dívají jako bych jim nějak ublížil. A přitom je to naopak. Oni ubližují mně. Odcházím s hořkým pocitem, že nic jsem je za ty roky nenaučil!! Do mapy zanáším další postup čs. jednotek při útoku na Těšínsko. Po schodech se, z dosud neznámých příčin, skutálela kulečníková koule „Io“. 

Peripetie se spojovacím kabelem
Meďák a Kamo jedou na nákup. Musí dolů, asi kilometr a půl pod Hájenku. Jde s nimi i Lála. Hodí ji na nádraží do Bystřice. Jejich cesta vzala nečekaný obrat. Ne, nelekejte se! V Nýdku ještě není pro nás připravena „večeře“ a Meďák v celé Bystřici není schopen sehnat sněhové řetězy na dodávku. Rozhodují se tedy, že si skočí do Karviné. Volají Lálu zpátky do auta a mažou si to do našeho města. Zde, aniž by si to všichni tři uvědomili, provedou nebetyčnou „krabárnu“. Lálu vysazují doma, ale už je nenapadne vzít od ní spojovací kabel mezi laptopem a reprodukční soupravou – nutnost promítání, co je uložen v obalu noťasu. Ačkoliv jsem se už několikrát zapřísahal, že toto je nepřijatelné, po ztrátě původního kabelu a Meďákem pořízení nového. Kabel musí být u projektoru. A přesto se po posledním promítání tak nestalo. Kabel byl vložen (mnou?) k laptopu. Moje chyba, měl jsem to zkontrolovat!! (Kabel předala Lála později Tomášovi „kouzelníkovi“, ale ten další den na hájenku, díky nevlídnému počasí, vůbec nedorazil). A tak celá má práce na videoprojekci, určená pro zimní tábor, přišla vniveč. Ale dobře mi tak – lajdákovi! Škaredému!!

Sedmidenní válka

Mráz za nehty lezoucí
Před jedenáctou hodinou vybíháme ven. Ale mnoho nerozumných chlapců se obléklo stejně jako včera, jen tak nalehko. Ale teploměr neukazuje stejně jako včera. Tepláčky, svetřík či mikinka. Ale je taková kosa, že jsem se rukou „přilepil“ ke sloupku na hřišti, přestože ze střechy verandy kape voda co ihned na zemi mrzne.
Uvozující závod do marše pro vylosovanou dvojici: První se nadechne a nese v ruce kolík tak daleko, až mu dojde dech. Druhý se z tohoto místa, samozřejmě taky na jeden nádech – po cestě se musí „tutat“, musí dostat zase zpět, jinak je dvojice vyloučena. Přihodilo se Donutovi a Jarynovi! (Jiným do svědomí nemíním zasahovat! Rozhodčí rozhodl!!) Vendy jako první doráží až na hranici ostrohu, dál už dolů ze srázu pokračovat nelze. A protože druhým bojovníkem dvojice je Dodo, a ten se bez problému vrací zpět na startovní čáru, vyhrávají.

Kořistění zástav
Následuje kořistění zástav (v tabulce nesprávně označeno jako „ragbiovka“). Ty tvoří „claimové kolíky“. Bojuje se na hřišti. Ale hoši kazí hru. Neposlouchají pravidla: „Třeba u středové čáry se vůbec nechytá, protože chycený se lehne na zem a dotkne se svého území a tím se osvobodí. A první kdo to určitě udělá, bude Mates!“ vysvětluje Antek. A první, kdo to po zahájení hry udělal, byl Mates! Jinou slabinou je, že se všichni bojí jít do útoku a raději by jenom bránili své zástavy. Končí poločas. Júňo se třese jako ratlík. Jestlipak mu nebude zima? „Odchod pro rukavice a čepici!“ vybízí Antek a Júňo si to pádí do šatny. Ale za ním se vydávají další „stateční“. Musíme tedy čekat, až milostpáni dostaví zpět. Mates přibíhá a ukazuje, že našel rukavice. Ale ouha, při jejich hledání si v jídelně zapomněl čepici. Grrr! Rozehráváme druhý poločas. A opakuje se scénář z prvního kola, byť už se tak opatrnicky nehraje. Polovina oddílu získává 3 body, druhá polovina utřela nos. Rozdává se svačina, tyčinky s medvědím česnekem a jablko. Jedna kulečníková koule, ta co se podobá na měsíc „Io“, je vložena mezi jablka na jídelním stole Racků a úplně se mezi nimi ztratila.

Sněhové radovánky
Venku se bobuje. A na lopatách se jezdí. A to až od hrany lesa nad hřištěm. Část mančaftu sjíždí hladkou cestu na dřevěný most. Sysel marně pátrá po svých bobech, marně čenichá. Musím mu vysvětlit, že boby si půjčili obchodníci, protože na nich přivezou oběd. Ale Sysel se na mě podezíravě dívá a určitě si myslí, že si z něho dělám legraci. Ale nedělám. Sysel tedy bere prohrnovadlo a jde se vyřádit v odhazování sněhu okolo hájenky. Přidávají se k němu ještě Shrek a Vendy. Ten nalézá v dřevníku smeták s ocelovým kartáčem a čistí celé prostranství před verandou. Pěkně to synci robí. 

Z okna ložnice Lišáků a Rysů vše nahlas komentují Tříska, Dodo, Séba a tepláčkový Véna. Zajímavé, šarže a nefungují se svojí družinou. Asi jim byla zima. To, že o jejich řeči nestojí ani bobisté, svědčí několik zásahů sněhovými koulemi štítové stěny kolem, již výše zmíněného, okna. (Šarže opravdu na zimním táboře nefungovaly!)

Jiní fešáci se válí v klubovkách jídelny, protože nemají boby. Protože si nepřečetli poslední vzkazy před zimním táborem a tím pádem nevěděli, že boby budou potřebné. Kolem půl třetí odpoledne se ozývá radostný výkřik: „Už jedou!“

„Nýdecké korýtko“
Jsou rozdány talíře, nakrájený chléb srovnány na táccích, okurky. Na jídelní stoly jsou slavnostně přineseny „korýtka“ s jelítky, uzeným žebry, řízky, krkovička a ovárek a nějaké kuřecí stehýnka. Nerozumní hoši se vrhají na řízky a kuřecí stehýnka. Jiní okusují žebírka, do hořčice a křenu namáčí krkovičku a ovárek. By mě tedy zajímalo, kolik dětiček jedlo poprvé jelita plněné rýží. Po půl hodině jsou korýtka prázdná. „Běžte si umýt pracky!“ Je vyhlášen polední klid.

Rackové hrají v kuchyni nějakou deskovou hru, nádobí je umyto, jídelna poklizena. V podkroví však probíhá další činnost „dělového“ vozu. Rys Séba na ložnici Vyder, kde vůbec neměl co pohledávat, prolamuje šprušli postele. Stane se! Ale kdo prošlápl desku ve skříni u kulečníku? Prý to už bylo! Činnost v „dělovém“ voze neutichá. Bude třeba pro dětičky připravit smysluplný program.

O půl čtvrté odpoledne probíhá na chodbě v podkroví rozbor kázně. Vydří pokoj byl jakžtakž v klidu, Startér dokonce musí být vzbuzen. Na obou pokojích však bylo zaznamenáno porušení zákazu sušení věcí na elektrických přímotopech. (Což bylo ošetřeno vypnutím jističů do podkroví). Na cimře Rysů a Lišáku jdou cítit „jedoucí fusky“. Nikdo se k nim ovšem nechce znát. Antek informuje, že byly už zprovozněny boilery, nic tedy nebrání vyprat si spodní prádlo.

Je vyhlášeno „Co to je?“ – další závod do „marše“. Vylosované dvojice pobíhají po hájence a na třech stanovištích, Toncek, Antek a Jaryn, určují a hádají k čemuže slouží předměty, které vidí vesměs poprvé v životě. Velký úspěch má „kvakin“ – udělátko na oddělování žloutků od bílků. Dále zde byly: souprava na čištění laufů zbraní, štopovací hříbek, obal na minometný granát, patentní navlékač jehel, nerozová „dlaha“ z chirurgické ocele, instalatérská nit (později použita při opravě WC desky), …

Zbývající jsou v jídelně a hrají „karty“. Vcházející Vendy oznamuje, že uhádl aspoň dvě věci! Což mu společně se Satanem zajistilo poslední místo. Vyhrává dvojice Tříska a Cecil.

Kuchař „bere roha“...
...a to tak dobře vařil! Maco jede s Lú domů, ne všichni mají „jarní“ prázdniny. Na nádraží je odváží Kamo a přihlásil se k nim i Mona. Scházíme k autu pěšky. Po cestě nám Kamo ukazuje kde zůstal viset Meďák a kde on. Místa jsou od sebe vzdálená asi 20 metrů.

Do „marše“ probíhá další závod. Vždy dvě dvojice vážou na dlouhých lanech šest základních uzlů. Musí tak učinit do 15-ti minut! Zprvu to vždy vypadá, že to není možné. Když jim však Antek poradí uvázat lodní uzel kolem nohy kulečníkového stolu někde uprostřed lana, mnohým se už vyjasňuje. To jsou manévry. Cecil váže s Vendym a neustále se dohadují na postupu a nemhou se shodnout co kdo bude vázat a v jakém postupu. Antek s Jarynem mezi vázajícími hrají biliard podle vlastních pravidel. Antek vyhlašuje výsledky. Cecila přepadl dušebol a odmítá se dalšího programu zúčastnit. Ale už se vlastně nic neděje. Do večeře se vrháme na deskové hry.

Večeře: salám, máslo, hořčice, chléb a kečup. Mates nemá rád salám? Nevadí, alespoň neubude. Teď, když to píšu mi hučí do ucha, že má rád salám akorát se přejedl oběda.

Deskové hry
Výuka nových (starých) deskových her jako zelený karkason nebo Osadníci z Katanu (tuto hru řídí Toncek), v kuchyni diriguje Antek „Puerto Rico“. Po vyhodnocení hledá Véna černochy po celé podlaze kuchyně, bo jeden z plantáží dezertoval. Partička, co nic nehraje, žmoulá v rukou hlavolamy a z plechovek si sype do pusy „erární“ buráky.

Venku se zatáhlo, po hvězdách není ani vidu, ani slechu. A to jsme si chtěli vyrazit na večerní vycházku. Až před půlnoci se zpívá, mnozí byli z podkroví přitaženi libými zvuky a přidali se. Meďák šel už „nynat“. Pár jedinců si odbývá večerní hygienu. Ráno se musím zeptat, kolik výtečníků se ještě nepotkalo s mýdlem. Ale už je na umývárně fajně, bo se zapnul radiátor a z kohoutku už nepadají kostky ledu. Ostatní zalehávají půl hodiny po půl noci a nahoře ještě o sebe křísají kulečníkové koule.

 

4. den – středa, 7. února 2018

Ráno je kalné, zamračené. Zataženo, -4°C, v noci nafujalo. Rampouchy na splávcích potoku Hluchová nabyly na síle. Koruny stromů vzdálených vršků jsou ojíněny a proti zatažené, ocelové obloze doslova svítí. V hájence je klid, oheň v kuchyni už hoří, v jídelně straší opět Sysel a Mates. Antek oznamuje, že dnes je neděle, tudíž bez rozcvičky. Před devátou je u krbu polovina oddílu.

Informace o zrušení rozcvičky, protože dnes je „neděle“, je přijata s jásotem. Na cimrách se provádí rajóny, dokonce se kdosi shání po smetácích. Na umývárně se odbývá ranní hygiena. Občas zde nahlédne bdělé oko Racka, protože „dětičky“ neumí zacházet se „šoupacími“ dveřmi. Buď je prudce otevřou a ty zůstanou zaseknuté ve futrech, nebo si nezkontroluji postavení zámkové kličky a zabouchnou se na toaletě a nedokážou se dostat ven.

Už několikrát zasahoval Meďák! A pomocí příborového nože musel zasáhnout do „hardwaru“ dveří a nešťastníka, na naříkání kamarádů, vysvobodit. Za to v případě Cecila (stalo se včera večer, či dokonce předvčírem), probíhala záchrana jinak. Ten, po té seznal, že nebude moci opustit místnost, kam i císař pán chodil sám, zachoval klid. Nekřičel, nebouchal! Byl potichu jako myšička. Rozhodl se, že ven vyleze malým záchodovým okénkem. Což byl samozřejmě nesmysl. Ale Cecila blažilo, že přišel na takový skvělý nápad a ihned zahájil frontální útok na okénko rozměru 30×30 cm. Naštěstí si jeho počínání povšiml kdosi z venku a Cecil byl za pomocí Meďáka a příborového nože následně vysvobozen klasicky.

Listy, hlavolamy a mincíř...
Po snídani (namazánkové stoly – jak jinak?), probíhají další závody a soutěže do „marše“. Na ložnici Racků dvojice legionářů určuje listy. Musím jít pryč, abych v rozčilení někoho nezardousil. Dle předpokladu vítězí Tříska se Satanem, druhý je Shrek. Júňo a Vítek by měli mít zakázáno chodit do lesa. A zdaleka se vyhýbat i stromům ovocným, protože kráva jablka nedává.

Skarbowy uzavírá i klání v hlavolamech. Nejlepší dvojicí jsou Dodo a Mates. Abych pravdu přiznal, vůbec si nedokážu vybavit v čem tento úkol spočíval. Jako první všechny kousky složil přeci Séba, a nyní se dívám, Séba má v tabulce (s Patrikem), 3 body. Snad to některá všetečka ozřejmí.

Jinou soutěží, kde znalosti ani šikovnost ti jsou k ničemu, ba naopak – hrubá síla se žádá, bylo „vytahování“ digitálního mincíře. Chytneš do jedné ruky jeden popruh, druhý zahákneš za háček a uchopíš druhou rukou, a tahem od sebe si „vytáhneš“ kilogramy. Zařízení je spolehlivé, prý udrží hmotnost téměř dospělého člověka. Vzápětí se Antek shání po kleštích „kombinačkách“, bo jakýsi filuta jeden z popruhů zaklesl za chodidlo (a to se ještě opakovalo několikrát, ačkoliv to bylo vždy následně vysvětleno!?!) Vytažené hodnoty si pan Antek zanáší do tabulky. Výsledky asi nikoho nepřekvapí, když dvě „gorily“ obsadily první a druhé místo.

Na svačinu je mrkev. Meďákovi se podařilo získat v jídelně dvě „nezaučené“ pracovní síly – Donuta a Patrika. Sami se nabídli. A byli vlastně jediní co zatím v kuchyni přiložili ruku k dílu. Akorát Donut se po chvilce shání po lékárničce. Hodinu před polednem je rozdána svačina. Starší táborníci mají za úkol nanosit dřevo do kuchyně a ke krbu. Nahoře se však hraje kulečník, tak nevím, jak to dopadne. Zda ke spokojenosti Meďáka nebo hrajících výtečníků.
Na půl dvanáctou je vyhlášen nástup před hájenkou. Družina si nese loap, kam budou uloženy oplatky a jablka. A už se to maže, už se shání boty, rukavice, kdo mi ukradnul moji bundu?, aha tady visí. (Rackové večer všechny bundy přemístili z verandy do jídelny, aby trochu proschly).

Vycházka do modrého ticha
Venku stále sněží. Šlapeme si to nahoru ke klauzu. Všichni hurá na rybníček, pouze Meďák a Mona se bojí a zůstávají, s očekáváním praskotu ledu, na břehu. Dohadují se, kdo by tam pro ně skočil. Ale není tam velká hloubka. Asi jenom sedm metrů. A hoši jsou šikovní. Kráčíme dále, pořád vesele sněží. Teplota odhadnuta na 1°C, sníh je mokrý a doslova se na nás lepí. Z hlavního údolí odbočujeme do postranního.

Pašeráci
Závod známý ze „Záležitosti mužů“. Vylosovaná dvojice má za úkol propašovat vytyčovací kolík skrz hlídku Modrých racků. Pokud Rackové uhádnou u koho kolík je, dvojice vypadává. V opačném případě dvojice, samozřejmě, postupuje v další soutěži. A že se někteří drží. Ale to bude tím, že se Rackové nedokáží dohodnout mezi sebou, kdo kolík nese. Meďák „souboj“ vždy zakončuje slovy: „Já jsem vám to říkal!“                                             

Točíme do protisvahu. Mezi námi volně „pobíhá“ nakopávaný míč. Na hájenku se vrací kuchař Meďák a Mona. Mají za úkol uvařit oběd a připravit horký čaj. Kameru přebírá Kamo. Oddíl pokračuje ještě kousek dál nahoru a příhodném místě, kde se cesta opět zvolna napřimuje, narážíme na místo, kde by se snad daly odehrát souboje s míčem. 

Běh kolem mety a návrat mezi míče „jiráska“. Startér „častuje“ kohosi „žebrákem“ – ona vůbec mluva na táboře je bolavým místem oddílu. Mezi prvníma je vybitý Jaryn, což bylo určitě záměrem. Vénovi se rozvázalo bota a ani on nebyl ušetřen odchodu z hřiště. Vyřazeni borci se shromažďují za hranicí a nabádají, pokud mají koho, druhého z dvojice a radí mu, co má dělat, aby přežil. Mates s Patrikem zahání zbytek legionářů do lesa a ti se zbaběle tisknou za kameramana Kama.

Závod psích spřežení
Je rozhodnuto dále nepokračovat a zvolna se vracet na základnu. Protože máme s sebou několikatery boby, odehraje se závod psích spřežení. Vždy mladší pes tahá „starého“ psa. Dvojice Jaryn a Startér patrně nedávala při výkladu pravidel, či kýho výra, Jaryn leží na lopatě a Startér ho tlačí. Júňo tahá Shreka a Antek je povzbuzuje slovy, že alespoň Jaryna předběhnou. Júňo řve na Shreka: „Rychle, rychle!“ Na to nebylo nic divného, kdyby tahal Shrek. Ale on tahá Júňo. Shrek se jen odráží. Vítězí Séba a Vendy. Píši to zde s přesvědčením. Aniž bych tam byl, aniž bych se do tabulky díval. Protože když jsem si pustil film, bylo to znát. Nejslabší výkon, nejhorší styl – Kamo Antek. Antek se neudržel na bobech a málem se převrátil do sněhu.

Po dobrém obědě – zprvu se zdálo, že toho kuchaři navařili málo, ale bylá to planá obava, je vyhlášen polední klid. Kdo chce, může hrát deskové hry. Protože nechci hrát deskové hry, (už se mi krapet začínají zajídat), odebral jsem se na ložnici a provedl polohu ležícího střelce. A tak jsem zaspal odjezd Kama a malého Satana. Jaryn je, u otevřeného okna, vyprovází písní: „Šlapej dál, táhni ke všem čertům…!“ 

V kuchyni probíhá cvrkot. Z jídelny naklusali k pánvicím Startér a Séba, Antek robí těsto, Meďák ochutnává náplně: nutellu, marmelády, ehm – hořčici ne. Robí se palačinky. Co je hotovo, směruje okamžitě do jídelny ke stolům s deskovými hrami. Venku počalo hustě sněžit.   

Chvilka u fotografa
Před šestou večerní je v jídelně téměř prázdno. V kuchyni se odehrává jakási desková hra. Mám v úmyslu vyfotit všechny účastníky tábora – „Legionářského marše“ ve vojenské uniformě. Pravda, můj fotoaparát se s tím bude těžce popasovávat, ale nějak to zrobíme. Legionář obleče kopřivák, čs. opasek, baret či brigadýrku – podle šarže. (Mnozí byli vyfoceni v tom, i onom, a přesto se snímek nezdařil). Odchytávám garderobiéry. Mates, Vendy a Shrek počínají po hájence nahánět legionáře a dotahovat je do jídelny – na místo fotografováni. Ale jsou pomalí, nedůslední, bez tvůrčího nápadu. Musím je dirigovat. Cecil je tak chudý (štíhlý), že mu opasek nesedí ani na první dírce! Musí mu být na zádech nacpán za opasek kus polena velikosti dětské hlavičky, protože garderobiéři nemohou najít polštář. (Poleno bylo ještě několikrát použito – Startér, Vítek, Júňo).

Kdo tedy poleno na záda nepotřeboval jsem byl já a Meďák. (Oba jsme sloužili u tankistů). Meďák nepotřeboval ani opasek! Antek zase důrazně trval na pořízení snímku s lodičkou na hlavě. Fotografie jsem druhý den stáhl do laptopu a při prohlížení zjistil, že některé se nedají vůbec použít (vojáci byli ihned odchyceni a snímky opraveny). A ty ostatní svou kvalitou vypovídají roku 1919! (A to kdo ví jestli?)

Čekání na „kouzelníka“
Měl přijet Tomáš, Tonckův kamarád. A měli zrobit přednášku o zbraních, spojenou s různými ukázkami. Ale venku sněží. (Před chvíli zde řádil těžký traktor „Claas“ a cestu důkladně prohrnul). A tma jej jak v pytli. Toncek se po šesté hodině vydává dolů, snad „kouzelníka“ najde a navede správným směrem. Ale vrací se sám. „Kouzelník“ nepřijel. A venku sněží a sněží.

Na moji otázku co bude na večeři, mě Antek odpálkoval, že každý měl čtyři amolety. Tak jsem si namazal chleba s hořčicí a posolil. Před desátou večerní, kdy už bylo zcela jasné, že „kouzelník“ nepřijede, a to ani náhodou, zahájil Toncek přednášku o zbraních (a jednom zbraňovém systému). Jenomže hoši jsou rozpovykovaní, nesoustředění, a zatím z toho mají srandu, neřku-li legraci. To je neklamným znamením, že tak vážnou přednášku mezi tolika nerozumnými je třeba ihned ukončit a vyhodit na hřiště do sněhu alespoň dva míče. Ale Toncek se nedal a když se mu podařilo odpovědět i na ty nejnesmyslnější dotazy, mohli jsme pokračovat dále. Hodně zajímavého jsme se dozvěděli o zmodernizované zbrani, co jsme s ní ještě my starší sloužili. A kdyby přijel kouzelník s plným kufrem materiálu, to by teprve bylo. Na kutě jdeme po půlnoci.

                                    

5. den – čtvrtek, 8. února 2018

Poslední den zimního tábora. Já bych ty poslední dny – jakéhokoliv podniku, zrušil. Člověk je pozitivně nabitý zážitky, vesměs příjemnými – pobyt v divočině, sníh, tajemná zákoutí hájenky, projevy přátelství, malá vítězství i malé prohry ve sportovních a společenských hrách, či jiných soutěžích. Dostatek volného času, nedostatek dozoru rodičů a učitelů. Naprostá volnost. (Téměř naprostá volnost!)
A do toho přijde ten poslední, nepříjemný den pobytu. Ten všechno to, co se společně budovalo dny předcházející, doslova „zabije“ a zbourá. Já bych, zkrátka, ten poslední den „Legionářského marše“, bez náhrady zrušil!

Budíček po sedmé hodině, okamžitý nástup. V noci se na cimrách děly nekalé věci. Trojkaři – legionáři, s vidinou poslední noci, klesli na tu nejubožejší úroveň účastníků školních výletů, lyžařských kurzů, příměstských táborů a podobných dětských akcí a uspořádali si tzv. „kanadskou noc“. Nevzpomínám, že bych se s tím v oddíle někdy setkal (nebo to vaši předchůdci přede mnou dokázali utajit). Pomalovaní spící nešťastníci, stopy „polštářové bitvy“. Už jen chyběly zubní pasty na spacácích a viditelné stopy demoliční činnosti. Všichni ti výtečníci, kteří se té „děsné legrace“ zúčastnili, porušili nepsaný oddílový zákon „Kanadičky nepěstujeme!“ (Vždyť jsem se už výše zmínil, že bych ten poslední den zrušil!)

Nervózně provedená ranní hygiena (to si umyji už doma), snídaně u „namazánkových stolů“ a pádíme zpátky na pokoje. Všechno sbalit do kletru, do loapu pouze předměty na závěrečný marš! A chraň tě ruka Páně, bude-li něco chybět, bude-li cosi navíc. Vyklízíme cimry, kletry se odnáší z půdy. Velitele ložnic Tříska a Dodo řídí úklid. Jiná skupina šturmuje v jídelně, krb je vymeten, popel odnesen do nádoby. Jiní prácechtiví odklízí venku sníh. Činí se tak především Vendy a Sysel. Júňovi nic do praciček nepůjčujte nebo se zraní. A i ta skupina povalečů se zde motá. Naštěstí Antek vyhlašuje přípravu na nástup, legionáři se soukají do popruhů a řadí se před hájenkou.

Poslední kontrola výzbroje&výstroje a bez nějakých srdcervoucích oficialit se oddíl loučí s místem, kde strávil poslední zimní tábor. Kvartýrmachři mávají z oken a oddíl se zvolna spouští na rozcestí pod Filipku. Nastává poslední bod zimního tábora, pochod po vrstevnici zimními horami – až na nádraží, až do Bystřice. Mementem budiž název knihy generála Šnejdárka – „Pochoduj nebo zemři!“  

Když jste vyrazili na poslední pochod, čekali jsme s Meďákeme na paní správcovou (majitelku hájenky), co se přihnala v černém volvu 4×4. A první co řekla, bylo: „No, vy jste to tady pěkně prohrnuli." (Myslela tím čerstvě napadaný sníh - most, přístupovou cestu, uklizené prostranství před hájenkou, vymetená cesta k dřevníku).
Předpokládám, že to mnohým výtečníkům nedochází! A když Meďák ukázal paní správcové (majitelce hájenky) opravenou záchodovou desku, problémy se zasekáváním posuvných dveří na toaletách a přiznal prasklou šprušli postele na ložnici Vyder, neznalo nedšení paní správcové (majitelky), mezí.
Ale to si mnozí výtečníci vůbec neuvědomují. Že zařízení se musí odevzdat v lepším stavu, než bylo převzato!! To nás naučil Grifin!!

Vyrážíme něco před dvanáctou hodinou. Opatrně zvolna. Nasazené řetězy „cvrlikají“, levý lehce cvaká o podběh. Přejíždíme kritický úsek a zvolna dojíždíme k točně. Meďák kontroluje řetězy, tak jsem zrobil ještě nějaké snímečky sněhu a zimní krajinu, níže mi pan řidič zastavil u kozí farmy. V Bystřici balí Meďák řetězy, návštěva místního magazínu a hajdy domů. A tak se stalo, že vykládáme výzbroj hodinu po poledni, zatímco „legionáři“ ještě šlapou sníh kdesi tam nahoře, po úbočí hory „Polední“.
                                                                                                                Nazdar!                                                 
                                                                                                                                                                                              MOna, foto Maco a Mona

         

* asi jsem bláhový, ale nějak postrádám Modré racky - ty, co ještě byli v minulém roce aktivní

** chybí Maco (kuchař), Kamo (II. řidič), Satan (benjamínek) a dvě zdravotní sestry: Lú a Lála

*** upraveno z informací „Wikipedie“

ODKAZY:
obrazy z BESKYD - stránky Petra Šiguta → ZDE, stránky Marcela Fujcika → TADY! Neskutečně krásné! Až budu veliký, chtěl bych to také tak umět!
Povídání o generálu Josefu Šnejdárkovi → WIKIPEDIE.
Dokument z cyklu „Neznámí hrdinové“ → Pan generál.
Sedmidenní válka → WIKIPEDIE. Válečný konflikt mezi Polskem a Českolsovenskem. 
obrázky a fotografie generála Šnejárka → VIZ!
Armádní generál Josef Šnejdárek & Těšínsko → ZDE.
Kniha Josefa Šnejdárka → Co jsem prožil.
Josef Šnejdárek na → valka.cz. Josef Šnejdárek na www.snejdarek.cz - fotografie z posledního 5. ročníku legionářskéhoi marše z 27. ledna 2018.
Československé obrněné vlaky - Rota NAZDAR - VIZ!
Československo-polský spor o Těšínsko → ZDE!