V rozhlase říkali, jestli jsem tedy dobře slyšel, že o víkendu se má oteplit, a ty skoro arktické mrazy mají polevit. No nevím, jestli jsem správně rozuměl, ale teď když naše karavana stoupá svahem nad hájenkou, kde ještě nedávno stával mohutný vzrostlý les, žene ledový vítr sněhový prach a tisíce mrazivých bodlinek se ti zapichují do tváře. Ale synkům to nevadí. Se zarputilostí sobě vlastní stoupají stále výše sněhovou plání. Za zády máme údolí Jablunkovského průsmyku, smrtící výstup pod „Zuzanou“. A až vpadneme do lesa, i ten ledový vítr přestane dotírat.

Pod samotou „Podlesí“ sedíme pod holým klenem a popíjíme horký čaj. Pár fiškusů tajně dáví rohlík a myslí si, že je nikdo nevidí. Vítek pádí kamsi dolů hlubokým sněhem po louce. Že by ho tlačila střeva? Ale ne. Ujel mu po svahu talíř a zmizel kdesi v mlází. A už radostně stoupá k nám a posunky dává najevo své vítězství. Talíř je nalezen, Vítek je zachráněn.

Na nádraží nás přišlo deset Trojkařů – což je jistým překvapením, (protože v oddíle řádí chřipka), Antek, Toncek, já a nakonec dorazil i Fili, kterého jsem alespoň padesát roků neviděl. Nádraží je zpola zaplněno. Jsou zde i skauti. Pravděpodobně ti, co mají klubovnu na Obchodní Akademii. Nalodili jsme se do „slona“, ale tak nešťastně, že nesedíme pospolu. Tlupa kolem Třísky později referuje o své jízdě a popisuje debatu spolucestujících nezletilců, co hodlají lyžovat pod Grúněm. Velice mě to zaujalo, ale nepředpokládám, že by kdokoliv z poslouchajících účastníků nás s ní seznámil. Že jsem tam nebyl!

V Mostech se ze soupravy hrne dav cestujících – turistů, běžkařů, lyžařů, rodinek a my. A rychle pryč, protože pes táhne jako zběsilý! A kdo ví co má v úmyslu? Podcházíme trať (ne, dnes do koloniálu nepůjdeme), stoupáme zástavbou pod chatu „Zuzanu“. Všude jsou hromady odhrnutého sněhu, nikde žádná odstavená auta. Cesta je doslova zledovatělá, naštěstí krapet posypaná štěrkem velikostí ořechu (lískového). Vzadu se k nám připojil zbytek rodiny Přerovských. Vcházíme do chatové osady. Zde je cesta pouze prohrnuta, sem se dá vyjet jen pomocí sněhových řetězů.

Talíř je nalezen, Vítek je zachráněn. „Do sedel, synci, do sedel!“ Zvedáme se vstříc dalším dobrodružstvím. Následná cesta mi připomíná jeden román, kdy se Lucinka dostala přes starou skříň do zasněžené Země. Vyšlapanou pěšinou v hlubokém sněhu, přes malou loučku, vcházíme do ledové brány smrkového lesa. Větve jeho stromů, obaleny sněhovou krustou, visí až k zemi. Panuje zde zvláštní šedomodré přítmí a ticho. Slyšíš jenom svůj vlastní dech. Ale za tebou už halasí vstávající družiníci.

Proplétáme se mezi kmínky holého lesíku, nemusíš hledět před sebe, vyšlapaná stezka tě mezi stromy vede spolehlivě. Odbočku k „mohyle“ nejde ani poznat. Sníh dokonale změnil toto místo. Navíc červená cesta vedoucí na Skalku je prošlápnutá v jiné, nezvyklé trase. Ale to nic. Oddíl se trhá a chrti (a pes Sir), v jeho čele běží kamsi dopředu. Donut vyzvídá, jak je to ještě daleko. Nevím zda je lepší to raději nevědět.

„Až budeme u „perníkové chaloupky“, pak je to jen kousek na křižování asfaltky a červené značky (pod Kyčerou), a to už budeme mít dvě třetiny putování za sebou!“, snažím se uchlácholit Donuta (a sebe). Ale za „perníkovou chaloupkou“ se Donut ztrácí. Zůstal v zadu za námi, ačkoliv se Startér dušuje, že za ním už nikdo není. Vracím se kousek níže a slyším, jak Donut opatrně volá: „Antkuúú!?“ . Když mě spatřil, zazubil se a zčerstva zamířil ke mně. Z vrchu přibíhá sněhová koule s černýma ušima, aby se přesvědčila, že jsme v pořádku a opět pádí tam kamsi nahoru, ke křižovatce „pod Kyčerou“. 

Závěrečná fáze je poseta nebývalým množstvím prasklých mladých stromů – vesměs smrků, co pod nánosem sněhu nevydržely a jejich špičky korun se poroučely k zemi. A tak se jim prošlapaná cesta vyhýbá, podivně kličkuje, opouští trasu a vzápětí se na ní vrací. Mnohé vršky korun, co nejdou obejít, musíme překračovat. Beztak už řídký les se ještě více projasňuje, dá-li se to v této podmračené krajině ticha říci a vcházím jako poslední na louku „nebeského klidu“. Přede mnou je chata Skalka. S vypětím posledních sil se doplazím ke zcela zasněženým dřevěným posezením. Pes se na mě dívá vyčítavým pohledem: „Kde jsi?“ Synci už vesele bobují.

Ale cesta na Kostelky není nijak upravena, jen ta vyšlapaná pěšina. A k tomu ještě různě rozrytá, jakoby se zde přehnalo stádo divokých prasat. A tak borci křečovitě sjíždějí několik metrů svahu, aby projeli před verandou a skočili mezi kamennými pilíři do zaváté letní zahrady. Samozřejmě, že je to brzy přestalo bavit a tak vpadáme dovnitř chaty. I pes může.
Zde trávíme několik desítek minut. Polévky (česnekačka), sodovky (limonády), čokoládový pohár a „kýho šlaka“ ještě! (Ještě benátová tyčinka – cucavý špalek). A taky 14. úsek radistické olympiády – řecké písmo. Blíží se poledne. Chata se počíná zaplňovat. Je na čase uvolnit místa dalším.

Venku se mezitím snížila viditelnost a rozchumelilo se. Vydáváme se k volejbalovému hřišti. Pod vedením Antka vyšlapáváme v hlubokém prašanu uličky. Moc se to nedaří. Máš pocit jako by jsi šlapal v mouce. V bořící se mouce. Pod nově vybudovaným přístřeškem z mocných kuláčů připravuje Toncek ke vzlétnutí „chrousta“ (dron).
Odehráváme vychytávání družin (nejrychlejší jsou Rysové, před Lišáky – Vydry nejhorší čas) a pokračujeme eskymáckou honičkou. „Chroust“ nad námi vesele lítá a všechno zaznamenává. Bude-li co, protože všude je plno sněhového chmýří a mléčný závoj padá na krajinu. (Filmeček se vydařil, akorát všude bylo plno sněhového chmýří a pod mléčným závojem běhali synci). S těžkým srdcem ruším zaváté stopy. V lese je hluboký sníh a rozházené stopy by se poztrácely ve sněhových návějích. Ale to nevadí tomu, aby Antek odsignalizoval zprávu a už se ženou uličkami k němu šťastní „chytači“. Fili mi oznamuje, že si vyšlápne na Kostelky a později nás dožene.

A pak se robí různá alotria. Salta do sněhu a ještě jiná salta do sněhu – no, než jsem se svým přístrojem dobrodil na místo „saltování“, měl jsem plné boty sněhu. Ale Antek vše zachytil na svůj nový telefonní přístroj, protože fotoaparát mu střečkuje. „Chroust“ přistál, naprosto vyšťavený. Srkáme poslední zbytky horkého čaje z termosek. Sníh stále padá. Vyrazíme? To se ví, že vyrazíme. Natěšení hoši bleskově balí loapy. Přesouváme se před chatu Skalku a na daný povel se spouštíme po červené značce dolů, do průsmyku. Ale netrhejte se! Pes se samozřejmě trhl, a pádí kamsi za prvním bobistou. To je ale hovado!!

Hezky z čerstva se mrskáme za bobisty, my nebobisti. Ve sněhové uličce mezi padanými stromy, hlubokém sněhu. Pod Kyčerou se synci vrací, aby si zopakovali sjezd. Tak toho využívám a pořizuji několik záběrů sjíždějících závodníků kolem „perníkové chaloupky“. Též jsem tady kdysi jezdil na bobech. Ale to bylo hodně dávno. To mi bylo asi – no, přes čtyřicet let. Dnes už bych z bobu nevstal. 

A pak dál, přes pláň kde vévodí neporažený strom – snad modřín, protože modřín bývá tím neporaženým stromem, úvozem k odbočce k mohyle. Opět několik návratů, opět několik sjezdů, opět ta opojná radost. Za „žíznivým“ klenem se dostáváme na holou pláň. Už jsem psal o tom, že vzrostlý les vzal za své. Smýkáme se dolů, do Jablunkovského průsmyku. Proti nám jde rozveselená parta mladých výletníků, chacharů, snad přespí na Skalce, nebo výše! Vyšlapaná cesta je zavátá, vítr žene sněhové vločky po bílých plotnách. Občas se proboříš tam, kde by jsi nechtěl. Je to namáhavé. Ale už jsme u hájenky.

Zbývá závěrečný sešup, závěrečná noticka o tom, jak jsme se dostali na stanici. Už si mašírujeme k vlaku. Pes na vodítku, souprava přistavená a synci v pohodě. Akorát Fili nám chybí. Páskujeme se do horního patra „slona“. Čas odjezdu na spadnutí a Fili nikde. A to má jízdenku u Antka. Ale už je tu, několik minut před odjezdem, doráží Fili – s jazykem na vestě. Tak je všechno v pořádku. A to je tak asi všechno. O jedné podařené výpravě na bobech do naších hor. Jo, ještě jsem zapomněl napsat, že Tříska ty své „soustružnické“ boby odložil ke kontejneru s plastovým odpadem. Tož, co jiného by si asi tak zasloužily!! Zima je krásná!
                                                                                                                                                               MOna©foto Mona