Dávivý kašel mne probudil uprostřed noci, pokolikáté už? V nohách se mi choulí Sir. Tak krásně hřeje jeho huňatý kožich. Skrz okno u velitelského stolu se dovnitř TVRZE vkrádá měsíční světlo. Zřetelně rozeznávám desky dřevěného stropu kam nepřítomně zírám. Z kuchyně ke mně doléhá jemný, nepravidelný zvonivý zvuk, připomínající jemňounké údery na xylofon. Takové slabé ťukání. To zkondenzované kapky čaje padají zpět do hrnce, odloženém pod výdejním okénkem, kam ho večer z kamen přenesla kuchyňská služba.
Neslyším „petry“. Minulé noci tak tajemně hučely a kolem kamen se rozlévalo životodárné teplo. Ani hru ohně, promítající se na strop jídelny, nelze spatřit. Další záchvat dusivého kašle. Musím ven, ven ze spacáku. Jsem úplně zpocený. Pes se probral. Rukou šmátrám po polici a hledám čelovku. Soukám se do kroksek. Studený čenich Sira se mi tiskne do dlaně. Půjdeme ven? To se ví, že půjdeme ven. Displej na teploměru v knihovně ukazuje 14,3°C. Budu muset ven. Budeme muset ven. 

Projít se a dát odpočinout chyceným plícím. Navlékám na sebe polární svetr a nasazuji si vlněnou čepici.
Venku je nádherně. Po nebi pluje obrovský měsíc, září jako rybí oko. Za několik dní bude úplněk. Lze spatřit jen ty nejjasnější hvězdy. Vévodí jim Sírius a potom planeta Jupiter. Z Diamantového lesa se vynořilo souhvězdí Lva a Velká Medvědice se obrací na záda. Sníh křupe pod nohama. Je tak silné světlo, že zřetelně odečítám čas na svých „primkách“ – zahoď ty hodinky, radí mi Antek, a kup si CASIA. Nezahodím. A je mi jedno, zda se předchází, nebo nedochází, nebo nejdou vůbec. Sedm minut po třetí hodině ranní. Mezi Horou a Sušicí stoupá Orión do nadhlavníku. Alnitak, Alnilam a Mintaka – Oriónův pás. Vzpomínám na Baxe. A taky na to, jak to všechno začalo...

Před velkým runem
Už na podzim se Antek dohodl s Kassou, že bychom podnikli zimní táboření. Nijak jsem do toho nezasahoval, protože jsem chtěl letos (rozuměj – v tomto tábornickém roce – je shodný s rokem školním), uskutečnit Antarktiriádu u Maroše na Slovensku. Ale „Marošům“ se zepsul komín na chalupě, či co, tak z plánovaného podniku prozatím sešlo. Proto jsem se do připravovaného podniku nijak nehrnul, obzvláště když Antek proklamoval, že dost bylo polárníků, a je lhostejno zda kráčeli na Sever či na Jih.
„Ty budeš kuchař, o nic jiného se starat nemusíš!“, řekl mi Antek. Uznejte, to znělo lákavě. Akorát jsem byl pověřen propagací podniku, o kterém jsem vlastně nic nevěděl. Tak asi tak. A ještě ke všemu: nelíbilo se mi, že pouze deset Trojkařů se může tohoto podniku zúčastnit, protože zlatokopecký srub je malý! To, že se nakonec zúčastnili všichni ti, co se přihlásili a ještě dva „pasy“ zůstaly volné (Sobíku promiň!), je věc jiná. Saly byl zachvácen chorobou, Runy, Jack a Švejk odjeli na školní kurz lyžování a mladší hoši o zimní tábor neprojevili sebemenší zájem, což mne těžce překvapilo. Kde byli ti: Sysel, Júno, Ryžka, Spider, Vendy, Špejlík? Aniž si to, pánové, uvědomujete, připravili jste se o zážitky nejtěžšího kalibru, které se opakují tak jednou za šest let. I hoši z Olomouce měli určité problémy. Qéčko onemocněl a neviděli jsme ani Skyae, o jiných, nám známých (i neznámých), tvářích nemluvě. Ale dost bylo předstartovní statistiky – i když… Pozorný čtenář nechť si přečte zápis z „Operace Petry“!

1. den – čtvrtek 29. ledna 2015
Ráno, kdy spolužáci našich „zlatokopů“ kráčeli pro pololetní vysvědčení, jsme se „srazili“ na místě předem určeném (u hochů z Olomouce se to odbývalo v jiné režii.) Bylo pošmourno, teplota pod bodem mrazu. Taková těžká olověná mračna se tlačila k zemi. Ale na srazovišti proběhlo všechno na jedničku. Meďák s firemním „autobusem“, kam se vlezlo osm traperů, materiál, hudební nástroje a pes, dorazil vzápětí. Nic nebránilo napáskování se do vozidel, snad jen úžas nad kraťasy rádce Rysů (rodiče už zlomili hůl nad Koumesovým stylem oblékání – i ředitel školy rezignoval!), nebo odchycení Matesa, Meďáka a Mony (to jako mne) v Lídlu. (No co, koupil jsem si dva koblihy a meruňku, rozuměj – Korunní minerálku!)
Karamba, jen nezapomenout boty na parkovišti. To by byla ostuda.

A jedeme, a Meďák ladí „rádio Country“, Sir šmejdí mezi sedadly. Trapeři, sedící za našimi zády, jsou tiší, nemluví. Valíme si to zasněženou krajinou na Bohumín. Před námi modrá Antkova „astra“. Míjíme „bungry“ MO-S 5 „Na trati“, a „Odru“ a „Antošovice“. Hoši ožili. „Tady to známe“, ozývá se ze zadu – Tříska to byl. Projíždíme Ostravou. Vychází slunce. Zlatokopové se rozmluvili. Meďák šlape na plyn. Projíždíme klimkovickým tunelem. Dálnice je suchá, kolem běloskvoucí plátna sněhu, ojíněné stromy a vzdálené vesnice, městečka a hory.

Za Hranicemi se však obloha zatahuje. Z lesů sem přichází „bílá tma“. Sněží. Meďák zpomaluje. V protisměru se zjevují oranžově blikající sypače. Před Olomoucí se bílá tma rozplývá. Sir ventiluje své útroby. Meďák vytušil (vzpomínka na zlatého Sira, neboť Meďák je pamětníkem legendárního podniku u Kima ve Vikanticích, (a pozdější návštěvy dělostřelecké tvrze Boudy)), že bude nutno zastavit a hochy, a psa, vyhnat ven. A taky že jo. Zastavujeme na benzínce „éemfau“. Sir, po otevření dveří, valí do zasněžených plání. Zlatokopové berou zavděk přilehlým houštím. Meďák se spojuje s Antkem. Jsou za námi. A tak se tu po chvilce všichni setkáváme, své zážitky si předáváme, akorát Shrek se vydává hledat ztraceného Sira, který se kamsi zaběhl, abychom po chvíli zjistili, že Sir se našel, ale Shrek se ztratil. Ale vše dobře dopadlo, všichni na palubě, vstříc tušenému dobrodružství.

Míjíme Olomouc a před Mohelnicí odbočujeme na Loštice, Však, co to? Silnice je zasněžená. Slunce do ní pere. Bílá stuha mezi bílými poli. Skrz Loštice je sníh rozbředlý, ale nad „tvarůžkárnou“ opět bílá „sklínka“. Jenom, proboha, neříkejte, že silničáři zaspali – to je těžce profláknuté klišé. Silničáři nemají 40 posypových vozů, ale pouze 4! A pokud to na vaší silnici klouže, bude to tím, že se tam ještě nedostali – jsou důležitější tahy, než ten váš – tak jenom, proboha, neříkejte, že silničáři zaspali, protože to nikdy není pravda!
Nad Vlčicemi jedeme krokem, to je ta zatáčka, kde se vozidla obrací o 180°. Antek před námi. Ale pak mizí. Za Jeřmaní se zjevuje Bouzov. Na zasněžené hoře, zasněžený hrad. Naši hoši to neznají. Ale já ano, i Meďák to tak zná. Na mé přání zastavuje, vytahuji kameru a první metry filmu ze „Záležitostí mužů“, se rozbíhají. A už jsme u bězděkovského mostu, kde se dole v bahně skrývá jedna pétanqueová koule, a vesnice Kozov, mající dopravní značku: Pozor! Kočky! A Balatkův mlýn. A odbočka do údolí Věžnice. A jsme, zkrátka, doma.       

Sir vyletěl jak střela. A nebylo tím, že by ho tlačilo bříško, ale radostí, že to tady poznává, že to tady zná. Sypeme se z aut a po zasněženém mostě přecházíme obtěžkáni výzbrojí do Čech. Vítají nás hoši z Olomoucké TROJKY, jdoucí nám naproti. V jídelně už hoří oheň v petrách. „Jak jste dostali ta kamna dolů?“, ptá se Antek Kassy. „Ludva je sundal“. „A to jako sám?“, diví se Antek. Vždyť na posledním podniku je dávali na půdu tři Rackové a hezky to s nimi cvičilo. Ludva je borec. (Ludva má i novou červenou popelnici, ehm, automobil. Pravda trochu obouchaný – není se co divit, když to venku zrovna teď tak trochu klouže – to jen tak pro pořádek, až se budete ptát, čí je to červené auto.)
I v kuchyni se roztápí kamna. Zasklená okna jsou nasazena. Pumpa je namontována na studni, půjdu vařit čaj. Tak ještě prý ne, halt!, musíme se rozdělit do zlatokopeckých part, přestože zde ještě není Twist a Gorka a nepřijede ani nemocný Qéčko. A neoficiálně tak zahájit podnik „Záležitost mužů“. Nastupujeme si v jídelně, ale nemůžeme se domluvit ze stoly, všude překážejí. Mezi sebou se nakonec domlouváme a party jsou ustanoveny takto: Sochor & Shrek, Dalmi & Štěpka, Tříska & Dodo, Koumes & Mates, Nadík & Twist, Xury & Mink a Sid & Gorka.

„kvartýřmachři“ a vycházka na Hamerky

Antek si bere k ruce Sochora a míří nakoupit proviant do Mohelnice. Já konečně mohu napumpovat vodu do čajového hrnce a počat vařit. Mezitím se party zabydlují, ale potom se zlatokopové motají po TVRZI a kolem ní, zevlují a lelkují, čekají až jim bude přidělena nějaká práce, protože sami si žádnou najít neumí. Ale dopřejeme jim vycházku v zasněženém lese, spojenou s několika úkoly, které bude nutno splnit, aby se mohli vrátit zpátky na TVRZ. Úkol z ní takto: vydejte se po lesní cestě proti proudu Věžnice tak daleko, až dojdete na Hamerky. Zde zjistíte nadmořskou výšku rozcestníku. Po cestě zakreslete jednu stopu zvířete a přineste tři plody stromů. Zpátky se vracejte tak, aby jste na TVRZ nedorazili dříve než hodinu po poledni.

Zlatokopové se rozbíhají vyměnit si výstroj. Po chvíli všechny party postupně za sebou opouští základnu a mizí za Moravským polem. Je krásné povětří, slunce svítí, teplota pod bodem mrazu, nad Sušicí kejhá káně, naprostá idyla. Máme hodinu a půl času na zvelebení zlatokopeckého srubu. Prvně jsou přemístěny stoly Vyder a Lišáků a jsou sestaveny do „T“, tak aby se táborníci dostali k věšákům na bundy. Je doupravena a zateplena čelní stěna za OSB deskou, uloženy desky a fošny na Rysím místě, dokončeny sušáky nad „petrami“ (v další dny byly sušáky vyšperkovány i sušičem na obuv). Pod okny jsou připraveny odkládací police – úzké stoly, tak jak tomu bývalo kdysi. Na kamnech se už vaří čaj a voda na „vrtule“.
Přijíždí provianťáci a diví se kde je oddíl. No – na vycházce.

2. den – pátek 30. ledna 2015

3. den – sobota 31. ledna 2015

4. den – neděle 1. února 2015