Takové malé, komorní, uslimpané, mlhou a deštěm nasáté, a dřevným kouřem – a začínající vůní tlejícího listí provoněné, tak takové bylo první letošní cyklobraní. Krůpěje na trolejových drátech železnice v Zebrzydowicach Dólnych, na jablkách na ulici „Owocowa“, plně se nadýmajících a na nás kývajících, kdy ruce polských ovocnářů je trhaly a do bedýnek je ukládaly, miriády odrážejících se dešťových kapek na hladině Pískovny a mlha vystupující z lesního houští Černého lesa nebo z pole s kukuřicí. Takové bylo první letošní cyklobraní.
V blátě otisknutá kopýtka a křik sojky, a kdesi za hradbou stromů a keřů, znásobených mlhou, se ozývá zvuk cirkulárky. Jinak je neskutečné ticho. Z bílé tmy se nejasně vynořují zemědělské usedlosti i nové vilky za hranicí, zkrápěné paseky, dechem sena vonící stodoly, pozoruhodné zahrady, a zase neprostupné oddíly lesních úseků, kam nesmí, což u nás je věcí naprosto nepředstavitelnou, od dubna do října vstoupit člověk. Tak takové bylo první letošní cyklobraní.

Ráno jsem vstal, brzy to bylo, velmi brzy, asfalt před domem neodrážel dešťové kapky, jen obloha byla temně zatažená. Pojedeme? Nebo – nepojedeme? Já nevím. Zapínám „pecko“ a vyťukávám norský web: yr.no! Proč norský? Protože je nejpřesnější! Nebude pršet? Nebo bude? No bude. A když, tak jenom trošku, tak proč bychom nevyrazili?
Prvně mě překvapilo, že se mnou jede Antek. To bylo velmi povzbuzující, protože si po dvou letech z háků sundal kolo a nahustil duše svého bicyklu. Venku je teplo. Před desátou dorážíme na místo srazu. A vida, nejsme tu sami. Koumes, Dodo, Runy, Sobík, Aidi, Sněžka a přiřítil se i Vendy. Syslův tatík vysvětluje, že nepočítali, že bychom mohli vyrazit, alespoň se takto omlouvá a přeje šťastnou cestu. Na parkovišti zastavil kombík. Starý Rychlonožka, po vyjasnění situace, vytahuje Martinovi kolo a odjíždí domů. S Martinem je nás deset. Nezbývá než vyrazit, protože začíná jemně mrholit.   

Rozjíždíme se lesoparkem a přes Rájský kopec sjíždíme do Mizerova k Pískovně. Koumes je těžce překvapen, že se dá tudy projet. Ačkoliv se do rodinného domku, který budeme pochvíli míjet, nastěhovali teprve nedávno, tuto cestu vůbec nezná. A to si myslil, že to zde má všechno projeté. Přestává mrholit. Stále je poměrně teplo. Ani vítr nefouká. V řadovkách u restaurace „Tesarčík“ si ukazujeme v zahradě jednoho z rodinných domků torzo tatry 805. Byl to jeden z předtáborových úseků ODH: Expedice Lambaréné. Tu tatrovku měla družina najít. Nikomu se to nepodařilo.

Za „Tesarem“ zjišťuji, že nám chybí Aidi. Antek uculeně oznamuje, že Aidi se z další účasti na cyklobraní omlouvá, a pro naprostý deficit spánku, chvátá nazpět domů, do postele. Já nevím jak to ten Aidi dělá, ale vždy mne dokáže překvapit. Překračujeme státní hranici a po nové cyklostezce se spouštíme do Polska. Ještě kousek po asfaltu a potom vpravo mezi poli sjíždíme k mostu, kde nás vítá výstava smaltovaných cedulí, ehm je to něco mezi oznamovatelem a dopravními značkami. A už si stoupáme po lesní cestě do kopce. Každé oddělení lesa je zřetelně označeno cedulí a všude jsou zákazy vstupovat do lesních porostů. Putujeme, dýcháme, funíme, brodíme se, spouštíme se – to abychom mohli zase stoupat. Vyjíždíme z lesa a kolem, a nakonec i skrz ní, zvolna stoupáme nad vesnici Zebrzydowice Dólne. Povídáme si, před nově otevřeným sanatoriem se fotíme (všimněte si dvou fotografií Koumese – skupinové foto u ceduliček a zde u wellnessu). Kolem černokněžníkova domu míříme k hradbě lesa, před nímž se rozprostírá kukuřičné pole.

Zabočujeme na cestu k domům u lesa a hele, pěšina do lesa, hraniční kameny a jsme v Česku. „A já vím, kde jsme“, křičí Runy, (já naštěstí taky!) „tady byla jízda zručnosti!“ Sobík mne zkouší, zda už budeme „večeřet“. Asi ano. Obědváme. Všude je plno houbiček (tedy ty houbičky neobědváme, každý má svůj gáblík).

Po posilnění, protože nám ještě nějaký čas zbývá, navrhuji prozkoumat cestu, která nikam nevede. Hrozen bikerů, protože neví do čeho jdou, nadšeně souhlasí. Frčíme si to zvolna mezi pasekami kolem hraniční čáry k Hranicím. Narážíme na první křižovatku. Ty cesty – vyjma jediné, té co se po chvíli změní v pěšinu, nikam nevedou. Houpeme se stezkou mezi vzrostlými kmeny lesních velikánů. Opět překračujeme hranici. Vlevo pracuje skupina dřevorubců. Jestliže jsme byli do této chvíle jakžtakž čistí, teď se to změní. Následuje několik prudkých sjezdů a následných výjezdů, kde všichni kola musíme vytlačit nahoru, protože hlína je natolik mokrá, že ani drapáky kol se nechytají. Opět dorážíme ke kukuřičnému poli a podél hradby lesa míříme ke stejnému přechodu, který jsme před více než půlhodinou už jednou překonali.     

Podruhé opouštíme Polsko a zvolna sjíždíme po páteřnici Černého lesa, přes Tabákovou paseku až k Perníkové chaloupce. A zvolna stoupáme kolem studánky k bývalým kasárnám. Zde narážíme na tlupu „keškařů“. Je mezi nimi i Jirka, syn Ferdův. Vydávají se za novou „keškou“. Dojíždíme k zastávce, kde kdysi stávala vojenská hlídka. Rozdělujeme se do rojů, loučíme se a rozjíždíme domů. Je hodina po poledni.

Po 14. hodině se prudce „zhrošilo“ (zhoršilo?) počasí! Ještě více se oteplilo a dokonce vylezlo i sluníčko!!
                                                                                                                                                                                                           MOna