Nesvítí sluníčko, nesvítí do očí. Je sychravo, teplota padá k bodu nula. Nad hřbitovem v Mizerově se mi přihodila podivuhodná věc. Šlapu si to do pedálů, v takové té své bublině vnitřního vesmíru, modrý „rapid“ na křižující vozovce přede mnou náhle zastavuje a… sličná řidička s údivem hledí – ne na mě – ačkoliv to zprvu tak vypadalo, ale – otáčím se – a jdu málem k zemi. Téměř na pět metrů se ode mě pohybuje srneček a dvě srny. Hrabou kopýtky v listí, hledají žaludy, trsy trávy. Opatrně sundávám kletr, mám tam fotoaparát. Jakýsi vousatý chlapík, jdoucí za mnou zpomaluje a spiklenecky se ke mně přidává. Šeptá: „Mají hlad, proto jdou tak blízko k člověku!“
Co zbývá Trojkaři, než rozradostněně nenadálou příhodou dorazit na sraz oddílového podniku. (Akorát v „Hrušce“ na ulici Borovského neměly koblihy!) Scházíme se na konečně „devítky“. Talík s Bobešem zde provádí „alotria“ v režii Startéra. Ten ladí zvuk „motoru závodního stroje“ – strčil PET láhev pod zadní blatník kola. Stroj tak vyluzuje neskutečný sluchový zážitek.