Pravdu měl Pitrís, když tvrdil, že na dnešní výpravu budeme potřebovat sluneční brýle. Sedíme ve vyhřátém vagoně pantografu. Tornádo duní po jablunkovské rampě nahoru k tunelům. Pod námi je zasněžená krajina, stříbrem pokryté lesy a slunce jasně svítí.
Vysypali jsme se v Mostech do obětí arktické zimy. Plivneš, a jen to cinkne. Je nás šestnáct. 7 družiníků a 9 Modrých racků. Vesměs jsme vyzbrojeni boby, jenom Toncek s sebou tahá kolo – sjezdového speciála „Specialized“. V pláštích má ocelové hroty. Hafan si nese běžky. Loučíme se s Lečem. Jde lyžovat na sjezdovku u hotelu Grúň.
Tříska, rozveselený sněhovou nadílkou a libou pohodou, béře do ruky boby a radostně vyskakuje na perón. Vůbec mu nevadí, že loap s obživou si vesele hoví v zavazadlové polici. Lála ho tajně propašovala ven z vlaku.
 

Mažeme si to k magazínů na koblihy, pouze Dalmi si koupil tajně brambůrky. Tříska vypraví veselé historky, protože ještě neví, že mu chybí loap. Ten si tajně za zády předává partička ve složení: Lála, Sněžka, Aidy a Sochor. Načež Sochor na něj udeří otázkou (protože Třísku je třeba umlčet!), kde má loap. V tu ránu by ses v Třískovi krve nedořezal. Vše však šťastně dopadlo a Tříska už opět vesele švitoří. Ach, jo!
Ještě před podchodem několik výtečníků (začal to Sochor a Aidy), nabírají do bobů sníh a ke všeobecné radosti zrovna nezasažených, ho vrhají na své kamarády.

V mžiku po sobě „sněží“ celý oddíl, kromě dospělých Modrých racků. Ti, vyjma Lály a Moura, žádné boby nemají. (I když Mourův podnos svatebního dortu se za bob považovat nedá!).
Stoupáme nahoru po červené značce. V zatáčce pod „Zuzanou“ hledíme na sjezdovku a běžkařský okruh okolo hory Fojtský grúň a dál na východ, směrem na slovenské Beskydy. V mrazivém jiskřivém vzduchu ještě nejde dohlédnout fatranských štítů. Nad „Zuzanou“ je vyšlápnutá původní stará stezka, děsný padák, či stoupák, dle toho kam zrovna jdeš. U hájenky vyhlašujeme první přestávku – otevíráme žaluzie. Rozuměj – povětšinou si sundáváme svetry a mikiny. A čekáme na „posledy“, do jejichž čela (nemělo by se říkat zadku?) se tradičně propracoval – Dalmi, následován Tobim.

Vcházíme do lesa na druhou čtvrtinu stoupání ke Skalce. Značka vede po staré úvozové cestě. Svah je zarostlý kmeny ztepilých jehličnanů, porůznu obalených sněhovou krustou, mezi větvemi prosvítají sluneční paprsky. Je to takové pěkné, slavnostní a povznášející, byť mám jazyk na vestě, brýle (sluneční, přesně tak jak říkal Pitrís), se mi mlží a nepovznáší mně nic. Alespoň to necítím. Naštěstí je stezka ušlapaná, takže se ani nikam nebořím. Dorážíme na okraj „klenové louky“ nad oddílovou mohylou. Napájíme se.

Šlapeme si to přes louku mezi remízky smrčin. Bělostný sníh jiskří myriádami sněhových krystalů, stezka je občas přetnuta otisky zaječích tlapek, či kopýtky srnčí zvěře, co se za úplňku stahuje k lidské usedlosti stojící nahoře pod lesem. Větve jehličnanů jsou obaleny sněhovými peřinami. Nad mohylou se napojujeme opět na starou úvozovou cestu, noříme se do modrého příšeří a rozvážně stoupáme kolem kouzelné chaty (je na titulním snímku – vždy mne ta dřevěnka fascinuje!), k třetímu čekacímu bodu.

Červená značka zde přetíná lesní cestu vedoucí na bývalou horskou chatu Tetřev. Místo je nazváno „Mruwkova chvíle“, což Cubic a Toncek neopomněli okomentovat. Dostihli jsme turisty, rodinku ze Slovenska a dvě ženštiny s borderkou (takový chytrý chlupatý pes). Dáváme jim náskok a po chvíli vyrážíme za nimi. Nebe se však pokrylo stádem beránků a stoupající slunce se občas za nějaký skryje. Švejk na mně vyzvídá, kdy už tam budeme. Les je zde nízký, zasněžená stezka se vine podél zasněžených mokřin. Musíš dávat pozor, aby si do některé nezahučel. Zajímavé je, že nejsou zamrzlé. Ale už lze spatřit koruny vysokých smrků.  

Před chatou se stavíme do nástupu. Trocha té historie o chatě Skalka. Fili s Nikčou a Cubicem odchází na průzkum chaty. Venkovní stoly, a dokonce i lavice, jdou vidět, takže toho sněhu zas zde tolik není. Ukládáme si na ně loapy a svačíme. Část zoufalců pohrdá svačinou a maže si to na kopeček a už si to frčí dolů. Aidy předvádí opičky na lopatě. Nechodí naštěstí žádní turisté, do cesty se tak bobistům staví pouze kamenný sloupek letní terasy a ze zmrzlého sněhu uplácaný „skokánek“, který tě vždy po najetí na něj pěkné vyhodí do sněhu. Zanedlouho je dopadové místo osázeno množstvím kráterů. Sochor si půjčuje o zeď chaty opřenou hliníkovou lopatu a pod dozorem ostatních lačných bobistů se rozhodl, že ho předělá. Následuje téměř hodinové dovádění, kdy mimochodem Aidy prošlápl jednu bobovou lopatu.  
Hafan diskutuje se staršími, následně se převlíká a přezouvá a vyráží na běžkách na Bílý Kříž. Toncek si nasazuje přilbu, rukavice a rozjíždí se na „špeslu“ přesně na opačnou stranu, dolů do Mostů. Rackové se odklízejí do jídelny, protože Antek tvrdí, že je mu zima a Mona se těší na vepřové hody.       

První se v chatě zjevil vyčerpaný Dalmi. Odstrojuje se a sedá si ke stolu s cedulou „RESERVÉ“. Další tlupa zasněžených dorazivších Trojkařů ho naštěstí stahuje k sobě. Objednávají si hromadně čaj. Pár hladů neodolalo a dávají si i oběd. Dnes jsou zde totiž, již dříve zmiňované, vepřové hody. Blíží se poledne a chata se počíná nezvykle zaplňovat, což zde nepamatuji. V čase oběda už zde nenajdeš volného místečka.

Z kuchyně se urval kuchař a v zástěře zasedá před mikrofony, doprovázen dalším kytaristou. Začíná „živá hudba“, jak je proklamováno na letácích. Tak jsme se všichni napojili, nasytili i „živou hudbou“ obveselili a velíme k odchodu. Před chatou seznáváme, že slunce zmizelo kamsi za mraky. Rozhodujeme se zda vyrazíme na Kostelky k chatě Severka. Pravděpodobnost, že uvidíme fatranské štíty, či dokonce Roháče a Vysoké Tatry, je mizivá. Oblačnost se začíná tlačit dolů. Volíme proto dřívější návrat, což rozradostnilo především bratry Urbančíky (mají rodinné mecheche) a Antka (jde na noční směnu). Tak se zvolna spouštíme k „Mruwkově chvíli“ a dál nad mohylu.

Mour předvádí pilotáž podnosu svatebního dortu, ale talíř jede úplně jinam, než Mour zamýšlí. Oddíl nám ujel až pod chatu Zuzana a vytrvale jezdí po uježděné cestě. Scházíme až k místu kde se k cestě tiskne potok. Přijíždějící bobisté vždy rozpráší hlouček čumilů a vrací se z otázkou v očích, zda ještě můžou. To víte, že můžete! Vlak nám jede až za půl hodiny. Hurá tedy nahoru. Aidy jezdí na zkombinovaném bobu, ale nikoho nevidíme (jak trefně poznamenává Fili), jezdit ve dvojici. Čas utíká, poslední jízda. Zírám jak se po cestě řítí „rotující kedluben“ Sochor a za ním prázdné boby, které ujely Tobimu. Konec zábavy a hromadně sjíždíme k nádraží.

Vlak zde už stojí, naloďujeme se do prvního motorového vozu, je pěkně vytopený. Chybí nám Hafan. Antek se s ním nedokáže spojit. Nu což, přeci nenecháme Tobiho na nádraží. Odstrojujeme se a vytahujeme notesy a tužky. Úsek radistické olympiády „amharština“. Tornádo se zvolna rozjíždí dolů k Návsí. Po odevzdání vyluštěných zpráv následuje volná zábava. Za okny ubíhá zasněžená krajina. Vysedáme před čtvrtou hodinou odpolední na karvinském nádraží a rozcházíme se domů.
Antek se ani ve vlaku s Hafanem nespojil. A tak Tobi strávil zbytek víkendu u nás. Hafan mne v neděli po poledni za to obdaroval knihou „Cvoci“. Musím se ho zeptat zda je už moje, nebo ji musím vrátit, protože kniha je to moc pěkná.  

odkazy: na stránky chaty → zde