A já si budu stěžovat! Nevím sice kde, a nevím vůbec komu, ale určitě vím na co! Jak je možné, že na horách 29. února je sníh? (Berte na zřetel tu číslici 29! Ale to je věc v našem příběhu zcela nepodstatná a tímto směrem se, prosím, neubírejte. Je přestupný rok!). Když jsem před třemi týdny na oddílovce tak trochu opatrně ohlásil, že do února by se vlezla ještě jedna zimní výprava, (protože je únor letos delší!), netušil jsem, jaká alotria nám předvede počasí.
V polovině února padají teplotní rekordy (ty plusové), na horách není sníh – bombardují nás rozličná zpravodajství. Než jsem napsal poslední doplňky, děsím se toho, že bych si měl na konci února nabalit do loapu kraťasy. Vše tomu totiž nasvědčuje. Ale ve čtvrtek ráno jsem se probudil do zimní krajiny. Za oknem je sníh, střechy jsou bílé. Všechno je bílé. A když jsme v sobotu s polovinou oddílu uháněli „městským slonem“ do Beskyd – do Jablunkovské průsmyku, zarazilo mne, že už v Třinci je bílá tráva. „Hele, sníh. Tak to bude asi i nahoře!“ Ale abych nepředbíhal. A pěkně popořadě.

Odpustím si zmiňovat se o těch, co zde nejsou s námi – v hale karvinského nádraží. Tito hoši, z jakýchkoliv důvodů, přišli o sníh z 29. února. (Tato situace se může opakovat pouze jednou za čtyři roky. Dnes je totiž přestupný den! Ale o tom jsem se už výše zmiňoval, a zmíňovat se ještě budu!). Na poslední chvíli přibíhá Vítek. Nevím, zda mu ujel autobus nebo jeho běh je součástí lehkoatletického tréninku. Radost mi dělá i účast Maca. Rackové jsme tři a pes. Rysi a Lišáci po třech, Vydry překvapivě čtyry. Hospodář vybírá peníze a na poslední chvíli (dorází ještě někdo?), nakupuje jízdenky. Počítač paní pokladní určuje nejvýhodnější taxu. Hrneme se  na třetí peron, ani jsem si nevšiml čísla naší soupravy. Nevím, kdo nás veze, kdo nás táhne. Tak toto je moje trestuhodná „šotoušská“ nedbalost. To bude nutno napravit. Třeba při zpátečním putování.

Při jízdě do Těšína luštíme „arabské písmo“ – 14. úsek radistické olympiády ze včerejší oddílovky, kde se nepodařilo jej odehrát. První Júňo, druhý Donut, třetí Mates. A potom ti další. Za Třincem mne vyděsil sníh okolo trati. I dál v krajině ho vidím, a na okolních kopcích, a na vzdálených horách je taky. To je tedy překvapení. Na konci února! To je nadělení. Do Obřího dolů se nejezdí, když jsou skály pod sněhem. Není to bezpečné!

Shrek studuje kdesi nalezené noviny, patřičně je přeloží a baví nás nápisy jednotlivých článků. Vítězí tento: „Není nutné zkupovat paštiky!“ Článek naráží na situaci, která dnes hýbe, bez nadsázky, celým světem. Ale o tom si můžete přečíst na svém osobním počítači, či mobilu, neboť „koronavirus“ se nejrychleji šíří po internetu a nepomáhá ani antivirový program (jakýkoliv!), snad jen zdravý rozum. Zjišťuji, že dnešní mládež to bere na lehkou váhu. Dokonce si z toho dělá i legraci. Ale asi tak by to mělo být. Neboť proti hysterii se dá bojovat jedině legrací.

„Slon“ nás vysypal do mrazivého rána v Mostech. (Jeli s námi i Rendyho rodiče (bývalý rádce Lišáků), také mají namířeno na Gírovou, ale už je tento den nepotkáme). Zčerstva šlapeme k místnímu obchůdku, kde se dá koupit absolutně všechno, čehož následně využíváme. Přecházíme hlavní cestu a podél hotelu „Beskyd“ míříme přes potok Ošetnici pod rychlostní komunikaci směrující na Slovensko. Podél sjezdovky stoupáme příkrým svahem nahoru. Tohle to je nejtěžší úsek putování na Gírovou. Všude je plno sněhu. Cítím se jak při výstupu na „Chilkootský průsmyk“. Až dorazím na hranu svahu do lesa, už bude dobře. Čeká na mě Maco, i pes se vrací zkontrolovat mě, zda jsem vpořádku. A zase peláší dopředu nahoru, za oddílem. Já bych chtěl být můj pes.  

A je tu ta hrana lesa, zafújané kmeny velikánů, jejich sněhem obalené větve a rozcestí běžkařských tras. Vy mi to nebudete věřit, ale já si tuto pasáž pamatuji snad ze zimy roku 1974, či 1975. (Ale to jsem ještě nechodil do Trojky!) Oddíl v nástupu, chystá se první hra dnešní výpravy. Hra o žetony, hra s příznačným názvem „letadlo v mlze“, ehm – lépe by sedělo, a to se později potvrdilo – ostatně lze to odsledovat i z přiložených snímků – „letadlo ve sněžné bouři“! A že to byla metelice, že to byla fujavice. Ale čekala nás ještě horší „čína“! To se pokusím vykreslit dále!!

letadlo ve sněžné bouři
Prvně naskakují Vydry. Donut se z losování vyzul, letadlem bude Mates. Volacím majákem je Vítek, zpětným pak Séba. Mates se boří čerstvým sněhem a když vidím v trekových botách jeho kratičké podkotníkové ponožky, až mě otřese. (Na polární expedici by umřel na „frajeřinu“, nebo na, ehm, nevědomost, což je neodpustitelné!) Vydry si počínají celkem svižně a „letadlo“ se vrací na základnu v čase 1,11 minut. Lišáci jsou ovšem rychlejší a Startér přistává v čase 0,52 minuty. U Rysů žádné překvapení neočekáváme. Na trať by vyslán nejmladší Talík. První z navigátorů je Roy, druhým pak Shrek. Rysové jsou téměř o minutu horší než vítězní Lišáci.

Už při „letu“ Startéra se tak trochu rozesněžilo a po návratu Talíka to metelí na plné kule. Vločky jako pěsti. Antek rozdává žetony. Ale co se dělo dál nevím, neboť jsem čerstvě vyrazil dále, abych později svým plahočením nezdržoval oddíl. Pokud se najde nějaký „písmák“ popisujíce další činnost, rád doplním. Ale, že se tak stane, naprosto nepředpokládám. Protože jsem se s tím ještě nikdy nesetkal.    

Dorážím k chatě „Studeničné“. Oddíl je vzadu za mnou. Další hra o žetony. Dohání mě Maco, odpichující se trekovými hůlkami. Nebe se zcela rozjasnilo, po sněhové vánici není vidu, ani slechu. Chvílí čekáme, vydýcháváme se. A už se objevují, už jsou zde. Na parkovišti pod chatou, která dříve nebyla turistické veřejnosti, (nyní je!), přístupná, se odehrává jiný závod na body. Ale já nevím jaký, protože se soukám do kopce na turistický chodník. Snad se mi podaří pořídit nějaký pěkný snímek. Macovi se to podařilo. A to, prosím pěkně, fotí mobilním telefonem. Ten můj to nedokáže!

Další část cesty nehodlám podrobně popisovat. U těch metrů dřeva závod o žetony, sestup k samotě pod Kubalankou. Na kládách ohrad pastvin lze odsledovat výše čerstvého sněhu, před námi je vrchol Gírové. Zvedá se silný vítr a žene proti nám myriády sněhových jehliček. U toho transformátoru jsem chytil tak silnou pecku, že mě to málem povalilo. To už jsem dlouho nezažil, ale pes zatím nelítá, to je dobře. Kde bych ho hledal? Vzadu na východě zíráme na Malý a Velký Rozsutec v pohoří Malé Fatry. Poludňový Grúň, Chleb a Kriváň jsou skryty v mracích. Studánka u cesty je naprosto zavátá. Sirovi se na tlapách počínají tvořit sněhové koule (a bude hůř!). Vítr se opět utišuje. Oddíl se blíží.

Předpokládám, že se zastavíme kousek výše, u místa, kde se před deseti roky pohnula zem. Abychom si o tom něco řekli. Ale nestalo se tak! Synci, pod silným náporem větru se sveřepě derou kupředu a mizí pod korunami zasněžených smrků, kam za nimi vítr už nemůže. Tak je zvolna následuji s tím, že pokud si mé vyprávění dodatečně přečtou, nebyl tedy důvod zdržovat je na hraně utrženého svahu. Ten vítr byl opravdu nesnesitelný!

z ECHO - kroniky 16. června 2018:
Docházíme pod jižní svah samotné Gírové. Z 18. na 19. května 2010, po vytrvalých deštích, zde došlo k velkému sesuvu hornin. Obrovské množství zeminy se utrhlo na skalnatém podloží a se vším, s bylinným patrem, keři, mohutnými stromy – s celým vzrostlým lesem, se dalo do pohybu do několika kilometrové vzdálenosti. Zmizela i cesta červené turistické značky. Samota, několik desítek metrů od utržení, zůstala naštěstí zachována. Stojíme nad okrajem kotle. Pod námi se otevírá území zmaru. Obnažené svahy však pomalu zarůstají, křivé kmeny stromu se počínají napřimovat. Matka příroda se umí postarat. Už to není tak děsivé, jako v ty dny, kdy jsme po katastrofě tudy kráčeli. Osobně si nepamatuji, že by se v Beskydách něco podobného událo. Rád bych se vydal tam dolů, po svazích šupinaté břidlice, či kýho výra? *

Oddíl se zastavuje až na rozcestí na „Štípance“, pravda několik desítek metrů nad kotlem sesuvu. Pod chalupou, nad kterou držel tu noc ochrannou ruku, ehm, Bůh! Antek vyhlašuje hru „stavba sněhových věžiček“. Není to zrovna vhodné místo, silný vítr zle dotírá, občas se vzduchem nesou peřiny zmrzlých jehliček, nedá se dýchat, ale synci se pouští do budování sněhových věží. Antkovy pokyn jsou přehlušeny vichrem. Startér staví na úplně jiném místě než jeho družina – Antek je udiven a náležitě to komentuje. Rysové lepí kouličku ke kouličce – jasní kandidáti na poslední místo, zde chybí zápal poprat se sněhem. Vydry jdou na to od lesa. Séba sice nestuduje stavební, (ale strojní!) průmyslovku, a podle toho to tak vypadá. Tak nějak systematicky. Ale bacha, Startér nese už svého „polosněhuláka“ na místo Lišáků. Panečku, to bude výška. Synci, já nevím jak to dopadlo. Odbelhal jsem se výše, fotečku pořídil a pomalu pokračoval k chatě. Vzápětí zjišťuji, že za mnou zase mašíruje Maco a za ním, oddíl.

Před chatou padá otázka, čím je dnešní den výjimečný. Startér odvětil: „Že je sníh!“ No, pravdu má chlapec, ale on ten dnešní den je výjimečný ještě něčím jiným. Startér to nakonec správně vysvětlil, (i když oddíl opravdu nebyl založen 29. února!! – první pokus). Ale jako jeden z mála později, za správnou odpověď, dostává žeton. Dnes je přestupný rok. Kassa to ve svém zápise – taky mají výpravu dnes, dost podrobně vysvětluje. Tak se podívejte!

Sedíme na zpola zasněžených lavičkách. Antek probírá chování ve společnosti, rozuměj v chatě (nebo to byla nějaká jiná hra?), nabízí polévku placenou z oddílové pokladny. Vytrhávám na stole postavenému psu sněhové bambule. Má je na tlapách, má je na břichu, na uších, má je všude. Doufám, že nás „chatár“ nevykopne ven, ale cedulku hovořící o zákaze vstupu psů, tu naštěstí nevidím. Po očištění obuvi a nohavic, hurá dovnitř.

Hospodář nám opravdu každému zaplatil polévku. Všichni měli česnekačku, jenom Júňo si dal zelnou, protože má zrovna zlomené zápěstí. Odehráváme 15. úsek radistické olympiády – „jidiš“. Vítězí Shrek, před Vítkem a Matesem. A potom přichází ti další. I další turisté se zde zjevují. Dva mladí Poláci, co mají tři mapy a studují, kam se dále vypraví. Mladík se dvěma psy, (co se s nimi Sir rozhodl seznámit – bacha, jeden je dalmatin), a dva páry starších manželů, u kterých bylo vidět, že nejsou na horách poprvé. (Na jednoho toho chlápka si vzpomíná „chatár“, je to nějaký hydrolog, co zde před léty pro chatu hledal vodu). Musím vzpomenout ještě jednoho staršího týpka (s manželkou – s červenými nehty), co se prvně představil mladíkovi se dvěma psy, a optal se ho, zda si může pohladit – ty jeho psy. A když se Sir vracel ze „seznamovačky“, požádal i mě, zda si může Sira pohladit. A poděkoval mi, když jsem svolil.
A na obrazovce se objevuje, že Ester skončila na 6. místě. Tak to máme radost. I Janek bude mít určitě radost. „Synci, do sedel, valíme ven!“

Já jsem se vzápětí rozepsal, jak jsme šplhali nahoru, ale opuštění chaty mělo ještě další dohru. No, kdyby nebyla komická, tak se o ní nemíním zmiňovat. Sysel při odchodu od „družinového stolu“, zjistil, že kdosi z Trojkařů zapomněl na stole cvičný šátek, a jal se ho sbalit a venku na nástupu předat výtečníkovi, který pochybil. Ale on to nebyl cvičný šátek, on to byl ubrus ze stolu. Sysel byl natolik vyděšený, že při opouštění chaty zvolil nesprávný směr úniku a hnal hochy na místnost s pisoáry, kde zjistil, že tudy úniková cesta nevede. Dost se mu potom později pošklebujeme. Sysel krade v restauračních zařízeních ubrusy!! A on vlastně nic zlého neudělal, dbal jen o blaho své družiny a zachoval se jako správný rádce. Každý dobrý skutek musí být potrestán!

Před námi je jeden z nejkrkolomnějších stoupáků v naších (rozuměj → Beskydy), horách! (Nepočítám Baraniarky na Malé Fatře, nebo ten zatracený krpál na „táboře Černého delfína“ v roce 1999 v Chorvatsku). Sápeme se do zasněženého svahu nad chatu, na samotný vrchol Gírové, kudy kdysi stoupal i náš pan prezident Václav Havel. V létě bohaté borůvčí, dnes nevidět. Vše je pod nánosem čerstvého sněhu. Jsem snad poslední, kdo se dovláčí na nejvyšší bod dnešního putování. Dále už nepůjdeme výše, půjdeme pouze už dolů.

Roman a Blanka
Ovšem, na vrcholu se schyluje k podařené taškařici, ve které nemají Modří racci prsty. Turistický přístřešek jakási mladá dvojice – Blanka a Roman, proměnila svými citáty, vzkazy a malůvkami růžových nápisů a srdíček v altánek lásky. Aby toho nebylo málo, vložili se později do toho i „Míša s Baruškou“. Signál „náletu“ přerušuje naši badatelskou činnost, synci prchají do lesa dlouhými skoky. Pouze Roy se snaží vměstnat se za jeden z nosných sloupů. A už ho Antek „vytahuje za límec“. A ještě jednoho fešáka z lesa. Ale že mu přímo před očima leží pod stolem Shrek, toho si nevšimnul. Vracejí se hoši začínají komentovat výzdobu altánu, hledají se nejvtipnější komentáře. Startér nachází úplně nahoře pod střechou „krucifix“, o kterém rozhlašuje, že je v něm zabudovaná kamera. „Do sedel! Nebo zde po nás zůstane kůlnička na dříví!“  

Vzhůru dolů – do Obřího dolu!
Jestli si jako někdo myslí, že do Obřího dolu se dá doputovat hladce, moc se mýlí. V zásadě do něj míří tři cesty. Ta spodní, z bývalého veřejného tábořiště, (asi nejkouzelnější ze všech), je v zimě téměř neschůdná. Protože už jsme tudy dlouho nešplhali, dovolím si to prohlašovat. (Ostatně, v zimě jsme tudy opravdu nikdy nešplhali!) Druhá cesta je sice nejkratší, ale nejnebezpečnější! Spouštěli jsme se zde jednou v lednu. Nebyl žádný sníh, snad jen nějaký „cukr“ v trávě, co ranní jinovatka vytvořila, tenkrát silně mrzlo. Dostali jsme se přímo nad hranu Obřího dolu, na vrcholky skalních stěn. Pravda, stěny takové „pokojové“ výšky, ale pád z nich by byl naprosto fatální. Všude kolem zmrzlá půda, tráva a kořeny, i kámen – vše bylo pokryto ledem a z bloků „godulského pískovce“ visely rampouchy. Z jeskyně stoupala sloup páry. „Fumarola“! Ale zde se jednalo pouze o teplý vlhký vzduch tlačící se ven do mrazivého dolu. Nic podobného jsem tady později už nezažil.

Třetí cesta je na pohodu, i když dnes to tak nevypadá. V lese je spousta čerstvého sněhu. Scházíme „lesem zmaru“. Člověk nemusí být lesník, či dendrolog, aby nepoznal, že stromy jsou napadeny kůrovcem. A všechny půjdou k zemi. (A do Obřího dolu se dostane slunce a skalní plotny se rozehřejí). Už jsme asi dost daleko od vrcholu, chodník se zde ostře láme dolů. Pod sněhem leží balvany a kořeny. Rozprskáváme se po svahu, každý volí svoji nejnebezpečnější cestu. Od strom ke stromu, od pařezu k pařezu. Pár jedinců už stojí dole. Volám na ně. Ukazuji jim, že se mají vracet po vrstevnici do ústí Obřího dolu. Pochopili. Shrek si přede mnou kecnul a pěkně po zadnici, hurá dolů. Následuje ho Talík. Oni si toho mohou dovolit, ale já bych už dole asi nevstal. Přeci jenom nejsem nejmaldší a časy, kdy jsem zde před čtyřiceti lety běhal, jsou nenávratně pryč.

Jako poslední kráčíme s Macem. Vede nás vyšlapané stezka. Kličkuje mezi balvany, stoupá na hranu úvozu a opět se vrací pod skály. Celý důl je k nepoznání. Sníh dokonale změnil tvář tábořiště. Škvíry, rozsedliny, štěrbiny, jámy a díry ­– to vše je zaváté, nevíš kam šlapeš. Ale stezka nás neomylně vede kolem kamenné tváře „Obra“ až pod jiné skály, kde je ohniště a dříve zde stál jednoduchý přístřešek. Ale ten už je dávno pryč. Trampové zde dnes nejezdí a jen pár lidí si vzpomene, že kdysi se jednalo o velmi známé (neřku-li „profláknuté“), tábořiště. Od chaty sem dnes sice vede značená stezka, neboť v mapách se někdy v devadesátých letech objevila tato lokalita pod názvem „Čertovy mlýny“ (oni neví, že je to „Obří důl“ – oddíl zde byl poprvé 4. 10. 1964), ale ještě jsem se nikým nesetkal, co by mi potvrdil, že se tudy do Obřího dolu dostal. Pravděpodobně jsem mluvil s nesprávnými lidmi.

Je rozhodnuto, po vyhodnocení situace, oheň nerozdělávat. Všude je plno sněhu, skály zasněženy, dřevo zafújané, ještě by nám někdo někam spadl a to by nebylo dobré. „To jako nebudeme opékat párky?“, vyzvídá Startér. „Ne, sníme klobásky studené, ale můžeš si je namočit do hořčice!“ „Výborně!“, zatetelil se Donut a vytáhnul z tlumoku další řízek. Čtveřice „drsných mužů“, co už něco zažili, si zbudovala posezení o „patro“ níže, v místě, kde tato skalní kobka sevřená třemi stranami skal. Mates, Startér, Vítek a Júňo si neuvědomují, že se tak stávají terčem cíleného útoku. A ten přijde, až tlupa nahoře (co jim jejích „skalní camp“ – namáčeje přitom klobásku do hořčice – závidí), dojí, zaklapne krabici s posledními zbytky proviantu a utře si ruce do kalhot. Krabice putuje do loapu a padá nevinná otázka. Co by se asi tak stalo, kdyby se zde, nedej bože, například uvolnila nějaká menší, volně odpočívající lavina? A už se tak, pod vedením Antka, děje. Sníh se tiše a opatrně shrnuje botami a pak se…

No samozřejmě, že se tak stalo. Čtveřice skalníků, (kam se neprozřetelně později nepozorovaně vetřel i Shrek), je zasypávána přívaly sněhu. K Antkovi se hbitě přidávají zbylí účastníci výpravy v čele se Startérem a Donutem. „Dost, dost! To už stačí!!“ vyzívá Antek útočníky, neboť oběti již prchají a zapadávají po pás do sněhu. Akorát překvapený Shrek se jako špalek převrací do jakési skalní rozsedliny. Doufám, že se „nepoškodil“. Nebožáci jsou přivítáni s kusy nesené výzbroje za hlasitého pošklebování u vyhaslého ohniště.

Balíme. Vše uklizeno. Poslední muž opouští skalní tabuli a oddíl se vrací po vyšlápnuté příchozí pěšině mezi skalami. „Máme hodně času, nemusím nikam spěchat!“ Míjíme chalupu, nad kterou držel tu noc ochrannou ruku Bůh!, a napojujeme se na červenou turistickou značku.

pokračování zítra...  

* Sesuv hornin pod Gírovou z 18. května 2010 → ZDE. Pusťte si i audiozáznam pořadu.