Mám takové malilinkaté podezření, že cíl dnešního podniku nebyl vybrán náhodně. Zkrátka – Antek navrhnul, abychom zrobili výpravu do Obřího dolu – na legendární oddílové tábořiště (poprvé zde oddíl oheň rozdělal 4. 10. 1964 – to jsem ještě neměl dva měsíce, a Antek necelých šest), bo jsme tam už dlouho nebyli. Pravdu měl „skarbowy“! Například: druhá výprava Třísky, (jedná se o nejstaršího činného Trojkaře), byla do Obřího dolu. A Tříska má u svého jména číslovku 6,7 – to znamená, že v oddíle pracuje šest roků a sedm měsíců. Tak tedy jo. Pojedeme do Obřího dolu.
Jen málokoho napadlo (nikoho!), že Antek se chce opětovně podívat na místo své první výpravy, které byl zúčastněn v Karvinské Trojce. Pozorný čtenář našich stránek se určitě dovtípí, proč tak činí, protože napevno četl Antkův příspěvek s názvem „Karvinská Trojka pokračuje…“ (takový malý nekrolog ke čtyřicetinám svého působení v oddíle). Těm ostatním je to šumafuk.

Ale dost blábolení, dost představ a předsevzetí. Teď je třeba vykreslit syrový zápis z výpravy*. A je jedno, zda to kdysi byla první výprava Antkova, nebo dnes první výprava Minka a psa Sira III. Nebo moje první výprava po strašlivé diagnóze. Zase bude stoupat dým ohně požírající mrtvé větve stromů Obřího dolu, opět budou vonět uzenky a jejich mastnota se bude stírat a kapat na chlebovou střídu páně Koumesa. A tajemné podzemí na nás bude kývat a zvát nás do útrob země, do skalních puklin a štěrbin. Do míst, kam ještě žádná lidská noha nevkročila. Ale to samozřejmě není pravda, protože vaši předchůdci – Trojkaři Mohykáni, a nejenom oni, tam už kdysi byli a vše prozkoumali. A i ty kosti, dávno uhynulé lišky, už našli. Ale ne tak ten archív těšínského GESTAPA. Ten se nám ještě najít nepodařilo**. 

sobota, 19. března – Josefovská výprava 

Je studené ráno, zataženo. V hale je už několik družiníků a dokonce přichází i Cubic a Fili od Modrých racků. (Cubic slouží v kuchyni na jakési zaoceánské lodi – ne, není to Titanic, a je teď v republice na dovolené). A také je s námi pes Sir III. – jeho veličenstvo „Escitil Sirrah Shine“ – ne že bych se chtěl nějak chlubit, ale Sirův otec je v současnosti „nejlepší kokr Britských ostrovů“ – to jen tak pro zajímavost, jedoucí dnes na výpravu s oddílem poprvé. Štěňátko zírá svýma raubířskýma očima, kolik mám kamarádů, po kterých on může skákat, kterým může své špinavé tlapky na stehna kalhot otiskovat. Raději se s ním jdu projít za nádraží, aby později nedošlo k nějaké fekální nehodě. Antek zjišťuje, že ve všech družinách je nás po čtyřech, jenom u Racků je navíc výše zmíněný čtyřnožec. Naloďujeme se do horního patra „slonečka“ s názvem „Markétka“, a vyrážíme k Jablunkovskému průsmyku – mezi Moravské a Slezské Beskydy.

Ve vlaku jsem se hodlal vytasit s 22. úsekem radistické olympiády, ale Antek mě už na peróně předběhl a rozdává všem Trojkařům plastové žetony. Každý vyfasoval sedm koleček ve dvou barvách a měl je seřadit dle několikrát Antkem předvedeného vzoru. Starší hoši se tváří, že tomu rozumí, mladší se do úkolu vrhají po hlavě, a Júňo po třetí návštěvě u velitelského stolu v Chotěbuzu, kde nám své snažení předvádí, radostně odbíhá se slovy, že to konečně chápe. Do cílové stanice se úkol podařilo vyřešit všem Rysům, u Lišáků tak učinili Tříska a Jack a u Vyder to po haluzi složil Vítek. A možná ještě někdo další to složil. Ale na něho si nevzpomenu, kdyby jste mě zabili. Já jsem to také nesložil, jinak řečeno – dvakrát jsem to složil, ale nepřišel jsem na systém. A ani paní konduktérka nepřišla – ne na systém, ale aby nám biletky označila a nás zkontorolvala, zda nejedeme načerno.

V Návsí se naloďujeme na autobus a míříme do Bukovce ke škole. Vrcholky hor jsou bílé, pokryté ranním mrazem. Těsně před konečnou míjíme rozložitý soitérní jilm, údajně se jedná o nejstarší exemplář tohoto stromu u nás. (Mohli jsme se k němu vrátit. Ale utobus už zastavuje a hrneme se ven. O nějakém návratu nemůže být řeč! Musíme kupředu!) Vystupuje s námi ještě nějaká skupinka turistů, ale odchází po značce. Ne tak my. Družiny získávají pokyny k dalšímu závodu do OZANABu. A vyrážíme za humna. Mezi usedlostmi, kolem staré dřevěnice, kde se Sir rozhodl seznámit se s pernatou drůbeží – no, nevím kdo byl více překvapen, zda korpulentní panímáma, já, či volně pobíhající slepice, Sirem proháněné? Ale už jsme v polích, suchá tráva, vysoké meze, ostrve, modré nebe a rozježděné úvozové cesty. A poslední šípky na trnitých větvích. „Hele, tamhle jsou šance!“, ukazuje Antek.

Co jsou to šance? Jedná se o pásmo opevnění podél slezské zemské hranice proti Turkům. Hlavní pevnost je na Šancích v Jablunkovském průsmyku, (kam bychom měli v dubnu podniknout výpravu), menší objekty se nachází v Bukovci, Hrčavě, Jaworzince, Svrčinovci a v Čierné. Počaly se budovat po roce 1541. Všechny cesty v hraničních lesích byly zataraseny záseky a v roce 1578 dal těšínský kníže Václa III. Adam na místě staré strážnice vybudovat tzv. Velké šance. Ty pak byly v roce 1602 přebudovány a posíleny.

Během  třicetileté války se na šancích vystřídalo mnoho posádek různých národů. V roce 1638 byly téměř úplně zničeny při uherském vpádu. Těšínská kněžna Alžběta Lukrécie je ale nechala rychle obnovit, neboť hrozil útok švédských vojsk. Roku 1663 byly šance barokně přestavěny do pravidelného půdorysu ve tvaru hvězdy, podle projektu císařského inženýra Johanna Eusebia Meyera. V roce 1672 byly šance prohlášeny za zemskou pevnost, v roce 1678 získaly stálou posádku, která krátce poté odrazila útok Imricha Thökölyho. A kdo by se chtěl dozvědět více, než se podívá na odkaz pod zápisem***.

Na návrší, kde jsou dosud patrny zbytky valů a příkopu však jen posedíme, jablko či oplatek zakousneme a do kraje zíráme. Družiny ještě nenalezly jedli, ačkoliv na obzoru vidím několik královských exemplářů. Scházíme z opevnění, oddíl jinou cestou než já, ale později se setkáváme. Udivujeme mě, že Sirovi to pramálo vadilo, že jeho pániček s ním nešel. Narážíme na značku. Ale odbočujeme doleva k zemské hranici a podél pastviny, kde se pohybují čtyřnozí rohatí tvorové (zvláště Sir by chtěl za nimi, ale respekt, či drátěny plot, mu nedovolil seznámit se s těmi psy, které ještě nikdy neviděl), u nichž nedokážeme zjistit zda jsou to ovce či kozy, přicházíme k naučné stezce nejvýchodnějšího bodu republiky.

Družiny se vrhají k informačním cedulím, protože jakási chytrá hlava poznala, že část úkolů na obdržených pokynech do OZANABu, lze vyčíst právě z těch cedulí. Zvolná postupujeme okolo rašelinišť stále níže a níže k potoku Oleszka (Oleška). A jsme u cíle. Mužstvo je nadšeno. Ani ne tak z toho, že jsou na nejvýchodnějším bodě republiky, jako oznámeno svačinou. Zatímco všetečkové brousí v textu poslední cedule a opisují kilometry ukazatele, že do Honolulu je to, bratru, 3 600 km, či kolik?, ostatní se už vesele ládují. Koumes hledá jedli, Sir nějaké jídlo. Jack našel torzo telecí lebky, už mechem značně porostlé. Ne, do klubovny si to brát nebudeme.

Tak úkoly splněny, až na ty stromy, cíle dosaženo, můžeme se vracet. Jak dosaženo? Obří důl je cílem a ten je vzdálen ještě několik kilometrů. Třeba vyrazit hledat ty jedle. Vracíme se kolem stáda čertů a po zelené si to šlapeme na Komorovský Grúň. Chvíle odpočinku v přístřešku Na Dílku a zvedáme se k dalšímu pochodu. Před Komorovským Grúněm jsem zažil takový menší šok. Šlapeme si to osadou a já zírám, jak Vendy svévolně vchází do jakési chalupy u cesty, do síně, úplně v pohodě (zaváté stopy asni nálety nebyly vyhlášeny), zkrátka si to nedokážu vyhodnotit. Ale už vidím, jak paní domu koštětem vyprovází Sira a Vendy ho vede za obojek. No vida, co všechno se dá zažít na Komorvském Grúni. O kus dál, ještě před vrcholem na nás kývá pohodlná loučka, jako stvořená na další závody do OZANABu.

Tráva je suchá, výhledy jsou daleké. Fili vyzvídá na Antkovi, zda tam vzadu je Malá Fatra, poznává majestátný Rozsutec a Stoh, který tak zvláštně září. Ano, je to Fatra. Celý pás hřebene svítí běloskvoucí pokrývkou sněhu na pozadí slabě šedé, ne-li bílé, oblohy. Ale trhá se běloba a modrými ostrůvky prosvítá slunce. Tak si ze zad shazuji loap, pod hlavu si ho rovnám a uléhám do suché trávy.
Lidičky, já jsem zabral. Já jsme zkrátka usnul. A tak jsem neviděl, jak družiny na čas šplhají na strom, jak družiny signalizují pažemi. Byl jsem jen hrubě probuzen, že jdeme. Tak jsem se horkotěžko posbíral ze země, přivolal psa a můžeme pokračovat. Za loučkou v lesíku ještě hrajeme přebíhanou, kdy Modří racci chrání hraniční cestu a družiny se mají za úkol dostat přes ní a nazpátek. Ale to už čuju závěrečné stoupání. Cesta se pokrývá zmrzlým sněhem. Co je však neobvyklé, je vysoký počet mrtvých stromů, z jejichž kmenů opadává kůra. Je to předzvěst obrovské kalamity, která nás toto léto čeká. Kůrovec je nebývale přemnožen – mohou za to mírné zimy a poslední horká léta – jeho kusadla zlikvidují rozsáhlé části lesů. Nejenom v Beskydech. Dorážíme na nejvyšší bod dnešní výpravy – vrchol Gírová 840 m/m.

Na vrcholu moc neokolkujeme. Nikdo tu není, ani sníh tu není, i ten triangl se rozpadl, ani žádné výhledy tu nejsou (akorát na tu chatu, kterou postavil v roce 1932 spolek Klubu českých turistů z „Karwinné“ – jedná se o jedinou karvinskou chatu (co teda vím)) – ta na tu vyýhled je, ale tam my nepůjdeme. Nacházíme kámen, že zde vystoupal pan prezident Havel a ještě Sir cosi nalezl, a vydáváme se horní stezkou do Obřího dolu. Antek chce najít cestu úvozem, trojice Modrých racků směruje kratší, ale nepohodlnější cestou za světlem. A pár Trojkařů se nimi nechalo nalákat. Slézáme do dolu kousek za Obří hlavou. A oddíl pohodlně přichází úvozem. Třeba si tu jejich cestu zapamatovat, nestojí ta naše za tu námahu, za to nebezpečí. Vzpomínám si, jak jsme jednou v zimě, kdy všude ležely hromady sněhu a bukové kořeny byly obaleny rampouchy… ehm, netřeba vzpomínat. Oheň je třeba rozdělat, už se mi v puse sbíhají sliny na opečenou uzenku.

Obří důl je nádherný. Šlapeme mezi skalami a bizarními balvany k jeho východní části, kde kdysi stával trampský přístřešek a ohniště zde bylo. A na skalní bloky se dalo vystoupit a volat do kraje. Na jejich stěnách jsou opuštěná kovová oka, i mezi trampi byli lezci, o kus výše je vstup do podzemí. Všechno to chlapcům ukážeme, jen ten oheň je třeba rozdělat.
Oddíl vyráží na dříví, pokud ho tedy s sebou už nepřitáhnul, jak bylo doporučeno. Cubic, lodní kuchař, upravuje ohniště, Koumes zápalkou škrtá a drobné chrastí je ukusováno plaménky. Jestliže byl „hovínek“ rozdělán podle zálesáckých regulí, honba za „patyky na knaky“ (klacky na párky) se stala naprostou kalvárií. 14-ti letý chlapec nedokáže pochopit, že na větev objemu dětské ručičky, nenapíchne uzenku (sójovou pochoutku) průměru odrostlejší žížaly. Marné je Antkovo přesvědčování, marné je odmrštění větví do lesa, opět se najde výtečník, co s sebou, s radostným úsměvem, tahá strom. Ale uzenky – párečky a klobásky, se opékají a patyky normou předepsaných rozměrů (neboť, čím větší podíl sóji a kůžiček, tím menší průměr větvičky) si navzájem předáváme a později je na vyhrazené místo ukládáme.

Mezi mužstvem koluje hořčice, kelímek s obyčejnou (Koumesovy se – naštěstí, vylila pouze do plastové dózy) a sklínka s kremžskou, kde téměř nic není. Hoši, hoši, Koumesu, Koumesi! Žádná expedice s sebou nebere potraviny ve skle. Jedná se o nejtěžší obal, který často tvoří 1/3 váhy nesené potraviny a obal se po vyprázdnění (na rozdíl od papíru), nedá k ničemu použít, ledažeby si polárníci z flašek od okurek postavili v Antarktidě skleník.
Ale to chce přejít si hřeben Roháčů s několika kilogramy nesmyslů navíc na vlastních plecích nesouce. To potom člověk začne zdravě uvažovat a otrhá i nitky s papírkem ze sáčkovaného čaje.
Koumes vůbec perlí. Z útrob loapu vylovil štryclu chleba, ne tři krajíce, celý pecen. Antkovi vysvětluje, že to má na polovinu se Shrekem, ale protože tu Shrek není, bude ho muset spořádat sám, což Sira velmi zaujalo a stal se novým kamarádem páně Koumesa.    

Trápí mě a smutný jsem z toho, že oddíl dal tomuto místu přízvisko „Obří důl“. Toto tábořiště oddíl určitě neobjevil, kdosi ze starších hochů zde Trojku přivedl. Jednalo se totiž o legendární camp trampů, a nejenom těch karvinských, jezdili sem i skauti, a pionýři (já v roce 1973), a horolezci zde trénovali, neboť Beskydy nemají skal na rozdávání! A z dolního tábořiště, dnes naprosto zarostlého, sem vzhůru vedla stezka a mezi skalními bloky jsi se ocitl v naprosto cizím a tajuplném světě. V minulých mapách o tomto místě nebyla ani zmínka, snad mnohé trampské potlachy po okolních lesích rozprášila Státní bezpečnost. Nebylo tehdy v úmyslu kartografů označovat toto tajemné místo. A po revoluci, kdy vše bylo dovoleno, ejhle, v nových mapách narážíme na název „Čertovy mlýny“. Pěkné a výstižné pojmenování to je, moc pěkné, ale proč jsme během těch třiceti let, co do Obřího dolu oddíl jezdil, tento název neznali? Znají ho i tehdejší trampové? Koho se zeptat? Pokusím se citovat odkaz z NETu:    

Skalní útvar Čertovy mlýny ****

Tyto rozsedlinové jeskyně se nacházejí v masívu hřebene Gírové (840 m.n.m.). Leží na jižním svahu asi 150 metrů pod vrcholem, nad turistickou chatou a jsou ojedinělým přírodním úkazem v Těšínské části Beskyd. Na některých hřebenech a svazích v Beskydách jsou patrné rysy destrukčního vývoje. To má na svědomí kontinentální severský ledovec, který naše území zasahoval v období starších čtvrtohor dokonce dvakrát a svými jazyky zasáhl až do předhůří Beskyd. Po ústupu ledovce, když došlo v Beskydách ke zmírnění klimatických podmínek, nabobtnalé jílovité vložky mezi pískovci se staly kluzkými a napomáhaly k dalšímu posunu hornin po svahu. Tímto způsobem vznikaly systémy puklin a dutin, jež jsou v dnešní době známy jako pseudokrasové puklinové jeskyně. Takto vznikaly i rozsáhle skalní útvary s jeskyněmi na Gírové, které kdysi místní horalé nazvali Čertův mlýn.
Podle legend se zde skrývali zbojníci v době jánošíkovských, v jiném období sloužily skály čertům, kteří tady hodlali ve svých kamenných mlýnech „mlít“ neposlušné lidstvo. Pravidelně zde také přelétávaly a snad i přistávaly čarodějnice. A co je v Čertově mlýně nejatraktivnější? Je to několik jeskyní, které si může každý prohlédnout zvenku. Jsou probádané speology, u většiny hlavní směry puklin jsou kolmé a proto pro běžného návštěvníka nebezpečné. Je tam však i puklinová jeskyně, která je pro děti a štíhlejší osoby průchozí. Je asi 9 m dlouhá, v polovině své délky se lomí a stoupá nahoru k východu. Skály jsou využívány především horolezci, kteří si tady zkouší své dovednosti.

A jinak nic. Žádné pohovory o godulském pískovci, nic o Elsterském a Sálském zalednění z let 400 000 až 100 000 před Kristem, žádná pojednání o trampském hnutí. Takže: my zůstaneme u názvu „Obří důl“ tak, jak ho kdysi kdosi do oddílu přinesl. A je jedno, zda ten důl bude v Čertových mlýnech nebo pod Gírovou. Na závěr snad zbývá zmínit ještě jednu legendu, v oddíle tradovanou. Koncem války zde údajně Nacisti ukryli, před postupující Rudou armádou, archív těšínského GESTAPA. Zda je to pravda, nevím. Ale jako chlapec jsem po něm při výpravách do Obřího dolu úpěnlivě pátral. Ne tak po tom, zda v Obřím dole přistávaly čarodejnice. O hodnověrnosti obou tvrzení si můžete udělat svoji představu. 

Dojedeno, i Koumes kamsi nasoukal svůj chleba a rozhodl se, že vyrazí vzhůru dolů, do útrob země, mezi skalní pukliny, zkrátka do míst, kam ještě lidská noha nevkročila. Ó, jak bláhové předsevzetí! Např. – a nechci se nijak vytahovat, já jsme tam už byl, a cesta dolů a zpět nám tehdy trvala více jak dvě hodiny. A to jsme tehdy nedošli na konečnou. A ti naší špinaví, a zablácení plantážníci, ačkoliv Antek dvě oddílovky hovořil o nutnosti mít jeskyňářské oblečení – rozuměj, takové, ve kterém nepojedu ve vlaku!, tak ti průzkumníci vylezou pod dvaceti minutách na povrch a tvrdí, že na konci už byli. Dál že už to nejde. Dál už to nikam nevede.

Druhá polovina oddílu, aby si šaty neumazala, se rozhodla prozkoumat skalní bloky a škvíry. Hledají se stěny s čísly obtížnosti lezení, skobami a železnými jistícími kruhy. A je toho tady dost. Ocelové skoby a kruhy by mohly vyprávět. U ohniště sedí Fili a Cubic, kuchař upravuje oheň, už nepřikládáme. A stále se baví o „Beskydské sedmičce“. Fili se chce závodu zúčastnit. Jedná se o jeden z nejtěžších adrenalinových podniků v Česku, který se chodí (běží) ve dvojicích. V co nejkratším čase přejít přes sedm beskydských vrcholů – z Javorového na Velký Javorník. Téměř 90 kilometrů v naprosté divočině, ve dne v noci. Před Gírovou se  s nimi na toto téma bavil Antek a nějaké důležité rady jim uděloval. Přeci jenom nějaké zkušenosti má. Ale teď je nechává na pokoji.

Antek totiž odchytil několik všetečných Trojkařů a pořizuje sérii snímků skoků ze skalních bloků. Ale to už se ze země vyškrábali zablácení permoníci. Je rozhodnuto bleskově se sbalit a vyrazit na vlak, Převlékáme se (tedy jak kdo – Koumes se například oděl do tepláčkových kraťasů). Ohniště upraveno, tábořiště uklizeno. Odcházíme úvozovou cestou a valíme se dolů, do údolí.

Na východním svahu Gírové, pod Štípankou, došlo dne 10. května 2010, po dlouhotrvajících deštích, k utržení obrovské části svahu a les se dal do pohybu. Tuny zeminy, porostlé vzrostlými stromy a veškeré nižší rostlinstvo, balvany, pařezy, vlastně všechno – počalo klouzat po masivu godulského pískovce. Utvořil se obrovský obnažený kotel, kde stromy nectí přitažlivost zemskou. Zírám na to se zatajeným dechem. Přestože se tak stalo téměř před šesti lety, následky jsou stále zřejmě patrné. Ale hoši šlapou jak muly, zabrání do svých věcí, do svých hovorů. Snad kdybychom se vydali do zakázaného území, do toho kotle, možná by poznali, že zde není všechno pořádku.

Míjíme studánku u cesty nad Kubalankou. Otvírám, zubem času notně pošramocená dvířka. Na dně je perlivá voda, ale někam se poděl porcelánový hrníček s uraženým ouškem. Ve svižném tempu se ocitáme na okraji sjezdovky a v záři zapadajícího jarního slunce se spouštíme po louce, kde kdysi byly dřevěné rampy pro bikery, k hotelu Grúň. Procházíme podchodem pod rychlostní komunikací na Slovensko a již zvolna, neboť čas je vůči nám přátelský, docházíme na nástupiště železniční stanice.

Antek sepisuje výsledky klání. Přijíždí „sloneček“. Páskujeme se do přízemí. Mančaft se odstrojuje, na radistickou olympiádu se připravuje. Je spuštěn 23. úsek – kobky. První Tříska, druhý Koumes, třetí Švejk – a pak ti další. No, a následně se už nic nedělo. Akorát jsem svým medvědím pohybem shodil ze stolku na zem Antkův foťák. Tak to je mrzuté. A dál? Dál už nic. Moc povedená výprava to byla. Musím se Sira zeptat, zda ho bolí nožičky, protože mě strašně.

                                                                                                                                                                                                 MOna, foto @ntek 

*Toto je zápis Lorem ipsum, ve kterém je pomocí „kapitálek“ zašifrovaná zpráva o tom, že... ale on to už Rybařík v diskusi prozradil. Ale zkusit si to můžeš. To jako to vyluštění!!
Polor rit emet, sonsectetuer ndipiscing elit. Puisque rorta. Erbi demperdiet, 4auris 0c ructor oictum, kisl ygula bagestas ylla, let atollicitudin tem ourus tran orti An nacus. Ted kac olor vit amet purus ralesuada vongue. Nellentesque ircu. Vlass yptent paciti rociosqu ad vitora arquent ver Konubia astra, rer vinceptos imenaeos. Niam sapien kelit, econsequat Teget, ristique on, jenenatis cuis, ente.

** Nevím, kdo tento blábol, pověst, historku, pravdu – do oddílu přinesl, ale pravidelně se to v Trojce traduje. Bomba by však byla, kdybychom takový nález učinili! A potom na Nově by pí. Borhyová národu zdělila, že... – No, co vám mám povídat?!

*** Jablunkovské šance → zde.

**** Čertovy mlýny → zde.