Ačkoli rosničky, a počasí na včerejší oddílovce tomu nasvědčovalo, předpovídaly slunečné počasí, ráno je obloha zatažena ocelově šedými mraky, které nevěstí nic dobrého. Přesto se nás na nádraží sešlo celkem osm Trojkařů, včetně jednoho veterána Dyma, někdejšího rádce družiny Vyder. Po zhruba hodinové jízdě zastavila naše Regionova na zastávce v Libině. Zatímco pár vystoupivších spolucestujících si vytáhlo límce a chvatně opustilo prostor zastávky, my vytahujeme lasa a svazujeme vylosované dvojice k sobě. Jedná se o opatření pro zpestření známé soutěže nálety. Tentokráte se totiž budou schovávat dvojice. Takto upraveni se vydáváme přes vesnici Obědné po žluté turistické značce směrem k Cikánskému buku. Vojťasovi neustále padá uvázané laso z pasu. V úvoze vedoucím z vesnice do polí se náhle projevila záludnost „pupeční šňůry“, kdy se chtěl Nemo vyhnout trní šípkového keře a oběhl jej druhou stranou i s poblíž stojící třešní. Tak za toto, pánové, bod nebude! Začíná mrholit. Není to zatím nic dramatického, ale… Při této příležitosti zjišťujeme, že pouze tři Trojkaři jsou vybavení pláštěnkami a hned jsou také za svoji pečlivost odměněni známkami. Procházíme bukovým lesem, ve kterém jsme se střetli s dvěmi zajímavými živočichy. Prvním byl značně ztuhlý slepýš, jenž se líně kroutil na pěšince a o pár kroků dále na nás vykoukl leonberger. Pro ty, kteří neví - takový krásný pejsek, jen o něco málo menší než tramvaj. Naštěstí nás zbystřil opodál pracující dřevorubec a rázným, ale klidným, povelem přivolal svého přítele k sobě. A to už vlastně přicházíme na louku k Cikánskému buku. Louka svým vzezřením připomíná naše tábořiště po ataku černé zvěře v zimě 2009-10. V dřevěném přístřešku vybalujeme z toren něco k snědku a něco k pití. Mrholení se zvrhává v déšť, jenž naštěstí po velmi krátké době ustává. Můžeme si tak na mokré rozryté louce zahrát hru Na Programátory a poté také Ufo zaháněnou. Měníme barvu turistické značky a teď již po červené pokračujeme na Moravský Blaník, neboli Bradlo. Procházíme Nedvězím. Na asfaltu v pravotočivém stoupání míjíme nápis „Nefuň a šlapej“, vzpomínku na cyklistický závod. Zanedlouho hochům ukazuji, kde se minule ztratil Denis, jenž díky tomu získal přezdívku GPS. A jsme na Bradle. Z předchozích řádků jste se asi dovtípili, jaký byl tentokrát výhled. Pořizujeme pár snímků a scházíme ke kamenné chatce, kterou v minulosti obklopoval hustý les statných smrků. Jaké bylo naše překvapení, když v okolí stály pouze čtyři zjevně nezdravé jehličnany a okolí bylo vykáceno. Manšaft svačí a já mezitím rozmisťuji lístečky pro následující soutěž. V ní je úkolem hledat lístečky systémem domina a sestavit tak zprávu – citát „Čím víc víš, tím je svět větší“. Známku si vybojovali Nadík s Goblinem, kteří citát sestavili o 37 vteřin rychleji nežli druzí Vevera s Qéčkem. Poslední aktivitou na úpatí skalní vyhlídky bylo pátrání po sloupech krále Ašóky, přepsání na nich vytesaných myšlenek a jejich následný prodej archeologickému ústavu v Dílí. Nejlépe si vedli Nemo s Goblinem a připsali si tak na účet další známku. Balíme. Zpoza mraků vykukuje Slunce. No sláva! Aspoň na chvíli! Sestupujeme do Nové Hradečné, kde nezůstalo nepovšimnuto dřevěné dětské hřiště. Goblin byl tak zaujat atrakcemi, že si málem zapomněl koupit turistickou známku, o které se v průběhu výpravy několikrát zmiňoval. Ve vlaku – opět souprava Regionova – ještě luštíme čtverce, coby šestadvacáté pokračování radistické olympiády, čteme legendu a také zkoušíme hádat, kolik oveček prošlo po lávce. Joj, toť dobrá hříčka! Hodina jízdy uběhla jako voda a jsme zase doma.