To byly nervy, než ten Koumes dorazil, je už 7.45 hodin a Koumes nikde, nervy to jsou! Ale Koumes tu už je, poslední autobus ho přivezl, (a kde je Dodo – doufám, že mi nebude tvrdit, že ho bolela hlava – o Doda začínám mít strach!), a v kraťasech vystupuje a tak frčím k pokladně a kupuji 12 lístků a jeden pro Sira, psa kokršpanělského. Sobík a Mates mne bombardují, zda budeme hrát souboj jezdců – no to je to, co mne teď nejvíce zajímá. Valíme si to na druhý perón, a už je tu „městský slon“, naloďujeme se do „přízemí“ a frčíme si to na Bohumín. Ne, radistická olympiáda vypukne až na druhém spoji ze Svinova do Opavy, a tak hledíme skrz okna na míhající se krajinu ozářenou jarním sluncem, protože dnes je první jarní den a my zahajujeme jarní botokros. A Sysel na mne dotírá, kolik že to dnes ušlapeme kilometrů, protože si to chce poznamenat do pracáku. Ve Svinově přestupujeme do „tornáda“. Jsem nadšen. Přetopená souprava, tak jak to „panťáky“, kterým už zvoní hrana, umí.

Shazujeme bundy a mikiny – hele, Koumes, jak to že nemáš ani jednu součástku oddílového kroje! (karamba, tebe omlouvají pouze ty kraťasy, ale svinibrodská zeleň, to snad ne!). Rozdávám lístky s runovým písmem, luštíme a Runy je druhý.
Překvapujeme mne, že cesta zatím probíhá v naprosté pohodě. Sobík se mne neustále ptá, zda je hodný. Ano, zatím je hodný. Ale nechval dne před večerem! V zápětí totiž vyškemral křesadlo od Koumese a celá jejich čtyřka vyrábí jiskry a to takovým způsobem, že zrakem hledám hasičák. Musím jim rozmluvit, aby toho zanechali. V Opavě chvíli čekáme a naloďujeme se do „regionovy“. Jen jsme se rozjeli, a už se pořádají hromadné průzkumné výpravy na buňku podtlakového WC. V nízkopodlažní části vozu s námi cestuje nějaká veselá tlupa mladých lidiček. Mají s sebou čtyři čivavy. Tři zastávky v jarních polích uběhly jako voda a vystupujeme v mlhavém ránu, prosvíceném sluncem. Je „ostro“, ale nádherně. Necháme zmizet hrozen lidiček, nastupujme si před nádražní budovou z režného zdiva a vyhlašujeme první závod do OZANABu – všímačku.

Valíme si to parčíkem. Zde se Sir samou radostí z prvního jarního dne nezřízeně vyprázdnil. A tak raději přednáším o plodech platanu javorolistého a do paměti ukládám jednotlivé body všímačky. Přecházíme Moravici a přistáváme na „našem“ místě za potokem pod lípou. Vyhlášeno ukončení všímačky a následně svačina. Část oddílu peláší do obchodu nakoupit si nezdravé poživatiny – brambůrky, iontové nápoje, cukrovinky (no co, koupil jsem si dvě marokánky! – a Sirovi balík piškotů). Ještě filozofujeme u kapličky o trojici svatých a „jdeme do sedel“. „Čí je to bunda?“, ptá se Runy. „To není naše! Ta už tu byla, když jsme sem přišli!“, odpovídá část oddílu.

Šlapeme do kopce. Do toho kopce, co včera Antek o něm navykládal, že je velký a prudký, sotva dechu budeme popadat (taky jsem popadal!!). Po levé straně postupně míjíme balvany se znaky zemí Republiky československé. (Jenom tu Podkarpatskou Rus nemohu objevit.) Sobík nahlas předčítá z bronzu odlité texty a přiznávám, že kdybych si to současně s ním nečetl, vůbec nevím o čem to ten Sobík mluví. Dorážíme k Červenému zámku  a slabší povahy vytahují peněženky. Ne, zde se vstupné neplatí. Tak si robíme jednu fotečku ve vjezdu do parku a pelášíme k Hodinové věži Červeného zámku. Hledíme z hradeb dolů, oddíl je vzápětí rozprášen několika nálety a přesouváme se kolem rozložitého platanu, kam se sápou Mates, Sobík a Sysel s žádostí, abych je zvěčnil.

Odkládáme si u Bílé věže loapy a bundy. První závod – běh po dlaždicích. (Až později jsem si vzpomněl, že prvním závodem je překonání skokem schodiště balkónu. Ale to je moc nebezpečný závod.) Běžíme postupně za sebou, akorát Sira zajímají jiné věci a ňuchá a čaruje kolem kamenných stěn nádvoří. V běhu je první Mates, za ním Jack a Saly.
K věži nesmíme. Okolí je ohrazeno páskou. Asi padá břidlice ze střechy nebo sem tam nějaká ta cihla. Dnes nehrají, umně do železných skulptur schované reproduktory, žádnou Beethovenovu hudbu. A to je škoda. Ještě chvíli se kocháme před Bílým zámkem a následně vyrážíme rovně do parku. Dnes nepůjdeme po jednotlivých vyhlídkách, protože je pěkně a my chceme na Mariánské louky. Míjíme lepé kmeny douglasek tisolistých (nikdo nepoznal!), hájky vejmutovky, pár tisů, ještě nemají červené kuličky a jeden jehličnan, snad je to blahočet chilský (ale nejde mi do hlavy, co by tu dělal. Je zde na něho zima).

Po schodech sestupujme vedle úvozu, kam zapadl Sir a jeho kníkání je slyšet až od hladiny Moravice, k poslední vyhlídce – Leopoldově? Chybí část oddílu, která pod vedením Koumese a Runyho rozfoukala oheň, na němž včera lesáci pálili klestí z ořezů zámeckých stromů. Vyplísnil jsem jim, s odkazem na 4. bod táborového řádu – bude-li někde rozdělán oheň, musí být uhašen vodou, a nebo jinak, do poslední jiskřičky. Což se výtečníkům jistě nepodařilo. Ale už přecházíme železný most a hurá pod naše stromy. Na balvanech jsou sice nějací poutníci, ale určitě brzy odejdou. Posilňujeme se a stavíme hřiště na kombinované uzlování.

Karamba. Nebylo by oddílového podniku, kde se nesnažíme uzlovat a přesto dnešní klání opět dopadlo žalostně. Lišákům se v obou kolech rozvazují uzly. Vítězí Vydry, přestože je v druhém kole Rysové porazili, ale čas Vyder z prvního kola je lepší. Samotný závod proběhl ve vysokém tempu. To ovšem nebylo zásluhou naší šikovnosti, ale traktor, který „bránil“ louku za lesem (kde byly dříve pořádány celostátní srazy pionýrů s představiteli vlády), se rozhodl, že uhrabe krtiny a spadané větve i na „naší“ louce a tak nám postupně z našeho hřiště ukrajoval jeden pruh trávy za druhým. Vše klaplo naprosto přesně. Dobojováno, klacky vytaženy a oddíl se odklidil do kamenného oválu.

Saháme k dalšímu nezvyklému závodu, který se dá zahrát opravdu jenom tady. Běh po balvanech. Vždy se před tímto závodem v duchu modlím k našemu Pipifárkovi, jenom aby se „producha“, nikomu nic nestalo. Já vím, že to není omluva, že se ještě nikomu nic nestalo, kdyby se zrovna teď stalo. Ale ten závod je natolik vzrušující, že bych si vyčítal, že jsem našim hochům neumožnil poměřit si své síly na neobvyklém cvičebním nářadí.
Postupně vyráží závodníci na trať a skáčou z balvanů na balvan. Rychle, rychle, rychleji. V prvním kole má nejlepší čas Švejk – 14,94 vteřiny (poslední Sobík – běžící ve fuskách – 33,84 vteřiny). Druhé kolo, které na mně hoši vyškemrali – asi je mrzí, že mají celé kosti – vyhrává Runy (12,44 vt.), před Salym (12,84 vt.) a Švejkem (13,95 vt.). Sobík si v druhém kole zlepšil čas o celých 5 vteřin, ale boty si stejně nenazul!!

Přesouváme se pod naše olše. Traktor už nevidět ani neslyšet. Jen zdrhaná tráva nádherně voní mateřídouškou a řebříčkem. Leháme si do trávy hlavou k „stonehendžu“ a zavazujeme si oči. Škoda, že jsem Sobíkovi nenasazoval šátek já. Na daný signál mužstvo vyráží směrem, kde tuší kamenné ohradisko. Dávám dobrý pozor, abych nemusel použít generální stop, to kdyby se někdo snažil přebrodit Moravici, jak se nám v minulosti už stalo, ale nebylo toho zapotřebí. Akorát Jack si to vyrazil směrem k žimrovickému splavu. Ale je natolik veliký, že by po několika kilometrech přišel na to, že není něco v pořádku a šátek by si sundal. Teď si uvědomuji, že vůbec nevím kdo vyhrál. Ale asi to byli Vydry před Rysi. Lišáci tyto hry dvakrát nemusí.

Opět se vracíme s míčem mezi balvany a hrajeme přerušený zápas ve snajpru (nějaké dvě paničky nebraly na vědomí naší předchozí hru a vůbec jim, ani jejím psům, nevadilo, že by mohli být vyřazeni – neboli vybiti). Vítězné mužstvo dostává známky.
Ještě zkoušíme vychytávanou, je to vlastně eskymácká honička na balvanech. Do dvou minut postupně všech šest dvojic vždy pochytalo zbytek oddílu, což se nám kdysi nestávalo.

Přichází další poutníci. Mezi nimi i ta tlupička se čtyřmi čivavami, kterou jsme potkali už ve vlaku. Opouštíme balvany a dojídáme poslední zbytky proviantu. Z Moravice je postupně, po úmorném pátrání, přineseno sedm kamenů na lagori. Mužstvo zůstává stejné jako při snajpru. Stavíme hřiště i kamennou věžičku, hvizd a už se sype věž do trávy a útočníci prchají do bezpečné vzdálenosti. Ale hra nemá spád. Oběma stranám chybí tvořitel hry, který se nebojí riskovat. Obránci neochotně vybíhají za míčem, útočníci se bojí vběhnout do kruhu. O vrhacích schopnostech – rozuměj míčem, značné části oddílu lze také pochybovat. Za stavu 3:1 hru raději ukončuji, protože se na to nedokážu už dívat a taková pěkna hra si to ani nezaslouží. Balíme se.     
Nenápadně rozhazuji zaváté stopy mezi balvany „stonehendžu“, ale části Trojkařů moje činnost neušla, a tak když se vracím pod olše a oznamuji, že sir John Franklin se objevil, peláší tito výtečníci i se svojí výzbrojí a výstrojí k balvaništi. A tady se zrobila první chyba. Protože zbylá část oddílu všeho nechala a běžela za nimi. A tak se balíme na dvou místech, protože to byla poslední hra dnešního OZANABu.

Přicházím k našemu hnízdu, dlouhé kalhoty strkám do loapu, z větví sundávám koš a vodítko, kontroluji úklid tábořiště, zase ty zpropadené papírky od cukrátek, které trousí Sobík, a mířím k balvaništi. Sečítáme zaváté stopy, hoši se dobalují a pomalu se vydávají za mnou. Na nádraží to máme slabou půlhodinu. Kolem malé vodní elektrárny a lesní školky kráčíme po levém břehu Moravice. Vpředu se drží Švejk a Vydry a Koumes. Ale nezabočili na lanový most, tak je nechávám, ať si vychutnají první jarní vycházku. Zbytek oddílu jde za mnou přes houpající se most. Pod mostem se brodí tři koně. Vydry pádí zpátky. Mates zadýchaně dodává, že všude bude chodit se mnou, protože se Švejkem si vždycky zajde.

Vycházíme u našeho náměstíčka pod lípou a přes „hradecké Benátky“ míříme k hlavnímu mostu přes Moravici. A kolem řeznictví a hospody Na staré poště docházíme k nádraží. Koumes a Saly žadoní zda mohou ještě pátrat po kešce. Několik minut máme čas, proto svoluji a hned vzápětí odvolávám s nimi pádícího Sobíka, protože to by nemuselo dobře skončit. Nastupujeme do regíny. Po chvíli jsou zde i keškaři. V Opavě je nástupiště na Svinov pěkně našlapané a náš „slon“ nikde. Přijíždí se zpožděním. Zástupy lidí se hrnou ven, zástupy lidí se hrnou dovnitř. Ve vlaku morálka členstva značně polevila. Obzvláště Trojčata se baví tak hlasitě, že to slyší celý vagón. Ale nejsme sami, kdo nahlas přetřásá dnešní zážitky.

V podchodu ve Svinově Sysel zjišťuje, že mu chybí bunda. Ve vlacích určitě nezůstala. Vždy jsem šel poslední a všechno zkontroloval. Slzící Sysel volá rodičům co má dělat. Teď už se nedá dělat nic. Bunda, s největší pravděpodobností, leží mezi balvany na Mariánských loukách, pokud ji tedy nemá nějaký výtečník sbalenou ve svém loapu a ještě na to nepřišel. Cesta už proběhla bez dalších mimořádností. Vlak nás do vezl až do Karviné. A nebýt té zapomenuté bundy, byla by to velmi pěkná výprava.
                                                                                                                                                                                              MOna