38. Soví vrch, 23. března 2019 - jarní botocross * K3

Když se v anketě hlasovala, kam podnikneme první jarní výpravu, vítězily Mariánské louky v Hradci nad Moravicí. Na oddílovce jsou mnozí synci překvapeni, že se vůbec někde hlasovalo. Netřeba se však vztekat a hartusit. Provádíme tedy hlasování na závěrečném nástupu a nemůžeme se dobrat výsledku. Nezbývá než určit velitelským hlasem jako cílem výpravu „Soví vrch“ na Godule. Abych uchlácholil tábor proti hlasujících, slibuji opékání uzenek, zbytky sněhu pod skalními převisy a návštěvu jednoho velikého lomu, kde ještě nikdo z vás (ani veterán Tříska), nebyl.

Je chladné syrové ráno. Poslední cáry mlhy jsou už dávnou roztrhány jarním sluníčkem. Je nás patnáct, takové malé příjemné překvapení, (když jsme si včera na oddílovce vyslechli kdo všechno a proč nejede). Za sebou už máme „hada“ – 21. úsek radistické olympiády odehraný ve vlaku, před sebou mýtický vrchol Godula.

Vyrážíme po modré značce, ale hned za nádražím scházíme do hájku a shazujeme ze sebe bundy a mikiny. Antek vysvětluje závod na body a systém bodování za pomocí žetonů, což uklidňuje především Šunku, neboť už drahnou dobu bombarduje Antka všetečnými dotazy. Opouštíme starou zástavbu, míjíme několik nových, veskrze podařených rodinných domů, přecházíme les a jsme mezi poli a loukami.  

Oddíl se zdržel kdesi vzadu při několika soutěžích – nebo my jsme utekli – já a pes – dopředu? Míjíme obrovskou jívu, na jejich pupenech hučí stovky, snad tisíce včel. Zní to jako by se blížil klouzavým letem brumlající bombardér. I synkům, procházejícím zde později, jak mi Antek prozradil, to nahnalo strach! Vždyť značná část se s tím setkala poprvé v životě, a svižným krokem opustili zvučící vrbu („mlátičku“?) O kousek dále, na pokraji pole nás překvapují dva frkající „divočáci“ – roztomilá vietnamská prasátka. Sir takové psy ještě neviděl a opatrně vyráží na průzkum, nohy připraveny prudce změnit směr, kdyby se ti neznámí psi rozhodli si to s ním vyřídit, což se, samozřejmě, vzápětí stalo. Úprkem vyráží z průzkumné mise, ušiska rozevlátá, točící se ohon – hledá za mnou bezpečí. Ale čuníci se nehodlají rozptylovat nějakým hloupým psem, když v zemi je tolik sladkých kořínků, červíků a vesele frkotají ouškama, jak to umí hroch. Tak je Sir alespoň, z bezpečné vzdálenosti, opatrně poštěkal.

Další svlékací zastávka. Shrek, Vendy a Donut si dokonce oblékají kraťasy, dlouhé kalhoty putují do loapů. Akorát Vendy si už nemá kde nacpat bundu. Kýho šlaka si nese v tom batohu? Podél cesty teče potůček, ale nevidíme žádné květiny. Před námi se ve slunci rozpíná tajemná Godula. Přicházíme do Komorní Lhotky a kolem bývalého letního tábora, dnes již ve značně zuboženém stavu, přicházíme k Masarykově škole a dále po hlavní silnici míříme na náměstíčko „Ligotky Kameralne“. Rozcházíme se do obchodu. Ti, co nemají uzenku, zapadají do masny. Shrek mi oznamuje, že zde mají „gádžovskou“ slaninu. Odhazuji do koše klacík od nanuku. „Do sedel, do sedel, vyrážíme!“ Tak to zvěstuji!

Kolem Sobíka šlape hrstka Trojčat a hrají s ním „dračák“. Zčerstva mizím z doslechu. Ne, že by dopředu, ale je možno zmizet i dozadu, či-li, vzdálit se! Na konci výpravy šlapou Infin, Séba, Shrek a Tříska. Po cestě několik náletů, otázek za žeton. Zatím, kromě dvojice děvčat, z nichž jedna tlačí nahoru kočárek, jsme nikoho nepotkali. Ani na chatičkách kolem cesty není vidět žádný pohyb. Až v rekreačním středisku pod „zatáčkou smrti“, o niž zrovna hovoří Antek, se nic neděje. Přesto jsou kolem cesty uloženy hromady klád staletých buků. V určitých místech, kde posledně stál vzrostlý les, lze spatřit pouze paseky s pařezy a uschlou loňskou trávou. Téměř pod vrcholem narážíme na další úložiště pokácených kmenů, hromady pilin a dokonce i vrátek lanovky, jejíž pomocí se vytěžené kmeny dostaly k asfaltové cestě. Šunka vyzvídá, když už tam budeme. (To bych také rád chtěl!) Za horizontem hřebene lze spatřit zasněžený vrchol Lysé hory, chcete-li – „Giguly“. Ano, Startér ji vidí! A není to Praděd! 

Míjíme chatu Ondráš a kráčíme na samotný vrchol Goduly (738 m n. m.) Neochvějně nás vede žlutá odbočka k památníku.  Z vrcholu se spouštíme ve vysoké trávě na paseku. Statný les zde dříve stojící je nenávratně pryč. O kus níže lze spatřit ohradu lesní školky. Vůbec to tady nepoznávám. Památník je konečně objeven. Ještě z podzimu zde leží věnec s trikolorou „Na paměť 100. výročí Republiky československé“. Chvíle odpočinku a přemítání kam dále? Všude jsou pařezy, zarostlé větve co nestačili lesní dělnici uklidit. Mezi nově vysázenými borovicemi se spouštíme ze svahu dolů tam, kde tuším lomy.

Stojíme na hraně. Dole pod námi je vše vykáceno a lom – poznáváme ho podle zbytků kamenné chatky, je tak zcela obnažen. Ani se nám nechce dolů. Antek nás žene na Soví vrch. Rychle rozdělat oheň a opéci uzenky. Čas nás tlačí. Stoupáme svahem napravo v naději, že najdeme spojovací pěšinu. Ale vše je rozryto.  Stejná situace se nám nabízí na Sovím vrchu. Kolem majestátní borovice je plno malých křivých stromků, trní a polámaných haluzí. Antek je překvapen. Jižní strana lomu i vysoký les za ní je zcela obnažena. Ale ohniště je zde stále. Nezbývá než částečně vyčistit prostor. Sobík se nabízí, že rozdělá ohýnek. Odhazujme loapy do trávy, bundy věšíme na stromy. Všude je plno dřeva a chrastí a tak za chvíli již plápolá oheň. Napichujeme uzenky na patyky a dáváme se do opékání – jak se nakonec ukazuje, k hlavnímu bodu dnešního programu. Musím se pochválit, že dnes, za všeobecného veselí,  spadl „párek“ do ohně mně. Ne že by uzenka praskla či uhořel mi „patyk“, ale klobása normálně z klacku sklouzla. Sirovi naskočili sliny, ale nic nedostal.

Lukin si opekl párek a i s prutem se vysoukal na strom, kde se uvelebil na větvi a jako pardál začal okusovat svoji kořist. Nevím, co to napadlo Sobíka, ale snaží se Lukina setřást z toho vetchého keře. Snad čeká, že Lukinovi upadne uzenka z patyka, snad čeká, že upadne sám pardál Lukin. Byl zahnán do ústraní ten Sobík, by netropil nežádoucí alotria. Karamba! To je ale pěkné povětří.

Nenápadně jsem na Sovím vrchu rozházel poslední zbytek zavátých stop, co jsem měl u sebe a v okamžiku, kdy jsem usoudil, že všichni už pojedli, vyhlásil jsem signál Johna Franlina. A právě Lukin sklouzl z větve jako ten pardál, a dříve než se jeho mateřská družina rozkoukala, sám ukořistil sedm zavátých stop. Bohužel, ostatní družiny byly rychlejší. Ale to nevadí. Důležité je něco odevzdat admiralitě. Což se podařilo.  Dojezeno, dohráno, jdeme do sedel. Oheň je uhašen zbytky sněhu do poslední jiskřičky, opouštíme Soví vrch. Pár průzkumníků, především Rysové Infin a Shrek, zdolávají zadní uličku pod skalnatým převisem a probíjejí se přes vyvrácené stromy a keře. Ale my ostatní jdeme naokolo a povzbuzujeme je v jejich úsilí. Synci, to je naprostá krása!

Šupíme si to dolů, z království stříbrných kmenů buků Goduly. Kdosi nalezl klíče od auta. Na silnici ležící. Takový ten, co se musí zmáčknout a auto se otevře a potom nastartuje. Kam s ním? Komu ho předat? Tak ho věšíme na jednu z tabulí zbojníka Ondráša. Na takový hřebík. Snad ho ten neborák najde, když se bude vracet s marnou možností odjet domů.

Procházíme zatáčkou smrti. Dnes jsme zde však potkali minimum cyklistů. O kousek níže, a že je to pěkný padák, kdy se octneš po několika metrech délky několik metrů níže, oj, kolena bolí; narážíme na odbočku k lomu. Já si nejsem stoprocentně jistý, zda jdeme správně. Přeci jenom jsem tudy kráčel před drahnými léty, s jiným oddílem, s jinými chlapci. Ani Tříska si nepamatuje, že by zde kdy byl. Ale podařilo se! Stojíme před ústím godulského lomu. Údajně zde za války místní nacisté nakreslili na skalní bloky obrovskou svastiku (hakenkreutz). Už není po ní ani památky.

Je zde jakási tlupička lezců. Zdravíme se s nimi. Usedáme k ohništi, ze kterého se ještě kouří a pozorujeme jejich dovednost ve stěně. Perlí především dvě dívky. Občas jsou to kousky velice krkolomné. Akorát to jejich auto, odstavené před vjezdem mi později trochu zkomplikovalo uveřejnění snímků. Musel jsem retušovat, klonovat. Je to dostatečně popsáno v komentářích.

Je čas pokračovat zpět. Na loukách nad katolickým kostelem rozbíjíme tábor, už napojeni po předešlé návštěvě u studánky v rokli nad námi. Slunce už překročilo nadhlavník. Chci se dozvědět s fotografií kolik je hodin, ale zjišťuji, že informace pod snímkem jsou těžce zavádějící. Nesouhlasí hodina ani den, o roku nemluvě. Znovu se dívám, zda je to vůbec můj fotoaparát!

Odehráváme několik her v režii Antka. Jirásko, které už nemohu ani cítit a potom několik zápasů v liščích ocáscích. Vítězní dostávají žetony. Balíme loapy, pár běžců ještě pádí zpět pro vodu, díky Sébo, a spouštíme se na náměstíčko do Ligotky Kameralne.

Zpáteční cesta je pro mne hotovým očistcem. U zdevastovaného objektu bývalého dolu DUKLA, kde se stala na začátku šedesátých let ta velká důlní tragédie, se Antek přiznává, že zde jako dítě, i se svými bratry, tábořili. O kus dále potkáváme dva mladé lidi. Ona a on. Ona má pas štíhlejší jak Shrek stehno. Taková rachitická konstrukce. Překvapilo mě, kolik synků si toho všimlo.
Ale že o kus dále teče potůček, rozkvétají kočičky, po nebi letí cáry cirrusů, nad polí zvoní skřivan, to si chlapci nevšimli. Buď to hltají dračák u Sobíka či Sysla nebo jen nezávazně plkají o velmi důležitých věcech. Šunka vyzvídá, kdy už dostaneme tu kofolu. Vcházíme do vilové zástavby Hnojníku. Už jde vidět železniční trať. Na nádraží dorážíme necelých 15 minut před odjezdem vlaku. Vedle staniční budovy je sice otevřená restaurace a se zahradou, ale nedoporučuji její návštěvu. Ve spěchu vypitá kofola by se mnohým mohla vymstít. A už je tu naše souprava, a usmívající se turisté, vracející se z jiné části Beskyd domů.

V Těšíně máme čas. Sedíme na „našem“ peróně. Kolem projíždějí vlaky, na Slovensko nebo k nám – do Slezska. Z loapů jsou vydolovány poslední poživatiny. Šťastní nálezci se dělí s jinými. Jen pár minut zbývá do příjezdu našeho „slona“. Už je tu! Soukáme se dovnitř. A frčíme si to domů. Pěkná výprava, proč mě však jen tak strašně bolí nohy?

                                                                                                          MOna © foto Mona