Předzvěst dnešní výpravy nevěstila zrovna růžové vyhlídky. Na včerejší oddílovce byli přítomni všehovšudy tři Trojkaři a navíc nám „rosničky“ několik dní neslibují zrovinka ukázkové jarní počasí. Goblin, Jori i Qéčko se dušují, že určitě pojedou…!

Nakonec vyrážíme jen tři, ze včerejší „sestavy“ vypadnul Goblin, který se prý „zapomněl omluvit“. Napsal jsem mu do esemesky „ty koňu!“ a něco v tom smyslu, že se jednou sám někde zapomene. Usedáme do přetopeného vagónu RegioNovy hned za dveře ke starší paní a zanedlouho, přesně minutu po plánovaném času odjezdu, se souprava dává do pohybu. Po necelé hodině jízdy vysedáme přibližně o 40 kilometrů dál a 400 metrů výš na zchátralém nádraží v Moravském Berouně. Dívám se na nebe. Azuro to vpravdě není, ale na déšť to taky nevypadá. To půjde!

Po pěšině mezi poli kličkujeme mezi zmrzlými zbytky sněhu a kalužemi vody směrem k centru města. Jak nám přišel vhod dlážděný chodník! Na náměstí shazujeme batohy a hochům předávám připravený testík o městě, ve kterém se nacházíme. Vzhledem ke skutečnosti, že se Jori nemůže rovnat s Qéčkem, luští jej oba spolu dohromady nesoutěžně. Já zatím obhlížím čtvrt století starou pískovcovou sochu Panny Marie Immaculaty a monumentální památnou lípu, která je jen o šestnát roků mladší. Byla zde zasazena na paměť obrovského požáru, kterému podlehlo 83 domů a další doprovodná stavení, jako jsou stodly, stáje apod.

Jakmile hoši rozluštili tajenku – slovo Ondrášov, vysvětluji jim, že se jedná o část města, kde naše dnešní pouť bude končit a kde ochutnají známou minerální vodu Ondrášovku. To již jsme ale opět „v sedlech“ a pokračujeme vedlejší uličkou kolem kostela Nanebevzetí Panny, jehož bílá hranolovitá věž se hrdě tyčí k nebesům. Dojem jí ovšem kazí notně se olupující omítka. Procházíme chudým krajem. To ostatně pozorujeme i na většině okolních stavení, nad jejichž střechami již vykukuje věž kostela Povýšení Svatého kříže, stojícího u paty Křížového vrchu. Zde také přecházíme první zasněženou pláň. Zde se sníh drží ve stínu korun košatých lip a hmoty kostela.

„Medvěd!“ Hoši mi nevěří, pokračují v hovoru a ani se nepodívají. Teprve až na druhé upozornění otáčí hlavy a zjišťují, že jsem nekecal… Medvěd, ovšem kamenný, stojí na atice zdejší vodárny. No jo, jsme v Berouně! Německy řečeno Bärn, přičemž Bär znamená právě medvěd! Udělalo se krásně, slunce prozářilo okolí a nám začíná být teplo. Přes rozvaliny hradu Moravský Beroun stoupáme kolem jednotlivých kapliček křížové cesty k vrcholu Křížového vrchu, kde stojí novodobá kaple. Pořizujeme dokumentační fotografii a sestupujeme kousek níž, kde usedáme na kamennou zídku. Při konzumaci svačin pozorujeme ptáčky a také rezavou veverku, vesele poskakující mezi rašícími pupeny okolních buků. No nic, sedí se pěkně, ale je třeba pokračovat.

Dalším postupným cílem je Kočičí vrch. Cesta k němu vede mezi poli, kde se střídá polní cesta podmáčena vodou z tajícího sněhu z okolních polí, s plochami navátého sněhu. Na něm se postupuje krásně, ovšem semo tamo se noha propadne až po koleno! Sílu sněhové vrstvy a okamžik, kdy se tak stane, nelze nijak odhadnout. Zezadu se k nám přibližuje charakteristický zvuk krosové motorky. Místní omladina si z jednoho z polí hodlá udělat trať pro enduro, přičemž občas při svém řádění přejedou i sněhovou plotnu. Moment propadnutí předního kola až po náboj do sněhu ne a ne přijít. Omladina má štěstí. Naštěstí.

Vyhlídka na Kočičím vrchu je ještě mocně zasypána sněhem. Lavičky posezení nejsou vidět vůbec, stůl kouká nad sněhovou pokrývku jen svojí deskou z půlkuláče a vypadá jako lavička. Původní plán, že si zde opečeme uzeninu, musíme přehodnotit a učiníme tak někde níž, v lese. A tak se také stalo. Na suché místo nosíme dřevo a chrastí. Obého tu je dostatek. Ovšem máme problém vůbec zapálit zápalku. Značka Kaufland, vyrobeno v Indii. Že by to bylo tím? Dobrá věc se však nakonec podařila a po chvíli si pochutnáváme každý na svém kousku. Na řeřavé uhlíky ohniště vrstvíme sníh, tím máme prostor dostatečně zabezpečen a můžeme pokračovat dolů, směrem k železniční trati a poté po stezce podél ní. Tento úsek cesty je notně posetý minami různých velikostí, což nás nutí klopit zrak k zemi. Kdybychom takovou minu vyšlápli hlubokým vzorkem trekových bot, byly by zřejmě „celá naše“ na dlouhou dobu.

Přicházíme k místu, kde jsou na mapce naučné stezky naznačeny dva vykřičníky a hned zjišťujeme proč. Asi čtyřmetrová skalka je zabezpečena řetězem! „No vida, aj ferraty tu mají!“ Ovšem je to tak Áčko! Dole na lavičkách dalšího ze zastavení si chvilku sedáme, Jori konzumuje máčené piškoty a mimoděk se rozpoutala soutěž o trefení stromu sněhovou koulí. Je to vlastně ještě sníh? Několikrát povolený a opět zrzlý? Spíš jsou to takové malé ledové krupky. Minisoutěž vyhrál Qéčko, jenž byl úspěšný třetím pokusem. Začíná mrholit. „Škoda“, konstatuji, „mohlo to ještě chvíli vydržet“! Pokračujeme proto dál. Značnou oklikou musíme překonat úsek, kde se hromadí stékající tající voda z okolních svahů. Podcházíme železniční trať a přes mostek, pod nímž hučí rozvodněné vlny horního toku Bystřice, přicházíme do místní části Ondrášov.

Již opět svítí slunce a my se zanedlouho ocitáme u areálu zdejší stáčírny minerálních vod. Mimo oplocený areál stáčírny se nachází upravený vývěr, který je volně přístupný. Výtoková trubka je doplněna skulpturou, zřejmě pryštícího pramene. My si zde odkládáme batohy, ochutnáváme léčivou vodu, svačíme. K prameni přichází místní domorodci s taškami plnými dvoulitrových pet lahví a stáčí si minerálku do nich. Hoši následně luští semafor v rámci radistické olympiády. Pořadí je očekávané – Qéčko, Jori. I my si napouštíme každý jednu lahev a Jori je celý natěšený „až dá ochutnant babičce“! Zvedáme se, abychom se pokusili nalézt pod cihlami za tratí uložený poklad, což se nám daří a poté nám zbývá již jen pár stovek metrů na nádraží. Máme čtyřicetiminutovou rezervu. Nad okolními kopci dunivě hřmí, což nám však již nevadí. Ve velmi proměnlivém, vpravdě aprílovém, počasí jsme našlapali asi 8,5 km a já osobně jsem byl spokojen.