Ve stanovenou dobu srazu byli v nádražní hale pouze tři Trojkaři a nejhorší na tom je, že už nemáme na koho čekat. Snad jen na Ludvu, jenž ovšem svou šanci na účast včera ohodnotil tak na 25%. Po chvilce čekání již nastupujeme do brněnského rychlíku a usazujeme se na sedačky vyhřátého kupé. Čeká nás hodina a třičtvrtě jízdy. Ta je vyplněna „volnou“ zábavou. Z okénka pozoruji zlověstně se převalující ocelově šedé kumuly a jen doufám, že nezačne pršet. Bohužel. V Hanušovicích se na skle objevují první protáhlé stopy dopadajících kapek a v Branné již regulérně mrholí.
Vystupujeme v Ramzové, nejvýše položené rychlíkové stanici na území ČR. Hochy hned na nádraží upozorňuji, že jim nebudu říkat, kdy si mají obléknout pláštěnky a nastiňuji dnešní naplánovanou trasu. Po zelené údolím Vražedného potoka na Obří skály, poté přímo proti spádnici k chatě Jiřího na Šeráku a zpět po červené přes Čerňavu na Ramzovou.

Nějakých 12 kilometrů s převýšením téměř 600 metrů. Schovávám foťák s tím, že občas něco vyfotím, jak trefně Mona poznamenal, „zapalovačem“ (rozuměj telefonem“). Zatím si tedy nasazujeme pouze kapuce a vyrážíme. Hned u první odbočky u dolní stanice lanovky Goblin zaváhal nad otázkou které turistické značky se máme držet… Odbočujeme na štěrkovou cestu lemovanou smrkovým lesem. Zanedlouho již prudce „padáme“ k Vražednému potoku. Přes kamennou hráz přecházíme na jeho druhý břeh a začínáme stoupat proti jeho toku. Jméno Vražedného potoka má původ v pověsti vycházející ze skutečných událostí. Při průtazích vojsk za třicetileté války se místní obyvatelstvo často ukrývalo v okolních lesích. Jednou však byli právě zde místní obyvatelé objeveni Švédskými vojáky, kteří je zde povraždili. Voda ve zdejším potoce byla prý zbarvena krví tak, že byla úplně červená. Tato událost dala jméno i samotnému vodnímu toku a údolí, které je nazýváno také Mordová rokle.

Naše stezka vede po kamenité cestě a po přechodu dřevěného mostku se mění na úzkou pěšinu. Cestou míjíme další kamenné přehrady na potoce, z nichž některé jsou vystavěny z několikametrových kamenných bloků. Na tomto toku je jich několik a slouží pro zmírnění rychlosti vodního toku při četných srážkách, kdy dopadající dešťová voda stěče ze zdejších prudkých svahů Šeráku a Mračné hory rychle do údolí. Monty začíná nestíhat s dechem a pořád remcá cosi o blbých botách. Dokonce sebou jednou flákl na zem a rezignovaně tam ležel a brečel, neb se uhodil do kolene. O slovním doprovodu raději taktně pomlčím!

Přicházíme k odpočívadlu, což přichází vhod nejen Montymu, ale dnes také nezvykle se loudajícímu Nadíkovi. Za protějším břehem vidíme velmi prudký svah, který je místy tvořen kolmou skálou. Po průchodu mladým porostem narážíme na dřevěný mostek, po kterém překonáváme koryto potoka a po úzké lesní pěšině stoupáme k asfaltové lesní cestě. Nad námi se do dešťového oparu tyčí Obří skály. Ani výhledy z rozcestí Pod Obřími skalami nestojí, bohužel, za nic. Monty hlásí problém s puchýřem na noze. Ale o náplast si neřekne!! Konečně jsme na Obřích skalách. Manšaftu raději ani neříkám, kam povedou naše kroky. Shazujeme výzbroj a prozkoumáváme skály za účelem nalezení zdejší keše. Svačíme. Následující kilometr a půl cesty se stává doslova noční můrou pro Montyho. Také Nadík s Goblinem postupně ztrácí smysl pro humor a nabírají čím dál větší zpoždění. U Montyho jeho krize vyvrcholila před chatou na Šeráku, kdy s ubrečenou tváří klečel ve zbytcích sněhu a v ruce třímal mobil. Teda nevím, kam chtěl volat nebo psát. Asi záchranářský vrtulník! Nebo, že by si chtěl poslechnout nějakou písničku?? Musel jsem ho donutit vstát, aby došel do chaty.

Tam si dáváme polívku. Vývar nebo čočkajdu. Všem přišla vhod. Po dojezení ještě chvíli sedíme u stolu. Rozdávám k řešení bludiště. Oba Rysové vyluštili, Nadík ne, čímž se družina Rysů vrátila do boje o celkové vítězství. Ani jsme si nevšimli, že se venku na obloze udála změna. Svým radostným projevem nás na ni upozornili dva horalové od sousedního stolu. Mezi mračny na obloze se začaly prodírat sluneční paprsky a příjemně ozářily přilehlé údolí i protější svahy. No, a nás čeká již jen sestup po červené zpět do Ramzové. Boříme se do rozbředlých zbytků sněhu. Některá místa se stávají zrádnými „pastmi“, neboť odtávají, za pomocí tekoucí tající vody, zespod a není zřejmá tloušťka sněhové vrstvy. O komické situace není nouze. Hoši se ještě navíc navzájem pošťuchují – asi se jim zdá, že je sestup málo adrenalinový.

Na Čerňavě, již na suchu, si dáváme svačinu. Nadík vytáhl mikrotenový sáček a odběhl po cestě kamsi nahoru. Po chvíli se vrací se sáčkem plným sněhu. Ne, nechce si ho vzít domů! On bude stavět hráz tekoucí tající vodě! Jeho dílo však mělo životnost několik málo vteřin. Sestupujeme po vrstevnicové lesní cestě, stále po červené turistické značce. V místě, kde značka podruhé kříží sjezdovku však prudce odbočujeme vlevo dolů, neboť podklad sjezdovky je v těchto místech již natolik tuhý, že umožňuje zvolit tuto kratší cestu. Na konci lesíka, lemujícího levý okraj sjezdovky má býti schovaná další keš. Nápověda „dřevo na stromě“, ikdyž se nezdá, byla přesná, souřadnice však již méně. Nicméně dobrá věc se podařila a my sestupujeme přes vydlážděnou bobovou dráhu k nástupním stanicím lyžařských vleků. Nestačím se divit, jaký je tu po zimě svinčík!! Po chvíli si, již na lavičkách lemujících nástupiště, odkládáme výstroj a výzbroj, usedáme, pijeme a jíme.

Máme pětatřicet minut do odjezdu vlaku, které jsou ukráceny luštěním semaforu v rámci radistické olympiády. Ve spěšném vlaku obsazujeme volnou „čtverku“ sedadel. Ještě jsme ani nedosedli a již se objevil pan štiplístek. Není divu, vlak byl téměř prázdný. Dvě hodiny cesty částečně vyplnila kreslící hra na ničení. Spěšňák dorazil na olomoucké nádraží na minutu přesně. Monty cosi vykládá Nadíkovi o „íčku“, mějě na mysli spíš počítačovou hernu, než kontroverzního olomouckého politika, ale jestli tam nakonec vyrazil, nebo ne, to již nevím!