Den se zrodil do slunečného a teplého rána. Čtyři kulometné bedny výzbroje ASF přivezl na nádraží Marťan a přibral, samozřejmě Jacka, a Monu. Když u otevřeného kufru „citrónu“ fasujeme zbraně, zastavil vedle nás autobus a šofér huláká na Monu dotaz, kam že to jedeme. Mona dodává: „Kačer!“ a zve bývalého družiníka Vyder na výpravu do Strže strachu. Kačer tvrdí že by jel rád, ale musí odřídit šichtu a náhradu nemá.
Poslední doráží Hrášek. Rodiče ho přivezli z Orlové. Roman s Kryštofem, už vyzbrojeni, odchází k pokladnám koupit lístek.
Nádraží je děsně nacvaknuté, všude plno lidiček a dětiček, proto ihned odcházíme na III. perón. Je jasné, že už nikdo nepřijde. Lišáci mají 100%, Vydry taktéž, protože Sochor na nás bude čekat, stejně jako v loňském roce, v Mostech. Chybí tak pouze čtyři Rysové – Peggy, Dragon, Tomáš a Dalmi. Ale mně se nikdo neomlouval ...

Na nástupu nám Mona prvně vyplísnil, prosvištěl několik nepsaných oddílových zákonů a pak se vypařil za jakousi sličnou slečnou s bicyklem. Přebalujeme loapy, schováváme mikiny. Ty dnes určitě nebudeme potřebovat. A už si to valí k perónu „tornádo“ (pantograf řady 460) a za příšerného pískotu zastavuje. Z okna na nás mává Vitas a my se páskujeme do motorového vozu a obsazujeme sedadla. Vytahujeme bloky a tužky, protože hned jak se rozjedeme, bude „za trest“ 19. úsek radistické olympiády – Vietnamština. Mona dorazil (nakládal té sličné slečně kolo do vlaku – no co by jste pro svoji učitelku angličtiny neudělali, že jo?) a hned nás poděli zprávami a odstartoval čas. Výsledky nebudu zveřejňovat, chytrý čtenář si je najde v tabulce R.O.! Ale první byl zase Danny a druhý zase Roman. V Těšíně už vlak praská ve švech. Následně však výletnící vystupují a za Bocanovicemi už jedeme ve voze téměř sami.

Vítáme se se Sochorem. V obchůdku pod nádražím, kde mají ještě starou pokladnu, nakupujeme nanuky. Na nástupu fasujeme tři známky na nálety a v klidném rozpoložení stoupáme k Zuzaně.
U hájovny se napájíme a stále stejnou rychlostí kráčíme nahoru k mohyle. Před loukou Podlesí čekáme na opozdilce. Opět jim vévodí Evans, přestože už vypil jeden energetický nápoj. Poslední kousek cesty hledáme kameny. Ty vyjmeme ze země a odneseme na mohylu. Nováčci zatím nechápou, ale když Roman Kryštofovi vysvětlí ať si hledá ten největší balvan co unese, i oni se přidávají.

Ležíme na zemi a Mona vykládá, že dnes je tomu na den přesně 48 let, kdy přišel Grifinovi z redakce časopisu ABC dopis. Na srozuměnou nám bylo dáno, že náš turistický kroužek Zálesáci byl přijat mezi raketové posádky časopisu ABC a dostává číslo RP – T 1127. Od tohoto dne začíná v oddíle pravidelná činnost a toto datum ctíme jako založení oddílu. Oddíl tak dnes slaví 48. let nepřetržité tábornické činnosti.

Ale konec řečí. Převlékáme se do maskáčů, Rendy a Vitas opáskovávají bojovníky svých armád. Červené armádě velí gen. Sochor. Abychom ho dobře poznali, místo maskáčových kalhot (zapomněl si je doma!) má červené montérky otcovy. Druhým výtečníkem je Kryštof. Na nádraží mi tvrdil, že sandály už nedokáže ukrýt protože má nacpaný loap k prasknutí, a tady se maže blátem a odívá do smrkových větví, nemaje ani tepláčky. Ale má děsnou šlehu a vypadá jako hejkal. To by byla přezdívka!!
Druhé armádě opatrně velí „calvera“ Evans, obklopen svými pobočníky Jackem a Švejkem, vyznačující se uměním útočit rychleji dozadu – do lesa (rozuměj – dát nohy na ramena!), než dopředu. Poslední bezpečnostní připomínky a obě armády se ztrácí v lese pod Hrnčínem.

Prvně obsazuje Hrnčín armáda modrých a červeným nedá moc práce usedlost dobýt. Nemalou zásluhu na tom mají právě volně pobíhající výtečníci Dodo, Jack a především Švejk. Ten svými hlasitými výzvami k útoku spolehlivě rozkryl zamaskované bojovníky Calverovy bandy. Vitas zuří. Po několika minutách se vojáci s modrými páskami na rukávech setkávají na „mrtvolišti“ (ASF má opravdu trefné pojmenování). Pouze v lese nad chlévem bojuje osamocený Evans, ale i jemu je vbrzku umožněno setkat se svými druhy pod „srnčím“ lizem. 

Vyhodnocujeme první hru a nově hrajícím hochům je pohrozeno, že pokud nezměmí taktiku, budou vyřazeni ze hry vlastními hráči (což v ASF jde). Vitas se dožaduje přelepení úst Švejka modrou páskou a odvádí modré pod louku do lesa. 
Mezi "hrnce" samoty Hrnčín zaléhávají červení. Karamba, ani nevím kdo mne v této hře dostal. Asi Vitas – plazící se přes své oblíbené místo mezi flaškami. Tak se pokojně ubírám na spodní konec louky a vidím, že na "mrtvolišti" leží nějaký bicygel a mezi zamaskovanými hochy sedí Fili a láduje se makovcem. Podáváme si ruku.

Padl návrh zda neposilnit modré, když výsledky jsou tak jednoznačné. Vyzkoušíme ještě třetí hru. Dobíjíme zásobníky a modří se odchází opevnit na Hrnčín. Tentokrát se však hra odvíjí podle jiného scénáře. Po chvíli sedím vedle bicyklu a obdivuji východní horizont s hřebenovkou Malé Fatry. A se mnou se hnedle kochá několik „červených“ – vyřazených dobyvatelů. Rendy se snaží panoramu zachytit na svůj přístroj. Ukončujeme třetí hru. Jasně vítězí modří. Sestupujeme zpátky k mohyle, protože více jak polovině mančaftu došla munice. Doplňujeme sumky, napájíme se a odcházíme pod Hrnčín k poslední hře.

Zalehávám pod vysoký smrk a v mém ukrytu se se mnou tísní ještě nějaká 100 l bečka plná zrní. To je asi to místo, které nahánělo protivníkům strach a dlouze se mu vyhýbali s přesvědčením, že tu na ně číhám já. Ale já jsem tu poprvé. Následně jsem se odplazil k základům dřevěnice ale tady mne zase dostal Vitas, plazící se mezi flaškami. Na „mrtvolišti“ nám Fili předvádí, jak se chytají klíšťata. Ve chvilce jich na sobě našel sedm, další se mu vesele prochází po světlé větrovce. (Nezapomeňte se doma důkladně nechat zkontrolovat, jestli jste si nějaké nepřivezli s sebou).

Ke konci hry se pokoušíme s Rendym nafotit nějaké dokumentační snímky a po té co je udolán Hrášek, kompletně zbavený posledních nábojů, odcházíme od „lizu“ zpět na samotu. Pořizujeme závěrečnou fotografii. Přístroje dostal do ruky Fili. Rendy následně zjišťuje, že Fili v jeho fotoaparátu nezanechal závěrečnou fotku, vždy pouze zaostřil a nic! Vybít zbraň, rána jistoty, sundat brýle a zvolna kráčíme zpět k mohyle.

Zde se převlékáme do krojů, „hladi“ se ládují zbytky proviantu, zbraně schováváme. Závěrečný nástup u poklizené mohyly. Červení obdrželi tři známky, modří pouze jednu. Krátký oddílový potlesk věnujeme všem TROJKAŘŮM, kteří zde dnes nemohli být s námi a vyrážíme do Strže strachu.

V okamžiku vynoření se z mohylového lesa jsme překvapili kráčející turisty ze Skalky. Ti patrně nepředpokládali, že se zde v lese pohybuje více lidiček. Obzvláště když náš průvod uzavírá Fili jedoucí na kole. Nejdeme ovšem s nimi, točíme mimo značenou stezku a sestupujeme po staré jantarové cestě dolů přes vzrostlý les ke korytu Mohylího potoka. Část starších „startuje motorky“ a za zvuku vrčení, brblání a chrchlání sbíhají svah až na asfaltovou silnici vedoucí na Tetřev. Tu všichni dobýváme sestoupením po kmenech padlých stromů.

Tak jen opatrně. Překračujeme silnici vedoucí na Velký Polom a spouštíme se ze svahu na pokračování staré jantarové stezky. Po pravé straně máme koryto Mohylového potoka. Kráčíme směrem do Strže. Sám sebe se ptám: "Kde jsou ty koberce žlutých blatouchů?" Vždy je tady obdivujeme. Dnes jdou vidět sporadicky a unikají tak našemu zájmu.
Do Strže vcházíme zcela nenápadně. Nejprve se napájíme u letitého pramenu a pak si sedáme na betonový sokl. Abychom si ukázali kudy oddíl poprvé přišel do Strže, kde stávaly stany, odkud neznámí výtečníci házeli kameny na naše předchůdce. Tam vzadu býval táborový oheň, tam za těmi hustými a vysokými stromy jsou obnažené skalní bloky. Zde naši veteráni zkoušeli své lezecké umění. Tu stávaly stany a tady stožár. Téměř po desítku let se na jeho vrcholku, vždy kolem 9. května, třepetala československá státní vlajka. To jarní rodeo bylo zahájeno. Pak nás civilizace, jak napsal Grifin, vyhnala ze Strže strachu. Dnes je to jen kamínek v mozaice oddílové historie. Možná malý, ale ten nejkrásnější.

Odcházíme ze Strže a míříme si to do hospody na Šancích. Je děsné horko. A my se těšíme na kofolu a korbáčiky. Obhlídkové komando hlásí, že kofola je, ale pleteným sýrem nás pan hostinský neobdaruje, protože ho nemá. Karamba, a my se tak těšili! No nic.
V sále sedí nějakaké trampské společenstvo. Jeden z nich, téměř dvoumetrový chlap v kovbojském klobouku, se vítá s Monou. Je to Veverčák. Bývalý člen Lesanů. Jeho synové - Palec a Vevera chodili k nám. Ptá se: "Co zde děláte? Jo, vlastně, vždyť je konec dubna. Byli jste ve Strži, že?" A k dobru dává historku, jak nedávno jeho manželka žehlila prádlo a narazila na oddílová trička Palce a Vevery. A ptá se: "Co s tím? Vyhodit, nebo rozstříhat na hadry?" Ne, ne. To je relikvie. Vyžehlit a uložit. Pěkné, že? "Jo, a pozdravuj Antka!", dí Veverčák. Podáváme si ruce. Ne po trampsku, ale po oddílovém. Hoší přinášejí sklenice od kofoly.
Valíme se ven, jdeme do sedel a zvolna se po asfaltce spouštíme směrem k tunelům (tunelu?). Nepůjdeme skrz něj, byť by vás mohly přiložené snímky zmást. Kráčíme, snad rychleji než bychom měli – máme dostatek času, přes jablůnkovský průsmyk. U cesty, ve struze, jsou nádherné růžice blatouchů. Nedá mi to, abych si jich několik nezvěčnil. (Teď zjišťuji, že jsem zde žádný snímek neuvěřejnil, vyjma obrázku Rendyho z údolí Mohylího potoka).
Podkračujeme dráhu a zvolna docházíme k hospůdce pod nádražím. Hoši si dopřávají zmrzlinu.    

A pak se šouráme k našemu vlaku. Souprava pantografu zde už stojí. Naloďujeme se do motorového vozu. (U elektrické jednotky je to tak trochu zvláštní, že?). Vagóny se částečně plní. A výpravčí, a zelená plácačka, a "Tornádo" se zvolna spouští z jablůnkovského průsmyku, dolů, domů – podél řeky Olše.
Ve vlaku umělecky tvoří Rendy a pomocí svého fotografického přístroje pořizuje několik zdařilých snímečků.
Známkujeme výpravu. Trojkaří dnešní podnik hodnotí známkou 1,153846. Alespoň tak to Vitas vypočetl. 

Vlak duní přes "železničák". Jdeme "do sedel" a vzápětí brzdíme na hlavním. Z nádražní haly se odebíráme k Marťasovu "citrónu". Už nás zde očekává. Odevzdáváme zbraně, munici a brýle a s roukou podáním se rozcházíme domů.
(Lála, moje dcera, s maminkou – jsou na jakémsi divadelním počinu v Chotěbuzi u Rybího domu. Hrají tam čarodějnice (no, moc se snažit, nemusí...!). A Lála mi potom oznamuje, že zde zahlédly Filiho. Jak si to přivalil, jak se občerstvil, i rybičku – či co, pojedl a valil si to domů). 

                                                                                                                                                                                                                      MOna