Pokud bych napsal, že je tomu už 54 let, co se tlupa dospívajících chlapců, volně pobíhajících po lese – protože „chtějí zažít nějaké opravdové dobrodružství“, náhodně potkala v jednom starém, opuštěném lomu nad jablunkovským průsmykem, a pod vedením mladého chlapíka (myslím tím Grifina), se rozhodla založit tábornický oddíl chlapců, jen částečně by to byla pravda. V tomto času měl Antek už sedm dní života za sebou, já na světě ještě nebyl, protože jsem si hověl v bříšku u maminky. No vidíš!

A teď tu stojíme v hale karvinského nádraží. Je to na den přesně – 28. dubna, Antek má 54 roků, já mám ještě čas. Modrých racků je šest, oddíl zde má jedenáct Trojkařů, sedm chybí. A jsme rozhodnuti vydat se do míst, kde to před 54. lety začalo. Ta tisícovka chlapců, co oddílem prošla, těch 54×10×4 oddílových schůzek – a ještě více těch družinových, stovky výprav a expedic, pět desítek letních táborů a několik těch zimních (20, 30?). Jo, a ještě s námi půjde pes.

Nebe jak vymetené. Ale je chladno – zatím. Na nádraží probíhají stavební manévry – optimalizace, bůh ví jakého koridoru, synci čumí na práci bagristy, ale už je tu „Jaruška“, náš kočár do hor, do Beskyd. Antek, kupující biletky do vlaku, stále nikde. Ale máme čas. Čekáme na protijedoucího „Pernera“. A už si to frčíme, vlak nabitý turisty, co míří do jarních hor. Kolem oken se míhají stavební stroje, co včera překoply komunikační kabel u Chotěbuzi a já jsem se potom na tyto stránky nedokázal připojit. Ale dnes už všechno běží, všechno je v pořádku. V Těšíně další vlna přistupujících. Ale už se šplháme po jablunkovské rampě, zeleno strakaté lesy po obou stranách. Připomíná mi to „májové kočičky“, akorát místo černo–bílo–rezavých skvrn, mají porosty Beskyd temně zelenou – jasnější zelenou – a tu nejzelenější barvu rozvíjejících se prstíčků sametových lístečků na pařátech stromů.

                                                                                                                                 pokračovní příště