Počasí nám přeje. Je chladno, je zamračeno, citelně chladno, jen pár stupňů nad nulou. Dokonce se z nebe k zemi občas snáší sněhové vločky, ale ještě dříve než dopadnou na zem, mění se ve vodu. Každá jarní výprava by byla provoněna dramatickým scénářem – ­přežít. Pravda, zní to trochu nadneseně, ale nechceš se v kraťasech plazit urousanou trávou, kdy ti od úst stoupá pára a prsty na rukou mrznou. Proto jdeme do tělocvičny.

Jedná se o poslední tělocvičnu Zimní 13. Je sice už jaro, ale co ty sněhové vločky? Dnes musíme odehrát „opičí dráhu“. Specifický závod turnajů. To se vytáhne z nářaďoven všechno možné i nemožné nářadí. (Mnohé je už dávno vyřazeno – demontováno, třeba bradla, gymnastický stůl, velké žebříky, kde jsi se ruko mohl na nejvyšším stupínku dotknout stropu tělocvičny a se zavázanýma očima skočit do žíněnek. Protože jedna šprušle, jeden stupínek žebříku, jeden bod.

A ty jsi chtěl pro svoji družinu vybojovat co nejvíce bodů. (Doufám, že to nebude číst žádný učitel(ka), jinak by mohli skončit v mdlobách). Ale dnes už takové divočárny nevyvádíme. Přeci jenom vedoucí mají více roků, tudíž by měli být rozumnější, jisté nářadí, jak je výše popsáno, postrádáme a konec konců, když se podíváte na dnešní datum, není radno dráždit kobru bosou nohou. Na druhou stranu – jak symbolické: Zimní 13 končí třináctého! Na jaře. Tak, jdeme na to!