Poslední jarní dny se počasí činí. Po několikaleté odmlce se vracíme k prvomájové vyjížďce do probouzející se přírody. Srážíme se před devátou hodinou ranní na parkovišti u Lídlu. Seznávám, že dnes je zde nejvíce Modrých racků. Já, Antek, Toncek, Maco, Harry, Fili, Kulajda, Marťan a na irském kole se zjevil Anděl. Maco přivedl Kryštofa. Toho jsem "pracovně" nazval „Skype“.
Lišákům chybí Evans, hledaje údajně hustilku, a od Rysů již tradičně - čtyři mušketýři: Peggy, Dragon, Tomáš a Dalmi. Asi se na ně podíváme!
Než vyrazíme, nějaké ty řečičky o silniční vyhlášce, rozdělení rojů, o cíli dnešního cyklobraní. Následuje ostrý start a první "povídavá zastávka" na místě dnes už neexistujícího Rájského zámku.

Toto je pár snímků Rájského zámku. Protože jsme nepředpokládal, že by po něm někdo pátral na NETu, přikládám nějaké ty "fotéčky" i s internetovou adresou odkud jsem si je vypůjčil.

http://stonava.webnode.cz/panstvi-hrabete-larisch-monnicha/#!

Spouštíme se kolem „opičí dráhy“ do lázeňského parku. Všude je plno lidiček, tak jen opatrně. Z mostu hledíme do Olzy a Kulajda odbíhá pořídit několik snímečků. A pak v hroznu hurá na novou cyklostezku směrem k „novému“ mostu. Je třeba dávat pozor! I proti nám si to šustí několik vyznavačů jízdy na bicyklu. Kolem „nového“ splavu se ubíráme ke stavidlu. Zde ukazuji místo, kde se v roce 1968 odehrávalo 5. podzimní rodeo a pak už směrujeme na násep ke komunikaci Karviná – Těšín.

Na tento úsek musela přijít nějaká chytrá hlava. Nejenom, že se kolem vás, byť odděleno svodidly, prohání auta. Ale občas nějaký neukázněný spolujezdec vyhodí z auta skleněnou nadbytečnou láhev. Ta se roztříští ve spoustu malých skleněných střepů. To vše k nebývalé radosti následně projíždějících cyklistů. Naštěstí jsme úsek absolvovali bez defektů a přistáváme v Loukách u hřiště, kde je zrobený bytelný přístřešek.

Rozdávám poslední úsek radistické olympiády – s morseovkou. Jedná se o diagram. Marťas se snaží pomáhat Jackovi, ale sám má s luštěním problémy. Sněžci už pobíhají kolem Olzy. Postupně se přidávají další radisté. Volám je zpátky. Hoši dostávají propozice k 87. jarnímu RODEU. Antek mě posílá do háje se slovy, že na to vůbec nevidí. Provádíme korekturu a trochu se posilňujeme. Macovi kladu otázku, zda má na Frýdě (jeho chatě) dostatek „taléřků“. "No, asi jo," odpovídá Maco. Přesto v seznamu zůstává malý esšálek.

Kolem nového louckého kostela (zde jsme si střihli několik „okolokol“ – nezvykle na kolech), a opuštěného prasečáku dobržďujeme pod archeoparkem v Chotěbuzu. Mona s Kulajdou jdou obhlédnout kolik by naše návštěva koštovala. Švejk, kterému by lépe svědčila přezdívka „Losos“ (účastníci tábora Osada dešťů (2006) pochopí), předvádí potyčku se svým kolem přímo na asfaltu vedle Antka. Ten je tak trochu vyveden z míry. Naštěstí Švejk jezdí v roji s Monou a Kulajdou.

Kousek po hlavní silnici a odbočujeme vpravo do svahu. Na jeho úpatí stojí levostranný řopík vz. 37. Mříž je však uzamčena, střílny zabedněny. Ve svahu jsou vyrýpnuty schůdky vedoucí ke stožáru. Kulajda potvrzuje, že řopík je v péči bunkráků. Před lety sem dokonce jednoho z nich vezl, když ním byl stopnut. Na sobě měl dokonce prvorepublikovou uniformu – ten bunkrák..

Následuje výplaz. Ti, co se nedotkli země nohou, obdrží známku. Překvapivě se tak podařilo pouze Rendymu, Sochorovi a (?). Kulis oznamuje, že na okraji pole je další řopík přikrytý maskovací síti. Nejdeme k němu. Pokračujeme po linii mezi poli, protože se zde v celé kráse odhalil další objekt lehkého opevnění. Uvnitř boršus jak v tanku, ale to našim průzkumníkům nezabránilo vniknout dovnitř. Kryštof nese baterku. Po chvíli se z nitra ozývají nadšené výkřiky a z otvoru se sápe na denní světlo Marek. V ruce nese „opravdické“ zásobníky do samopalu. Švejk sebevědomě prohlašuje, že se jedna o AK 47. Ale my, odkojeni dvěma roky služby socialistické vlasti, poznáváme zásobníky do čs. samopalu vz.58. Dodo prohlašuje, že jeden si vezme domů (to bude mít maminka zase radost), a druhý věnuje oddílu – na nástěnku.

Antek vysílá několik Modrých racků na průzkum „kudytudy“ dále. Obracíme kola a valíme si to po polňačce mezi poli, míjíme jakousi usedlost a noříme se do listnatého lesa. Táhneme se v dlouhém hadu. Rozbahněná cesta je pokryta listím a najednou seznávám, že jsem se téměř po přední nábu propadl do jakési smrduté kaše. Vzápětí jsem do ní tak tak nešlápl tretrou. Rychle pryč odsud. Čelo čeká na zadní část oddílu. Všiml jsem si, že Švejk si sundává zabahněné fusky a strká je do loapu. Zůstává pouze v sandálech. Asi podobné problémy jako já. Vzápětí si mi Antek postěžoval, že ho Švejk obvinil, že oddíl úmyslně vede do močálu.
Sjíždíme po štěrkové cestě táhlou houpačku. Šusem dolů a pak táhle nahoru. Ovšem ne všichni si při sjezdu zachovali chladnou hlavu. Marek předjíždí Antka a skarbowy s obavami pozoruje, že Marek už není pánem svého kola. No, ustál ten svůj šílený sjezd. A teď tak trochu zsinalý stojí nahoře na křižovatce lesních cest a vydýchává se. Nástup.

„Tak to tedy ne, pánové! Boha jeho! Takhle by to nešlo!!“ Asi tak nějak počal Antek svůj monolog, kde nám všem zle vyčinil. „Polovina oddílu jezdí na kole jak „pařezy“. Část výtečníků předjíždí zásadně zprava, a to bez upozornění. Jiní nemají nejmenší potuchy jak funguje přehazovačka a k čemu na kole vůbec je. To vše korunuje předcházející sjezd bez rozmyslu!“ Ještě toho bylo více. I to, že horák je určen do terénu, a nějaké to blátíčko nesmí jezdce rozhodit. Pravda, smrduté bláto rozhodilo naše řady a Švejkovy sandály. Rackové přihlíží. Kdosi navrhuje, že bychom mohli (to jako oddíl), mít tréninky ve Schwarzwaldu, ale Toncek oznamuje, že nově budované úseky jsou tak trochu „brutálek“.

Na odlehčení atmosféry zařazuje Mona novou hříčku „na osud“, kdy se celý oddíl postaví do kruhu a na daný signál vyhodí náruč šišek, předtím sesbíraných, do vzduchu. Koho šiška zasáhne, vypadává. Je to osud. Vyřazeni byli pouze dva. Tříska a Koumes (?). Ale asi polovina oddílu vyčetla Monovi, že jsou od smůly, protože borky byly z vejmutovky. Hm, čiň čertu dobře, peklem se ti odmění!!

Antek navrhuje, že s tlupičkou keškařů se nám tak trochu ztratí – hledat poklad. Sejdeme se následně u železničního mostu a tam potom poobědváme. Kulajda oznamuje, že ví kde onen most je. A to je dobře, protože já jsme tudy naposledy projížděl snad před deseti lety. Hezky "pijánko" si pojíždíme po lesních cestách, až Švejk si ulevuje, že mu kolo nezatáčí. Či lépe – zatáčí, když on nezatáčí. Povolené řízení. Zrovinka se nacházíme na líbezné lesní křižovatce. Travička hebká jak sametová peřina, opodál větrem ošlehaný posed. Je rozhodnuto – tu pojíme. Čert vem všechny hledače pokladů a trhače oddílového putování!!
Ukládáme se do trávy. Vybalujeme proviant. Fili seřizuje Švejkovu plečku a až potom se zakusuje do svého makovce. Balada. Žežulka kuká, drozdi cvrčí a kvičí. „Snad bychom mohli pokračovat," dí Kulajda. Jsa posilněni, skáčeme do sedel a pod vedením Kulise si to mažeme na Albrechtice.

Dostáváme se až dolů mezi pastviny, k železničnímu viaduktu. Odhazujeme biky a proukoumáváme cvičné stěny kamených soklů a meandry Stonávky. Hoši se drápou i na korunu už zrušeného viaduktu – stojí vedle, o hodně vyššího a mohutnějšího, současného. Zanedlouho se k nám z kopce spouští "hledači pokladů". Ale, že to Macovi pěkne jede! Vyslechli jsme si Antkovo kázání, kde že jsme se to měli srazit?! No, no! Keškaři hbitě míří pod pilíře současného viaduktu. V útrobách konstrukce mostu je další poklad. Rendy se následně vrací s "rezavými" koleny, když prosmejčil nosníky. Poklad nalezen nebyl.

Antek nás láká k další cestě kolem pastvin, kde se pasou chlupaté krávy. Je tam "tata krava", velký jako stodola, a malé telátka – chlupatá jako brtníci. Vyjíždíme. Ať koukám jak koukám, žádné chlupatce nevidím. „No, nejsou tam. Už! Ale před tím tam byli, viď Maco?", domáhá se kladné odpovědi Antek. Tak frčíme k albrechtické hospodě z roku 1908 (9?). Parkujeme kola u dřevěného plotu a okupujeme hostinec. Vyděšená číšnice nás "poklonkuje" ven, že nás obslouží u stolů. Tak jo.
Část oddílu obsazuje houpačky a prolézačky, jiní už prolévají hrdla kofolou a k tomu zakusují slané tyčinky. Z východu se blíží mračouni. Snad bychom mohli zvednout kotvy. Rackové jsou rozhodnuti rozjívené "bikery" umravňit takovým malým kopečkem nad albrechtickým kostelem. Uffff!!

A byl klid. Vysupěli jsme si to na vrchol a za ocelovými kolnami narážíme na červenou značku – a lesem sjíždíme k bývalému dolu 9. květen (dnes Darkov). Projíždíme před hlavní vrátnicí, a míříme mezi důlními objekty a kalovými poli k silnici na Karvinou. V Křivém dole z ní odbočujeme a stoupáme nahoru do polí.

Teď jen pozor! Následující cesta je těžce poškozena důlními vlivy. Propad asfaltového koberce vytvořil v komunikaci často až metrové schody. Osobní auto zde nemá šanci projet. Ale my ano. A tak si to šineme až na obzor. Před námi se vynořuje betonová katedrála dolu Darkov. Ale také temné hrady mračen valící se na nás od Těšína. Tak jen kupředu, kupředu! 
Přes Stonavu se blížíme k dnes již zrušenému darkovskému nádraží (bývala to jedna z nejpěknějších zastávek!!) . Se zvýšenou opatrností překračujeme koleje a šlapeme k lázeňskému mostu. Začíná poprchávat. Májový deštík. Alespoň  mi porostou vlasy!!     

Skrz lázeňský park dojíždíme k Lídlu. O hodinku dříve než jsme chtěli. Z nebe se pouštějí clony vody. Zvedá se silný vítr. Ukončujeme dnešní podnik. Loučíme se! Pár pomatenců se pouští domů, jiní trpělivě čekají. Maco, Harry, a Fili si to valí do TESCA. Po chvíli deštík povoluje. Další se odpoutávají od hroznu Trojkařů, krčícího se pod střechou Lídlu.

Po chvíli zjišťuji, že jsem zde sám. Tak, déšť ne déšť, vyrážím domů. Za TESCEM narážím na Maca, Harryho a Filiho. Fili si veze v igelitce čínské nudle. Přestává pršet. Sluníčko se zjevuje. Z asfaltu se kouří. Domlouváme se, že v příhodném podniku vyhodnutíme dnešní cyklobraní.

Stalo se tak kousek od "rehabiliťáku" na Hranicích. Páni, ještě nikdy jsme si tak krásně nepokecal o filmech, režisérech, skladatelech filmové hudby. Nikdy bych neřekl, že Fili a Harry jsou obdarováni tak velkým přehledem.

                                                                                                                                                            MOna