Když s Júněm přicházíme na nádraží, čeká tam pouze Osi. Ostatní se trousili jen pozvolna a já čekám s nákupem lístků, dokud si nejsme jistí, že by se nikdo další neměl objevit. Je nás celkem osm. Júňo, Pišta, Mýval, Osi, Kubka, Honzík, Vrána a Já. Jako nezávislý pozorovatel se přidává Lála a Sir, kteří jedou na vlastní jízdenku.
Ve vlaku „Elefant“ se nám daří obsadit mezipatro. Jen co se vlak rozjede, rozdávám všem lístečky s Eulerovým číslem, napsaným na sedmdesát desetinných míst. Cílem je si zapamatovat co nejvíce z nich. Eulerovo číslo krátce představím, aby si nemysleli, že jsem si ho vymyslel. Moc toho nevím, je to stejně jako pí nekonečná konstanta. Jestli to chápu dobře, nachází využití v grafech funkcí a taky souvisí s úročením.

Po vystoupení z vlaku vybírám zpátky lísky s Eulerem. Pišta se hned měl k tomu, že mi poví, kolik si zapamatoval, ale nic takového, ptát se budu až nahoře. Zahajujeme naši cestu. Všímám si červené turistické značky a rozhoduji se ji využít. Každého se po jednom ptám, co znamená, že je zrovna červená. Doslechl jsem se různé úvahy, jako že to je stezka pro cyklisty. Jen Júňo ví, že je to hřebenovka.
Spouštím hru, které zakazuje říkat ano, ne a všechny jejich varianty. Vypadl jsem jako druhý, nejdéle vydržel Mýval. Na prvním rozcestí se chci vydat doprava, ale záhy nás jeden „domorodec“ důrazně upozornil, že na Skalku musíme jít doleva. Připustil sice, že i tudy lze jít, ale vlevo je to lepší. Nechci provokovat, a tak velím zpátky a doleva. Nelituji, vlevo nacházím podběl a jeho poznávání použiji jako další soutěž.
Počasí je nádherné, ale na trase je mnoho lidí. První zastávku dám až u mohyly. Pišta lituje, že zapomněl kámen z Malé Fatry. Tak položíme alespoň pár kamenů z okolí. Po svačince navrhuji navštívit Hrnčín. Tedy trosky usedlosti, možná statku, kousek od mohyly. Návrh je vítán, ale pamatuji si jen přibližný směr, tak musíme hledat. Netrvalo to dlouho. Cestou jsem provedl soutěž v házení šišek na strom. Trefil se málokdo, protože jsem vybral špatný strom. Šiškám v letu překážely větve.

U Hrnčína vzpomínám na dávnou výpravu s airsoftem, kdy můj tým vyhrál jediné kolo, a to jen díky Koumesovi, který vylezl na posed a zastřelil vše, co se hýbalo. Zpátky na cestu vede dobře viditelná pěšina, kdybych to věděl, nemuseli bychom hledat.
Na Skalce je veselo. Ohýnek, kytara. Je tam i dost lidí, ale zůstává ještě několik volných míst. Obsazujeme stůl, ke kterému se tak akorát všichni vlezeme. Z polévek je k mání hrachová, kyselica, česneková a česneková de lux. Neváhám připlatit za de lux. A cítím se okraden, když vidím Mývala, který si s obyčejnou česnekovou nese nejen kostky chleba ale i spoustu sýra. Od Lály se dozvídám, že v De Lux verzi by měly být tvarůžky, no já jsem v mé polévce nic de lux neucítil.
Po obědě se zajímám o Eulerovo číslo, kdo si kolik zapamatoval. Většina hochů si pamatuje deset míst, někteří i víc. Honzík mě úplně ohromil, když odříkal padesát desetinných míst. Hoši taky nemohou uvěřit a Honzík je odříkává znovu.
Máme výborný čas a dostatek sil, proto pokračujeme k chatě Severka. Naskytnou se nám moc pěkné výhledy. A nacházíme devětsil bílý. Odvysílám jednu zprávu v morseovce ve znění „Shrek“. U Severky jsme si chtěli odpočinou, ale nelíbí se nám tam. Chceme odejít a pokračovat až na Kamennou chatu. Honzík by ale chtěl turistickou známku, nedělá mi problém chvíli počkat.
Na půl cesty ke Kamenné chatě jsou nádherné pařezy. A hned mě napadá, že můžeme soutěžit ve stoji na jedné noze. Mýval s Júněm vydrželi velice dlouho, ale Mýval nakonec taky spadl. Za zmínku stojí Vrána, který se dokázal vysmrkat, aniž by spadl, a Júňo se zvládl napít. Na Kamenné chatě jsme nešli dovnitř ani na rozhlednu. Jen jsme se natáhli do trávy ve svahu a odpočinuli si, rušeni pouze ječením dětiček z hřiště.
Po cestě zpátky jsem se poohlíželi po místě, kde by bylo možné odehrát kohoutí zápasy. To byl Vránův návrh. Vrána měl na mysli asi zápasy jezdců, ale ty kohoutí se mi zdály lepší. Kohoutí zápas spočívá v tom, že soupeři poskakují na jedné noze s rukama za zády. Cílem je vrazit do soupeře tak, aby skončil oběma nohama na zemi. Zápasy jsme odehráli až docela nízko. Došlo k zápasům: Honzík vs Vrána, vítěz Honzík. Osi vs Kubka, vítěz Osi. Mýval vs Pišta, vítěz Pišta. Já vs Júňo, vítěz já.
Když jsme přišli na nádraží, do příjezdu vlaku zbývalo víc než půl hodiny. Júňo navrhl, že bychom se mohli vydat do města na zmrzlinu. Výběr byl chabý, ale to vůbec nevadilo. Ve vlaku bylo víc lidí než ráno, ale přesto jsme nemuseli stát. Velmi nás pobavil pán, který přišel do vlaku, podíval se na Osiho se slovy: „Třinec dneska prohraje“ a pokračoval v chůzi. Jak nakonec Třinec dopadl nevím, ale nám se všechno povedlo a měli jsme dobrou náladu.