Já jsem věděl, že to je jediná příležitost dostat se na Hrnčín k mohyle TROJKY, položit balvan na kamennou hromadu, provést úkon, který započali naši předchůdci, naši veteráni. A vzpomenout všechny  ty kamarády, co už s námi nikdy na mohylu pokládat kámen nepůjdou, protože už tu nejsou, protože odešli na svoji poslední výpravu, ze které není návratu.
A když se Rybařík dokonce nabídl, že vyrobí desku k výročí oddílu – tak jak jsme vždy o ní básnili a snili, a tu tam společně umístníme a odhalíme, byla Velikonoční neděle tím posledním datem, kdy se tak mohlo stát. Protože ve škole jsou už od čtvrtku vyhlášeny Velikonoční prázdniny a tudíž veškeré podniky jsou organizovány toliko pro dobrovolníky, nepočítám s nijak velkou účastí činných Trojkařů. Pár chlapců se omluvilo, jíní jeli patrně s rodiči pryč z města a pár výtečníků, přestože se tento podnik přemílal už nějaký ten pátek jak v doplňcích, tak v diskusi, o něm nemělo ani páru.
 

Ráno je pod mrakem a chladno, ale vzduch je průzračný, takový skleněný, a když vyjde slunce, míhají se kolem tratě stromy a keře s rašícími lístky, koberce podbělů a „pampelišek“ a nad louckými jezery krouží volavka na pozadí černých mraků, co déšť nepřinesou. Sedíme v dolním patře slona, protože Modrých racků je dnes více. Jede i Bučivoj s bicyklem a dva jeho kamarádi (to se rozumí, že taky s bicykly), z nichž jeden nám je povědomý. Vždyť je to policajt Ríša, co na Věžnické TVRZI, společně se Šamotem, porazili strážní věž, jejíž čas vypršel. Loučíme se s nimi ve Vendryni. My jedeme až na konečnou. Bez radistické olympiády, bez kontroly výzbroje & výstroje. Ovšem komentář k výstroji se neodpustím, aniž bych kohokoliv jmenoval.

Jako zúčastnit se oddílové výpravy, a k tomu ještě na tak pro oddíl významné místo, bez kroje, to je věc naprosto neomluvitelná. Kdybychom neměli v garáži komínky oddílových mikin, trik a polokošil, neřeknu ani „popel“. A tak v policích leží oddílový kroj, mrtvé peníze, neboť oddíl musel tyto součástky kroje už zaplatit a následně se mezi námi pohybují výtečníci, kterým je líto vysolit za oddílovou mikinu částku, co jsou schopni ji svévolně utratit i na té nejkratší výpravě. Jiným kafem je vzít si na „letní“ výpravu dlouhé kalhoty, tenisky místo pevné obuvi a do nich fusky, které ani vedle trekových ponožek neležely. O pokrývkách hlavy nemluvě, což ovšem příští týden skončí, protože na srazu bude představen střih nové oddílové čepice. 

Ale už dost čertění se a zlobení, vždyť za okny je tak krásně, stromy bíle kvetou, lesy na horách jsou rezavo modré, to ještě buky nevystrčily prstíčky listů; a slon zvolna dojíždí k Jablunkovskému průsmyku. Sypeme si to ven. Je ostré povětří, až Kelvina přepadává myšlenka, zda udělal dobře, když si bundu stočil do bandalíru. Procházíme kolem dřevěné plastiky medvěda. Ten je uchycen šrouby na mohutném balvanu, jehož váhu se později snaží odhadnou konsilium okolo Rybaříka. Dalším monumentem je tarásek sestavený z vysekávaných kamenů historického portálu dnes už neexistujícího prvního tunelového tubusu a s nejdůležitějším kamenem portálu, tzv. klenákem.    

Pod mostem první nástup. R – Aidi; L – Sochor; V – Sněžka, Švejk, Štěpka, Mates; MR – Antek, Kelvin, Kulajda, Mona, Rybařík, Vitas a Renča s Kristýnou a malý Kulajda č. 1 a Kulajda č. 2 (Vojta a Ondřej, ale Ondřej je tak maličký, že neumí chodit a tak se celou dobu ponese v batohu, o který se dělí s hrozným psem Grizzlym, což bude možno odpozorovat na fotografiích). Později, až k mohyle, dorazí na kole Fili. Kráčíme do kopce, opouštíme červenou značku  a bereme to zkratkou kolem chaty Sochorových. Když častujeme starého Sochora povzbuzujícími výzvami, překvapivě se zdekoval mladý Sochor, to aby nebyl odchycen a zapojen do rekultivačních prací. Dorážíme na asfaltovou cestu. Po sněhu zatím nikde žádná památka. Dobře, že jsme na Kulajdu nečekali, protože celá rodinka čeká na nás u hájenky. Rybařík předává desku Švejkovi. Poprvé ji vidíme. Je krásná. Poslední odstrojení a vcházíme do lesa. Vzduch je prosycen ranními silicemi, studený a vlhký. Mezi kmeny prosvítá slunce. Pár chlapců bere balvany už nyní, ještě hluboko pod mohylou. Naštěstí jim to Antek rozmlouvá. Šetřete síly až k mohyle.      

Stoupáme k samotě nad Hrnčířem. Nad hranou louky na sebe čekáme a téměř všichni máme už kameny v rukách a přecházíme sluncem ozářenou louku před krátkým listnatým lesíkem, až narážíme na starou „jantarovou stezku“. Kdybychom šli doprava nahoru, dorazili bychom na Skalku. Ale tam mi nejdeme. Noříme se do lesa. Ten zde tehdy, před 47 roky nerostl. Dorážím k mohyle a opatrně ukládám kámen na korunu hromady. Přede mnou už tak pár Trojkařů učinilo. Na zem odkládáme loapy.
Odkudsi zezadu se ozývá halekání a funění. To Aidi, Sochor a Švejk táhnou balvan velikosti – no, není to dětská hlavička, je to moc veliký balvan a připomíná mi siluetu Mangartu. Opět se rozebíháme po lese, postupně se všichni vracíme až na konec louky a zde z hromadnice bereme veliké kameny, abychom je donesli na mohylu za ty, co tu dnes s námi nejsou. I za ty, co tu s námi už nikdy nebudou. Protože mají mohylu tam nahoře.

Popisovat, co se dělo po té, jak se kladl kámen na kámen, by asi bylo nošení kamenu na mohylu, é – dříví do lesa. Vše lze odpozorovat z dokumentačních snímků. Snad je to, co zde není zachyceno: jak si to přifrčel Fili na „biku“ a s chutí se zapojil do práce, jak fotograf neustále odháněl ze záběrů ztepilé zjevy, jež nebyly oděny do oddílového kroje, kolik kamenů natahal Štěpka, jak siláci od Vyder vytrhávali ze země neduživý, pazgřivý kmínek smrčku a on nad nimi zvítězil, nebo to, jak se nám přední stěna mohyly začala bortit a my jsme museli opět kámen s deskou odebrat a celou přední stěnu přeskládat, či jak Antek svým šarmem přesvědčil sběrače k dalšímu tahání kamenů – až do úplného padnutí, a také to, jak jsme na závěr vyčistili les a všechny kmeny a kmínky a haluze zastrkali mezi stojící kmeny a vytvořili tak přirozený půlkruh „zábradlí“ kolem mohyly. A taky byla nalezena schránka z poslední listinou, před rokem do ní uloženou. Další tam uložíme až po srazu, až nás zde bude více.

Před odchodem z Hrnčína jsme si ještě něco řekli o tom, jak byla mohyla založena (to bylo na přání Antka, protože neustále pobékával, že nic neví. Ale já vím, že on ví; a vím, že on ví, že vy nevíte. A on chce, aby jste věděli. Tak proto to bylo. Proto jsem se zase opakoval, přestože je to vypsané v dubnovém TTT. Blíží se poledne a spouštíme se po staré „jantarové stezce“ dolů, abychom narazili na Mohylí potok. Potok se sice jmenuje Renštok, ale my mu říkáme „Mohylí“, protože tak naši předchůdci rozhodli. Fili nám předvádí jak se dá na kole vychutnat cesta do Strže strachu a Švejk po něm loudí, aby mu zapůjčil bicykl. Přecházíme spojnici na bývalou chatu Tetřev.    

A potom se zvolna spouštíme kolem Mohylího potoka ke Strži. Břehy potoka, i vody valící se se stezkou jsou posety blatouchy. Nejsou to sice koberce, jak jsme v některých letech zaznamenali, ale žlutí poslové jara jsou zde. Sněžka vyzvídá, zda je blatouch chráněný. Karmba, pro Trojkaře je každá rostlina chráněna. Zkrátka: Kytičky jsou tabu!

Ve Strži usedáme na betonový tarásek. Stopy civilizace jsou téměř zahlazeny. Všude je hebká tráva a betonový taneční parket je pokryt jehličím a mechem. Trochu se posilňujeme, už zase! Ani si nevzpomínám, zda jsem o Strži mluvil, a o tom, jak „zde“ vznikla TROJKA, protože jsem tak už činil několikrát. 8×, 17×, 25× nebo to bylo 34×? Když jsem poprvé s oddílem dorazil do Strže, slavil oddíl 13. výročí založení. Ale ne vždy se oddíl do Strže vypravil, to když byla slota a psí počasí, a někdy i sníh padal. Pamatuji se, že jsme se na Hrnčíně brodili sněhem – v kraťasech, jindy nás mlhy a dlouhé provazce deště popoháněly do Strže a zde jsme oheň rozdělávali. Postupně zmizely stánky, lavičky, boudy a přístřešek pro hudebníky. I ta ocelová cisterna, monstrum, které zde sloužilo čert ví k čemu.

Vytahují talíř, že jako oživím bojovou náladu, a světe div se, ono to zabralo. Není to sice míč, lék proti trudnomyslnosti, ale funguje to stejně. Postupně se do hry zapojují všichni hoši a dokonce i Modří racci. Výkony jednotlivých borců se neustále zlepšují. Už dokážou vrhnout rotující talíř do protikruhu. Pravda, adresářem je většinou jiný Trojkař, než kterému byl vrh určen. Ale to vůbec nevadí, protože talíř se vrací zpět do hry.   

Ale to už připravujeme jinou hru, přeskok lana. Hoši postupně probíhají rotující lano. Zprvu po směru jejich proběhu točí se, následně běží do protipohybu, a to je těžší. Perlí Mates se Štěpkou, ale nevzdávají se. Je hodina po poledni, když balíme. Ale ne dobře, protože později seznáváme, že Mates zapomněl ve Strži strachu laso. Scházíme k hospodě na Šancích. Hostinský je rozradostněn. Kupujeme si sodovky a korbáčiky, a brambůrky a tyčinky. Hostinský vytahuje další korbáče z mražáku. Loučíme se, že za rok zase nashledanou.

Venku je nádherně. Sluníčko počíná připalovat. Kráčíme dolů k nádraží po modré značce. Kolem zurčícího potoku rostou blatouchy. Přecházíme dvojkolejný tubus tunelu jablunkovského průsmyku. Z hlavní cesty míříme ke svahu, kde jde všechno pěkně vidět. Levý tunel směrem na Slovensko je rozšířen, pravý tunel je z naší strany zasypán. Ale jenom do poloviny, od poloviny složí jako únikový východ. Už víme odkud jsou kameny portálu vystavené na nádraží v Mostech.     

Před nádražím je rozhodnuto, že navštívíme bobovou dráhu pod Grúněm, jak jsme původně plánovali. Škrábeme se pod hlavní tah na Slovensko. Na bobovku docházíme úplně vysušení. Lidiček je zde tak akorát. Antek kupuje biletky, rovnáme si loapy a pádíme do fronty na „vozejčky“.