Na nádraží nás, téměř násilím, přivezl Kamo, když po přebrání výzbrojního materiálu si pro mě a Lálu přijel až na zastávku autobusu se slovy, že nějak se do toho auta vlezeme. Frčíme si to přes Olšiny, protože kovonský most ještě není otevřený. Na parkovišti umně zacouval a já zčerstva peláším do nádražní haly. Zde zevluje téměř patnáctihlavý dav našich chlapců. Jsou ihned nasměrováni ke Kamovu vozu. Po cestě ještě odchytáváme Koumese a Doda. To už dorazil i oddílový zbrojíř Kulajda a tak společně s Kamem s přehledem rozdávají zbraně, brýle, sumky a střelivo a další nezbytné věcičky. Na nástupu zjišťuji, že je nás dvacet čtyři (v Mostech se k nám přidá Sochor, toho času tvrdě pracující na chatě páně rodičů). Vydry mají dokonce 100%, Lišákům chybí Juno a Rysům třetina družiny: Shrek a Sid, který prohlašoval, že na výpravu určitě pojede. U pokladny zjišťuji, že koupení hromadné jízdenky 30. dubnem končí. Pak se bude muset postupovat trochu složitěji, objednávkou přes internet a nebo trochu dráž.

Ale teď mne to moc nezajímá, musím za svými chlapci na perón a pěkně je zpucovat.Karamba, kam se poděla ta naše, dříve tak mnohými obdivovaná, ústrojovací kázeň? Výtečník chodící do oddílu dva a půl roku nevlastní modré triko ani polokošili, jiný jede na výpravu v teplácích a další to vyšperkuje dokonce celou soupravou jisté sportovní firmy! Polovina oddílu nemá vůbec kraťasy, druhé polovině zase chybí oddílové kšiltovky. Ale mobil, ten mají všichni! Když jsem se trochu vyzuřil, zjišťuji že počasí nám přeje, sluníčko pěkně svítí a větřík lehounce pofukuje. Jo, a bacha, ve vlaku proběhne 22. úsek radistické olympiády – šifra „kobky“.  

Protože mám pouze dvanáct klíčů, část starších, pokud ho už nemají, si jej překreslují do pracáků. Živý rozhovor navázal Sobík s úplně cizími pasažéry své čtyřky, kdy je postupně poučil, že se nejedná o tašku, ale o batoh, nadto ještě loap a zde je, prosím pěkně, i jméno hrdiny. Pak jim vysvětlil, jak se bude luštit šifra kobky, že jedeme na mohylu, kde proběhne bitva dvou armád a kdo jsme a kam to vlastně jedeme.
Šifry rozdány, úsek odstartován. Stojím na chodbě a postupně zapisuji pořadí luštičů. Už je tu Těšín a všichni mi odevzdali, jenom Sobík se trápí. Teprve až v Třinci mi Sob slavnostně nese text vyluštěné zprávy, který mu ještě nadto Kamo napsal. Cesta svižně ubíhá, blíží se konečná, zbytek cestujících se  s námi hrne ven. Je slunečno, vane svěží větřík. Mažeme si na nástup k podchodu pod tratí. Mona dostal nápad, že bychom si mohli zahrát hru „odhazování dřívek“. Ale to by si každý musel koupit nanuk, což bylo mužstvem přijato bouřlivými ovacemi. Odhazujme loapy do trávy a zčerstva se přesunujme do obchodu. Majitel, sedící u pokladny, je zprvu zaskočen, ale po té, kdy Runy objevil, že zde mají ve slevě dětské tyčinky (za 3 Kč), je potěšen, protože oddíl mu vykoupil celý regál. Už vidím, jak si Koumes nese šest pytlíků tyčinek a na můj dotaz, co s tím hodlá dělat, se ohrazuje, že Runy jich má koupeno více. Podepisujeme si klacíky od nanuků a nastupujeme ke stoupání k chatě rodiny Sochorů. Po cestě se k nám přidává nějaký výřečný chlapík, táhnoucí nákupní tašky do jedné z chatek a snaží se nás přesvědčit, že jdeme špatně. „Jo, takhle to je, vy jdete na chatu, tak to jo!“

A paní Sochorová je překvapena kolik to má Ondrášek kamarádů, a starý Sochor, vzápětí jedoucí vozem z vrchu, protože byl dole nakupovat, říká, že nás na tu brigádu bere všechny. A že je zajímavé, že když se musí na chatě robit, tak synátor musí jet na výpravu. Tak jsme si popřáli hezkého dne a stoupáme výš. Na pasece Lála fotí oddíl na pařezech. Docela se to daří. Vcházíme na asfaltku. Pamatuji, že před několika roky zde ještě ležel v tento čas sníh. Nad hájenkou se pouze napájíme a vcházíme do chladného lesa. Všiml jsme si, že Aidi už nese kámen na mohylu a po něm tak činí i jiní. Musím je varovat, že na Hrnčín je to ještě daleko. Na hraně Podlesí – samoty pod Hrnčířem oddychujeme a čekáme na opozdilce.