Na poslední oddílovce, na darkovských loukách „V podzámčí“, byla v jednom ze závodů v OZANABu (Oddílový ZA(á)vod NA Body) v signalizaci vyslána zpráva „sakura“. Tady tu sakuru máte, rozkvetlá japonská třešeň. Stala se symbolem prvomájového cyklobraní.
Když jsem na závěrečném nástupu při návratu z výpravy do Strže strachu navrhoval, že bychom se na Prvního Máje mohli vydat na exkurzi do našeho „mateřského závodu“, kde jsme pod jeho tělovýchovnou jednotou drahnou řadu let pobývali a doposud pobýváme, valná část oddílu tuto možnost zavrhla a dala přednost klasickému – už roky pořádanému – Prvomájovému cyklobraní. Z chytrých webů se dalo odsledovat, že počasí nebude zrovna ideální, ale budiž. Proto byla informace o cyklobraní vyvěšena na poslední chvíli. A ti, co na naše stránky nechodí (např. Rysové!), se výpravy nezúčastnili. Ani přátelé oddílu, ani veteráni neprojevili zájem. Dávám to za vinu šibeničnímu vyvěšení. Kdo je bez viny, nechť hodí kamenem.

Ale doufám, že ti, co si doplňky a kalendárium přečetli, nelitovali a nelitují! Ale teď už k cyklobraní. Úkol zněl jasně: „Muž s koženou brašnou nesmí... ", ehm, co to tu melu? Úkol zněl: Prozkoumat, co je pravdy na tom, že úsek od mostu v Koukolné po most Sokolovských hrdinů v Darkově lze už projet celý po asfaltu! Po nově položeném asfaltu. Časová náročnost – cca tři hodiny, délka 20 000 metrů. Počasí chladné nestálé, bez slunečního svitu, vítr proměnlivý. A opravdu. Od startu, několik minut po desáte hodině dopolední, od „Teppicha“ v Ráji, vítr silně profukuje, po nebi se ženou temné mraky a občas i jemné mžení zkrápe asfalt. Je, po velmi teplých dnech, nezvykle chladno, i sněhové vločky se nesou k zemi. Ale není to zkrystalizovaná voda, to pouze okvětní lístky sakur, třešní, jabloní, hrušní, trnek, hlohu a švestek, které jsme po cestě míjeli, opouštějí své mateřské stromy.
Mažeme si to v počtu sedmi bikerů po cyklistické stezce z Ráje na Stalingrad – rozuměj do Nového města. Za „osmistovkou“, kolem bývakého kina Panoráma, odbočujeme do polí k Hlínám a dál do Olšin. Stojíme na hrázi rybníka Mělčina a snažíme se dle mapy určit o jaký rybník se to jedná. Mělčina nezapadá do koloritu názvu dalších (teď mi Lála napovídá, že rybník se po hanácku řekne „kolaté potok“) vodních děl této soustavy, jako je Sirotek, Ženich, Panic, Šafář, Vdovec, Čerpák, Větrov... Ale je to Mělčina. Ztrácí se nám Aidi, vrací se pro něho Švejk. Chvíli čekáme před čerpačkou Jäklu, hledaje při tom volavky v korunách dubů rostoucích na hrázi Čerpáku. Nic nevidět.   
Po chvíli se zjevuje Švejk. Vše v pořádku. Míříme na hráz Větrova. Největšího rybníku této soustavy. Parkujeme před torzy kmenů prastarého dubu. Pár gambusínu se prosoukalo vykotlaným kmenem a mně se podařilo vyfotit akorát notorického „modela“ Třísku. Chudáka Júňa, jehož jsem zvěčnil na jeho osobní přístroj, zaprášil dřevní prach trouchnivějícího dřeva. Dlouho si pak vytíral oči, ale fotečka za to určitě stojí. Po létech bude svým dětem ukazovat, kterak strávil první máj v roce 2015.

Sledujeme vlny Větrova. Která je největší? Každá sedmá, nebo devátá? Jak o tom píše Viktor Dyk v básni „Moře“? O kus dál od nás se na vlnách pohupují labutě. Sedíme na panelech a pozorujeme ocelově šedou hladinu, čeřenou studeným větrem. Nad námi prolétají dvě volavky. Ale nejsou popelavě šedé, jsou bílé. Jako ta volavka na lesním opránu v Kladkách. Panorámu Beskyd nelze pozorovat, je zahalena mračny. Jdeme do sedel a po hrázi Větrova, mezi rybáři, směrujeme dál – přes Petrovice do Koukolné.

Podjíždíme silniční most, stezkou k tomu určenou, a odkládáme kola do trávy u obrovské betonové krychle, do niž je zaberaněna traverza. Jedná se patrně o zbytek jakési provizorní lanovky či přívozu. Lehce se posilňujeme, a protože neustále fouká ne zrovna teplý fén, organizuje Švejk s Aidim vychytávanou. Území je vytyčeno odloženými loapy, Aidi si připravuje stopky a postupně všichni bikeři vychytávají zbytek (ani se nesluší napsat slovu „oddílu“ – protože celý oddíl sedí doma!!). Lišáci nejdříve vyřadí svého rádce, za což jim spílá a potom se vrhnou na bratry Urbančíky. Časy se nikterak nezapisují, hrajeme jenom pro radost a pro zahřátí. Když se tedy všichni zahřáli a vydýchali, dojídáme zbytky proviantu a zrovinka když se chystáme do sedel, přijíždí od Koukolné postarší manželský pár polských cyklistů. Tak chvíli čekáme až nám zmizí z dohledu a vydáváme se na závěrečnou jízdu domů.

Opravdu, celá stezka je vyasfaltována, alespoň tedy ty štěrkové úseky. Valíme si to po náspu, vysoko nad lužní krajinou a poli, proti proudu řeky. Ptáci zpívají, řeka ševelí a šumluje, klokotá, točí se v tišinách, aby se vzápětí rozběhla přes kamenité dno a rozzuřčela se. Míjíme úseky nové navigace, zarostlé hájky, utržené břehy, balvanovité prahy i břehy vysázené novými stromy. A záplavy odkvétajících devětsilů a koberce „pampelišek“ a zvláštní vůně řeky míšena s zemitou vůni jarních polí.

Přijíždíme k bývalé lávce na Sovinec. Už dávno je snesená, byla nebezpečná a na novou nejsou peníze. Vzpomínám na RODEO, před několika léty se zde odehrávající a překvapuje mě, že mezi námi není jiného pamětníka. Takže hoši neví, kde se topil Dragon v půlmetrové hloubce, na který strom se šplhalo ani kde se stavěly kamenné věže. Pokračujeme do Darkova. Podjíždíme nový most na Ostravu, kolem klubovny Hraničářů, následuje železniční most s nově opravovaným splavem a břežními navigacemi a jsme v lázních. Už zdáli vidíme, že darkovský most je zahalen do zeleného flóru stavební tkaniny.

Sjíždíme k lázním a přes jejich park se plazíme do kopce k TESCU. V pohodě překračujeme silnici a nastupujeme k poslednímu „Ahoj“. Ujeto cca 21 km za 3 hodiny. V jednu hodině po poledni se rozjíždíme domů.

                                                                                                                                                                  MOna