Ráno je fajně. Chladný větřík pofukuje. Je slunečno. Po nočním deštíku se ještě najdou smáčená místa, ale asfalt je suchý. Z Prstné přijíždí Mates. Frčíme k PRIORU na místo ranního srazu. Mates se mě drží jako klíště, takže šlapeme ve svižném tempu. Na srazovišti už je několik Trojkařů, Runy přichází z BILLY. Páťa vylévá ze svého batohu čaj. Praskl mu „velbloudí vak“. Co na tom, že byl ve slevě, když dnešní příděl tekutin vylévá do trávy? Kolem něho poskakuje Švejk.

Na nástupu zjišťuji, že Páťa je jediným Rysem. To je pěkné. Dále chybí celé šarže Lišáků. Na Třísku se dozvídám, že dnes bude strašné horko, proto nejede. Na Jacka se dovídám, že dnes bude pršet, proto nejede. U Vyder chybí Dodo, Véna a Vítek. Přijíždí Fili. To už je pět Modrých racků. Kulajda, Toncek, Fili, Sněžka, já a Vitase si vyzvedneme na odpočívadle v té obci, co pravidelně vítězí v žebříčku největšího znečistění ovzduší.

Nezbytné poučení před cyklobraním a vyrážíme po cyklostezce na Stalingrad, mezi pole na Hlíny a k závadským rybníkům. Rozhodujeme se nepřekonávat Olši po „železničářku“, ale hezky po cestním mostě, kde je ještě ke všemu nově zřízený pruh pro kola. Hurá.

V Koukolné už jedeme v pelotonu a hned na prvním rozcestí vede Švejk chumel bikerů úplně jinam. Musím je vracet. Sobík se propracovává na chvost hroznu. Když se ho ptám, zda má nějaké problémy, tvrdí mi, že si šetří síly na zpáteční cestu. U závor před elektrárnou upravujeme výšku sedlovek. Sámovi už sedlo nejde zvednout, protože trubka má otřep a „full“ rám ji nepustí nahoru. To je škoda, budou ho bolet stehna. Občerstvujeme se několika doušky z bidonů, pohledem na několik projíždějících vlaků a kolem hřiště vedle chladících věží překonáváme elektrárenskou cestu a spouštíme se na „písky“. Těžařské bagry zde uhryzávají kusy polí a luk. A i naši starou cestu. Tak musíme štěrkoviště objíždět po cyklostezce alejí starých dubů a javorů. Na odpočívadle chrní Vitas. Vyhlašujeme svačinu. Zírám na hodinky. Půl deváté.

Šlapeme po asfaltu z Věřňovic na Lutyni a odbočujeme kolem statku na asfaltku do Skřečoně. Sobík je u vytržení. „Hele, bunkr!“, oznamuje mi. No, kdybych zde jel poprvé, také bych se chtěl dovnitř podívat. Srocujeme se u jiného statku. Teď už ve Skřečoni. Domlouváme se, že si cestu zkrátíme přes Německo – ehm, Polsko a ušetříme tak minimálně šest sedm kilometrů. Vyrážíme v rojích do Starého Bohumína. U nemocnice se mi ztrácí část Lišáků a zjišťuji to až u hraničního mostu. Naštěstí Sysel a Júňo dojíždějí za chvíli za mnou, a za Vydrami. Kde kufrovali?

Most se opravuje a provoz řídí světla a tak když první roj projel na zelenou, další roje nerespektovaly červenou a vesele vyrazily vpřed. Naštěstí v protisměru není žádná doprava, takže se vlastně nic nestalo, že? Roje, neroje, hromadně projíždíme opuštěnou celnici, přes trhoviště a kruhový objezd až na dlouhý železniční přejezd „Chalupki“. Teprve za starou německou celnicí se roje ukáznili a v tempu projíždíme Šilheřovicemi. Je půl desáté a před námi je ještě závěrečné stoupání. Valím si to dopředu a nabádám Švejka ať stopne oddíl nahoře u zastávky. Plechová bouda tu už není. Zato kolem cesty jsou odstaveny kolony aut. Policejní hlídka dál už motoristy nepouští. Oddíl postupně dojíždí. Vysílám Filiho dopředu, aby stihli zahájení „Akce“. Další skupinu vede Kulajda. A tak nakonec čekám už jenom na Sobíka jedoucího s Vitasem. Kolem projíždí další cyklisté, často celé rodinky. A, už vidím supícího Sobíka, kterak šetří síly na zpáteční cestu a šlape do kopce na půl plynu, doprovázeného Vitasem. Ten mi po příjezdu oznamuje cosi o smrti, či co? Je jasné, že zahájení nestihneme a rozhodujeme se, že popojedeme za „šestnáctku“ a gripeny budeme pozorovat z volného prostoru mezi poli před Štípkami. Je deset hodin a na západním nebi se objevují dvě tečky, rychle rostoucí.

Oba stroje Armády České republiky „proplovají“ nad námi a za nimi se nese hřmění motorů. Gripeny točí táhlý oblouk a opět se vrací. Je to cosi úžasného. Neumím se představit, jak by vypadal let na plnou forsáž. To by snad i listí ze stromů opadalo. A ještě jeden návrat a gripeny mizí tam, odkud přiletěly. Vzpomínková akce byla zahájena. Projíždíme mezi lidmi do areálu opevnění na „naše“ místo. Kola jsou pěkně uložena, část hochů je převlečena, kdosi vycucává poslední doušky z bidonu. Zamykáme kola a schováváme klíče od zámků, aby se nám nepřihodilo to – však si jistě vzpomínáte. Fili se ptá, kdo bude bicykly hlídat. No, nikdo. Má odpověď ho krapet rozhodila, ale nakonec se ujišťuje, že jeho stroj je kdesi uprostřed složeniny a tak, byť s těžkým srdcem, po rozchodu, kdy bylo mimochodem řečeno jak se chovat, na co se podívat, co je možno koupit a kdy je třeba se sem vrátit, se rozcházíme. „A nezapomeňte, kucíí, fotit!“

Rozhodl jsem se, že budu chodit s Kulajdou, Kulíškem a Vitasem. Prvně jsme se prodrali k pásce, zabraňující vstup na pole, kde budou ukázky probíhat. Pamatuji si na roky, kdy zde byly kovové zábrany a co třicet metrů stál voják. Od lesa vyráží na pomoc průzkumné hlídce ovládající minomet „bevepéčko“. Trojice vojáků zkušebně střílí z minometu. Atrapa miny je vystřelována pružinou, či jak. Což u diváků vyvolává veselí. Ale Toncek později tvrdí, že při ostré střelbě to jsou takové „šlupky“, že musíš mít na uších tlumiče zvuku. A to by se divákům asi nelíbilo. Vojáci pálí proti nepříteli, do palby se dostává i vozidlo BVP a na pomoc přijíždí tank T72. To už diváci tleskají. A když tank zatočí v oblacích prachu k lesu a spustí zadýmování, nadšení nezná mezí. A to je všechno? Ano, to je všechno.

Pak se tam ještě něco děje, snad ukázka „mosada“, či výcviku psů, ale to my už nevidíme, (až teprve na snímcích ze stránek muzea jsem viděl o co všechno jsme přišli!), protože Kulíšek táhne taťku ke stánkům s občerstvením: bramborovými plackami, uzeninami, pivem a kofolou, a ledovou kávou a tříští, a hračkami a tureckým medem a tričky a plastovými zbraněmi, čepicemi a já ještě nevím s čím. Dokonce i „teletiny“ zde bylo možno zakoupit. Dvě tisícovky za kus chtěli. Kulajda koulí očima a my se poťouchle usmíváme. Nakonec fotr koupil synkovi zavírací nůž, to aby si lodičku mohl Kulíšek vystrouhat. Dobrá volba. Docházíme na konec aleje a vracíme se zpět. U protitankového přikopu, kde stojí odstavené T34 – statické exponáty areálu čs. opevnění, jakási partička prodává luxusní zboží. Nevím, jestli to vytěžili ze skládek, smetišť nebo ze starých půd domů, ale normálně jsi mohl koupit si rezavou plechovku od vepřového masa, co se prodávalo za „komančů“. Luxusní zboží! Určitě bych si něco vybral. Kromě plynových masek, si už na nic nemohu vzpomenout.  Mě vám tak uchvátila tak piksla od „vepřovky“, že to přebilo všechno ostatní. Snad si někdo v komentářích vzpomene.

Vracíme se zpátky k „Aleji“. Před ocelovými ježky je stánek Darkovických hasičů. Snad jediný stánek, kde se na nic nečeká, pivo a kofola se tu čepuje proudem. Hasiči se činí. Lezeme na zához srubu pod tribunu. Blíží se hlavní hřeb ukázky. To už jsme pochopili, že dnes si především připomínáme osvobození a konec II. světové války. Opevnění žádným způsobem do ukázek nezasáhlo a ani nezasáhne. Setkáváme se s Ferem (druhým oddílovým vedoucím) a jeho synem Davidem. Jsou zde poprvé a jsou nadšeni. No, byly roky kdy to bývalo lepší. Na rozdíl od začátku ukázek, kdy jsme si mohli akorát tak domýšlet co se na ukázkové ploše děje, teď to víme přesně, protože stojíme přímo pod hlavní tribunou a posloucháme komentář. Blíží se dvanáctá hodina, blíží se hlavní bod programu.

A už je to tu. V poli se zakopávají granátníci wehrmachtu a před diváky se plouží němečtí obyvatelé Sudet. S kufry a ranci prchají před Rudou armádou. Od lesa Štípky se blíží rudoarmějec na koni. V ruce drží vlajku Sovětského svazu. Za ním postupuje ruská pěchota. Wehrmacht zahajuje palbu, Rusové se stahují a z lesa vyjíždí tank T34. Komentátor na hlavní tribuně seznamuje diváky, že do Ostravské operace významně zasáhla i československá tanková jednotka*, ano, tank nemá na věži rudou hvězdu. Dopadající granáty vybuchují. Střelba je opětována střelbou. První vojáci „umírají“. (To se později ukázalo být vážným problémem!).

Nad lesem se objevuje německý průzkumný letoun Fieseler Fi 156 „Storch“. Nalétává na ruské pozice a zjišťuje sílu a rozmístnění nepřítele. Němcům přijíždí na pomoc houfnice umístněna na korbě pásového vozidla. (Karamba, já jsem vůbec nedával pozor, co pán v uniformě na tribuně říká. Proto vůbec nevím, o jaké vozidlo se jednalo. Ale vám to bude asi jedno, pokud se vůbec textem prokoušete až sem. (A to jsem několik desítek minut „lítal“ po NETu a ne a ne to najít. Asi jsem špatně hledal!)) Na Darkovičkách se, dle mých poznatků, objevuje poprvé a je to skupinka nadšenců ze Slovenska, jestli se nemýlím.

Průzkumný letoun zle dotírá. Vzápětí je však napaden sovětským stíhačem na stroji Jak - 3. Ten se tu objevil jako blesk z čistého nebe. (I když na severozápadě, od Opavy, se už kupí černá mračna – dobře, že Jack nejel – asi zmokneme! Ale třeba sledovat, co se děje nad hlavami dvou armád). Jestli to do této doby byl takový slabší odvárek ukázek let minulých, pak pilot Jaku - 3 zvedl zážitek alespoň o 48%. Skopčáka zahnal, a potom se takovou vyšší pilotáži věnoval divákům. Přitom samozřejmě nezapomněl podporovat útok pozemního vojska. Nad bojištěm přelétával v několika metrové výšce. Nebojím se napsat – tak ve třech čtyřech metrech. Pastva pro oči, hudba pro uši, lahoda pro duši.

Sovětská armáda útočí, wehrmacht se stahuje – téměř úplně přesně jako před 71 roky, bojiště je poseto vojáky. Už se nebudou radovat z míru zbraní. Němci prchají. Ale „naše“ tanky zůstávají stát na půlce před německým zákopem. Nebudou skopčáky pronásledovat až do depa. Řidiči si netroufnou vjet do pole s „mrtvými“, které nejde v trávě vidět. Je do bojováno. „Mrtví“ se staví na nohy. Rusi s Němci se objímají, ruce si podávají. Kamarádi s kamarády. Příslušníci jednotlivých „Klubů vojenské historie“ si blahopřejí k podařené ukázce. Upocení, zaprášení, ohlušeni. A co děláme my, diváci? My tleskáme a děkujeme za předvedené „představení“. (A kde mám ty slibované fotky, kde jsou ty zachycené podrobnosti, ha?)       

Pán na tribuně říká do rozhlasu, ať diváci ještě nevstupují na plochu ukázky. Pyrotechnici musí zkontrolovat, zda byly odpáleny všechny nálože, zda je zničena všechny munice. Když se tak stalo, hordy dětiček i dospělých překonávají pásku. Dětičky hledají vystřelená nábojnice, rodiče hledají své dětičky. Možno je totiž vyfotit se s vojáky nepřítele, i těch druhých. Na tanky se za nimi však nikdo nesápe, ale do řidičáků strká hlavu kde kdo, aby se podíval jaký rozdíl je mezi tankem a jejich automobilem. Sobík se mi chlubí, kolik jich našel – těch nábojnic, Vendy nachází dokonce nějakou rezavou hilsnu už z dřívějších ukázek let minulých. Jen si hoši nezapomeňte těma ukoptěnýma rukama vytřít oči!

Scházíme se u stromu, kde jsou opřeny naše bicykly. Hrozivá barva severozápadního obzoru nevěští nic dobrého. Domlouváme se, že už zde nebudeme okolkovat a vyrazíme domů. Pokud někdo něco nestihl, něco opomněl prohlédnout si, navštívit, na pancíř vylézt, tak teď to už určitě nestihne. Dojídáme poslední zbytky jídla, pár doušků ještě ušetřených a to není nijaké velké vedro. Vzpomínám si na putování, kdy jsme se asi před šesti roky pustili pěšky z Darkoviček do Bohumína. Tenkrát z nás slunce vysálo všechny síly. K bohumínské BILLE jsme se doplazili z jazykem na vestě.
Očekávám dnešní návrat podle jiného scénáře. Jenom se modlím, aby to nebyl ten předloňský – ten poslední, kdy se oddíl před zuřící bouří schoval do „šestnáctky“ na Rozcestí, a Fili, Dodo a já jsme v tom diluviálním dešti makali do Antošovi, kde jsme se před už skomírajícím deštíkem schovali do rybníku Mžikovec. Přilby zacvaknuty, rukavice upnuté, brýle nasazeny.
„Má každý své kolo? A svůj loap?“ „Ano, pane kapitáne!“ „Tak tedy vpřed! Mates, kde máš batoh!?“

Zvolna vyjíždíme z prostoru Areálu čs. opevnění. Všude je plno, ke svým automobilům, vracejících se lidí. Západní obzor potemněl a je slyšet vzdálené dunění hromu. Jsme rozhodnuti nikde se nezdržovat a co nejrychleji napojit se na bunkráckou silnici vedoucí do Antošovic. Na Výhledech Sobík žadoní o možnost podívat se alespoň na kousíček do „patnáctky“. „Baterku mám,“ přesvědčuje nás. Zřetelně slyšíme roztáčení rotoru „sršně“  (Mi24 – Hind). Mohli jsme zůstat a dívat se, posteskl si Fili. Ale další zadunění hromu odstartovalo hromadný sešup dolů, mezi poli, kolem božích muk do Schwarzwaldu. (Ano, nejenom Karviná zná Černý les). Mladší hoši jsou u vytržení, pevnosti na levé straně, pevnosti na straně pravé. Vždy se náhle vynoří ze zelené stěny vegetace. Občas je předzvěstí protitankový příkop a potom na černém pozadí hustého lesa objevíš šedý betonový objekt.

Brzdíme na křižovatce cyklistické magistrály směřující ze Šilheřovic k Landeku. Nemáme v úmyslu pokračovat, jako vždycky do leva k silážním jamám, ale pokračujeme rovně k MO-S 9 Bažantnice. Hrot pelotonu vede Švejk a další divočáci. Nepamatují si, že musíme k „osmičce“ odbočit doprava, do aleje červených dubů. Objíždíme prvně vybetonovaný těžký objekt čs. opevnění, kde jsme v prosinci podnikli poslední adventní výpravu. Trojkaře žene vidina koupání se na rybníce za Antošovicemi. Jaké však je naše překvapení, po té, co jsme sjeli ke štěrkovému břehu.

Nejenom, že vodní hladina je stále nízko (jdou spatřit ostrůvky, které jsme ještě nikdy neviděli), ale celá hladina je pokrytá koberci topolového chmýří. Vypadá to příšerně. Přesto chce převážná část pelotonu vlézt do vody. Jenomže „hrbatí sudy s dešťovou vodou kutálí po nebeské klenbě“. Starší hoši hází žabky o závod. Jejich pohyb však neušel dvojici labutí a připluly do dráhy jejich hodům. Snad se tito ušlechtilí ptáci domnívali, že něco na zub (vruby zobáků) dostanou. Musím tuto kratochvíli okamžitě zrušit. Kdyby nás odkudkoliv ze břehu pozoroval obyčejný člověk, neřku-li ornitolog, zle by nás vyplísnil. Vypadalo to opravdu morbidně. Další program určil obrovský záblesk a suché zapraštění. Už se nikdo nechce koupat, ani žabky házet, naskakujeme do sedel a po lávce přes Odru valíme do starého Bohumína. V zahrádkách čelo pelotonu volí opět špatný směr. Musí být přivoláni zpět.   

Tempo jízdy se stále zrychluje. Bouře, jdoucí za námi, nám začíná sahat na paty. Překonáváme dálnici po „lanovém“ mostě, kolem nemocnice, s větrem v zádech, šlapeme Ovocnou ulicí k Šunychlu. Ale to už se jede úplně na doraz. Proč? První kapky deště pleskají na asfalt, před námi je tunel dálničního podjezdu, hurá!, nezmokneme. Bouře nás dohnala. A opravdu – s příjezdem Sobíka a jeho doprovodu, se otevřelo nebe.

Venku tečou provazy deště, horko je to tam. Zíráme z ústí tunelu na to divadlo. S námi je zde nějaká postarší manželská dvojice, raději se přesunují na opačný konec podjezdu, protože naši hoši jsou hluční a v tubusu tunelu se to silně ozývá. Občas náš hlahol přehluší zvuk hromu. Vyjídáme poslední zbytky proviantu, v loapu na dně objevené. Tekutiny už došly. Přestává pršet, objevuje se slunce. Z asfaltu stoupá pára. Sysel, Júňo, Símo a další mladší hoši radostně vybíhají ven a chytají poslední kapky deště. Není nač čekat, bouře se vzdaluje. Jdeme do sedel a vyjíždíme do umyté krajiny.

A pak, pak už nic. Cesta z Darkoviček je vždy hotovým martýriem, takový očistec. Nevolíme cestu, kterou jsme ráno putovali. Míříme do Skřečoně a dál do Dolní Lutyně. Zde se málem vysekal Séba, brnkl o zadní kolo před ním jedoucího borce a šel k zemi. Ale statečně to odrazem nohy od asfalt vybral, takže žádný hrozivý pád. Míjíme hospodu, kde bychom se mohli napojit, ale vracející se hřmění nás žene domů. Zatím jsme nezmokli, ale mokří jsme. Vyjíždíme pod lutyňským kostelem na hlavní silnici Bohumín – Karviná. Loučí se s námi Vitas. A my mažeme k Dětmarovicím a přes Koukolnou, kolem Nového pole odbočujeme na starou silnici. Sraz bude na konečné zastávce MHD č. 6 (neznám dnešní číslování linek). A tak, jak přijíždíme, posílám skupiny cyklistů ku domovu. Drobně se rozpršelo, ale už je to poslední roj cyklistů. Loučíme se a rozjíždíme se. Je pět hodin odpoledne.

                                                                                                                                                                                                      MOna

* za nepřesné historické a technickotaktické informace se omlouvám, neměl jsem sílu ověřovat jejich správnost

** odkaz z komentáře ke snímku č. 45 → ZDE!