Několik posledních let, kdy oddíl není už nucen šlapat v průvodu a slavit Svátek práce, kdy třídní učitelé už nezapisují neúčast v prvomájové veselici pracujícího lidu, pořádáme v oddíle tento podnik, o němž by se dalo napsat, že se stává tradicí. Za posledních 14 let jsem deset podobných podniku napočítal.
Je to jako když vodáci klíčem otevírají svoji řeku, tak mi sedláme své velocipédy, po čase sněhů a plískanic oprášené a seznáváme, co jsme za tu dlouhou zimu ze svého cyklistického umění zapomněli. A neputuje se nikam daleko, jen tak okolo kolo Karviné, tam, kam Bučivoj granátem dohodí.
A kolem Olše a v parcích města kvetou šácholány, a trnky se obalují v bílý sametový květ, tak nádherně voní. A ze třešní sakur, (jsou osázeny na nejdelší karvinské ulici), prší růžový déšť okvětních lístků.

Jenomže letošní jaro si pospíšilo, sakury už jsou odkvetlé, i pampelišek koberce se bělají lehounkým chmýřím. Ale ty beskydské dálavy jsou stejně blízké a vlahé jako v letech předcházejících, a i ten kos zpívá stejně silně.

Ráno v 9.00 hodin na srazu seznávám, že ne ke všem zpráva o tomto podniku pronikla. Jak si jinak vysvětlit neúčast více než poloviny oddílu? (Později se dozvídám, že např. Koumes se domníval, že „prvomájové cyklobraní“ se bude odbývat 3. května v sobotu. Hm, k tomu netřeba co dodávat. To jsou samé mobily, SMS-ky, „fejzbůky“, „skajpy“, ICQ a jiné komunikační nesmysly, ale podívat se občas na oddílové stránky, tak to ne! Vaše chyba!
Přesto jsem účastí překvapen. Z Modrých racku je zde Maco, Harry, Kulajda s malým Kulíškem a já. Dost na to, abychom vytvořili čtyři roje, Trojkařů je dvanáct, a po nezbytném školení o provozu na pozemních komunikacích, a kam že to vlastně míříme, vyrážíme pod „nový“ most řeky Olše.

Zde si připomínáme pasáž z knihy o našem oddíle, kdy Lišáci na družinovce, pod vedením Arzena, porušili zákaz Grifina a pro přesun na druhý břeh použili provizorní lávku – rozuměj, při výstavbě železobetonového mostu zde byla pro stavaře vybudována provizorní dřevěná lávka. A je úplně jedno, zda se to tenkrát, při výstavbě „nového mostu“ přes Olzu, odehrávalo tak, jak je to popsáno v knize, či se jedná o naprostou fabulaci – družina nerespektovala nařízení vedoucího oddílu a byla po zásluze potrestána!
Ještě vzpomínám, jak jsme jako kluci vnikali do mostovky a v betonových tubusech přecházeli na druhý břeh, nebo podzemním kanálem podcházeli pod říčkou Mlýnkou. Jako zázrakem tenkrát nebyl nikdo pořezán střepy, rezivými hrnci a jiným neřádstvem, v korytě kanálu, ani jiné nepěkné příhody se při našem dobrodružství neudály. Dnes bych měl strach, a vám to nedoporučuji!! Snad jednou, až mě přemluvíte, se tam s vámi opět vydám.

A vidím, jak mi na rtech visí Šimi, jehož otec – Kajman, při podobném vyprávění dávno před léty, právě se svoji družinou Lišáků, do mostu pronikli a na druhý břeh se dostali. Ale to byli jiné časy, kdy hoši hořeli po dobrodružství a na druhé straně pak rozdělali oheň, a uzenky, či jablka opékali, nebo dokonce chycené jelce pekli. Uff! Konec nostalgie!!

Za Mlýnkou potkáváme na kole protijedoucího Kelvina. Vedle kola mu běží pes a Kelvin na nás skrz říčku volá: „Zdravím Karvinskou TROJKU!“ Kolem „nového splavu“ si to šineme dál. Vede to Kulajda, který ví kam jedeme, a ať nemám strach. Ale já ho začínám mít. I Maco mi přizvukuje – bláto, kamení a kaluže, kde se hrozny vajíček žab množí. Chtěl jsem jet pod svahem, kde je asfaltová cesta, ale Kulajda s Kulíškem nás táhnou do džungle trav, kolem koryta beskydské řeky – blahoslaveno buď město, jehož územím protéká řeka. A pak k tomu došlo. Při projíždění jedné z olbřímích kaluží, malý Kulíšek, zvedaje nohy proti cákancům teplé dešťové vody, narazil na hrbol cesty a celou levou stranou upadl do mokré náruče. Jó, to bylo křiku. Zprvu jsem se domníval, že to je Sobík, protože o jeho jezdeckých schopnostech a nefunkčních brzdách jeho stroje pochybuji už od okamžiku, kdy jsme vyrazili od Lídlu, ale pak jsem se uklidnil, protože fotr si svého synáčka ošetří. Tak jsem Kulíškovi vyždímal fusekli a levou rukavici, a fotřík mu sundal dlouhé čapáky a oblékl mu šortky. Vlastně se nic neděje, sluníčko stoupá a od řeky sem proniká pach rybiny. Dorážíme ke stavidlu, kde oddíl odehrál v roce 1968 – 4. podzimní rodeo.

Odkládáme kola a šlapeme si to po betonových stěnách náhonu. Ocelová kola na zvedání stavidel už dávno skončila kdesi ve sběrně, ale jinak je všechno jak v roce 1987, kdy se zde pořizovaly snímky k ODH. Vyrážíme dál pod svah. A mně se najednou rozsvítilo. Je tomu více než 35 let, možná 40, kdy jsme zde pravidelně šlapali na kolech do rájeckého kopce. Na konečné „čtyřky“ máme menší oddych, pozorujeme hrady kolem nás (rozuměj šachty – kol kolem Karviné se táhnoucí!)

Spojovačkou pod farmou Ráj přijíždíme k nejvyššímu místě našeho města – na kótu 306 m/m. Pár tatranek a několik loků čaje, a nadšenci pátrají na bráně přístupu k vodojemu po mikrokešce. Ještě dříve,, než pátrači kešku (po důkladném navádění – Mona jim to nakonec ukázal!), našli, dobelhal se k nám domorodý děda a zeptal se, co jsme zač. Mona mu vysvětluje, že jsme mladí turisti – Tomíci. Dědek ostřížím zrakem vyhodnotil situaci a se slovy: „Ať tady nenecháme bordel!“, se zase vrátil zpět do své zahrady. Neví, ten pán, že se neříká „bordel“, ale nepořádek?  

Zkontroloval jsem „čisté okolí“ – to je nepsaným oddílovým zákonem, že po sobě vždy zanecháme místo ve stavu lepším než když jsme zde přijeli, a spouštíme se k restauraci „U Štěrby“ a vpravo po asfaltu až na hranici Černého lesa. Frčíme si po kamenité stezce, kryté jehličím. Trochu mi to připomíná Hadovku v Lužických horách. Za Pasekou borovic zastavujeme a přemítáme kudy dál. „Trailu“ chtiví bikeři mně přesvědčují odbočit mezi stromy a vychutnat si jednu velmi podařenou trasu. Menší hoši, které povede Maco, volí cestu přes brod. Přestože zde Maco nikdy nejel, nemám strach že se svými svěřenci zabloudí.

Houpeme si to po pěšině. Pěkně spořádaně. Naše snažení však, jako naprosté zjevení, těžce nabourává Sobík! A to nejenom svým „vypilovaným“ jezdeckým NEUMĚNÍM, ale i technickým stavem svého bicyklu. Lituji, že jsem ho neposlal s Macem. Ale, stejně by neposlechl a pokud je trochu soudný, alespoň pochopí, že na kole se taky musí umět trochu jezdit. Bravurně si to mezi námi šine Kulajda a Kulíšek na „dvojkole“. Ale Sobík padá přes pařezy, tlačí kolo přes muldy a občas pustí i řidítka, sundá nohy s pedálů a řítí se mezi mladé kmínky listnáčů. Pohled pro cyklistické bohy. Ne tak už pro mě!
S Macem se setkávám na určeném místě a šlapeme si to ke státní hranici. Je to pěšina mezi hraničními kameny. Sjíždíme k velkému trailu, kde začínaly minulé roky jízdy zručnosti. Zde na kole „řádí“ mladý Polák. Vždy vytlačí svého speciála na louku a když se díváme, skočí do pedálu a spouští se dolů mezi stromy, skoky a houpačky, aby nám zmizel kde si dole v úvozu. Po chvíli se objeví, tlačí kolo, vyšplhá se k nám nahoru a všechno se opakuje. Pěkné by to bylo, kdyby měl na hlavě přilbu. Rozsedáváme se na mez, jsme vlastně už v Polsku za hraniční čárou a vyhlašujeme oběd. Pár znavených figur uléhá přímo na hlínu, Sobík se ještě ke všemu sundal triko. Přijíždí dva bikeři s Česka a stejně se nad Polákovým uměním podivují jako my. Mona našel sadu imbusových klíčů. Sice chybí šestka a klíče jsou krapet chyceny rzí, ale to nevadí.

Balíme a vyrážíme po trase jízdy zručnosti zpět na „páteřnici“ Černého lesa. Při pozorování počínání několika „bikerů“, kteří si dodnes mysleli, že umí jezdit na kole a já teď seznávám, že to není až zase tak pravda, přemýšlím, zda bychom letošní DOD neměli uspořádat raději v parku bývalých kasáren, kam vlastně teď míříme. Tomášovi upadává pedál. Podařilo se nám ho sice namontovat, ale další cesta nepřipadá v úvahu. A protože podrádce Lišáků je už veliký chlapec, posíláme ho od kasáren domů.
Za kasárnami, poblíž lesní cesty, hledáme betonového zajíce. Kulajda mne informoval, že zde byl nedávno a zajíc zmizel. Karamba, snad si ho někdo neodnesl domů? Vždyť mu chybí přední běhy i uši. Zastavujeme u pařezu, kde vždy odpočíval s cílem nehnout se odtud dokud ho nenalezneme. Pročesáváme široké okolí, až Matesovi se ho podařilo vydolovat z hromad navátého listí. Vracíme ho na „naše“ místo, a Trojčata se s ním zvěčňují.
Poslední zastávkou v Černém lese je buk, nedávno vyhlášený památným stromem, i s ceduličkou s malým státní znakem. Snažíme se ho obejmout, ostatně jako vždycky zde. A potom si zkoušíme Indiánského posla. Kola hlídá Maco a Harry, a my se vydáváme pěšky zpět ke kasárnám, ale zadní cestou. Zpráva zněla: „Na pařezu u lesa sedí zajíc. Je z betonu a našel ho Mates.“ Nejpřesnější zprávu přinesli Lišáci, ale doběhli jako poslední, přesto dostávají tři body. Rysi pouze zaměnili zajíce za králíka. A Vydry předali Macovi tuto zprávu: „Na pařezu sedí králík a maže si krajíc!“